dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sborník na počest R. Jakobsona

Zdeněk Hlavsa

[Discussion]

(pdf)

Сборник в честь Р. Якобсона / L’honneur à R. Jakobson

Moutonovo nakladatelství v Haagu vydalo v r. 1967 jazykovědnou publikaci, která zaujme již svým rozsahem: jde o sborník To Honor Roman Jakobson, v němž na 2 464 stranách vyjádřilo 212 předních světových lingvistů svou úctu a obdiv velkému ruskému badateli při příležitosti jeho sedmdesátých narozenin. Z Československa se účastnili F. Daneš, L. Doležel, Ľ. Ďurovič, V. Effenberger, K. Horálek, J. Hrabák, A. V. Isačenko, J. Krámský, J. Levý, F. V. Mareš, E. Pauliny, K. Petráček, V. Skalička, B. Trnka, P. Trost a J. Vachek. Dojem monumentálnosti, který tři mohutné svazky v čtenáři vzbuzují, je ještě posílen tematickou mnohorozměrností, zrcadlící polyfonní charakter díla jubilantova, které zasáhlo přinejmenším [401]jako inspirace do mnoha humanitních věd.[1] Použili jsme záměrně přívlastku „polyfonní“, neboť Jakobsonova zasvěcená orientace v rozmanitých oblastech duchovědného zkoumání směřovala vždy k syntéze. V dnešní etapě vývoje vědy, charakterizované stupňující se specializací, dokázal Jakobson nanejvýš přesvědčivě, že při řešení detailních problémů lze často dospět k novému, hlubšímu pohledu tehdy, dovedeme-li je nazírat metodami a hledisky jiných oborů.

Není proto překvapující, že několik významných lingvistů se pokusilo jít v jubilantových stopách a přispělo do souboru články, v nichž použili strukturalistické metody, jimi samými mnohokrát prověřené, k řešení témat v kontextu jejich vlastního díla spíše výjimečných. Tak sociolingvista E. Haugen dále propracovává Dumézilovu interpretaci severské mytologie, založenou na komparatistické bázi, aplikací postupů uplatněných Jakobsonem ve fonologii. A. Martinet se zamýšlí nad tím, jak výrazy se stejným denotátem se odlišují svými konotacemi v různých jazycích a u různých sociálních skupin a jak tento fakt ovlivňuje vnímání poezie. E. M. Uhlenbeck analyzuje stylovou strukturu žurnalistického textu; provádí rozbor jeho kompozice a některých významových stránek a dochází k závěru, že lexikálně sémantická analýza nemůže plně postihnout všechny možnosti použití slova v činnosti jazyka. Proto též nelze rozhodnout předem, je-li daná věta „přijatelná“; je třeba z nejširšího kontextu usoudit, jakou interpretaci mluvčí od čtenáře očekává. Tematicky je pozoruhodná i úvaha C. A. Fergusona o sv. Štěpánu z Permu, který již v 14. stol. stál před úkolem, s nímž se často musí vypořádat aplikovaná jazykověda v rozvojových zemích i dnes: který jazyk a který typ písma volit pro šíření vzdělání psanou formou a na jakých textech řešení aplikovat.

Sborník je uveden úplnou bibliografií Jakobsonových prací. Obsahuje 374 titulů vědeckých článků a 101 položku v oddílu Miscellanea (jde o recenze, překlady, politické články, původní poezii aj.). Zvláště v této druhé části se výrazně ukazuje, jak velký úsek jubilantovy činnosti je spjat s Československem.

