Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O „centru“ a „periférii“ v nářeční oblasti moravské (hanácké)

Josef Skulina

[Articles]

(pdf)

О «центре» и «периферии» в моравской диалектной области (ганацких говоров) / Au sujet du „centre“ et de la „périphérie“ dans la zone dialectale morave (Haná)

1. Skutečnost, že česká dialektologie těží v plné míře jednak z výtěžků domácí tradice,[1] jednak z pokroku obecné jazykové teorie a nových metodologických postupů, naznačuje cestu, aby současné nářeční studium postavilo do zcela nového světla jazykový zeměpis a nářeční mapy, na nichž už zdaleka nemůže jít o zachycení izolovaných nářečních znaků, nýbrž jevů systémově vázaných, z nichž by byla patrná na první pohled nejen jejich systémová souvislost, nýbrž i fungování v promluvách.[2]

Protože tu jde o hledisko náročné, jež musí být oproštěno od jakéhokoli rutinérství ve sběru nářečního materiálu v terénu i jeho vědeckého zpracování, nemůžeme řešit tuto problematiku v celé šíři, ale pokusíme se přispět [174]k osvětlení otázky vztahu centra a periférie v nářeční oblasti moravské (hanácké), a to směrem od jednotek řádu nižšího k jednotkám řádu vyššího, struktuře (výstavbě) vyšších jednotek nářečního systému. Ukazuje se, že tohoto cíle je možno dosáhnout s poměrným zdarem v oblasti morfologie, v níž lze dobře postihnout aspekt paradigmatických vztahů, aniž se držíme rigorózně stanoviska, že nářeční systém je symetricky uzavřená soustava, protože ani v dialektologii nelze mluvit bez výhrady o takových pravidelných a rovnoměrných nářečních systémech.[3]

2. Dialektologické oddělení ÚJČ přistoupilo k výzkumu českých, moravských a slezských nářečí s pomocí regionálních dotazníků (metoda nepřímého a přímého terénního výzkumu) a provádí kartografování nově shromážděného nářečního materiálu; jeho výsledky jsou dobré i stojí za to, aby byly zveřejňovány jako příspěvek k chystanému českému jazykovému atlasu.[4]

V dotazníku pro nářečí hanácká je 43 otázek (ot. 27—71) z oblasti morfologie, vystihujících morfologické univerzálie i diference, které poskytují na mapách typologický obraz moravského (hanáckého) jazykového území a jeho vnitřní členění. Protože do dotazníku byly včleněny morfologické znaky moravských (hanáckých) nářečí, postrádající jakékoli nahodilosti a apriority, byla na jejich základě získána kartografická projekce závažných gramatických jevů, jejichž strukturní diferenciaci postihují izoglosy v statistické reprezentaci, a to především ty, které jsou relevantní z hlediska typologické charakteristiky hanáckého nářečního území.[5] Selekce nářečních izoglos v moravské [175](hanácké) oblasti se zřením k makrosystémovým (obecným) znakům i k znakům mikrosystémovým (diferenčním) prozrazuje, že se moravská (hanácká) nářečí zachovávají dodnes systémově[6] a že by nebylo správné je degradovat na úroveň pouhé nářeční patologie a destrukce. Ponecháme-li stranou současné vývojové tendence moravských (hanáckých) nářečí a setrváme-li v oblasti jejich tradiční podoby, aniž ulpíváme na zjišťování morfonémů a alomorfů na starých slovech, jako kosárek, (kosenka, perótka, křédlo), ‚husí křídlo na vymetání sazí‘, lóňák (plaskač, lupač, motél, oblók, hajsák, pleskačka, placačka) ‚kosa s obloukem‘ aj., můžeme s jistotou určit na morfémech běžných slov (bratr, břeh, pekař, nůž; pekárna, lavice, kost; město, pole) zeměpisný rozsah moravského (hanáckého) areálu, distribuci a koncentraci izomorfů (izolinií, tras), jejich terénní průběh a vztah mezi nimi.

