Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slovesný vid a čas

Herbert Galton (USA)

[Articles]

(pdf)

Глагольный вид и время / L’aspect du verbe et le temps

[*]Ať je názor na podstatu slovesného vidu jakýkoli, všichni cítí, že tento jev úzce souvisí s kategorií času a že představuje právě jeden z mluvnických odrazů této kategorie, o nichž se zmiňuje A. V. Isačenko ve své knize o srovnávací morfologii ruského slovesa.[1] Je na tomto místě vhodné připomenout, že čas ani prostor není nic daného v tzv. objektivní skutečnosti; jediné, co je nám v ní dáno, jsou konkrétní události. Z nich abstrahujeme — jako jejich řadící schéma — pojetí času, které je podstatnější, a pojetí prostoru, což nám obojí dohromady poskytuje nástroj pro řazení všech prvků vědomí. Tento nástroj je zcela nemateriální a skládá se z pouhých souřadnic, jež žádný látkový základ nemají, ale matérii teprve pořádají.

Souřadnice času probíhá jen v jednom neobratitelném směru, který mohu znázornit prostorově tak, jak to považuji za vhodné. Podstata této souřadnice je pouhá posloupnost bez jakýchkoli materiálních prvků a tato posloupnost prvky v mém vědomí teprve řadí. Má zásadní význam pro naše vnímání světa, které se obyčejně orientuje vzhledem k některému místu v této časové posloupnosti, nebo — jak se obvykle říká — na ose času. Všechny změny se právě vyznačují postupným přiřazováním k místům nebo bodům na této ose. Změny prožíváme a přisuzujeme jim více nebo méně rozsáhlé úseky na časové ose, úseky, pro něž zase žádné přesné měřítko neexistuje; jsou určovány potřebou zařazovat zkušenosti a sdělovat o nich.

Jedním takovým úsekem je i přítomný čas. Pro jeho vymezování nám rovněž není dáno žádné objektivní měřítko. Pozorujeme obklopující nás svět, všímáme si změn, které zařazujeme na ose času, a všímáme si také některých věcí, které se nemění. V dialektickém — to je z hlediska myšlení nutném — protikladu ke změnám, které po sobě na ose času následují, vzniká takovým způsobem v našem vědomí kategorie neměnnosti, stálosti, na jejímž pozadí teprve věčný proud posloupných a měnících se událostí jasně vyniká. Obojí pojetí se navzájem podmiňují a není mezi nimi takový vztah, že by se dalo říci, že u jednoho je příznak, který druhému chybí; obě kategorie jsou rovnocenné a kontrární.[2]

[2]Vzhledem k aktuálnímu prézentu, tj. k okamžiku promluvy, všechny jazyky, které znám, rozvinuly mluvnické kategorie přítomnosti, minulosti a obyčejně i budoucnosti. Je však zvláštností jazyků slovanských, jakož i semitských, že i sama časová posloupnost našla v nich svůj gramatický výraz, a to je dokonavý vid. Z toho vyplývá, že dokonavého vidu nelze užívat pro vyjádření aktuální přítomnosti, protože — ačkoli je to ve skutečnosti jen stále se pohybující okamžik v posloupnosti, pouhé rozhraní — kdykoli o něm mluvím a na něm prodlévám, chci se ho právě zmocnit navzdory plynoucímu proudu, chci odhlížet od jeho průběhu a od nastupujících změn. Aktuální přítomnost je proto spjata s neměnností, bez ohledu na její delší nebo kratší trvání, s tou neměnností, již jsme stanovili jako dialektický protiklad posloupnosti, proměnnosti na ose časové. Tuto relativní neměnnost vyjadřuje vid nedokonavý.

Vidíme tedy, že slovanské jazyky, kromě kategorie mluvnických časů, odrážejících jednotlivé roviny časové perspektivy, navíc ještě rozvinuly zvláštní kategorii pro samu podstatu času. Tou je posloupnost — časový tok, a její dialektický protiklad — neměnné trvání. Tyto kategorie se uplatňují — pokud to je možné — ve všech časových průřezech, tj. v minulosti a v budoucnosti v zásadě bez omezení, zatímco v přítomnosti je jejich současná platnost vyloučena z důvodů, o nichž jsem se zmínil. Hranice gramatické přítomnosti nejsou určeny žádnými objektivními měřítky, nýbrž jedině sdělnými potřebami mluvčího. Změna událostí v aktuální přítomnosti se dá tedy vyjádřit nikoli morfologickými, nýbrž jen syntaktickými, v daném případě slovoslednými prostředky, tj. prostým řazením jedné slovesné formy za druhou.