Není v silách recenzenta ani v možnostech článku, podat byť i stručnou zprávu o všech příspěvcích. Pokusíme se aspoň vyjmenovat nejdůležitější tematické okruhy, do kterých příspěvky patří, a všimneme si namátkově některých z nich, zvláště článků obecněji zaměřených. Tak hodně místa je věnováno — což v souboru věnovaném Jakobsonovi nepřekvapuje — problematice fonologické. Článek G. Fanta je závažným zamyšlením fonetika nad principem distinktivních rysů (který spolu s Jakobsonem a Hallem zformuloval před více než patnácti lety). Další vývoj teorie nutí zabývat se především otázkou, zda se v ní skutečně podává informace o důležitých fyziologických a fyzikálních faktech, nebo zda je jenom vykonstruovaným schématem, intelektuální hrou. Fant se stále kloní k prvému pojetí, varuje však před přeceňováním dosavadních výsledků: je nutno dále studovat alternativy řešení a popisné prostředky vůbec. Rovněž se dostatečně nebere v úvahu, že invariantní platnost mají fyzikální jevy jen uvnitř protikladu a podstatně se mění v závislosti na kontextu. Pokud jde o princip binarity, nemusí být v rozporu s fyzikální realitou; je to spíše výhodná kódovací konvence, a jestliže se naň převádějí složitější vztahy, usiluje se především o důslednost teorie. (V závěru článku mimo jiné ukazuje, že u švédských vokálů lze rozlišit čtyři roviny distinktivnosti.) Zvláštní pozornost věnuje Fant distribuci rysů v čase; je nutno opustit starší stanovisko (v Preliminaries to Speech Analysis), že inherentní rysy lze definovat bez zřetele k posloupnosti, v níž vystupují. Vztah mezi fyzikální a fyziologickou oblastí a oblastí sdělení je velice komplikovaný, objektivně lze měřit [402]jen jevy prvé sféry, minimální segmenty spektra (které má nejen diskrétní, nýbrž i spojité vlastnosti) neodpovídají fonémům, maximální kontrast fonologický může být minimální pro měření apod. Autor si všímá i jiných neuspokojivě řešených problémů, např. možnosti popisu vokálů i konsonantů v termínech týchž rysů, účasti distinktivních rysů při percepci atd.

O Jakobsonově pojetí systému sjednocujícího samohlásky a souhlásky uvažuje i J. Vachek; zvláště jej zajímá jeho vnitřní strukturace s ohledem na existenci slabikotvorných souhlásek: jejich schopnost být základem slabiky je staví do přechodového, „vágního“ pásma mezi vokalickým a konsonantickým subsystémem. V slovenštině k tomu přistupuje i jejich účast v korelaci kvantity. V tomto jazyce jsou na pokraji přechodného pásma i fonémy /i/, /j/ (k této problematice se vrací na jiném místě sborníku E. Pauliny). Srovnání ukazuje, že rozsah přechodu se během vývoje jazyků mění: v spisovné češtině, která má zákonitě konzervativnější charakter, jsou /i/, /j/ samostatnými fonémy, v obecné češtině se však projevují náznaky likvidace fonologického protikladu. Tím by se samohláska [i] a souhláska [j] staly pozičními variantami fonému přechodného charakteru a ve svých důsledcích by to znamenalo posílení oblasti, která zmíněné podsystémy spojuje. Takový vývoj lze zřetelně vysledovat v dějinách anglického jazyka. V závěru autor upozorňuje na paralelu v systému gramatickém, kde v obou jazycích dochází k rozplývání hranic mezi slovními druhy (ovšem v různém stupni intenzity).

Svým obecným dosahem má nepochybně významné místo článek K. Pikea o suprasegmentálních fonémech. Při studiu západoafrických jazyků zjistil, že je nutno rozlišovat tři druhy fonémů: objekty (items), kontrasty a procesy. Fonologická platnost kontrastů je známa z protikladu vysoký : hluboký tón, „proces“ se realizuje jako vliv na výšku tónu následující slabiky, modifikující jednoduchý protiklad výšky na různé mezistupně. Nejde o jev paradigmatický, nýbrž syntagmatický, popsatelný jen při zřeteli k větším segmentům řeči. Pike poznamenává, že syntagmatický charakter má i fonologický přízvuk v angličtině: protiklad 'permit : per'mit lze popsat rovněž jen tak, že vezmeme v úvahu úsek delší než jedna slabika.