Fakt, že pro moravskou (hanáckou) oblast byl zvolen index maximální hustoty sítě, do níž byly začleněny téměř všechny obce, svědčí o tom, že jsme vybrali v tomto článku 34 izoglos, ačkoli počet izoglos je daleko větší a odpovídá typovým okruhům 46, rozpracovaným na 117 mapách. Jestliže jsme se rozhodli pro výše uvedený počet izoglos (34, tj. 100 %), nestalo se tak proto, že by hověly dokumentaci pro systémovou povahu moravských (hanáckých) nářečí i stupni koncentrace izoglos, ale učinili jsme tak z úspornosti, aby publikováním úplného materiálu nevzrostl neúměrně rozsah článku.

Jak vyplývá z koncentrace izoglos, zachycených na mapce č. 1, jde o vystižení těchto morfologických jevů:

(1) gen. sg. typu chuti (choti) (záp.) × chutě (vých.)

(2) gen. sg. typu nemoci (záp.) × nemoce (vých.)

(3) nom. sg. typu kováreň (záp.) × kovárňa // kovárna (vých.)

(4) gen. sg. typu břehu (záp.) // 4a břehô (stř.) × břeha (ostat. území)

(5) lok. sg. typu v koši (záp.) × 5a v košô (stř.) // v košo (košu) (ostat. území)

(6) lok. sg. typu na poli (záp., vých.) × 6a na polô (stř.) // na polo (polu) (ostat. území)

(7) lok. sg. typu ve staveňó (stř.) × ve stavení (ostat. území)

(8) nom. pl. typu chuti (záp., vých.) × chutě (stř.)

(9) viděl sem vojákê (stř.) × viděl sem vojáki (ostat. území)

(10) dat. pl. typu bratrom (vých.) × bratrum (záp.)

(11) dat. pl. typu čepicím (-im), řečim // řečem (stř., záp.) × čepicám (ostat. území)

[176](12) lok. pl. typu o chlapech (stř.) × 12a o chlapoch (vých.) × o chlapách // chlapech (ostat. území)

  

Zkratky měst: BL = Blansko, BO = Boskovice, BR = Brno, BU = Bučovice, BY = Bystřice pod Pernštejnem, HO = Holešov, HU = Hustopeče, KO = Kojetín, KR = Kroměříž, LI = Litovel, MB = Moravské Budějovice, MK = Moravský Krumlov, NÁ = Náměšť, OL = Olomouc, PR = Prostějov, PŘ = Přerov, RO = Rosice, SL = Slavkov, TI = Tišnov, TŘ = Třebíč, VM = Velké Meziříčí, VY = Vyškov, ZÁ = Zábřeh, ŽI = Židlochovice

 

K mapce č. 1

průběh zemské hranice

hranice vymezující hanáckou oblast vcelku, centrum a periférii

hranice označující diferenciaci hanácké oblasti

území nově osídlené

 

(13) lok. pl. v lavicích (-ich) (stř.) × lavicách (ostat. území)

(14) instr. pl. typu chlapcema (stř.) × chlapcama (ostat. území)

(15) nom. pl. typu lesi // lese (záp.) × 15a lesê (stř.) × lese (ostat. území)

[177](16) lok. sg. typu v lese // lesi (záp.) × 16a v lesô (stř.) × v lesi // lese // lesu // leso (ostat. území)

(17) akuz. sg. typu Frantu (záp., vých.) // 17a Frantô (stř.) × Frante // Frantu (ostat. území)

(18) instr. sg. typu s Lojzem (záp.) × Lojzó (vých.)

(19) instr. pl. typu hosťama (vých.) × hostima // hostama // hosťmi // hostěma (záp.)

(20) instr. pl. typu koňma // koněma (stř.) × konima // koňama (ostat. území)

(21) gen sg. typu kozi, dat., lok. koze, nom. pl. kozi (záp.) × 21a gen. sg. kozê, dat., lok. koze, nom. pl. kozê (stř.) × gen. sg. koze, dat., lok. kozi, nom. pl. koze (ostat. území)

(22) adj. pos. typu Frantu (-ú) kabát (záp., vých.) × Frantuj (-új) kabát (uvnitř)

(23) gen. sg. z ti jedni (tí jední) (zahradi), lok. v ti jedni (v tí jední) (záp.) × gen. sg. z té jedné, lok. v té jedné (vých.)

