Němcova monografie o principech vývoje české slovní zásoby

Emanuel Michálek

[Discussion]

(pdf)

Монография И. Немца о принципах развития словарного запаса чешского языка / La monographie de I. Němec sur les principes de l’évolution du lexique tchèque

Odborná literatura historické lexikologie a lexikografie byla v poslední době obohacena o novou významnou publikaci.[1] Autor v ní shrnul své zkušenosti z práce na novém Staročeském slovníku,[2] na jehož teoretických zásadách má rozhodující podíl, a osvědčil pozoruhodně široký rozhled v celé oblasti jazykovědné. Vychází ze strukturního pojetí a řeší četné teoretické otázky spojené s pojmem slova, slovního významu, s klasifikačními rysy jednotlivých skupin lexikálních jednotek, na nichž se zakládá jazykový systém apod. Je zde tedy také podána autorova koncepce slovní zásoby jako dílčího systému jazyka. Tyto obecné teoretické výklady jsou nezbytným předpokladem rozboru lexikálních vývojových postupů a jejich hlavních činitelů. Základní znakovou (formálně-významovou) jednotku slovní zásoby vidí autor v lexikálním významu, nikoli v slově. Na konstituování lexikálního významu příslušného výrazu se ovšem podílí také jazykové ztvárnění (forma výrazu a jeho vztahy paradigmatické a syntagmatické). Na tomto přesvědčivě zdůvodněném pojetí se zakládá koncepce celé práce (s. 39, 165). Takové zaměření se projevuje už tím, že vývojové postupy v české slovní zásobě jsou sledovány podle [323]činitelů působících změny lexikálního významu. Na základě své koncepce dospívá tak autor k třem typům vývojových postupů v slovní zásobě, kryjícím se v podstatě s tříděním významových změn běžným v soudobé sémantice. Jde o vývojové postupy působené faktory jazykovými, psychickými a mimojazykovými (tj. sociálními, kulturně historickými). Na těchto instruktivních úvodních výkladech je třeba mimo jiné ocenit zejména také to, že všechny hlavní pojmy jsou důsledně vykládány a osvětlovány z předpokladů daných celkovou autorovou koncepcí (srov. např. lexém (s. 16), slovní význam (s. 16), slovo (s. 10n.). Někdy by snad bylo prospěšné blíže vyložit, jak autor chápe takový pojem, který není sice zde v centru pozornosti, ale bývá v odborné literatuře různě pojímán (srov. třeba rozdíl mezi vazbou a konstrukcí (s. 28)). Nosnost autorovy koncepce se přesvědčivě ukazuje např. při aplikaci na takové problémy, jako je objektivní rozlišení významů některých slov se složitější významovou stavbou, srov. stč. národ, odvléci ap. (s. 26n.). Připomeňme v této souvislosti aspoň např. autorův výklad o úloze kontextu, metodě distributivní a transformační ap.

Pasáže o vývojových postupech působených faktory jazykovými pojednávají o vztazích mezi vývojem lexikálním na straně jedné a vývojem gramatickým a hláskoslovným na straně druhé. Přitom souvislosti mezi změnami v mimolexikálních složkách jazyka a změnami v slovní zásobě jsou viděny na pozadí složitého vzájemného působení obecných a specifických zákonitostí. Autor přesvědčivě hájí pojetí specifických zákonitostí jako kombinace obecných zákonitostí charakteristické pro určitý jazyk. Snad by však bylo na prospěch věci, kdyby bylo podáno podrobnější vymezení obecných zákonitostí jazykového vývoje a jejich vztahu k zákonitostem specifickým (s. 41n.). Jako specifický jev je např. označeno i předhistorické stahování typu dělaješ>děláš, tedy jev společný řadě slovanských jazyků (s. 43). Vývojové postupy v slovní zásobě jsou v Němcově studii pojímány jako důsledky nebo průvodní jevy gramatického vývoje probíhajícího tak, že korelace upadajících kategorií gramatického systému, jsou-li narušeny vývojem hláskoslovným, hynou, kdežto korelace rozvíjejících se systémových kategorií, narušeny vývojem hláskoslovným, jsou formálně přebudovány (srov. např. rozvoj posesív typu pánóv a úpadek typu páň, rozvoj imperfektiv typu obnovovati místo starého obnávěti nebo rozvoj nového typu adverbií často za starší čěstě; společným rysem těchto případů je záměna palatalizujících přípon za přípony nepalatalizující -óv, -ovati, -o, srov. s. 71).