Několik příspěvků navazuje na pojetí fonologie, jak je rozpracovali Chomsky a Halle: S. K. Šaumjan píše o postavení fonologie v aplikativním modelu, H. Kučera o volbě distinktivních rysů se zřetelem k jednoduchosti a adekvátnosti popisu. Naopak polemicky se proti takové koncepci staví F. W. Householder: podle jeho názoru obsah termínu distinktivní rys, jak ho užívají (bez dalšího komentáře) Chomsky a Halle, má málo společného s tím, co jím mínil Jakobson. Jejich „fonologická“ rovina je morfonologií, tedy nemá vztah k fonetické substanci, rysy na rovině „systémové fonetické reprezentace“ nejsou především vždy distinktivní, ani zásadně binárně uspořádané, a navíc se týkají spíše performance než kompetence. V takovém pojetí ztrácí sám pojem svou objevnou účinnost.

Speciálnějšími otázkami se zabývají příspěvky A. Pilcha, Z. Stiebera, S. Stojkova aj. Pokud jde o historickou fonologii, obecnější dosah má příspěvek W. G. Moultona, pokoušející se o typologickou klasifikaci fonologických změn: na příkladech z angličtiny a z jiných germánských jazyků demonstruje deset modelů, lišících se svými důsledky pro fonologický systém (rozšíření, omezení počtu prvků, změna v soustavě distinktivních rysů apod.). Materiálově zaměřené jsou práce T. Milewského o vývoji psl. vokalického systému, Ch. S. Stanga o ide. konsonantických alternacích atd.

K problematice morfonologické se vztahuje úvaha Ďurovičova: na principiální otázku, zda jde o samostatnou lingvistickou disciplínu se specifickou tematikou, odpovídá autor negativně. Trubeckým vymezené okruhy morfonologických problémů patří buď do fonologie (kombinatorika fonémů, změny fonémů plynoucí z jejich spojování), nebo do morfologie (alternace). Morfonologie měla přesto ve[403]liký význam pro jazykovědnou teorii, zvláště tím, že přinesla pojem „teoretické výchozí formy“, bez níž je nemyslitelná zvláště generativní gramatika. — Podle E. Stankiewicze jsou rozpaky nad místem morfonologie v soustavě lingvistických věd důsledkem malého pokroku v bádání; zatím se nedospělo dál než k výčtům alomorfů a i její vynikající zakladatelé (zvl. Baudouin de Courtenay) se omezovali na popis jevů v určitých slovech, nebo nejvýš společných slovním čeledím. Proto se ani nepokročilo v strukturní interpretaci a v objasňování příčin, což silně kontrastuje s tak výraznými úspěchy fonologie. Je třeba vyjít z toho, že morfologické protiklady jsou rozlišeny kombinacemi vzájemně se protínajících distinktivních vlastností; morfonologie musí popsat jejich vztah a hierarchii a zkoumat, jak fonologické distintivní rysy fungují vzhledem k těmto vlastnostem. Jednotlivé kmeny atd. jsou jen reprezentacemi a je nutno při popisu užít vyšší abstrakce. Určité fonologické rysy, resp. jejich nepřítomnost, mohou signalizovat specifické gramatické kategorie; takové kategorie nazývá morfonologicky příznakovými. Toliko bezpříznakové kategorie pak připouštějí alternace.

Morfonologický systém daného jazyka je podle autora konstituován pravidly vyjadřujícími omezení ve výběru fonologických rysů pro morfologické funkce, v jejich kombinatorice s gramatickými kategoriemi i mezi sebou. V tomto pojetí je ovšem nutno rozlišovat alternace morfologicky (gramaticky) relevantní od redundantních a automatických (podmíněných okolím). Autor pak srovnává funkci různých typů alternací (vokalických, konsonantických, přízvukových, kvantitativních) vzhledem k morfologickým kategoriím v různých jazycích. Ukazuje se např., že v slovanských jazycích má alternace přízvuku velkou úlohu v charakteristice protikladu čísla v substantivní deklinaci, v konjugaci pak vyjadřuje čas nebo způsob, zřídka osobu.