(24) gen. sg. toho (tuhu) jednoho, dat. tomu jednomu, lok. o tom jednom (tomo jednomo) (záp.) × gen. sg. teho jedneho … (vých.)

(25) nom. sg. má (sestra), gen. od mé, instr. mó, dat. mimu (mímu), lok. o mim (mím, mém), instr. mim (mím, mém) (záp.) × moja, akuz. moju, dat. mojemu (-o), lok. o mojem (mojim), instr. mojim (mojím) (vých.)

(26) nom. pl. mi (mí) (nože), gen. sg. miho (mího, míhu) (záp.) × moje, mojeho (vých.)

(27) gen. pl. méch (mich), dat. mém (mim), instr. méma (mima) (záp.) × mojich, mojim, mojima (vých.)

(28) 2. os. sg. ti seš (záp.) × ti si (vých.)

(29) 1. os. sg. já sem (záp.) × já su (vých.) // já sô (so) (stř.)

(30) 3. os. sg. zbide (zbede), imp. biť, biťte, (bêť, bêťte) (záp.) × zbude (zbôde, zbode), imp. buť, buťte (bôť, bôťte) (vých.)

(31) 1. os. pl. mi sme (záp.) × mi zme (vých.)

(32) part. typu najedené (záp.) × najezené (vých.)

(33) part. typu rožnul (rožhnul) (záp.) × rožal (rožl) (vých.)

(34) inf. typu krast (záp.) × krasť (vých.)

Z výčtu morfologických jevů je vidět, že jsou v něm obsaženy všechny tvary, které vystihují potřebný inventář univerzálií a diferencí morfologického systému moravských (hanáckých) nářečí, zobrazený lineárně izoglosami, realizujícími se ve svazcích a trasách, jež nejsou hierarchicky ve stejné rovině.

Z uvedených tras na mapce č. 1 jsou nejvýraznější trasy 1. řádu: trasa 1 s indexy 4a, 5a, (6), 6a, 7, 9, 12, 15a, 16a, 17a, (18), 20, 21a, (22), (24), (25), (27), (28), (29), (31),[7] tj. 58,7 %, trasa 2 s indexy /1/, /4/, 5, (6), 8, (11), (19), 23, (24), (29), 32, 33, tj. 35,3 %, a trasa 3 s indexy 6, 8, (10), 12a, 17, (18), (22), (25), (26), (27), (28), (29), (30), (31), (34), tj. 44,1 %. K těmto trasám se přimykají trasy 2. řádu: trasa 1/1 s indexy (10), 11, 13, 14, (19), (26), (30), (34), tj. 23,5 %, trasa 1/2 s indexy 18, 21, 24, 28, 32, tj. 14,6 %, trasa 2/3 s indexy /1/, /4/, /11/, /29/, tj. 14,5 %, trasa 2/4 s indexy 2, 3, 15, 16, 17, 22, tj. 14,7 %.

Zdá se, že počet izoglos v trasách 1. a 2. řádu, vyjádřený percentuálně, je rozhodující pro typologickou charakteristiku a klasifikaci nářečních typů v moravské (hanácké) oblasti, s níž je nutno počítat v současné jazykové situaci na Moravě.[8] Nejvíce endogenních znaků (58,7 %) se vyskýtá v centrálně [178]hanáckém typu A (litovelsko-zábřežském) (viz mapku č. 1), k němuž se řadí subtypy a1 (prostějovsko-olomoucký) a a2 (severozábřežský) s trasami 1/1 (23,5 %) a 1/2 (14,6 %). Dalšími výraznými periferními nářečními typy jsou: typ B (náměšťsko-meziříčský) s trasou 2 (35,3 %) a se subtypy b3 (moravskokrumlovský) a b4 (třebíčský), vymezenými izoliniemi 2/3 (14,5 %) a 2/4 (14,7 %), a typ C (kroměřížsko-přerovský) s trasou 3 (44,1 %). Při detailnějším šetření zeměpisné lineárnosti izoglos v základních trasách 1, 2, 3 dá se zjistit, že některé izoglosy probíhají samostatně (paralelně) (jsou označeny volnými čísly), jiné opouštějí hlavní trasu a vybočují z ní (čísla jsou uvedena v kolmicích).

