Německé věty s man a jejich stylistické využití

Eduard Beneš

[Articles]

(pdf)

Немецкие предложеия с man и их стилистическое использование / Les phrases allemandes avec “man” et leur emploi stylistique

[*]1. Studiem tzv. man-Sätze v indoevropských jazycích se už před lety zabýval v průkopnické stati jubilantův předchůdce v oblasti baltistiky, J. Zubatý.[1] V české syntaxi se věty tohoto typu označují obvykle jako věty s všeobecným podmětem (Trávníček, Havránek - Jedlička, Kopečný a v 2. vyd. své Novočeské skladby z r. 1966 též Šmilauer). Avšak přesnější by bylo říci, že tu jde o věty s předpokládaným všeobecným osobním činitelem (původcem děje).[2] Neboť zatímco v němčině je v takových větách agens skutečně jako podmět vyjádřen zájmenem man, je v dnešní spisovné češtině základním prostředkem pro jejich české vyjádření neosobní reflexívní tvar slovesný (nehraje se), zvláštní typ jednočlenné věty. Různé jiné konkurující prostředky (např. dnes nehrají, s poctivostí (člověk) nejdál dojde) představují přechodné struktury mezi větami jednočlennými a dvoučlennými.

Německá gramatika věnovala otázce man-Sätze jen málo pozornosti; kromě delšího historického výkladu u Grimma se o nich objevují v mluvnicích jen stručné zmínky.[3] S větším zájmem bylo zájmeno man studováno po stránce sémantické a stylistické.[4] Těžíme tu jednak z těchto prací, přinášejících cenný materiál a zajímavé postřehy, jednak ze studií o francouzském on, které je německému man velmi blízké,[5] a snažíme se o souhrnné objasnění vět s man v současné němčině.

[411]2.1. Pokusme se nejprve určit postavení zájmena man v soustavě morfologických protikladů. Tzv. osobní (vlastně anaforická) zájmena 3. osoby vstupují v němčině v stejné protiklady jako substantiva (proti bezpříznakému neutru es stojí příznaková dvojice maskulinum—femininum er—sie a proti bezpříznakému singuláru příznakový plurál[6]) a navíc pak se zájmeny 1. a 2. osoby i v protiklady gramatické osoby, v které vstupují i určité tvary slovesné. Zvláštnost zájmena man je v tom, že protiklady gramatické osoby, čísla a jmenného rodu jsou v něm zrušeny, neutralizovány. Zájmeno man vstupuje jako označení pro neurčitý (všeobecný) podmět osobní v jediný protiklad — k neurčitému zájmenu es jako označení pro neurčitý podmět neosobní.

Tradiční názvy ‚osobní zájmena‘ a ‚gramatická osoba‘ mohou vést k omylu.[7] Gramatická osoba je gramatická kategorie rozlišená podle toho, zda jde o účastníka hovoru, který mluví (1. os.) nebo k němuž se mluví (2. os.), nebo o někoho nebo něco, o čem se mluví (3. os.). V souhlase s tím se mohou zájmena 3. osoby (a při perzonifikaci i 1. a 2. osoby) vztahovat nejen na (mluvící) osoby, nýbrž i na „neosoby“ (zvířata a věci). Neurčité zájmeno man se naproti tomu vztahuje jedině a výlučně na osoby, nebo ještě přesněji lidské bytosti, je tedy v pravém slova smyslu „osobní“.

Na druhé straně však man na rozdíl od tzv. osobních zájmen neoznačuje určitou gramatickou osobu. Pojí se ovšem formálně se slovesným tvarem v 3. os. sg. a je také významově blíže osobě třetí („člověk, lidé“) než první a druhé. Přitom však man může — ale nemusí — zahrnovat i 1. a 2. osobu. Zájmeno man se nikdy nevyskytuje samostatně, ba ani nemůže být doprovázeno vytýkacími a omezovacími částicemi jako zájmena osobní (auch er, nur ich). Jako pouhý signál osoby slovesného tvaru — byť neurčité — je man včleněno v soustavu morfologických protikladů německého slovesa.

Z neutralizace protikladu mezi singulárem a plurálem plyne, že počet osob vyjádřených zájmenem man je irelevantní. Slovesný tvar po man je v bezpříznakém singuláru, stejně i příslušné posesívum sein a predikativní adjektivum (které ve francouzštině může být i v plurále: on est content / contents × man ist zufrieden).