V minulosti už samo řazení dokonavých tvarů nedvojsmyslně vyjadřuje právě posloupnost líčených událostí, kdežto v nedokonavém prézentě může toto řazení vyjádřit i současnost; jako příklad uvádím větu z Devatera pohádek K. Čapka: „O půlnoci se zvedl a mávl rukou. Tu zazněla sladká hudba a vzduch zavoněl jakoby tisícem květů.“ — Nedokonavého slovesa se užívá, kdykoli se v nějakém stavu má setrvat, i když to není dlouho, poněvadž zde nejde o čas vyměřovaný vteřinami, hodinami, roky nebo věky, nýbrž o samu podstatu našeho časového pojetí, což je posloupnost a izolovanost, změna a neměnnost. V týchž „Pohádkách“ se vyskytuje např. takové uspořádání dokonavých a nedokonavých sloves, jistě se zaměřením stylistickým: „Babička pomalu, pomalu rozvazovala šátek; sám král sestoupil s trůnu, aby to zvíře viděl zblízka. Konečně babička strhla šátek, a z nůše vylítla černá kočka a jedním skokem seděla na trůně.“ — Poslední událost se nedala ani zpozorovat, tak byla rychlá; pozorujeme jen následující stav, kdy kočka zůstala sedět; sama událost se líčí neslovesně jedním skokem. Z druhé strany viděl je také nedokonavé, protože nejde o to, aby král zvíře uviděl, nýbrž o to, aby se na ně mohl dívat.

I postupné události minulé se mohou líčit nedokonavými tvary z důvodů stylistických, např. v této větě z Haškova „Švejka“: „A kvůli čemu, holoubku?“ otázal se nevinně jednoroční dobrovolník. „To je moje věc,“ dodával sobě odvahy desátník. — Jisté je, že sloveso dodával označuje událost navazující na otázku. Mohli bychom očekávat dokonavý vid, ale sloveso soustřeďuje pozornost na sám obsah, na význam této odpovědi, rozebírá ji — dalo by se říci — izolovaně, zatímco posloupnost vyplývá z celého kontextu. Tím, co řekl, dodával si (conativum) desátník odvahy.

[3]V přítomnosti se věci jeví poněkud jinak, a to pro zvláštní postavení tohoto časového rozhraní. I zde nalézáme dokonavá slovesa, i když ne v užití aktuálním. Jako příklad uvádím z „Jarní noci“ J. Vrchlického:

 

„V malé chatce malým oknem světlo kmitá,
Opožděná můra bílá kolem lítá,
Přihlédnu blíž, okno zkořen, s tenkou svíčkou,
A v něm stojí mladá dívka nad rakvičkou.“

 

Dokonavý tvar přihlédnu tady označuje změnu stavu, pohyb způsobující objevení se nového obrazu; slouží jako přechod od stavů popisovaných ve vidu nedokonavém, v nichž plynoucí čas nepůsobí žádné změny.

Je známo, že právě v češtině (a v slovenštině), na rozdíl od všech ostatních slovanských jazyků, se dokonavá slovesa vyskytují i v divadelních poznámkách, střídajíce se ovšem s nedokonavými. A opět nejde o aktuální přítomnost, o líčení aktuálně prožívaných událostí, ale o návody hercům, jako např. v této poznámce z Čapkovy hry „R. U. R.“: „(Zazvoní domácí telefon. Domin jej zvedne a mluví do něho … Zavěsí telefon.) Marius (vstoupí podává vizitku … otevře dveře). Domin: Tak tedy. (Sedne si na psací stůl, pozoruje Helenu uchvácen a odříkává rychle).“ — Přiznávám, že je pro mne občas nesnadné nalézt příčinu užití toho neb onoho vidu v takových poznámkách, zejména když na následujících stránkách čtu usedá, ale i usedne u stolu; dokonavý vid asi lépe vyjadřuje změnu nebo přechod, a nedokonavý vid začátek stavu jistou dobu trvajícího. Zdá se mi, že sloveso podá místo podává v našem hořejším příkladě by příliš urychlilo tento trochu ceremoniální pokyn.

Kromě scénického prézentu se přítomné tvary dokonavého vidu vyskytují v češtině dost často při transpozici minulých událostí pro jejich dramatičtější vylíčení, např. v pasáži z Čapkových „Pohádek“: „Jede si takový kupeček cestou … A najednou vystoupí z lesa chlap jako hora … tedy takové chlapisko se vám postaví před koně a zařve: „Peníze nebo život!“ — Líčená událost se neuskutečňuje teď, před našima očima, vůbec není ojedinělá, spíše typická; vyjádření v této formě ji však má vyvolat před naše oči a zdůraznit její náhlé vynoření v určitém časovém bodě; neboť všechno, co se vypravuje v dokonavém vidu, má své místo na oné ose, podél níž celá skutečnost probíhá. Tu máme rys, jímž se odlišuje čeština od ruštiny.[3]