Pozoruhodné pak jsou ty izoglosy (čísla se objevují v závorkách), které vybíhají z hlavních tras a kříží se, takže v prostoru mezi nimi se vyskytují tyto izolinie, tj. spojnice: izolinie 2/1, 2 s indexy (6), (10), (18), (19), (22), (24), (26), (28), (30), tj. 25,2 %, izolinie 3/1 s indexy (25), (27), (29), (31), (34), tj. 14,6 %, izolinie 3/2 s indexy (10), (18), (22), (26), (28), (30), tj. 14,7 %. Největší počet izoglos ve spojnicích nalézáme mezi hlavními trasami 1 + 3 u spojnice 3/1 se znaky (25), (27), (29), (31) a u spojnice 2/1, 2, 3/2 se znaky (18), (22) (celkem 7×) a mezi trasami 1 + 2 u spojnice 2/1, 2 se znaky (6), (24) (celkem 2×). Dále se to týká hlavní trasy 3 a trasy vedlejší 1/1, které spojují izolinie 2/1, 2 a 3/2 (10), (26), (30), a izolinie 3/1 se znakem (34) (celkem 4×); nakonec je to hlavní trasa 2 a vedlejší trasa 1/1 se spojnicí 2/1, 2 u znaku (19) (celkem 1×). V prostoru mezi těmito trasami a izoliniemi objevují se zbývající subtypy b1 (tišnovsko-boskovický) a b2 (židlochovický), které patří typologicky k typu B, i c1 (kojetínský) a c2 (slavkovsko-bučovický) (viz mapku č. 1), jež náleží k typu C. Subtypy b1, 2 a c1, 2 mají nejvíce přechodový ráz mezi centrálním typem A a periferními typy B a C.

3. I když v současné době nelze mluvit o demografických podmínkách, jež by byly příznivé pro existenci moravských (hanáckých) nářečí, jak tomu bylo v epoše feudalismu (viz mapu č. 2), přece by nebylo správné tvrdit, že moravská (hanácká) nářečí jsou zcela nivelizována a že nářeční izoglosy jsou zde už anachronismem a nemají žádný význam v oblasti zkoumání vývojových tendencí ve směru k mluvené (spisovné) češtině.

V rámci moravských (hanáckých) nářečí má totiž nadále jádrové postavení centrálně hanácký typ A (viz mapku č. 1), a to výrazným souhrnem intrasystémových (vnitřních) jevů, jež se přetvářejí jen ponenáhlu v souvislosti s vnějšími činiteli a antropogeografickými faktory, takže intersystémové (vnější) relace nejsou rozhodující ve vývoji a vnitřním napětí hanáckého centra ani nezpůsobují úplnou emulzi izomorfů (izolinií, tras), kryjících se zhruba se zónami bývalých feudálních dominií a statků (viz mapku č. 2).[9] [179]Respektování vývojové kontinuity a konstitutivních morfologických znaků v moravských (hanáckých) nářečích,[10] jakož i soustavné přihlížení k diferenciaci v celé oblasti se zřením k feudální ekonomické a administrativní roztříštěnosti, sdružené nakonec ve dva výrazné kraje (brněnský se znojemským a olomoucký s přerovským),[11] dovoluje nám říci v tom smyslu, že

 

 

K mapce č. 2.

průběh zemské hranice

hranice vymezující centrum, přechod a periférii hanácké oblasti v epoše feudální roztříštěnosti