Mnoha příspěvky je zastoupena ve sborníku tematika morfologická; v této oblasti měly některé myšlenky Jakobsonovy převratný význam. D. S. Worth se tu zabývá generativním popisem ruské morfologie (znovu se k němu vrací např. ve své přednášce na slavistickém sjezdu v Praze)[2] a naznačuje cestu, jak by bylo možno konstruovat „základní kmen“, element, který by byl východiskem pro generování derivátů i slovoforem. (Worth odmítá koncepci, podle níž derivační morfologie patří k nauce o slovníku: obě oblasti morfologie se zabývají pravidly sřetězování morfémů a „čistá flexe“ a „čistá derivace“ tvoří jen póly, mezi nimiž je hodně přechodových typů. Jako objektivní kritérium navrhuje sledovat, kolik gramatických kategorií se při substituci výchozího a generovaného tvaru změní; čím více jich bude, tím blíže je proces derivaci.) Dále se autor zabývá problematikou kmene. Chápe jej obecně jako řetěz symbolů, umožňující aplikací morfonologických pravidel generovat reálné formy. Ukazuje se, že čím blíže je takto postulovaný kmen fonetické podobě vystupující v paradigmatech, tím menší je možnost jeho zobecnění; obecně platí, že nelze utvořit kmen, z něhož by bylo možno přímo utvořit všechny tvary i deriváty téže čeledi. Proto navrhuje systém čtyř forem, přičemž výchozí je derivační základový kmen, který není spojen s žádným konkrétním slovem, ale obsahuje nutné informace umožňující utvoření základového slova a jeho derivátů; z něho se pomocí pravidel generuje kmen základového slova (v „hloubkové reprezentaci“) a teprve z tohoto lze odvodit konkrétní flexívní kmen atd. Tak systém sjednocuje derivaci s flexí, ovšem pomocí různých stupňů abstrakce; článek pracuje s materiálem ruským, má však daleko obecnější platnost.

A. A. Zaliznjak navazuje na Jakobsonovy úvahy o struktuře slovanských deklinačních koncovek a dochází k závěru, že plurál — příznakové číslo — je v ruštině samostatně a zhruba jednotně signalizován, a to elementem -i- v adjektivní flexi a -a- ve flexi substantivní; bezpříznakový singulár je vyjádřen nulou. Pří[404]pady, které tomu odporují, vysvětluje odkazem k tendenci vývoje. Vcelku má tedy ruský deklinační systém tendenci k aglutinaci. — W. Winter v krátkém, ale podnětném příspěvku vychází z analýzy vývoje tocharského pádového systému a na jejím základě odmítá považovat za „pád“ toliko jednoslovnou formu substantiva; je výhodné přiřadit k němu i „quasi-pád“ s formou jmenné fráze, např. vedle gen. läklentse považovat za instrumentál lakle sa. (V podstatě jde o to, chápat jako pád i analytickou formu s pádovým významem; u sloves to není nic neobvyklého.) Vývoj pádových systémů se pak projeví často jako souvislejší, bez těžko vysvětlitelných zvratů: podle takového pojetí má dnešní angličtina stejný pádový systém jako angličtina stará a jeho prvky mají též formu předložkových frází s of, to, by. Ostatně rozdíl pádu a „nepádové“ předložkové fráze lze prokázat i některými transformacemi a transpozicemi.