Výrazně vystupuje stylistický účinek vidových tvarů např. v pasáži z Jiráskova „Bratrstva“ (jde o kazatele Kapistrana): „… hází rukama, hlas se mu třese, šeptá, a hned je zas jako bouřka, ruce sepne, rozhodí a v tom zas uhodí do lešení jakoby v hněvu, a pravicí do lidu vytýká, oči k nebi obrací, bledý, hubený jako mučedník.“ — Zde jde ovšem o opakované události; ty se však jakoby zhušťují do jednoho typického obrazu, zatímco opakovanost vyplývá z kontextu, srov. např. v této větě z Čapkových „Pohádek“: „Vodníci [4]jsou samotáři, ale tak jednou, dvakrát do roka, když je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají … okresní konference.“

Jestliže jsem na svou otázku v prádelně, co se stalo s mými kapesníky, které jsem mezi vypraným prádlem nemohl najít, dostal od vedoucího vysvětlení „Asi jim to uplave“, znamená to, že kdykoli pracovnice tohoto podniku dostanou do rukou takovou maličkost, ztrácí se. Dokonavý tvar tu vyjadřuje (mimovolný) nástup událostí v určitém okamžiku, nastoupení a začátek i konec, zatímco eventuální opakovanost děje zůstává morfologicky nevyjádřena. Začátek a konec však jsou podstatou posloupnosti času vůbec. Užiji-li však nedokonavého plave, vypovídám tím, že děj se tomuto časovému proudu třeba na chvilku vzpírá.

Totéž se vztahuje i na minulý čas, kde opakující se události mohou být podobně shrnuty do jednoho názorného děje, protože pro spisovatele je důležitější zdůraznit nastoupení události: „Všichni poddaní ho poslouchali oddaně a s láskou. Jen někdo občas neposlechl, a to byla jeho dceruška, malá princezna … Sotva si jednou její chůva chvilinku zdřímla, princezna už byla na schodech se svým míčem“ (K. Čapek, Pohádky). Stejně tak kontext může nahradit i opětovanost i minulý čas, jako v této větě: „Drahá slečno Gloryová, tady už bylo na sta spasitelů a proroků. Každá loď některého přiveze“ (K. Čapek, R.U.R.).

Vidíme tedy, že dokonavý vid řadí událost někam na časovou osu, to znamená mezi předcházející a následující úseky, byť jen implicitně: „Ach, ty hrozné vlasy, kdybych si do nich mohla něco dát! Víš, tam v zahradě si vždycky dám do vlasů květiny …“ Smysl této pasáže není v líčení samého průběhu dávání, nýbrž v účinku, to znamená, že děj se popisuje nikoli izolovaně, nýbrž v souvislosti, v časové souvislosti, jejímž ukazatelem je dokonavý vid. Dokonavý vid ukazuje dále než na událost samu, zatímco nedokonavý vid se na ni soustřeďuje, abstrahuje od časové posloupnosti.

I v pořekadlech a v podobných gnómických útvarech máme jak dokonavý, tak i nedokonavý vid podle toho, chceme-li zdůraznit neměnící se povahu vyjadřované zkušenosti nebo nastoupení výsledku. Např.: „Princezna kdesi cosi slyšela, že když číča padá s výšky, spadne vždycky na nohy a nic si při tom neudělá“ (K. Čapek, Pohádky). Nebo příklad z Haškova „Švejka“: „Jak už něco soud vezme do ruky, je zle“ ve vedlejší větě, a v hlavní: „Všude se najde pšenice mezi koukolem …“; ve větě hlavní i vedlejší: „Jakmile taková skvrna (tj. na slunci — H. G.) se udělá, tak přijde vždy něco hrozného.“

Zde jsme na přechodu k jinému odstínu dokonavého významu, totiž konsekutivnímu. Tímto pojetím se jeden děj zapojuje do řetězu dějů jiných a je buď jejich příčinou, nebo následkem, vždy ovšem na ose časové. Děj je zde výrazně částí souvislosti širší. Takový případ asi pozorujeme ve větě, již jsem zaznamenal z rozhovoru: „Když jede za hranice, omládne.“ — První slovesný tvar popisuje vždy platnou podmínku, druhý označuje nastávající následek. Srov. dále: „Závodčí rozhovořil se o pokroku, jak lidi na všechno přijdou …“ (J. Hašek, Švejk). Význam následku se často dá jen domyslit, jako je tomu jen v posledním příkladě, jenž znamená, že lidé jsou takoví, že na všechno přijdou (tales ut inveniant). Do takové domýšlené souvislosti se stavějí věty jako „Jiné parádí, a sebe ani neumyje“,[4] nebo „Jedině po tom jídle snesu [5]pivo“ (z rozhovoru), a ono časté „Jak já k tomu přijdu“, což je sice kalk z němčiny, ale nijak neodporující duchu českého jazyka (s významem ‚nedal jsem žádný důvod k tomu, aby se mně to stalo‘). Podobně „Ani ve snu ho nenapadne pomýšlet na řeč jako na boží dar“ (M. Machovec). Také zde byl zvolen dokonavý vid i při překladu z němčiny kvůli konsekutivnímu významu ‚není takový, že by na to pomýšlel‘. „On to dovede udělat“, „To se tam vejde“ má stejný významový odstín. Stejně tak záporný tvar, který může sledovat vzor kladného protějšku, nemusí se vztahovat na budoucí děj, např. „To se nedá udělat“ (‚věc je taková, že se nedá udělat‘, což není myšleno izolovaně, ale v řetězu souvislostí).