území nově osídlené

 

v centrálně hanáckém typu A se subtypy a1, 2, tvořícím kompaktní jádro (centrum),[12] a v periferních typech B a C se subtypy b1, 2, 3, 4 a c1, 2, mů[180]žeme hledat rezidua jazykového stavu z období feudalismu na Moravě. Hranice mezi moravským (hanáckým) centrem a periférií nejsou ostré, ale tvoří plynulý přechod, jak je vidět na subtypech b1, 2 a c1, 2. Dále je třeba mít na mysli, že místem největšího rozruchu — epicentrem není v současné době centrálně hanácký typ A, nýbrž periferní oblasti B a C, v nichž vznikají sekundární gravitační centra, a to zejména v průmyslových městech. Města jako Brno, Třebíč, Přerov, Rosice, Vyškov aj., která leží veskrze na pomezí izoglos (izolinií, tras), stávají se ohnisky jazykového napětí, interference a promiskuity (urbanistická mluva).[13] Obecně lze konstatovat, že k výraznému rysu dnešního nářečního vývoje v moravské (hanácké) oblasti náleží fakt, že periferní nářeční typy jsou méně stabilní než centrálně hanácký typ.[14] Dalo by se čekat, že periferní hanácké typy zmizí docela, resp. splynou s centrálním nářečním typem, ale ve skutečnosti tomu tak není, protože všechna hanácká nářečí si zachovávají vcelku stále svou autonomnost, i když jsou silně ovlivňována spisovnou češtinou, třebaže ani z hlediska spisovné češtiny samé nejde o standardizaci úplně neměnnou a stabilní.[15] Moravská (hanácká) nářečí, jak jsme je představili z hlediska centra a periférie, nesměřují k úplné likvidaci a splynutí se spisovnou češtinou, ale způsobují zčásti nerovnoměrnost jejího vývoje, protože ani spisovná čeština nemá ustrnulý a statický systém.[16]

4. Závěrem můžeme říci, že zkoumání problematiky „centra“ a „periférie“ v nářeční oblasti moravské (hanácké) má své oprávnění, neboť existence izomorfů, ohraničujících z jedné strany nářeční jádro hanácké, z druhé strany pak okrajová nářečí hanácká, mezi nimiž se vyskýtá přechodný pás (viz mapku č. 1), staví současné dialektologické bádání v duchu pokrokových tradic české dialektologie na to místo, jež mu náleží a jež mu nelze upírat.[17]

 

[181]R É S U M É

О «центре» и «периферии» в области моравских (ганацких) говоров

В настоящей статье объясняется проблематика диалектного ядра и периферии в Моравии (в области ганацких говоров) на основе морфологических изоглосс системного характера (статистического инвентаря изоморф). Изоморфы разграничивают с одной стороны центральный моравский (ганацкий) диалект (А), с другой стороны периферийные диалекты (В, С). Между центральным и периферийными диалектами находится переходная зона, в которой появляются элементы центрального и периферийных диалектов. Найболее стабильным диалектным типом является центральный ганацкий диалект, наоборот периферийные говоры медленно исчезают. Этот вопрос развития моравских (ганацких) диалектов изучается на основе морфологической системы этих говоров, которая является совсем не закрытой.


[1] Bezpečným východiskem je tu dnes už klasická Havránkova práce o Nářečích českých (Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 84—218), v níž je podán plastický obraz o českých nářečích v širším smyslu a položen důraz na vystižení podstatných systémových znaků českých, moravských a slezských nářečí, aniž byla opomíjena jejich vzájemná vázanost. O české dialektologii od dob Šemberových až do r. 1958 viz J. Bělič, Stav a úkoly české dialektologie, Čs. přednášky pro 4. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 197—208, v němž je nastíněn postup dialektologické metodologie od pouhého shromáždění i utřídění nářečního materiálu a výkladu jednotlivých jevů až k plánovitému úsilí o rovnoměrné a systematické prozkoumání celého jazykového území. Nářeční výzkum v Čechách a na Moravě se uskutečňuje tedy v intencích programu nastíněného už B. Havránkem v čl. K české dialektologii (LF 51, 1924, 263—271, 337—358), podle něhož se zdůrazňuje jak význam studia mluvnické stavby a historického pohledu na nářeční celky (stěžejní místo tu zaujímají práce Kellnerovy, k nimž se řadí monografie Běličova, Kopečného aj.), tak význam zkoumání zeměpisného rozsahu jevů a průběhu jejich hranic (J. Voráč, S. Utěšený).