Výklady o lexikálních vývojových postupech souvisících s rozvojem systému kmenoslovného (83n.) přinášejí rozbor a osvětlení příslušných základních pojmů, jako jsou kmenoslovný systém, kmenoslovná korelace, kmenoslovný typ apod., ale i některých pojmů obecnější povahy, srov. výklad o struktuře (s. 84n., pozn. 157). Postavení slova v kmenoslovném systému je dáno jeho vztahy v kmenoslovné struktuře: opozičními významovými vztahy k slovům téhož kořene (např. oslepiti vzhledem k oslepovati, oslepnouti, slepý; taková slova se sdružují v kmenoslovné korelace) a významovými vztahy souřadnosti k slovům téhož slovotvorného morfému nekořenného (např. oslepiti vzhledem k ohlušiti, ochromiti, otupiti, takové seskupení tvoří kmenoslovnou kategorii). Vývoj gramatické kategorie nebo hláskoslovná změna může kmenoslovnou korelaci vyřadit nebo naopak může tlakem systému nová korelace vzniknout. Takovéto porušení rovnováhy v kmenoslovném systému se pak stává východiskem dalších změn, jako je přetváření izolovaného lexému v lexém kmenoslovně neizolovaný (trtiny>drtiny po vyřazení korelace trtý: třieti) nebo doplnění příslušného korelačního protějšku (propadnouti>propadlík podle korelací odpadnouti: odpadlík, vyzábnouti: vyzáblík). Hlavní pozornost však věnuje autor lexikálním vývojovým postupům zpětným, které odvozovací kmen redukují nebo obměňují (s. 91n.). Je to tím záslužnější, že se odborná literatura těmito jevy dosud soustavně nezabývala. Ve vývoji slovní zásoby měly, jak [324]se ukazuje, právě tyto postupy (deprefixace, desufixace, dereflexivace ap.) závažnější úlohu než v jazyce soudobém. To se týká především deprefixace, která je v češtině zapojena do rozvoje gramatického systému vidových dvojic. Deprefixací vznikají v češtině nová slova (obádati→bádati) i nové významy v slovech starých (roztlouci→tlouci ‚rozbíjet‘).

Části o vývojových postupech působených faktory psychickými (109—139) jsou zaměřeny na systémové vztahy existující mimo kmenoslovný systém v oblasti významové. Jsou to vztahy jednak mezi lexikální jednotkou sémanticky motivovanou a motivující (korelace typu liška ‚liščí kožešina‘: liška ‚šelma našich lesů‘), jednak mezi lexikálními jednotkami téhož významového okruhu (jako liška ‚liščí kožešina‘ — vydra ‚vydří kožešina‘ — bobr ‚bobří kožešina‘ — bobřina ‚bobří kožešina‘ ap.). Právě takovéto vztahy tvoří základ systému lexikálně sémantického. Vývojové postupy sem patřící záleží v dotváření souvztažných jednotek korelačních i dvojic téhož lexikálního okruhu: vzniká-li nová lexikálně významová jednotka významovým posunem, např. pusa ‚ústa‘ k pusa ‚polibek‘, rozvíjí se tím příslušná lexikálně sémantická opozice, neboť i jiná jednotka téže lexikálně sémantické kategorie dotváří tuto korelaci (v. korelaci hubička ‚ústa‘: hubička ‚polibek‘). Tyto vývojové postupy se zakládají na asociativních spojích mezi příslušnými obsahy vědomí; působení těchto spojů podmiňuje také řadu lexikálních změn, na nichž se dominantně podílí vztah antonymní. Dochází tu ke sbližování výrazů po stránce formální (bohatěti>bohatnouti podle chudnouti), významové (stč. hořký ‚horký‘ i ‚hořký‘, nč. jen ‚hořký‘ vlivem antonyma sladký), vytvářejí se nová slova ze základu slova asociovaného obsahu (nadříditi z podříditi). Lexikální vývojové postupy jsou jednak povahy intelektualizační, zvl. specializační (stč. kořenie ‚aromatické kořínky rostlin‘ → nč. koření ‚různé části rostlin jako aromatická přísada do pokrmů‘) a abstraktizační (stč. úskok ‚odskočení‘ → nč. úskok ‚lest‘), jednak povahy expresívní (liška ‚šelma našich lesů‘ → expr. liška ‚lstivý, vychytralý člověk‘). Expresíva se vzhledem k nově označovanému obsahu vyznačují intenzifikací (valiti se ‚nezadržitelně n. hrozivě se přemisťovati, přibližovati‘ → expr. valiti se ‚jíti, hnáti se‘), nápadným zkonkrétněním (kostlivec ‚kostra‘ → expr. kostlivec ‚hubený člověk‘) nebo nápadným formálním znakem (hubený → expr. hubeňour). Všechny tyto výklady jsou přesvědčivé a jsou ilustrovány názornými příklady.