Řekli jsme, že takový děj se nijak nemusí vztahovat na budoucnost. Přesto však nám případy jako předcházející dovedou vysvětlit, proč v jazycích bohatých na tvary jmenné, ale chudých na slovesné, jako jsou jazyky severoslovanské, se dokonavý prézens stal prostředkem pro vyjádření budoucího času. Že tento význam není původní, ani základní u této formy, správně ukázali A. V. Isačenko, H. Křížková i jiní,[5] a doufám, že jejich učení si prorazí cestu také v jazykovědě sovětské. Tato futurální funkce je jenom zástupná. Užívají jí jazyky, pro něž je charakteristické, že nerozvinuly bohatství časových forem slovesa. Jde přitom o úkon, jemuž se dokonavý vid — můžeme-li to tak říci — nevzpíral, a to proto, že vyjadřuje pouhou posloupnost, totiž způsob, jímž obyčejně vyjadřujeme změny probíhající ve světě kolem nás i v nás samých. Pro případy, kdy výslovně chceme označit stav, jenž podle našeho předpokladu bude trvat nebo se opakovat (a tak dvojím způsobem „se vzpírat“ proudu času), volíme pro budoucnost nedokonavý tvar budu psát; ale pro děj, který nastoupí v jistém konkrétním bodě časového řetězu, nastane a mine, severoslovanské jazyky vlastní morfologický tvar vůbec nevytvořily a spokojují se pouhým vyjádřením časové posloupnosti, totiž dokonavým videm. Jihoslovanské jazyky se tímto způsobem vyjadřování časových rovin nespokojily, neboť mají časování rozvinutější, a rozvinuly nový morfologický prostředek; přechodné postavení zaujímá slovinština.

Bez kontextového poukazu na minulost nebo obvyklost děje, jako v uvedených příkladech, dokonavý tvar přítomného času označuje událost, jež má teprve nastoupit, nastat a minout. Přestože přítomnost je jistě také jen takový přechodný bod, kdykoli chci o ní mluvit, musím tento bod rozšířit a udělat z něj trvající stav, protože posloupnost by tento bod docela zničila. Proto prézens dokonavého vidu nemůže nikdy označovat aktuální přítomnost. Pro nedostatek zřetelných ukazatelů o jiném časovém zařazení a tím spíše, že nemá morfologický ukazatel minulého času, zakončení —l, je vždy chápán jako výraz pro nastávající události. Příklady pro budoucí užití dokonavého prézentu neuvádíme, protože jsou nasnadě.

Pokud jde o nedokonavé futurum budu psát, může mít dvojí význam, a to buď ojedinělého stavu, nebo opakovaného děje. Domníváme se, že důvod, proč se z vidového hlediska tyto dva významy vyjadřují stejně, lze vidět v tom, že ať už jde o jeden trvající stav, nebo stav, který se bude opakovat, posloupnost časová na něj nepůsobí, nezpůsobuje změnu. Co způsobuje čas? Změny, jak říká ve svém „Kouzelném vrchu“ vynikající německý spisovatel Thomas [6]Mann („Was zeitigt die Zeit? Veränderung!“). „Když pro mne přítel přijde, budu psát“ znamená, že děj přisuzovaný subjektu věty vedlejší se setká se stavem, v němž se bude nacházet beze změny nějakou dobu subjekt věty hlavní. „Budu psát každý den“ znamená, že budoucí běh času v řádném vykonávání této činnosti také nezpůsobí změnu, činnost se bude beze změny opakovat.

Určité rozpaky působí víceznačnost termínu čas; podstatou času je pouhá posloupnost, ale jakýkoli úsek na ose, představující tuto posloupnost, také nazýváme časem, což je ‚úsek na časové ose‘, ‚trvání‘. V gramatickém smyslu zase čas odpovídá gramatickému vyjádření nějakého více nebo méně libovolně stanoveného bodu na téže ose. Tato víceznačnost nijak neulehčuje úkol aspektologa. Ve svých pracích pod pojetím času rozumím proto především jeho podstatu, tj. posloupnost, a pro body nebo úseky umístěné na časové ose volím jiné označení.