[2] Samoúčelnost jazykového zeměpisu byla překonána v české dialektologii jak v nářečních pracích (A. Kellner, J. Bělič, J. Voráč), v nichž je podán na podkladě nového rozsáhlého materiálu obraz sledovaného nářečí v souvislosti s vývojem společnosti, tak byla zároveň zatlačena zcela do pozadí na dialektol. konferenci v Brně r. 1954, na níž se právem vystoupilo proti zachycení jednotlivých izolovaných faktů (viz materiály z této konference v SaS 16, 1955, 129—208). Dále čeští jazykovědci se zúčastnili účinně na vypracování dotazníku pro slovanský jazykový atlas, na jehož realizaci se podílejí zainteresovaná vědecká pracoviště v slovanských zemích (viz příspěvky v Slavii 28, 1959, 602—625; 29, 1960, 244—275, 572—581; 30, 1961, 82—107; 31, 1962, 599—612, a ve VJaz 1961, č. 5, s. 65—66; č. 6, s. 65—67; 1962, č. 1, s. 62; 1963, č. 1, s. 67—74; č. 5, s. 39—46).

[3] Srov. F. Daneš, The Relation of Centre and Periphery as a Language Universal, Travaux 2, Praha 1966, s. 9—21; J. Vachek, On the Integration of the Periphere Elements into the System of Language, tamtéž, s. 23—37, a jiné příspěvky v témže sv. Travaux.

[4] O systematickém průzkumu českých nářečí s pomocí dotazníkové ankety, doplňované přímými terénními výzkumy školených dialektologů a pracovníků ÚJČ, který je průpravou pro plánovaný atlas českých nářečí, viz souborně u J. Běliče (pozn. 1), a předtím už J. Voráč, NŘ 33, 1949, 29—31, 107—110; S. Utěšený, NŘ 36, 1953, 251—252; P. Jančák, NŘ 38, 1955, 245—247; J. Skulina, NŘ 39, 1956, 224—230. — O koncepci českého jazykového atlasu psal V. Vážný, K otázce jazykového atlasu zemí českých, SaS 16, 1955, 159—173. K tomu srov. J. Voráč, K českému jazykovému atlasu, Informační bulletin 3, Praha 1962, 62—65.

