Ke změně středoanglického -erC > -arC v rané nové angličtině

Bohumil Trnka

[Articles]

(pdf)

О переходе среднеанглийского -erC > -arC в раннем новоанглийском языке / Changement du -erC > -arC dans les parlers du centre en anglais moderne primitif

Jak obecně známo, ve všech středoanglických dialektech 14. a první poloviny 15. století probíhala změna krátkého e v krátké a před r+souhláskou (rC): střa. berken>bark, střa. derling>darling, střa. ferthing>farthing, střa. kerven>carve, střa. sterven>starve; střa. ferme (ze staré franc.)>farm. střa. herbere>harbour, střa. person>parson, střa. mervel>marvel, střa. werble>warble. Změna časově předcházela před defonologizací souhláskové délky, ježto se objevuje i před geminovaným r, srov. sterre>star, ferre>far, merren>mar, werre>war, nikoli však před jednoduchým r (např. ve slově peril), a předpokládá i posunutí přízvuku ve slovech francouzského původu, jako ser’vaunt>’sarva(u)nt, ser’vice>’sarvice. Dlouhého otevřeného nebo zavřeného e (např. v slovech berd ‚vous‘, fers ‚pyšný‘, percen ‚proniknout, probodnout‘ se změna netýkala. V terminologii pražské lingvistické školy je tato změna neutralizací protikladu e/a: protiklad e/a, který v jazykové struktuře nepozbyl distinktivní funkce (srov. např. beg—bag, bed—bad), byl potlačen před rC tím, že jej zastoupil jen jeden z obou fonémů. Jinými slovy: protiklad e/a nebyl slučitelný se sousedstvím s následujícím předsouhláskovým nebo geminovaným r a zastoupen jen jedním z obou fonémů, jehož fonetická realizace byla beze vší pochyby totožná s fonémem a v slovech cat, fat, jak dosvědčuje pravopis i pozdější změna war (ze střa. werre ‚válka‘) ve wor, wo:r, warble>wo:rbl, předpokládající nepalatalizované a. Jako jiné fonologické mutace byla i neutralizace e/a bezvýjimečná, to jest, uplatňovala se ve všech slovech, v nichž byly pro ni podmínky. Anglický mluvčí 15. a 16. stol. mohl jistě vyslovit samohlásku [e] i před rC — asi jako český mluvčí může vyslovit v neutralizačním postavení párovou souhlásku zněle i nezněle nebo v slovech, jako lůj, stůj, vyslovovat dlouhé ů, ale bez distinktivní, funkční platnosti tohoto strukturně zbytečného rozlišování. K neutralizaci docházelo i v případech, kdy způsobila homonymii dvou slov, jako smart (ze střa. smerten) a smart (střa. smart), ar (ze střa. er, název písmena r) a are ‚jsou‘. Neutralizace se uplatňovala i v přejatých slovech francouzských a latinských, i když jejich tradiční pravopis u vzdělaných pisatelů zůstával namnoze beze změny. Otázka je, zda i v anglické výslovnosti latiny se foneticky v 15. a 16. stol. uplatňovala tak, jako se uplatňovala domácí výslovnost latinského dlouhého i nebo a. Čtení -erC- v latinských slovech mohlo ovšem kolísat v době, ve které neutralizace e/a před rC byla v platnosti, ale výslovnost -ar- ve zdomácnělých slovech, jako certain, clerk, clergy, conserve, convert, desert, deserve, fervently, mercy, person, pertinent, serf, servant, service, serve, sermon, verdict, (uni)versal, doložená pravopisnou evidencí 16. a 17. stol., je nepochybná, a to i u vzdělaných pisatelů znalých latiny, např. i u samé královny Alžběty. Zachovávání tradičního pravopisu není průkazné pro aktuální výslovnost a neopravňuje ani závěr, který činí H. C. Wyld, že ve výslovnosti rané nové angličtiny byla aktuální fluktuace, jejímž podkladem byly prý dva různé třídní dialekty 15. století.[1] Podle jeho názoru, který zdůraznil zejména ve svém [247]spise History of Colloquial Modern English, tvary s -ar- náležely nejprve řeči nižších vrstev, později však vnikaly do řeči vyšší londýnské společnosti, v 16. stol. se staly velmi oblíbené a vyskytují se i v dopisech a překladech královny Alžběty. Svým původem tvary s -ar- byly krajové — Wyld klade jejich původ do Kentu — a z krajového dialektu Kentu nebo Essexu, popř. z obou, vnikly prý do londýnského dialektu nižších tříd, z nichž se šířily do vrstev vyšších, které je podržely až do poloviny 18. stol., kdy byly vystřídány ve velkém počtu slov tvary s -er-. Materiál, který Wyld uvádí, nepotvrzuje však ani jeho teorii o kentském[2] původu tvarů s -ar-, ani jeho názory o exisienci dvou třídních řečí v angličtině 15. a 16. století. Změna -erC˃-arC počala asi na severu, jak dovozuje E. J. Dobson ve spise English Pronunciation 1500—1700, II, s. 726n. ale ať již jádrové území bylo v severní nebo jihovýchodní Anglii, v polovině 15. stol. byla společná již všem dialektům anglickým a podržení tradičního pravopisu není přesvědčivým důkazem o existenci třídní výslovnosti er / ar. Starý pravopis byl udržován hlavně latinskou etymologií přejatých slov, ale zachovávání staré výslovnosti postrádalo funkčního smyslu a sotva k němu docházelo po celou dobu platnosti naší neutralizace. Snad ve výslovnosti latiny se nějak rozlišovalo psané -er- od psaného -ar-, ale takováto výslovnost sotva mohla vést ke vzniku třídní výslovnosti domácího jazyka, kterou uznává pro 15. a 16. stol. i E. J. Dobson. Ostatně v domácích slovech, která se nemohla opřít o latinskou etymologii, zevšeobecnil se netradiční pravopis podle výslovnosti. Mimo některá vlastní a místní jména výjimku tvoří pouze swerve ‚odchýlit se od směru, uhnout se‘ (ze staroangl. sweorfan), které si udrželo tradiční pravopis, ačkoli psaní slova s -ar- se též v 16. a první polovině 17. stol. objevuje, a později změnilo i výslovnost (swe:rv za swa:rv<swarv).

