dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K teorii spisovného jazyka

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

О теории литературного языка / Contributions à la théorie de la langue littéraire

Nové státoprávní řešení vztahů mezi Čechy a Slováky přináší s sebou nejen příznivější podmínky k teoretickým úvahám o jazykové stránce těchto vztahů, ale také možnost využít získaných zkušeností k obecnějším teoretickým formulacím. A patrně také ke klidnějšímu hodnocení některých názorů, které byly považovány za překážku správného řešení celého komplexu sporných otázek, třebaže byly dobře míněny a žádnou ze sporných stran nepoškozovaly ani nepreferovaly.

V kritikách těchto názorů se nezřídka vycházelo nikoli z původních formulací, ale z jejich nesprávných interpretací. Tvrdilo se např., že zákony první republiky formulací o československém státním jazyku, který má dvě spisovné formy, degradovaly spisovnou slovenštinu na nářečí češtiny. Formulace o jednotném jazyce nebyla šťastná, ale závěr o podřadném postavení spisovné slovenštiny z něho nevyplývá. I kdyby obě spisovné formy byly k sobě navzájem ve vztahu dvou nářečí, pak by šlo o dvě rovnoprávné složky.

Označení nářečí pro spisovný jazyk ovšem není vhodné, ale nebylo voleno v odborných pracích proto, aby řešilo otázky politického postavení národa ve státě. Vyjadřovalo se jím pouze to, že spisovný jazyk s nářečími národního celku tvoří celek a mívá sám nářeční základ. Trávníček např. užíval označení spisovné nářečí pro češtinu stejně jako pro slovenštinu. Jeho nesprávné názory o „českoslovenštině“ ovšem bez souvislosti s volným užíváním termínu nářečí (dialekt) nejsou. To, co Trávníček napsal o označení československý jazyk na začátku své Historické mluvnice československé (1935), je dost nejasné, ale dá se z toho vyrozumět, že „československý“ a „český“ se dá v některých případech zaměňovat. To byl názor i ve své době povážlivý, ale nebylo z něho možno vyvozovat nic pro otázku právního postavení spisovné slovenštiny. Křivdy na ní byly otázkou státní administrativy, nikoli teorie spisovného jazyka.

Je však třeba přiznat, že Trávníček pro své formulace našel oporu v ústavním zákoně. Ten říkal mimo jiné, že oficiální jazyk republiky je jazyk československý, tj. jazyk, kterým mluví „národ československý, Čechové a Slováci“. K tomu byl vydán výklad (srov. Ottův slovník naučný nové doby I, 2, 1931, s 1170), že „označením ‚československý‘ chtěl zákon dosíci úplné parity pro češtinu a slovenštinu v životě státním tou měrou, že projev vůle státní může se státi se stejným účinkem jednou v češtině, podruhé ve slovenštině a že vždy je to projev učiněný oficiálním jazykem státu“ a že „nechtěl užitím toho názoru zaujmouti stanovisko ke sporu literárnímu a filologickému, zdali čeština a slovenština jsou dvěma různými nářečími jednoho a téhož jazyka“.

Ústavní zákon připouštěl nejen užívání češtiny vedle slovenštiny na Slovensku, ale také obráceně užívání slovenštiny vedle češtiny v českých zemích. Z toho prakticky ovšem vyplývalo užívání obou jazyků na Slovensku a „jednojazyčnictví“ české. Z rovnoprávnosti na papíře nevyplývalo rovnoměrné užívání obou forem spisovného jazyka na celém státním území.

Paralelní užívání češtiny a slovenštiny při některých formách veřejných projevů (hlavně v rozhlase), jak se u nás donedávna praktikovalo, připomíná [228]poněkud to, co bylo jazykovými normami za první republiky proklamováno. Že však se praxe střídání obou jazyků vůbec mohla vytvořit, to má své kořeny nikoli v administrativních rozhodnutích, nýbrž (či aspoň především) v jazykovém příbuzenství Čechů a Slováků. Tímto příbuzenstvím je také třeba vysvětlovat pokusy o „degradaci“ spisovné češtiny a slovenštiny na dvě nářečí jednoho jazykového celku.