Z neutralizace jmenného rodu vyplývá možnost užívat man bez rozlišení, ať jde o osoby mužské nebo ženské; na rozdíl od francouzštiny se různý rod neprojeví ani ve spojení s adjektivem: on est beau / belle × man ist schön, posesívem k man je toliko sein (nikdy ihr). Odkazovat na man může einer, nikoli er (které však může zaměnit einer, viz 2.2). Dodnes je také možné neutrum eines rušící protiklad mezi maskulinem a femininem: Da soll sich eines auskennen (Seghersová).

2.2. Gramatické platnosti zájmena man odpovídá i jeho sémantika (která se vyvinula z původního významu substantivního Mann, ale odlišila se od něho). V konkrétní promluvě nabývá man různých významových odstínů. Podle kontextu a situace se vztahuje na okruh (blíže neurčených lidí) různého rozsahu a rázu.

V jistých kontextech může jít o nejširší okruh osob; tvoří jej „lidé vůbec, všichni lidé“, nebo vyjádřeno druhově „člověk (jako takový), každý člověk“ (der Mensch, die Menschen, alle, jedermann): Man hilft sich, wie man kann. [412]V jiných kontextech se míní „libovolný člověk, kdokoli“ (jeder beliebige Mensch): Wenn man alt wird, … Jindy jde o „skupinu lidí“, kontextem víceméně — místně, časově nebo jinak — určenou, ale blíže neoznačenou (die Leute): In der Stadt erzählt man, … Vor 100 Jahren lebte man anders. Někdy se okruh osob může dokonce zúžit na osobu jedinou, blíže neuvedenou: „někdo“ (irgendein beliebiger Mensch, jemand, einer); např. Man pocht. I tento význam je ovšem blízký všeobecnému významu „člověk“, neboť ‚jedinec‘ může být kdokoli. Proto také se v nepřímých pádech, které man nemá, užívá za ně supletivně tvarů zájmena einer: Womit man umgeht, das hängt einem an.

Zčásti jsou man a einer zaměnitelné i v nominativě (einer má ovšem hovorovější ráz): Wenn man Reisen gemacht hat, so kann man etwas erzählen i Wenn einer Reisen gemacht hat, so kann er was erzählen (G. O. Curme, A Grammar of the German Language, N. York ²1922, 190). Zčásti však jsou obě zájmena nezaměnitelná, uplatňuje-li se jejich specifický význam: Und einer hat sich auf die Sfinx gesetzt, / man sieht ihn nicht, der Taxus steht davor (Hofmannsthal).[8]

Pokusili jsme se tu utřídit významové odstíny man, podobně jako to činí slovníky a jiné práce,[9] avšak vlastně neprávem. Pro zájmena je totiž příznačné, že mají jen odkazovací význam; jsou to „rámcové znaky“ (Isačenko, o. c., s. 473), jejichž význam se naplňuje různě podle situace a kontextu. Zájmeno man má dnes jiný význam než der Mensch, neboť — nehledě k formální stránce (nemůže mít člen jako substantiva atd.) — není v pravém slova smyslu pojmenováním, nýbrž vyjadřuje jen odkaz na osobního činitele (resp. nositele děje) tak, že jím může být „kdokoli“ („každý“ nebo „někdo“); jeho ztotožnění s určitým konkrétním nositelem děje mluvčí buď nemůže, nebo nechce provést nebo je vůbec irelevantní. Kdybychom se proto na základě výše uvedené klasifikace pokoušeli v konkrétní promluvě určit významový odstín zájmena man, často bychom se octli před případy spornými a někdy by se zařazení neobešlo bez násilí. Bylo by tomu tak právě v těch případech, kde man — právě pro svou neurčitost — je pro všeobecného činitele označení tak vhodné a běžné, že bychom sotva užili jiného. Tyto případy tvoří vlastní centrum významového pole zájmena man, kdežto případy výše uvedené, v nichž je spíše možné významový odstín specifikovat, popř. i vyjádřit jinak, tvoří už jeho pásmo přechodné a okrajové.

Ve svém invariantním významu odkazuje tedy man na osobního činitele (nositele děje) — ale tak všeobecně a neurčitě, že jej vyjadřuje takřka „odosobněně“, protože právě nezáleží na tom, kdo jím je.