Dloužením samohlásky a před koncovým nebo předsouhláskovým r, jakož i změnou krátkého i, u, e v E: v této pozici, k níž dochází v anglických dialektech koncem 15. stol. a jež se dovršuje v polovině století následujícího (srov. farm>fa : rm, bark>ba : rk, bird>bE : rd, dirty>dE : rti, her>hE : r), mizí stará neutralizace e/a z jazykového systému tehdejší angličtiny a teprve tehdy slova hlavně latinského a francouzského původu, která uchovala -erC v pravopise, se mohla vyslovovat s e: rC místo s a: rC. Tak ve slovech certain, clergy, conserve, deserve, defer, fervent, fertile, German, herb, herbage, jerk, kerchief, merchant, mercy, nerve, preserve, prefer, pert, serpent, stern ‚přísný‘, stern ‚lodní záď‘, term, virtue (střa. vertu ze stfr. vertu), verve a m. j. nastupovala výslovnost sE:rtin, klE:rdži, kEn’sE:rv atd. a zatlačovala výslovnost starší [248](sa:rtin, kla:rdži, kon’sa:rv atd.), pokud tato ve zlidovělých slovech, jako clerk (kla:rk) a v některých osobních a místních jménech, jako Derby [da:rbi], Berkeley (ba:rkli) nebyla tak vžitá, že ji nebylo možno „pravopisnou“ výslovností odstranit. Nová hláska E: byla z fonologického hlediska zástupcem neutralizace samohláskových protikladů i- u- e před koncovým a předsouhláskovým r a teprve zánikem r v 18. stol. mutovala tato neutralizační varianta ve foném.