Pokud pak jde o samostatnost dvou národů, českého a slovenského, je třeba vycházet ze skutečnosti, že jde o pojmy jiné řady, než jsou pojmy lingvistické. Samostatnost národa není podmíněna existencí zvláštního spisovného jazyka, to je vidět jasně např. na případu rakouském, švýcarském a irském. Existence zvláštního spisovného jazyka národní existenci upevňuje a právo na vlastní spisovný jazyk každý národ má (ať se dopracoval státní samostatnosti nebo ne). Nelze však zavírat oči před skutečností, že se práva na spisovný jazyk některé národy (resp. tzv. národnosti) dobrovolně zříkají. Někdy ovšem chybějí praktické možnosti toto právo nějakým způsobem realizovat.

Osamostatňování národa po stránce jazykové je složitý jev, který vedle pozitivních rysů nese s sebou i rysy negativní. Odlučuje-li se menší celek od jiného menšího celku, nenastávají takové komplikace jako tam, kde se malý celek odlučuje od velkého celku. Pokusy Irů o návrat k irštině narážejí na velké potíže hlavně proto, že užívání angličtiny je i pro největší irské vlastence velkou kulturní hodnotou. Konkurence „velkého“ jazyka s sebou také nese, že se samostatný spisovný jazyk nemůže rozvinout v plnoprávný útvar ve všech základních funkcích. Užívá se ho někdy téměř výlučně jen v beletrii, jako vědeckého jazyka pak hlavně ve filologii.

V úvahách o oprávněnosti osamostatnění národa bývají v novější době právem nadřazovány důvody politické, ekonomické a kulturní nad důvody jazykové. Za rozhodující bývá považováno také tzv. národní uvědomění. Považuje-li se nějaká etnická skupina za národ — říká se —, pak je z této skutečnosti třeba vyvodit všechny důsledky. Historie nás však poučuje, že národní uvědomění se dá různými prostředky ovlivňovat a téměř nikdy nebývá jednotné. Nejdůležitější však je, že tu nejde o nějakou přirozenou danost, nýbrž o historickou veličinu, která nevzniká rázem, nýbrž se postupně tvoří, popř. také deformuje a rozkládá.

Důležitým faktorem při vzniku nacionalizačního procesu bývají vnější okolnosti, jako jsou např. státní hranice, koloniální panství atd. Dostane-li se část jazykového celku do jiného státu, vzniká problém, který bývá řešen v podstatě dvojím způsobem. Buď vznikne tzv. menšina, které se přiznají (nebo nepřiznají) jazyková práva, nebo se pro odtrženou skupinu vytváří zvláštní spisovný („národní“) jazyk. Důvody k takovému postupu mohou být různé, např. kulturní, školské, politické aj.

Teoreticky je zde možno postupovat podobně jako při úvahách o reformách spisovného jazyka, který se příliš oddálil od tzv. jazyka obecného. Jazykový separatismus odtržené větve vede k tomu, že se zmenšují rozdíly mezi jazykem spisovným a obecným (resp. nářečním základem), ztěžují se však kulturní styky s druhou částí jazykového celku. Počáteční rozhodování v takových situacích může mít ryze administrativní (legislativní) charakter. Může pak být i v rozporu s přesvědčením většiny příslušníků administrativně zřizovaného „národa“ či „národnosti“. Ale je dán zároveň impuls k procesu, který postupně [229]vede k změně celé situace a také ke vzniku národního uvědomění odtržené skupiny. Myslím, že se dobře nedá hájit názor, že novým stavem je ospravedlněno počáteční rozhodnutí, má-li mocenský charakter. Ať tak či onak, novou skutečnost je třeba respektovat, jakmile dostala „přirozenou“ tvářnost.

Vznik národního uvědomění bývá ovlivňován správnými i nesprávnými lingvistickými teoriemi. Může přitom dojít i k zvratům, které do kulturního vývoje národa vnášejí zbytečné komplikace nebo působí jako retardační faktory. V dějinách spisovných jazyků slovanských bylo takových případů několik; svým způsobem sem patří i obrozenská teorie, že všechny slovanské jazyky tvoří jen jednu nářeční rodinu.

 

R É S U M É

Zur Theorie der Schrift- und Nationalsprache

Nach den offiziellen Normen der ersten Tschechoslovakischen Republik wurde das Verhältnis der tschechischen und slovakischen Schriftsprache im Sinne der zwei Varianten einer Nationalsprache gedeutet. An sich genommen enthielt diese Auffassung keine Unterordnung einer der Varianten der anderen, die administrative Praxis wurde aber oft auf eine andere Weise realisiert.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 3, pp. 227-229

Previous Karel Hausenblas: Vykladač jazyků a jazyka (K šedesátinám Vladimíra Skaličky)

Next Jaroslav Popela: K podstatě slovních druhů