2.3. S tím souvisí též syntaktická platnost aktivních vazeb s man. Zájmeno man může totiž být v němčině podmětem vět aktivních i pasívních (Man lobt und wird gelobt), avšak pro syntax je důležité to, že aktivní vazby s man lze v široké míře zaměňovat i pasívními vazbami (s neurčitým podmětem es, popř. [413]bezpodmětnými nebo s podmětem cílovým): man tanzt — es wird getanzt, heute wird getanzt; man baut Häuser — Häuser werden gebaut. V obou případech jde o to, že se předpokládá neurčitý všeobecný osobní agens, ať už je slovně vyjádřen (v aktivu) či ne (v pasívu), že však je zároveň tak zatlačen do pozadí, že obojí konstrukce jsou takřka ekvivalentní.[10] V některých případech je aktivní vazba s man přímo kompenzační náhradou za neexistující neosobní pasívum: man weiß, man ist, man hat, man bekommt …[11] V jiných případech je zas naopak u intranzitivních akčních sloves neosobní pasívum možné jen tehdy, může-li být v aktivu podmětem man, popř. označení lidské bytosti. Srov. man zischte — es wurde gezischt lze říci o lidech, ale jen: die Schlangen zischten, popř. es zischte, nikoli es wurde (von den Schlangen) gezischt.[12]

V síti základních syntaktických větných plánů tvoří aktivní věta s man důležitý uzlový bod. Má těsné vztahy k aktivnímu vyjádření s určitým osobním podmětem (přičemž však protiklady gramatické osoby neutralizuje), na druhé straně se však velmi blíží vyjádření pasívnímu, v němž není agens vůbec uveden. Tvoří tedy aktivní man-Satz v němčině přechod od osobního aktiva k bezagentnímu pasívu.

3.1. Tím, že morfologické protiklady v určitých tvarech slovesných obligátně vyjadřované jsou v konstrukci s man neutralizovány, jsou tím zároveň — na pozadí ostatních určitých tvarů slovesných — zahaleny. Většinou se zájmena man užívá právě v těch případech, kde na explicitním vyjádření zmíněných protikladů nezáleží, kde by pro vyjádření všeobecného podmětu osobního bylo možno užít kterékoli osoby a čísla (Das darf man nicht machen). Avšak zájmena man se používá též tam, kde místo nebo vedle něho lze užít jen jisté osoby jistého čísla (a rodu). Pak jde o stylistický efekt založený na zahalení, zastření určitosti podmětu. Jsou tu v podstatě dvě základní možnosti: do okruhu míněných osob mohou být podle kontextu (situace) zahrnuty i osoby mluvící a oslovené (man inkluzívní) nebo nikoli (man exkluzívní). Při inkluzívním užití man jsou opět možné různé případy, podle toho, jsou-li do okruhu osob zahrnuty osoby mluvící i oslovené (man — wir), či jen mluvící osoba (man — ich) nebo jen osoby oslovené (man — du/ihr/Sie).

3.11. man — wir. Zájmenem man lze často nahradit zájmeno wir, má-li platnost plurálu adjunktivního (mluvčí imaginárně činí posluchače spolunositeli svého sdělení) nebo plurálu inkorporativního (mluvčí se zahrnuje do větší skupiny, do níž patří i jeho posluchači).[13] I když obě vyjádření si jsou velmi blízká a namnoze navzájem zaměnitelná, je přece mezi nimi jemný významový rozdíl. V odborném stylu slouží zájmeno wir v platnosti adjunktivního nebo inkorporativního plurálu k navázání těsnějšího kontaktu s posluchači (čte[414]náři), konstrukce s man zní odosobněně, objektivně a neutrálně: Diese Kurve nennen wir / nennt man Ellipse. Podobně je tomu i při různých výzvách, pokynech atp.: Man vergleiche / Vergleichen wir damit … (srov. i 3.13).