Na časové ose vždy něco nastane, nový bod, kterého si ovšem všímáme jen tehdy, má-li nový obsah, totiž „obsahuje-li“ (v náznaku) změnu; jinak se posloupnost takřka pro nás zastavuje. Toto zastavení vyjadřuje nedokonavý vid.

Úkol vyjadřovat budoucí čas plyne proto dost přirozeně ze samé časové povahy dokonavého vidu, zatímco „semknutost“ nebo „celistvost“, alespoň mně, v chápání tohoto jevu nepomáhá. Především proto, že semknutě nebo celistvě pojaté děje bychom spíše vztahovali k minulosti. Vždyť v tomto případě nejde o to, proč dokonavý tvar prézentu přítomnost nevyjadřuje, nýbrž o to, proč v severoslovanských jazycích vyjadřuje právě budoucnost, i když to není funkce základní. Také rezultativní odstín dokonavého vidu plyne zcela přirozeně z jeho základního významu zařazování do časové posloupnosti. Děj vyvolávající výsledek se již svou povahou řadí do řetězu souvislostí a nepředstavuje se tedy izolovaně. Proto se užívá dokonavého vidu pro označování stavu vzešlého z minulého děje, minulého vzhledem k tomu stavu. „Krví nateklý ret“ je ret, kterým krev nejen tekla, ale jenž v důsledku toho naběhl. Sám slovesný tvar ukazuje za událost samu, na to, co za ní následuje. Není však náhodou, že jsme zvolili za příklad tvar příčestí. V češtině se tento typ nevyskytuje tak často jako v ruštině, kde je běžný; čeština zdůrazňuje častěji výsledný stav pomocí nedokonavého slovesa. Avšak náběhy k takovému vyjadřování jistě jsou, jako třeba v příkladě A. V. Isačenka ze slovenštiny „bielizeň vyschla“.[6]

V této souvislosti je třeba se zmínit o protikladu mezi usmaženou a smaženou rybou, kterým se zabývali V. Mathesius, Fr. Trávníček, Fr. Kopečný aj.[7] Výraz usmažená ryba sděluje, že děj byl vykonán smažením v nějakém, i když blíže neurčeném bodě v minulosti; děj zanechal za sebou jako výsledek smaženou rybu, ale o tento její stav nám v dané souvislosti nejde; zda ryba jako smažená ještě existovala na časové ploše obsahu sdělení, dejme tomu v přítomnosti, uvedený tvar nic neříká. Avšak smažená ryba právě toto znamená; nejde zde o rezultát, protože se samo sebou rozumí, že smaženost [7]musí být výsledkem předcházejícího smažení; jde o trvající stav, jakost, která se nemění mezi jedním a druhým bodem na časové ose. Výraz mluveno slovy neupozorňuje nás na konkrétní, totiž vždy časově určený děj, nýbrž jen na vlastnost vyjadřování slovy. O žádné časové souvislosti zde není ani řeči. Význam slovesných adjektiv, jako např. malovaná komora, představoval by tedy svérázný vývoj rezultativního významu, který byl přesvědčivě stanoven jako původní u této slovesné kategorie B. Havránkem.[8]

Děj nebo stav představovaný v izolaci vyžaduje vždy nedokonavý vid. Takto bývají často vyjadřována verba dicendi, která mají poněkud zvláštní ráz. Často soustřeďují pozornost nikoli na střídání účastníků v mluveném projevu, nýbrž na obsah sdělení, což znamená jeho izolaci. „Jak nedávno povídal jeden pán v hospodě, …“, říká Švejk (J. Hašek). Je pochopitelné, že časové určení se zatemňuje, čím více se oddalujeme od vykonání děje; tím si vysvětlujeme rozdíl mezi vidovým užitím ve větách zaslechnutých v běžném hovoru: „Já jsem posílala do Ameriky dopis před měsícem“, kdy se tento děj může představit izolovaně, a proto jej lze vyjádřit tvarem posílala (ovšem také tvarem dokonavým poslala), a včera nebo dnes jsem jej poslala, kdy povědomí o časovém zařazení je jistě ještě svěží.