Zvláštní pozornosti si vyžadují slova, v nichž za vyslovované a: nebo E: se nyní píše ea. Jsou to slova domácího původu mimo několik slov přejatých ze staré francouzštiny (pearl, rehearse, rehearsal, search) a ea se v nich objevuje na počátku (earl, early, earn, earnest, earth, earthly, earthen), po h a y (heart, hearty, hearten, heard, hearse, hearst, hearken vedle harken; yearn), ojediněle po l a d (learn, dearth). Ježto ea se užívalo od poloviny 15. stol. k označení dlouhého otevřeného e, je nepochybné, že se i tato slova vyslovovala ještě v druhé polovině tohoto století s dlouhým otevřeným e před r. Vedle této výslovnosti koexistovalo však současně i -ar- (ze střa. er-), doložené pravopisnou evidencí 16.—17. stol. i údaji ortoepistů a gramatiků. Tak je prokázána výslovnost -ar- (později -a : r-) ve slovech earl, earn, earnest, early, heard, learn, search, a ve slovech heart a hearth je dochována dosud. Výslovnostní varianta dlouhého otevřeného e před C zanikla asi již počátkem 16. stol.[3], a objevuje-li se nyní ve většině těchto slov E:, je vznik této výslovnosti klást opět do poloviny 17. stol. Proč se udržovalo v psané řeči -ear- (vedle -er-, -ar-) v 16. a 17. stol., je nesnadno říci. Působila tu jistě grafická analogie (heard ‚slyšel, slyšen‘ podle hear ‚slyšet‘, dearth ‚drahota, nouze‘ podle dear ‚drahý‘) snaha po grafickém rozlišení (heart ‚srdce‘ — hart<střa. hert, hert (s dlouhým otevřeným e) ‚jelen‘; earn ‚získat‘ — erne ‚orel‘) a snad i jiné momenty. Fonologický vývoj po zániku výslovnostní varianty dlouhého otevřeného e před C probíhal v 16. a 17. stol. v těchto slovech stejně jako v jiných slovech se střa. erC>arC.

Tato poznámka z oblasti historické anglické fonologie je věnována k poctě životního jubilea profesora Vladimíra Skaličky, a bude proto vhodné, abychom ji uzavřeli výhledem poněkud obecnějšího rázu. Z našeho výkladu vyplývá, že pro rekonstrukci fonologického vývoje samohláskového systému pozdní střední a rané nové angličtiny je nutno znova všestranně přezkoumat pravopisnou evidenci písemných i tištěných památek a z hlediska strukturní zákonitosti zhodnotit údaje anglických gramatiků, ortoepistů a oprávců i učitelů pravopisu 16. a 17. stol. Ale již nyní strukturní pohled na ranou novou angličtinu opravňuje nás k názoru, že její fonologický systém byl i při svém dynamickém pohybu celkem jednotný a že výslovnostní varianty slov, pro které jsem navrhl název diafona, jsou do značné míry působeny různým stupněm asimilace přejatých slov domácí fonologické struktuře a vlivem pravopisu. Slova jako morfologické útvary nadané významem mají sice i po hláskové stránce vlastní historii, ale jejich fonémová historie se nemůže nikdy vymknout ze [249]synchronické nebo diachronické fonologické zákonitosti ani při přejímání cizích nebo dialektických slov a tvarů, ani působením morfologické analogie, ani zásahem pravopisu. Teorie třídních dialektů, které uvedl do historické mluvnice zejména H. C. Wyld, vyžaduje nutně po strukturní stránce revize a zpřesnění.

 

R É S U M É

On the Change of -erC->-arC in Late ME and Early Modern English

By tracing the change of erC->-arC->a:rC in Late ME and Early Modern English from the phonological point of view, the present writer wishes to show that the reconstruction of EModE pronunciation cannot satisfatorily be carried out without paying due regard to the structural laws of phonological mutations which took place in the English of that period. From the phonological point of view the change of erC>arC must be regarded as a neutralization of the opposition of e/a before rC or rr, as only one term of the phoneme pair became able to represent it in this specific syntagmatic position. The English speakers of the period in question were able to pronounce both -erC and -arC, but as the opposition of e/a lost its distinctive value before rC, the common pronunciation of words of both native and foreign origin was doubtless with -arC, even in case of new homophones such as smart (from both ME smerten and smart), and in spite of the adherence to the traditional spelling continued to predominate throughout the 15th century and was retained in words of Latin etymology even in subsequent centuries. There is no ground for the assumption that the opposition of e/a before rC was kept as a distinctive feature in the speech of higher classes in the 15th and 16th centuries. Whether -erC was pronounced differently from -arC in English Latin, remains to be seen, but it may be safely concluded that the foreign distinction, artificial in English, cannot be considered as a feature characteristic of the colloquial English of higher classes in the 15th and 16th centuries. — The present-day pronunciation goes back to 17th century English where the law of neutralization of e/a was superseded by the neutralization of i - e - u before rC or final r which manifested itself as E:. Only in consequence of this new mutation, the spelling pronunciation E: in such words of Latin etymology as servant, service, certain, sermon could take place of a:r<ar<ME er. — The theory of class dialects held especially by H. C. Wyld for 15th and 16th century English needs revision in terms of structural phonology.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 3, pp. 246-249

Previous Nikolaj Savický: O jednom příkladu komplexní jazykové jednotky (syntaktická dvojice)

Next Ivo Vasiljev: K typologické charakteristice slova