V hovorové řeči bývá někdy man variantou za zvláštní užití inkluzívního wir, jímž mluvčí úmyslně ruší rozdíl mezi osobou mluvící a oslovenou a které je výrazem rozpačitosti a šetrné blahovůle. Tak se např. obracejí rodiče k dítěti, ošetřovatelka k pacientovi, učitel k žákovi; tím, že se s osloveným jaksi solidarizují, zastírají tak nepříjemnost sdělení (otázky, výtky atp.). Např. Waren wir artig? — War man artig? Vět s man se užívá též z rozpaků před přímým oslovením nebo z nejistoty, jakého oslovení vlastně užít: Man ist eine junge Dame geworden (Schneider, o. c., s. 181). I v tomto případě je ovšem man neurčitější, neosobnější než wir, a proto může nabýt — podle celkového intonačního ladění promluvy — i jiných významových odstínů (srov. českou káravou výtku: To se dělá? a dále odst. 3.13).

3.12. man — ich. Tak jako se místo ich užívá autorského wir (resp. tzv. plurálu modestiae nebo majestatis), užívá se za ich obdobně i man. Mluvčí tu zřetelně zahaluje své ich, skrývá se za masku obecnosti. Vydává své osobní mínění za obecné, buď aby se skryl za cizí anonymní autoritu (ať jí je veřejné mínění, obecný mrav, tradice či jakákoli konvence), nebo aby dodal svému názoru zdání a lesk všeplatnosti. Toto stylistické využití vazby s man může doprovázet bohatá stupnice expresívních odstínů, např. žoviální ležérnost (a) ostych (b) nebo samolibá (i když maskovaná) přezíravost (c). Doložme to příklady z dramat G. Hauptmanna:

(a) Hoffmann: Es war unumgänglich: dies Diner mußte ich geben. Was soll man machen als Geschäftsmann? — Eine Hand wäscht die andere.

(b) Frau Käthe: … Sie versteht doch was. Wir sind ja die reinen Krüppel. Wie soll man denn da jemand anders eine Stütze sein, wenn man nich [sic!] mal …

(c) Johannes: … Und da hat man seine Ideale von der Frau gehabt … Was soll man denn schließlich noch lieben? (Příklad a z dramatu Vor Sonnenaufgang, b, c z dramatu Einsame Menschen.)

Někdy se toto man střídá s výrazem unsereiner (srov. č. našinec); tento výraz vystihuje odhaleně podstatu tohoto metonymického užití man: Hoffmann: Unsereiner ist schließlich auch kein Buschmann, trotzdem man verheiratet ist (G. Hauptmann).

Módní nadužívání tohoto man (pod Nietzschovým vlivem) u německých esejistů zesměšňuje Tucholsky: … dieses … ‚man‘ ist eine dumme Mode. Man geht durch das hohe Portal in die Villa der Greta Garbo … Quatsch doch nicht. Man? Du gehst (Tucholsky, Die Essayisten).

3.13. man — du/ihr/Sie. Zájmena du lze užít i v němčině ve smyslu zevšeobecňovacím; tento prostředek je znám z přísloví (Wie du dein Bett machst, so magst du darauf schlafen) a je dodnes živý v nářečích. V citově podbarveném stylu se ho dá užít jako prostředku k zesílení kontaktu mezi autorem a adresátem promluvy místo nebo vedle neosobnější synonymní konstrukce s man: Es sind viele Leute im Saal, aber man spürt sie nicht. … Du kannst hingehn zu einem und ihn leise berühren: er fühlt nichts (Rilke).

Naopak lze vazby s man užít, i obracíme-li se na konkrétní osoby s otázkou nebo výzvou. Neosobnost tohoto oslovení může doprovázet opět řada expresívních odstínů od korektní zdrženlivosti až ke káravé a přezíravé distanci: [415]Man läute(t) zweimal (tak velmi často v různých návodech, receptech atp.). Was will man von mir? Zvláště se toto užití man, jakoby smazávající existenci osloveného, hodí pro strohý tón policejního výslechu: Wer ist man? Wo hat man sich bisher aufgehalten? (Podle Grimmova slovníku.) Tyto případy užití man se ovšem velmi podobají případům, kdy man je variantou za wir (viz 3.11); rozdíl je dán hlavně jiným celkovým laděním promluvy.

V podstatě lze pak vůbec všechny až dosud uvedené případy užití inkluzívního man za zájmena 1. a 2. os. chápat jen jako různé odrůdy jediného typu, kde man vyjadřuje zhruba to, co lze vyjádřit i pomocí různých odrůd wir, jenže odosobněně, obecněji a ještě zahaleněji.