Generativní postoj k problematice morfologie reprezentuje především práce M. Bierwische. Autor nejdříve připomíná zásadní rysy pojetí morfologické kategorie, jak se vyhranilo v evropském strukturalismu: flexívní kategorie není jen třída alomorfů konstituujících morfém, nýbrž soubor hodnot flexívních vlastností, jimž se připisují hodnoty na základě složitých vztahů mezi nimi. Je výhodné popisovat je — ve shodě s Chomskym — v termínech syntaktických rysů v koncovém frázovém ukazateli. Ty pak řídí fonologická pravidla o připojování afixů. Flexívní pravidla se uplatňují mezi syntaktickým a fonologickým komponentem gramatiky; mají blízko k „posttransformačním pravidlům“, zavádějícím funkční slova, jako jsou členy, zájmena apod. Autor ukazuje, že syntaktické rysy týkající se flexe mají různou povahu: např. rod lze někdy predikovat na základě sémantických rysů, jindy nikoli (srov. der Vater das Weib, jimž oběma lze připsat + Animate); některé patří již bázi, jiné transformacím. Dále se autor dost podrobně zabývá příznakovostí z hlediska generativní gramatiky. Sám pojem spojuje s aspekty sémantickými, syntaktickými, morfologickými i frekvenčními. Pro morfologii může platit, že za příznakový se považuje ten člen protikladu, jehož užití je závislé na více podmínkách než užití druhého členu. Pozitivní hodnotu rysu však nelze obecně spojovat s příznakovostí. V další části se pak především předkládají explicitní pravidla řídící aplikaci sufixů u německých zájmen a pravidla shody.

Morfologická sémantika, do níž Jakobson přispěl tak velkou měrou, není zřejmě zatím zvlášť přitažlivou oblastí zkoumání. Ve sborníku je zastoupena hlavně prací o dvojím přístupu k sémantické analýze kategorie čísla (E. V. Padučeva) a o sémantice slovesného vidu v polštině (A. Wierzbicka).

Rovněž problematika tvoření slov je v sborníku zastoupena v malé míře. Až příliš obecný ráz má tu článek O. G. a I. I. Revzinových, kteří se pokoušejí aplikovat princip analýzy významu v termínech privativních protikladů, použitý Jakobsonem při studiu pádu, na derivační morfologii. Jako příznaky se uvádějí: (1) intenzívnost, charakterizující např. bulh. -ba na rozdíl od neutrálního -ež, (2) ohraničenost (v čase u deverbativ, v prostoru u denominativ), příznakové je např. rus. ščelčok proti ščelkanije, (3) subjektivnost, obyčejně též charakterizovaná jako expresívnost nebo subjektivní hodnocení. Je pak možno sledovat, které příznaky jsou pro různé slovotvorné typy relevantní, a z tohoto hlediska provádět typologická srovnání. Např. v ruštině lze přípony jmen činitelských klasifikovat podle všech tří, v bulharštině se příznak intenzívnosti neobjevuje. Zdá se nám, že počet příznaků je nedostatečný, zvláště když třetí, subjektivnost, je zřejmě labilní. — Obsáhlá stať R. I. Avanesova má hlavně materiálový charakter; autor v ní sleduje vývoj tvoření deminutivních substantiv v ruštině, především změny v užívání sufixů a uplatňování alternací v kmeni. Kritérii periodizace jsou autorovi hlavní hláskové změny od doby praslovanské. Postupně se jako nejdůležitější přípony uplatnily: -ic-, -ъc-, -ъk-, -(o)k-, -(e)k-. V průběhu vývoje se [405]měnila produktivnost, uplatňovaly se různé varianty a měnilo se i hodnocení sufixů; starší typ se postupně stával dialekticky omezeným, stylisticky příznakovým, nebo se jeho význam specializoval a v důsledku toho často ztrácel deminutivní charakter.