V otázkách týkajících se původce děje nám stejně tak často jde o izolovanou činnost, na niž se právě otázkou po původci může soustřeďovat pozornost. Není to však pravidlem. Jak jsem řekl ve své první přednášce,[9] v mluvených projevech nejde a nemůže nám jít o pouhé skutečnosti, ale vždy také a právě o to, co o nich chceme vyjádřit. Skutečnosti zůstávají tytéž, ať vykladači snů vysvětlují faraónovi smysl jeho snu tak, že všichni jeho příbuzní zemřou před ním, nebo Josef — chytrák — těší faraóna tím, že mu předpovídá tak dlouhý život, že je všechny ještě přežije.

Často citovaná otázka „Kdopak ti to šil?“ se soustřeďuje víc než na samu činnost, na odborníka jakožto jejího původce, protože výsledek odpovídá požadavkům kladeným na tento ctihodný cech a to znamená, že méně přichází v úvahu souvislost činnosti. Výraz „Kdopak ti to ušil?“ postrádá tento implicitní vztah k řemeslníkovi, protože výsledek činnosti je možná trochu překvapující; tím pak snadněji přecházíme rámec činnosti samé. Otázkou „Kdo ti přemaloval ten pokoj?“ se tážeme po původci, „Kdo to přemalovával?“ se soustřeďuje víc na činnost samu. Tyto různé vyjadřovací prostředky nabývají plného významu teprve v jejich postavení proti sobě. Z toho také snad bude jasné, že vlastní neutralizaci vidového protikladu nemohu uznat. A to proto, že vždy zůstává odlišná motivace podmiňující volbu toho neb onoho vidu. Řekli bychom, že v otázce „Kdo ti to prozradil?“ se neužije nedokonavého vidu proto, že právě zde výsledek je to nejzávažnější.[10]

Také v rozkazovacím způsobu i v jeho záporném tvaru dochází, jak známo, k jevu, který V. Mathesius pojmenoval „konkurence vidů“ (vysvětlení příčin viz u A. V. Isačenka, o. c., s. 438n.). Máme však za to, že i tyto jevy lze [8]snadno vyložit z hlediska našeho chápání vidové opozice. „Skoč!“ určuje pojmenovávané činnosti jisté místo na ose časové, a to asi ihned za vyslovením rozkazu; „Neskákej!“ žádné takové místo nenechává, vylučuje činnost vůbec — jako nepodléhající uskutečnění, „Neskoč mi na nohu!“ předvídá nástup tohoto děje v blízkém okamžiku a varuje před jeho uskutečněním. Je velmi zajímavé, že naléhavost není výsadou dokonavého vidu, jak by se snad mohlo soudit; jde zde také o přítomnost nebo nepřítomnost přímého předmětu. Mezi ním a slovesným tvarem může nastat jistá rovnováha; na výsledku této rovnováhy zase závisí větší nebo menší důraznost, nebo naopak oslabenost, zdvořilost rozkazu. Avšak tyto otázky by nás zavedly příliš daleko. Že větší důraznost lze spojit i s nedokonavým videm, vyplývá např. z příkladu, kde se Hallemaier takto obrací k spoluúčastníkům: „Co mlčíte, blázni? Ke všem čertům, mluvte!“ (K. Čapek, R. U. R.). Tímto výrazem se pozornost soustřeďuje výlučně na činnost samu, zatímco její zařazení do časové souvislosti, kterého se Hallemaier jistě domáhá, vyplývá z kontextu. Jakmile se dodá přímý předmět, pak — domníváme se — naléhavější bude tvar řekněte něco, právě pro jistou rovnováhu mezi slovesným tvarem a předmětem slovesného děje. Dokonavý vid totiž, jako vždy, ukazuje za činnost samu na souvislost, do níž se vřazuje. Explicitním připojením předmětu se rychleji přechází přes činnost na předmět, čímž se podíl uplatnění vůle účastníků projevu zmenšuje.[11]

Zápor často vyžaduje nedokonavý vid, není to však pravidlem. Jde totiž o to, zda se popírá událost vůbec, tj. její existence v kterémkoli bodě časové osy bez ohledu na posloupnost, nebo zda se popírá děj právě v určeném bodě této osy. Když ve Švejkovi čteme, že „Rytmistr se dlouho nerozmýšlel a pomyslil si jen, že …“, pak je to první případ (děj, který se vůbec neuskutečnil a místo toho se uskutečnil jiný děj). A naopak (rovněž ze Švejka) „… ale pěna u huby se nedostavovala a také nedostavila“ se tvar nedostavovala soustřeďuje na samu popíranou činnost, zatímco nedostavila shrnuje výsledek a odkazuje ve vypravování k následující události. V druhém případě záporný tvar sleduje analogii kladného tvaru, jenž se tím výrazně popírá jako určitý článek v řetězu událostí.