Protože P. Trost se zabýval také jazykem K. Poláčka, připomeňme si tu, jak Poláček využil obdobně zvratné formy v češtině k humoristickému účinu. Tak třeba u něho matka kára syna „neosobně“ takto: Tady se nepíská, tady se není na pastvě. V „Hostinci u Kamenného stolu“ mluví spolu rozvadění bratři Spytihněv a Tomáš, aby se nemuseli oslovit, podle zvláštní ‚podivínské gramatiky‘ např. takto: Dnes se nemělo ještě čas, … však se to dá pořádku, nemusí se tak hloupě klábosit.

3.14. man — sie (pl.), er/sie (sg.). Zájmeno man se může však také vztahovat na různě široký okruh osob, do něhož mluvčí s osloveným nejsou zahrnuti. Pak je toto exkluzívní man zpravidla variantou zájmena sie (pl.), resp. einer. Zájmeno sie je konkrétnější než man a častější proto v řeči hovorové a lidové: Man hat ihn eingesperrt / Sie haben ihn eingesperrt.

Jen výjimečně se užívá man místo konkrétního er/sie v sg. Ich weiß nicht, wie ich es wagen konnte … ihre Hand zu fassen … man zog sie nicht weg (Goethe, podle Grimmova slovníku).

3.15. O vztahu man k jednotlivým gramatickým osobám lze úhrnem říci tolik, že význam man osciluje mezi sie a wir; někdy je vyhraněn jen jeden z těchto pólů, jindy obojí význam neurčitě splývá; pak je možná záměna obojí, wir nebo sie (i když s jistým posunutím významu). Zvláštnost zájmena man je ovšem právě v tom, že tento protiklad je v něm vůbec zrušen. Proto se v kontextu může objevit těsně po sobě man s jakoby skrytým posunutím osoby: Man nennt die Funktion dieser Drüsen die innere Sekretion. … Man war schon früh auf die Bedeutung der Schilddrüse … aufmerksam geworden. So fand der Physiologe Schiff schon im Jahre 1854, daß … — V konfrontaci s výslovným uvedením určité osoby (wir nebo sie) působí man vágně; toho může být stylisticky využito, srov. In dreihundert Jahren wird man vor ihm (sc. Degas) so stehen, wie wir vor van Eyck gestanden haben.

Zmiňme se ještě o zcela zvláštním využití man v tzv. polopřímé řeči (erlebte Rede). Autor tu někdy tlumočí myšlenky svého hrdiny tak, že místo zájmena er užívá zájmena man, které však vlastně zastupuje ich.

3.2. Obdobně jako se využívá stylisticky morfologické neurčitosti man, lze využít i neurčité sémantiky tohoto zájmena (viz 2.2). Vágní neurčitost významu man je pro mluvčího často pohodlná, neboť nemusí přemýšlet, kdo je vlastně nositelem děje. Pro hovorovou řeč je proto man stejně příznačné jako třeba neurčité a povšechné výrazy machen, Sache atp.

I v řeči hovorové nabývá pak man často zvláštního významového odstínu: [416]užívá se ho — třeba nevědomky — k zahalení původce děje v nezávaznou anonymitu.[14]

Proto se leckdy setkáváme s odsuzujícími a posměšnými narážkami na tuto vágní anonymitu slova man. V literatuře se ovšem právě jí využívá k různým stylistickým efektům, které ostatně mají své předstupně už v řeči hovorové.

Pro anonymní obecnost svého významu se man hodí pro formulaci obecně platných zásad lidského jednání. Proto je tak časté v příslovích i sentencích a aforismech: Dürfen darf man alles — man muß es nur können (Tucholsky). Avšak stejně lze i konkrétní a jedinečné děje představit jako cosi stereotypně obecného, takže pak vzniká dojem osudové neodvratnosti anebo strojové automatičnosti těchto dějů, v nichž jedinec přestává být sebou samým. Toho lze rozmanitě využít stylisticky, jak to ukázal L. Spitzer o franc. on u různých francouzských spisovatelů, např. J. Racina, J. Rictuse, Ch. L. Philippa.[15]

Stejně by bylo možno rozbírat specifické případy stylistické aktualizace konstrukce s man v německé literatuře. Spokojme se jen několika náznaky.