Podle očekávání je v souboru silně zastoupena syntax. H. Birnbaum píše o predikaci a ruském infinitivu, D. Bolinger o anglických imperativních větách, M. Ivićová o typech přímého předmětu v srbochorvatštině, G. Szépe o nominální větě v maďarštině. Přímo k Jakobsonovým koncepcím míří článek R. Růžičky o korelacích a transformacích. Podává se v něm nástin systému transformací popisujících ruské pasívní věty. V úvodu autor poznamenává, že v jeho modelu má významné místo princip korelativních protikladů (ukazuje se tedy, že transformační gramatika využívá nejen pracovních výsledků tradiční gramatiky, nýbrž též klasického strukturalismu). I když v něm není obsažena samostatná morfologická rovina, frázové ukazatele jsou specifikovány způsobem vytvářejícím korelace: tak existuje třída sloves s ukazatelem Vsja, tj. sloves tvořících „slabé“, zvratné pasívum, a podtřída sloves schopných mít tvar „silného“, složeného pasíva, s charakteristikou Vpt. Ve vztahu těchto dvou skupin jsou tedy reflexíva bezpříznaková.

Přitažlivé téma si zvolil japonský lingvista Shirô Hattori. Uvažuje o smyslu věty a významu výpovědi. Vychází z předpokladu, že věta je (v hjelmslevovském smyslu) forma, výpověď pak substance. Výpovědí rozumí konkrétní akt, exemplář; její význam je spjat s aktuální situací, s psychologickými a sociálními faktory, jejichž nositeli jsou jak mluvčí, tak posluchač. Proto význam dané výpovědi nemůže být pro posluchače přesně stejný s tím, který jí dal mluvčí. Avšak smysl věty, odtržený od všech těchto vlivů (je-li např. věta reprodukována z pásku) lze u obou účastníků promluvy považovat za totožný. Autor se pak zabývá otázkou, jak se k sobě mají větný smysl a výpovědní význam u ironických, lživých a metaforických tvrzení: zhruba se předpokládá, že tyto jevy lze hodnotit až na rovině výpovědi. To však neznamená, že význam výpovědi je vždy bohatší než smysl věty: To je hezký pes a To je hezké štěňátko mohou mít jako výpovědi stejný význam (při témž denotátu), ale druhá, je-li chápána jako věta, má v svém smyslu navíc v sémému štěňátko afektivní rys.

Je příznačné, že otázkou vztahu intonace k pořádku větných složek se zabývají hned dva naši lingvisté, F. Daneš a A. V. Isačenko. První z nich navázal kriticky na Greenbergovy zjednodušující úvahy o slovosledných univerzáliích rozborem poměrů v jazycích s tzv. volným pořádkem. Zabývá se zvláště pojmem neutrální slovosled: pro pořádek slov jsou relevantní tři roviny, gramatická, sémantická a rovina aktuálního členění, a na každé z nich se uplatňují slovosledná pravidla různé síly. Příznakovost, „neneutrálnost“ slovosledu umožňuje pak řešit konflikty mezi požadavky zmíněných rovin. V další části se autor podrobněji zabývá aktuálním členěním. Zjišťuje, že nejdůležitějším prostředkem signalizace jádra výpovědi je střed koncové intonační kontury. V slovanských jazycích je jeho umístění ustálené, v jiných, např. v angličtině, může být velmi rozmanité. Tím se kompenzují omezení daná vázaností slovosledu.

Příspěvek Isačenkův se zabývá vztahem pořádku slov a frázového přízvuku (v ruštině, o niž se příspěvek opírá, je realizován nikoli dynamikou, nýbrž intonací). Autor na začátku formuluje pravidlo: jestliže dvě slova schopná nést přízvuk vstupují do syntaktické konstrukce jako bezprostřední složky, má druhé z nich výraznější akcent. (To se týká i slovního přízvuku v kompozitech.) Jiné umístění je příznakové a signalizuje buď emfázi, nebo slovoslednou inverzi. Pojem inverze ovšem předpokládá existenci gramatického pořádku, nezávislého na kontextu. Takové východisko je zvlášť významné pro generativní gramatiku, kde musí existovat jediný prvotní slovosled, z něhož lze ostatní typy vhodnými pravidly odvozovat. Pro ruštinu, jak plyne z analýzy elementárních vět, je to pořadí Predikát - Subjekt u vět mimo veškerý kontext, pořadí Subjekt - Predikát pak u těch, kde podmět [406]byl již v kontextu zmíněn. Autor dále uvádí výjimky z těchto pravidel, případy, kdy pořádek P - S není zásadně možný (v omezeních se uplatňuje zvláště jedinečnost subjektového pojmenování).