Je známo, že ve všech slovanských jazycích tzv. fázová slovesa (začít, pokračovat, přestat ap.) se pojí výlučně se slovesy nedokonavého vidu. Vzniká otázka, jak to asi vysvětlíme podle naší teorie. Doufáme, že by bylo možno najít odpověď. Fázová slovesa zcela odhlížejí od časového zařazování jmenované činnosti mezi předcházející a následující děje, protože soustřeďují pozornost výhradně na fáze uvnitř děje samého. Proto jsou v případech rozpaků jedním z kritérií nedokonavého vidu (lze říci jen „Mezery se začaly vyskytovat“ a nikoli vyskytnout). Jazyk nám zde neposkytuje žádnou svobodu volby. Lze asi přijmout vysvětlení, že jak začátek, tak i pokračování a konec se rozlišují jen jako součásti děje a netýkají se jeho zařazování mezi jinými ději. Jejich spojování s dokonavým videm je proto nemožné. Je to jeden z případů, kdy náhrada jednoho vidu druhým je vyloučena. Žádný Slovan zde chybu neudělá.

[9]Taková nenahraditelnost se však stejným dílem vztahuje i na dokonavý člen vidového protikladu, což nám ukazuje, že tu asi nejde o protiklad mezi příznakovým členem opozice a členem zbaveným příznaku, jako např. v sémantice u protikladu mezi lvicí a lvem. Je to skutečnost, kterou podtrhl zvláště M. Dokulil (o. c., s. 95). V otázkách týkajících se událostí probíhajících před našima očima, a stejně tak po fázových slovesech, se nedokonavý vid, jakožto výraz izolovanosti děje, dokonavým videm nahradit nedá; a v líčení dějů v jejich souvislosti, časovém seřazení, se vid dokonavý nedokonavým nahradit rovněž nedá.

Srov. např. z Jiráskovy „Bitvy u Lučence“: „Šikem jako by náhle zavanulo; po vozích, v houfech všude pohnutí. Zpředu ještě daleko před šikem zalehl sem táhlý pokřik: Uhři! Talafús trhl uzdou a odjel od Jiskry ke své jízdě. Na pravé křídlo dojel Petr Aksamit s Petrem Starým, jemuž se přestala hlava třást, jak narazil na ni helmu. I Aksamit shrnul kuklu a dal na hlavu šalíř, jejž měl viset u sedla. Jiskra s družinou, s Burianem, Dubánkem, Střelou a s několika jezdci vyjel do svahu nad cestou, odkud byl nejširší rozhled. Uhři se již hnali.“

Chci zdůraznit, že nijak netvrdím, že by dokonavý vid sám o sobě mohl vyjádřit okamžitost, jak správně upozorňuje K. Horálek.[12] Okamžitost děje může vyplynout jen z celého kontextu, a nikoli z gramatického významu tohoto vidu, který sám o sobě má za úkol jen vyjádřit časovou seřazenost, posloupnost, v níž má nástup děje své místo. V tomto základním významu dokonavý vid nelze nahradit jeho protějškem nedokonavým, chceme-li právě zachovat účinek. Asi cítíme, že užití nedokonavých sloves ve výše uvedeném příkladě by zcela porušilo smysl této pasáže. Neztratila by se pouze okamžitost, ale vůbec dojem událostí těsně za sebou následujících. Jsem si však vědom toho, že z jistých stylistických důvodů se takováto náhrada v ruských bylinách dost často vyskytuje.

Dva slovanské vidy jsou tudíž v protikladu povahy kontrární. Z toho plyne, že nemíním postulovat žádný příznak, na základě jehož přítomnosti nebo nepřítomnosti by se vidy mezi sebou rozlišovaly. Případ je zcela jiný než u protikladu slon : slonice. Kdybych však byl nucen přece jen se vyjádřit, který vid bych asi považoval za bezpříznakový, dal bych přednost vidu dokonavému, a to proto, že řazení událostí v jejich časové posloupnosti odpovídá podstatě času samé, zatímco aktuální přítomnost, jež se vyjadřuje pouze nedokonavým videm, je fikce, jak to již věděl sv. Augustin. Utvrzují mne v tomto mínění zároveň závažné důvody rázu morfologického. Je známo, že v převládající a nejtypičtější skupině vidových dvojic dokonavý vid (jako např. ve dvojici přidělat : přidělávat) představuje jen průvodní produkt odvozování především slovotvorného, poskytujícího nový sémantický význam, zatímco čistě morfologicky příznakovou je právě odvozenina nedokonavá. Její úkol je pouze gramatický. — Užil-li jsem výrazu fikce, neměl jsem na mysli snad její menší závažnost, neboť fikce mají základní význam pro naše mluvení a myšlení vůbec. Vždyť právě takovými fikcemi jsou pojmy, na něž se vztahují naše slova (a teprve jejich prostřednictvím jsou vztaženy na konkrétní předměty). Realita přísluší pouze konkrétním věcem, pro něž však — s výjimkou vlastních jmen — zvláštní pojmenování nemáme a nemůžeme mít. Takovými [10]nutnými fikcemi jsou, podle mého mínění, také přítomný čas a neměnnost. Tato jejich povaha vysvětluje i morfologicky odvozený ráz nedokonavých sloves, jichž se jedině pro označování těchto kategorií užívá.