Když E. E. Kisch psal svou reportáž o česáčích chmele, často přechází při popisu bezútěšné jednotvárnosti jejich života, který s nimi jako reportér sdílel, od wir k man, vystihujícímu, jak jedinec splývá s masou stejných chudáků v tupé odevzdanosti osudu: Gegen acht Uhr sind wir im Quartier. Aber ans Schlafen ist nicht zu denken. Man liegt in Kleidern und Stiefeln. … Nach und nach macht man sich notgedrungen mit dem Gedanken vertraut, daß von Schlaf keine Rede sein könne. Man unterhält sich also.

U F. Kafky se najdou celé dlouhé pasáže s man, ač jde o popis jednání jedince. Působí, jako by člověk ztrácel sám sebe a hnán neznámou silou propadal bezmocně nepochopitelnému mechanismu: Und man speit das Essen aus und möchte es in den Boden stampfen und man geht zu seiner Arbeit zurück, weiß gar nicht, zu welcher; irgendwo, wo es nötig zu sein scheint, und solcher Orte gibt es genug, fängt man mechanisch etwas zu tun an, so als sei nur der Aufseher gekommen und man müsse ihm eine Komödie vorspielen. (Úryvek z dlouhé pasáže s mnoha větami s man z povídky Der Bau.)

V raných prózách R. M. Rilka jako by se děje vyjádřené pomocí man odehrávaly s tajuplnou osudovostí, hrdina jako by se rozplýval v neurčitu polosnového man: So reitet man in den Abend hinein, in irgend einen Abend. Man schweigt wieder, aber man hat die lichten Worte mit (Rilke II, 313). V pozdějších prózách vystihuje Rilke konstrukcí s man mechaničnost existence lidí, jejichž individualitu smazala moderní civilizace: Man kommt, man findet ein Leben, fertig, man hat es nur anzuziehen. Man will gehen oder man ist dazu gezwungen: nun, keine Anstrengung. Voilà, votre mort, monsieur. Man stirbt, wie es gerade kommt; man stirbt den Tod, der zu der Krankheit gehört, die man hat … (Rilke II, 11).

Použití man v tomto významovém odstínu u Rilka má blízko k filosofickým výkladům M. Heideggera, který užil slova das Man přímo jako filosofického termínu k označení zvláštního druhu existence bez osobitosti, existence průměrné a libovolně zaměnitelné, kdy jedinec se rozplývá v druhých: In dieser Unauffälligkeit und Nichtfeststellbarkeit entfaltet das Man seine eigentliche Diktatur.[16] Adorno ovšem v své břitké [417]kritice Heideggera ukázal, že jevy, které Heidegger označuje slovem Man, — nadvláda nivelizující průměrnosti, stejně tak jako bezduchá mašinérie, kde nikdo za nic neodpovídá, nebo společnost, v níž rozhodující silou je to, co se říká (Die Sache ist so, weil man es sagt, Heidegger 168), je nutno analyzovat jako jevy společenské a ne interpretovat jako filosofickou podstatu bytí.[17] V každém případě však lze z tohoto, byť jednostranného užití man jako filosofického termínu těžit i pro pochopení stylistické aktualizace man v jazyce.

3.3. Stylisticky lze konečně využít aktivní vazby s man na pozadí pasívních jejích variant. I při široké zaměnitelnosti obou konstrukcí je aktivní vazba s man živější a dějovější, pasívum (bezagentní) statičtější a stavovější. Rozdílné stylistické hodnoty obojího vyjádření lze aktualizovat. Aktivní vazba s man je prostředek bezpříznaký, stylisticky neutrální, ve srovnání s pasívní variantou působí však jako vyjádření neknižní, hovorovější: Was kann man schon dagegen machen? Man muß eben mitmachen. Vazba s man naznačuje spíše uzuálnost, pasívum působí dojmem neosobní objektivity, normativní závaznosti, nezměnitelné zákonitosti. Proto se také pasíva v tomto smyslu využívá zvláště v stylu právním a vůbec odborném: Das Recht auf Arbeit wird verbürgt. Naproti tomu v praktických odborných spisech, zejména např. v pracovních popisech, návodech atp., je častější konstrukce s man.

Zvláštní stylistické zabarvení pasíva zvláště vynikne, je-li ho užito přímo v kontrastu k variantní vazbě s man: Alles Gescheite ist schon gedacht worden; man muß nur versuchen, es noch einmal zu denken (Goethe, Maximen 29). Kdybychom v této větě zaměnili obě vazby, ztratila by svou stylistickou pregnanci a působivost.