Mezi vývojovými postupy působenými faktory mimojazykovými (kulturně historickými), jimiž se zabývá další část práce (s. 140—163), je dominující působení vývoje společnosti. Těsná souvislost lexikálního vývoje češtiny s historií národního společenství je patrná např. na obohacování české slovní zásoby přejímáním cizích lexikálních prvků v některých údobích nebo naopak jindy uvědomělým zaváděním nových slov domácích. Proces pojmenovávání nové skutečnosti je charakterizován dvěma etapami: dokud není nová skutečnost dostatečně rozšířena, bývá označována výrazy staršími, které pojmenovávají běžné skutečnosti podobné — není-li nová skutečnost přejímána i s názvem; naproti tomu pro skutečnost běžně rozšířenou užívá jazyk nových slov speciálních (srov. dřívější názvy umrlčí truhly hrob, truhla, koryto, korba a později speciální výraz rakev s. 147n.). Zánik staré skutečnosti nebo změna znalostí staré skutečnosti nevede ovšem nutně k zániku příslušného označení. Má-li pojmenování také význam přenesený, projevují se mimojazykové změny rovněž zánikem sémantické motivace daného pojmenování v tomto významu posunutém: např. úsloví kouti pikle znamenalo v původním významu ‚vyrábět bodné zbraně k dovršení spiknutí zákeřnou vraždou‘, později ‚provádět spiknutí n. úklady‘ vůbec. Když pak zbraň pikel zanikla, spojení kouti pikle se stalo neprůhledným (s. 156). Podobně ztratilo průhlednost sousloví na jedno brdo ‚stejným způsobem, bez rozdílu‘ tím, že poklesla znalost práce na tkalcovském stavu (s. 160). Řidčeji vedla změna znalostí skutečnosti k změně slo[325]votvorné motivace lexému: např. granátové jablko od původu vystihovalo zrnitost marhaníkového plodu (srov. stč. zrnaté jablko), dnešní jazyk naopak zdůrazňuje tímto spojením barvovou složku, a granátové jablko tedy označuje ‚červené jablko‘ ve shodě se zbarvením polodrahokamu granátu (160n.).