Zdůrazňuji-li závažnost fikcí, vyhýbám se tím snad hledání pravdy, nejsvětějšího cíle našeho vědeckého úsilí? Asi ano, moje úsilí nedosahuje takové výše, aby si mohlo činit nárok na hledání pravdy; hledám jen schéma, které by mi mohlo pomoci vysvětlovat věci mým studentům. Jakmile mi kdokoli poskytne schéma lepší, milerád se svého vzdám. Hodnota našich teorií může záležet jen v jejich vysvětlující a účinné síle.

 

R É S U M É

Verbal Aspect and Time

The Slavic verbal aspect is a grammatical category which reflects the basis of the time concept, i.e. succession. The perfective aspect is used to render various more specific applications of this succession (event setting in between other events; change; future events; consecutive, characterising, and resultative meanings; imperative implying immediate action, and others), while its dialectic counterpart, the imperfective aspect, in a contrary relationship with it, renders any, though short or imaginary, cessation of the temporal succession (duration, unchanging states including qualities, emphasis on states isolated from the temporal succession, the “actual“ present as a fictitious duration, repetition in as far as this halts the succession of changing events, phases distinguished within a single event, negation of the occurence of events at any point in time including negated imperatives, and others). If there is a question of the marked member of the correlation, this can be but the imperfective aspect, hence also morphological characterization.


[*] Předneseno v pražském Jazykovědném sdružení dne 6. června 1968.

[1] A. V. Isačenko, Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavlenii s slovackim, Morfologija 2, Bratislava 1960, s. 130n.

[2] K otázce vzájemného vztahu jazykových kategorií viz M. Dokulil, K otázce morfologických protikladů, SaS 9, 1958, 81—103.

[3] Srov. příklad, který uvádějí autoři učebnice češtiny pro Rusy: „Je ráno. Čekám na tramvaj. Tu přijíždí má tramvaj. Vstoupím do vozu, koupím si jízdenku a sednu si na volné místo … Na své zastávce vystoupím a jdu na universitu …“, A. I. Ševčenko a V. S. Ševčenko, Učebnik češskogo jazyka, Moskva 1958, s. 72. V tomto případě jde o typické zkušenosti, pro něž se přítomný čas nabízí jako pohodlný výrazový prostředek, protože, jak bylo již uvedeno, přítomnost kromě neměnnosti určitého stavu, prodlužujícího se až po aktuální přítomnost, žádné objektivní meze nemá. V uvedeném příkladě se všechny stavy vyjadřují slovesy nedokonavými a všechny změny stavu slovesy dokonavými.

[4] Fr. Trávníček, Studie o českém vidu slovesném, Praha 1923.

[5] A. V. Isačenko, o. c. v pozn. 1, s. 448n.; H. Křížková, Vývoj opisného futura v jazycích slovanských, zvláště v ruštině, AUPO, Philologica II, Praha 1960.

[6] A. V. Isačenko, o. c. v pozn. 1, s. 437.

[7] V. Mathesius, O konkurenci vidů v českém vyjadřování slovesném, sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 195—202; Fr. Trávníček, Studie o českém vidu slovesném, Praha 1923, s. 315n.; Fr. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Rozpravy ČSAV, ř. společ. věd, Praha 1962, s. 62.

[8] B. Havránek, Genera verbi v slovanských jazycích II, Praha 1937, s. 94n.

[9] Slovanský jazyk bez pádů, předneseno v pražském Jazykovědném sdružení dne 18. dubna 1968.

[10] Za laskavé vysvětlování jemných rozdílů v těchto významových odstínech českých vidových tvarů zde vyslovuji upřímný dík dr. V. Barnetové, ačkoli odpovědnost za výklad ve smyslu mé teorie vidu zůstává samozřejmě na mně.

[11] Říkám „domnívám se“, protože nejsem Čech a uvedený příklad jsem sám dodával. — (Je ovšem možné i mluvte něco, také důrazné, ale autor má pravdu, že řekněte něco má užší návaznost na souvislost [např. k té věci ap.]. — Pozn. red.)

[12] K. Horálek, Úvod do studia slovanských jazyků, Praha 21962, s. 186.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 1, pp. 1-10

Previous Pů (= Jan Průcha): O čs. lingvistických publikacích k sjezdu slavistů (II)

Next Oldřich Uličný: K syntagmatické a transformační charakteristice doplňku