[5] Otázky strukturalistického zkoumání nářečí a jeho vztahu k jazykovému zeměpisu byly projednány už v tezích Pražského lingvistického kroužku na sjezdu v Praze r. 1929 a zvl. pak na pražské fonologické konferenci v r. 1930 (viz Travaux 4, Praha 1931) i na 2. slavist. sjezdu ve Varšavě a v Krakově r. 1934, avšak teoretické stanovisko tehdy rozpracované vešlo do praxe teprve v pozdějších letech a hlavní nástup k vybudování strukturalistické dialektologie se uskutečňuje zejm. v dnešní době, a to nejen v slovanském světě, ale v dialektologii světové vůbec. Srov. U. Weinreich, Is a Structural Dialectology Possible? Linguistics Today, 1954, s. 268—280; J. Fourquet, Linguistique structurale et dialectologie, Festgabe Frings 1956, s. 190—203; R. G. Piotrovskij, Strukturalizm i jazykovedčeskaja praktika (Vozmožna-li strukturaľnaja dialektologija?), VJaz 1957, č. 4, s. 26—35; E. Stankiewicz, On Discreteness and Continuity in Structural Dialectology, Word 13, 1957, 44—59; W. Doroszewski, Le structuralisme linguistique et les études de geographie dialectale, Reports for the 8. International Congress of Linguists, Oslo 1957, s. 230—252; R. I. Avanesov -S. B. Bernštejn, Lingvističeskaja geografija i struktura jazyka, Moskva 1958; P. Ivić, Osnovni aspekti strukture dijalekatske diferencijacije, Makedonski jazik, Skopje 1960—61, s. 1—2, 81—103; B. Vidoeski, Makedonskite dijalekti vo svetlinata na lingvističkata geografija, Makedonski jazik, Skopje 1962—63, s. 1—2, 87—107; T. Logar, Sistemi dolgih vokalnih tonemov v slovenskih narečjih, Slavistična revija, Lublaň 1963, s. 111—132; J. Skulina, Jazykový zeměpis a struktura dialektů, Prace Filologiczne 18, 1963, s. 123—130, a odpovědi na otázku o vztahu nářeční struktury k jazykovému zeměpisu ve sb. Slavjanska filologija, Sofie 1963, s. 327—336. — Je pozoruhodné, že mnoho nového od jazykového zeměpisu čekal už v SSSR S. D. Kacneľson (Lingvističeskaja geografija i istorija jazyka, Bjulleten’ dialektologičeskogo soktora IRJ, Moskva 1948, s. 3—23), i když jeho pojetí bylo plně poplatné marrismu. K tomu srov. Programma sobiranija svedenij dlja sostavlenija dialektologičeskogo atlasa russkogo jazyka, Moskva 1946. Zřetelný odklon od marrismu v SSSR lze pozorovat v padesátých letech (viz J. Skulina, K pracovním metodám sovětské dialektologie, Sovětská jazykověda 5, 1955, 269—278), kdy sovětští dialektologové v souhlase se systémovým pojetím nářečí vypracovali metodu nářečního sběru v terénu (Metodičeskije ukazanija k „Programme sobiranija svedenij dlja sostavlenija dialektologičeskogo atlasa russkogo jazyka“, Moskva 1957). O teoretickém přínosu moskevských dialektologů viz J. Skulina, Voprosy teorii lingvističeskoj geografii, SbFFBU, 1962, s. 223—227, a Russkaja dialektologija, tamtéž, 1967, s. 196—198. O stavu jihosl. dialektologie srov. J. Skulina, Na okraj jihoslovanské dialektologie, SbFFBU, 1963, s. 175—179.

[6] Srov. Fr. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957; týž, Mapky k diferenciaci severohanácké oblasti, sb. Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 383—386; S. Utěšený, K zanikání tradičních nářečí na severní Moravě, Prace Filologiczne 18/2, 1964, s. 303—308; J. Skulina, Diferenciace nářeční oblasti hanácké z hlediska kvantitativních rozdílů, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej, Varšava 1965, s. 415 až 422. — Totéž platí o nářeční oblasti východomoravské, v níž izoglosy existují jako reálný fakt, jak ukázal J. Skulina, Severní pomezí moravskoslovenských nářečí, Praha 1964, na povaze makro- i mikrosystémových a lexikalizovaných izolinií.

[7] Číselnými indexy jsou šifrovány morfologické jevy a statisticky se dokládá, že enumerace izoglos v trasách je na místě, neboť na jejím základě je možno stanovit hlavní a vedlejší trasy, vymezující nářeční areály a v nich fenotypy, subtypy aj.

[8] Koncentrace izoglos slouží za východisko synchronní klasifikace nářečí mnoha badatelům již dlouhou dobu, srov. z posledních let např. V. G. Orlovová, Klassifikacija južnovelikorusskich govorov v svete sovremennych dialektnych dannych, VJaz 1955, č. 6, s. 4—18; K. F. Zacharovová, Dialektnoje členenije russkogo jazyka, sb. Russkaja dialektologija, Moskva 1964, s. 225—297, společně s V. G. Orlovovou; B. Vidoeski, Osnovni dijalektni grupi vo Makedonija, Makedonski jazik, 1960—61 s. 1—2, 13—31; S. Stojko, Osnovnoto dialektno delenije na bălgarski ezik, Slavjanska filologija 1963, III, s. 105—114, kteří právem oceňují význam izolinií, tras a svazků. Proti fetišizaci a atomizaci izolovaných izoglos se staví V. M. Žirmunskij, Nemeckaja dialektologija 1956, s. 42, 140, jenž rovněž klade důraz na souhrn izoglos, izolinií a tras (s. 56). Je proto problematické Vaškovo lingvistické vymezení tzv. valaštiny na základě jedné izoglosy zobrazující geografický rozsah měkkých retnic, protože jejich zeměpisné vymezení neodpovídá dnešnímu stavu (Jazykové vlivy karpatské salašnické kolonizace, Praha 1967).