Tyto výklady se namnoze opírají o dosavadní odbornou literaturu a znamenají nepochybně značný přínos pro zkoumání příslušných otázek. Je to dáno nejen jejich šíří a soustavností, ale i tím, že přinášejí řadu nových poznatků a nově osvětlených souvislostí. Připomeňme aspoň např. osvětlení vývoje českých pojmenování rakve (147n.), zhodnocení Husova příspěvku k obohacení literární češtiny v oblasti slovesa (150n.), výklad úsloví a výrazů spjatých se zaniklými právními praktikami (156n.) atd. Nové je také zařazení substantiva svědomí mezi sémantické kalky (nikoli kmenoslovné, jak se chápalo dosud) na základě rozboru stč. materiálu apod. Naproti tomu u slova vánoce podržuje autor výklad tradiční, totiž že tu jde o lexém hybridní (s. 145); bylo by však na místě připomenout také odchylné pojetí Marešovo, který zde mluví o výrazu přejatém jako celek.[3] K přesvědčivým výkladům o slovech a slovních spojeních souvisících se zaniklými právními praktikami by bylo možno připojit ještě další doklady potvrzující autorovu základní myšlenku: obdobný význam jako dnešní adj. pálený (ve významu ‚vychytralý‘) mělo už stč. zpražilý, srov. např. mezi tak přezlými a zpražilými chytrci, ješto znajie běhy soudné ChelčSíť 75a; navedeť šibenici na hrdlo ten lid zpražilý ib. 166a. Jak ukazují doklady, je v staré češtině souvislost přeneseného významu s právním prostředím zřejmá rovněž z příslušných kontextů. Synonymní k adj. pálený ‚vychytralý‘ je rovněž dnešní tažený (v. SSJČ 3, 775). Oba případy zřejmě vyplývají ze skutečnosti, že tažení, tj. napínání na žebřík, a pálení odsouzence bylo v Čechách tradičním a patrně nejvíce rozšířeným způsobem mučení,[4] srov. např. když jsú Vízka dopustili táhnúti, seznal sě jest ke všemu ListářRožmb 2, 181 (1442); byť mě kat pálil, jáť bych toho neznal ArchČ 37/1, 368 (1456). Jinou drobnou poznámkou lze doplnit výklad vazby projeti něco ve významu ‚ztratiti něco, prohráti něco‘ (157n.). Jak ukazují doklady v PS, je i v nové češtině známo spojení projeti mýto dosvědčující kontinuitu s příklady staročeskými, které autor cituje. Určité úpravy by snad vyžadovala formulace stavící vedle sebe jazykovou činnost mistra J. Husa a představitelů českého národního obrození jako příklady vyrovnávání rozdílu mezi jazykem běžně mluveným a jazykem spisovným (162): v obrození šlo spíše o to, aby tento rozdíl byl konstituováním nového spisovného jazyka v češtině obnoven.

Nejzávažnější výtěžky práce jsou stručně shrnuty v závěrečné kapitole (165—169). Zde jsou rovněž vyloženy autorovy názory na povahu lexikálního systému češtiny a shrnuta zjištění o činitelích vývojových postupů. Lexikální systém je vybudován na lexikálně významových vztazích mezi jeho jednotkami, při čemž v centru systému lexikálního jsou tyto vztahy signalizovány také morfematicky (vztahy kmenoslovné). Kolem takových gravitačních center se v různé vzdálenosti seskupují jednotky mající některé rysy společné (podle formulace F. Daneše). Ve vývoji slovní zásoby dochází k změnám v postavení lexikálních jednotek v systému: lexikální jednotky pronikají z periférie blíže k centru nebo se naopak vzdalují od centra blíže k okraji systému. Příslušnost k periférii se např. prozrazuje sklonem k expresivitě (srov. vypráskaný ‚vychytralý‘ apod.). Pomocí pojmů centrum, periférie, kmenoslovná korelace apod. usiluje autor o postižení struktury v slovní zásobě.

Četbu studie, jejíž bohatý a místy náročný obsah jsme zde naznačili, usnadňuje pečlivé vybavení po stránce formální. Práce je rozčleněna na odstavce číslované [326]podle desetinného třídění, jednotlivé její části jsou propojeny vzájemnými odkazy. Orientaci usnadňuje rovněž podrobný slovní rejstřík a obsah. Tiskové chyby se objevují jen výjimečně. Povšimli jsme si zvláště těchto případů: kuře m. kuřě (45); Ps m. PS (65, pozn. 114); ač ho dosiehne (v cit. z AlxV 2325) m. až ho dosiehne (69); ŠtítSvát 174b m. ŠtítSvátA 174b (jak správně uvedeno na s. 98); id es furcas m. id est furcas (107); přidávají se jím znaky m. přidávají se jim znaky (136): štrumovánie m. šturmovánie (153) apod. Jak hodnoty obsahové, tak i forma podání ukazují, že jde o práci průkopnickou, která má dobré předpoklady k tomu, aby se stala zdrojem poučení o historické lexikologii.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 3, pp. 322-326

Previous Július Rybák: K podmienkam nepríznakovosti člena korelačného páru

Next Jiří Kraus: Třikrát o sociolingvistice v publikacích Moutonových