4. Závěrem si připomeňme, že aktivní man-Satz je v zásadním protikladu proti aktivnímu es-Satz. Odhaleně je tento protiklad zřejmý třeba z konfrontace těchto dvou vět: Man dichtet — Es dichtet in mir (Goethe).

Avšak sémantika řady sloves působí, že rozdíl mezi obojí konstrukcí může být tak nepatrný, že jsou pak dokonce zaměnitelné: Man klopft (läutet, ruft). — Es klopft (läutet, ruft).

U jiných sloves proti konstrukci s man stojí modální (přesněji: hodnotící) konstrukce se zvratnou formou slovesa, popř. též s es: man liest das Buch überall — das Buch liest sich gut; man fährt schnell — es fährt sich gut.

Konečně pak jsou slovesa, u nichž je běžná a možná jen aktivní vazba s es (a nikoli s man) a nevyskýtá se vůbec pasívum: es glimmt, es rauscht atp. (srov. 2.3).

5. Při rozboru německého man-Satz jsme si mohli všimnout, že fakultativní varianty, jichž lze za konstrukci s man užít, se často doslova shodují s ekvivalentními výrazy v češtině, která má pro věty tohoto typu vedle zvratné formy (dnes se nehraje) několik různých způsobů vyjádření (už začali; skvrny čistíme benzínem; jak si usteleš, tak si lehneš; člověk nikdy neví; lidé povídají aj.). Bylo by plodné a užitečné, kdyby otázka, jak jsou v obou jazycích tzv. man--Sätze realizovány, systémově začleněny a funkčně a stylisticky využívány, byla detailně konfrontačně prozkoumána.

 

[418]R É S U M É

Der deutsche Man-Satz und seine stilistische Auswertung

1. Die Stellung der Man-Sätze im Deutschen ist durch folgende Bezugspunkte bestimmt:

a) Im Pronomen man als Signal einer verbalen Personalform sind die Oppositionen in der grammatischen Person, im Numerus und zwischen dem maskulinen und femininen Genus aufgehoben (neutralisiert).

b) Semantisch verweist das Pronomen man auf einen persönlichen (menschlichen) Agens (bzw. Geschehensträger), der aber unbestimmt, bzw. verallgemeinert bleibt, weil für den Sprechenden dessen Identifizierung mit dem konkreten Agens (Geschehensträger) unmöglich oder unerwünscht ist oder als belanglos erscheint. Erst je nach Kontext oder Situation kann sich diese allgemeine Rahmenbedeutung mit einem bestimmteren Inhalt füllen.

c) Da der Agens durch das Pronomen man ganz unbestimmt ausgedrückt ist, wird er dadurch so in den Hintergrund gedrängt, daß die aktiven Man-Sätze einen Übergang zu dem Passiv ohne einen ausgedrückten Agens darstellen.

2. Daraus ergeben sich verschiedene Möglichkeiten der stilistischen Auswertung der Man-Sätze.

a) Die morphologischen Oppositionen, die im Pronomen man neutralisiert sind, können somit durch man auch verhüllt werden, wenn man anstelle eines bestimmten Personalpronomens dieses verallgemeinernde Pronomen verwendet. Zwei verschiedene Typen können unterschieden werden: das inklusive man (— wir, ich, du/ihr/Sie) und das exklusive man (— Pl. sie).

b) Die semantische Unbestimmtheit des Pronomens man wird stilistisch so aktualisiert, daß mit Hilfe der Man-Sätze die Stereotypie, Anonymität und Allgemeinheit der Vorgänge unterstrichen und so der Eindruck eines unabwendbaren Fatums oder Mechanismus geweckt wird.

c) Der aktive Man-Satz ist weitgehend — wenn auch mit einigen grammatischen Einschränkungen — mit dem Passiv vertauschbar. Der merkmallose Man-Satz bezeichnet eher das Usuelle, das Passivum dagegen das Normative und Gesetzmäßige, das objektiv Gegebene.

3. Der Man-Satz bildet zu dem Es-Satz eine Opposition, die in einigen Fällen nur scheinbar überbrückt wird.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 410-418

Previous Jiří Lípa: Ke skloňování v cikánštině

Next Bohumil Trnka: Alfred — Alured