[9] O nepřímém působení vnějších činitelů (hospodářských, společensko-politických aj.) na jazykovou strukturu, zprostředkovaném druhotně vlivem jiného jazyka, pojednává výstižně J. Vachek v čl. K otázce vlivu vnějších činitelů na vývoj jazykového systému, Slavica Prag. IV, 1962, s. 35—46.

[10] Srov. J. Skulina, O šíření obecné hanáčtiny, NŘ 49, 1966, 88—93; týž, O vývoji hanáckých nářečí, Vlastivědný věstník moravský 18, 1966, s. 116—117.

[11] Viz Ř. Wolny, Die Markgrafschaft Mähren, Brno 1835.

[12] O jádru hanáckých nářečí pojednal už B. Havránek v Nářečích českých, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 109, 165, 170. S pojmy nářečního jádra (Kerngebiet) a periférie (Saumgebiet) pracovala zvl. německá dialektologie; srov. již K. Haag, Die Mundarten des oberen Neckar- und Donaulandes, Reutlingen 1898; stejně jako Ad. Bach, Deutsche Mundartforschung, Heidelberg 1950; K. Wagner, Deutsche Sprachlandschaften, Deutsche Dialektgeographie, Marburg 1927; nejnověji G. Baur, Die Mundarten im nördlichen Schwarzwald, Marburg 1967.

[13] Není náhoda, že se současná česká jazykověda zaměřuje intenzívně na studium městské mluvy, jehož program nastínil J. Bělič v čl. Ke zkoumání městské mluvy, Slavica Prag. IV, 1962, s. 569—575. K tomu viz už dříve J. Skulina, K vývoji městské mluvy na severovýchodní Moravě, SaS 23, 1957, 1—10, a nejnověji S. Utěšený, K metodice studia sociální stratifikace jazyka, SaS 28, 1967, 434—439.

[14] O synchronním jazykovém vývoji v západní periferní moravské (hanácké) oblasti srov. J. Skulina, O šíření nářečních znaků obecně českých na hanácké území, SaS 24, 1963, 186—194. Třeba tu podtrhnout zejména výzkum s pomocí jazykové statistiky, která sice zcela nezachytí současný jazykový proces, ale na základě jevů majoritních a minoritních odhalí v hrubých rysech současné vývojové tendence hanáckého centra a sbližování periferních hanáckých nářečí s mluvenou (spisovnou) češtinou, resp. s češtinou obecnou jakožto celonárodní nespisovnou mluvou. Viz P. Jančák, Možnosti statistického zpracování kolísavých nářečních jevů na jazykových mapách, Prace Filologiczne 18, 1963, s. 53—58; J. Skulina, Statistický výzkum nářečního vývoje v povodí Ostravice, SlezSb 62, 1964, s. 496—503.

[15] O podílu krajových variant ve spisovné češtině srov. Al. Jedlička, K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě), SaS 14, 1963, 9—20.

[16] Srov. B. Havránek, Demokratizace spisovného jazyka, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 145—148; týž, Jazyková kultura v socialistické společnosti, Jazykovedné štúdie VII, 1963, s. 30—36; J. Bělič, Vztah spisovného jazyka a nespisovných útvarů v češtině a poměry slovenské, tamtéž, s. 212—222; Al. Jedlička, Z problematiky normy a kodifikace spisovné češtiny, NŘ 47, 1964, 14—22.

[17] Nebylo by ovšem správné se spokojovat s vývojově synchronním pohledem, ale bude jej nutno nadále prohlubovat o hledisko diachronní (viz A. Lamprecht, Vývoj fonologického systému českého jazyka, Brno 1966) a historickospolečenské (srov. J. Skulina, Severní pomezí moravskoslovenských nářečí, Praha 1964).

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 2, pp. 173-181

Previous Jaroslav Machač, Zdeňka Sochová: K problematice lexikálního standardu a jeho adekvátního popisu

Next Jan Chloupek: Nářeční výpověď