Obecná problematika významu je tématem několika příspěvků: tak I. A. Mel’čuk se zabývá zvláště spojitelností lexikálních prvků a popisuje ji v termínech své analýzy na sémantické komponenty, H. S. Sørensen se znovu zamýšlí nad pojmem „význam“, k pojmu sémantického pole se vrací Hansjakob Seiler; článkem o zdrojích strukturní sémantiky a tím též k problematice historie jazykovědy přispěl E. Coseriu. Na začátku svého pojednání připomíná svůj již dříve vznesený požadavek, aby sémantické pole bylo chápáno jako lexikální paradigma, s pomocí pojmů „protiklad“ a „distinktivní rys“. Je charakterizováno rozčleněním lexikálně obsahového kontinua, takže vznikají lexémy, které jsou navzájem ve vztahu bezprostřední opozice. Zajímavý doklad takového pojetí našel v práci pocházející z poloviny minulého století, System der Sprachwissenschaft od K. W. L. Heyse. Autor vymezuje v kapitole o povaze hlásek význam termínu Schall způsobem, který prozrazuje, že jej intuitivně chápal jako významové pole. Uvnitř něho jsou lexémy Laut, Hall, Klang, Widerhall, Ton; použijeme-li termínů strukturní sémantiky, můžeme říci, že Heyse je definuje pomocí pozitivních a negativních hodnot šesti příznaků, např. hörbar, selbststättig erzeugt, fortgepflanzt atd. Schall má povahu archilexému pro celé pole, mezi jeho prvky jsou pak hierarchické vztahy, v nichž Klang je podřazeným archilexémem pro Ton a Hall pro Widerhall. Zcela obdobné vztahy nachází Coseriu i pro obsah „viditelné“, pro lexém Schein; v jeho poli lze uplatnit zcela obdobné distinktivní rysy. Autor poznamenává, že Heysův rozbor není jediný případ, kdy metody strukturní sémantiky byly předjímány již v počátcích vědecké lingvistiky.

Je jistě v živé paměti, jak Jakobson v několika svých nedávných vystoupeních zdůrazňoval význam obecné sémiotiky. K ní poznamenává V. Zvegincev, že je to vlastně „matematika společenských věd“, poněvadž dává teoretický základ jejich studiu, podobně jako matematika jej dává vědám přírodním. To se pochopitelně vztahuje i na jazykovědu; základy sémiotického přístupu k jazyku byly položeny de Saussurem. Zvegincev pak zaujímá stanovisko k otázce, co je jazyk a jazykový znak. Za základní funkci znaku jazyka jako systému považuje to, že provádí „diskretizaci“ vnějšího světa. Tato vlastnost je velmi důležitá i pro rozpoznání vztahu jazyka a myšlení. Myšlení má též znakovou povahu a poznání se děje prostřednictvím diskrétních znakových jednotek. Autor se dále zabývá fyziologickými předpoklady těchto jevů a uvažuje o poměru syntaxe myšlení a jazyka. — Rozdíly mezi slovním znakem a jinými znakovými typy se zabývá A. Schaff. Za specifikum verbálního znaku považuje především to, že je konstituován jako organická jednota materiální a významové složky, zatímco u typů ostatních je materiální nositel autonomní a schopný nezávislé existence. Neverbální znaky mají vždy jen jeden význam, který je statický, nevyvíjí se. Nemají také schopnost „označovat“ a „mít význam“, tedy nelze u nich rozlišit denotát a smysl.

Mezi speciálněji zaměřenými příspěvky najdeme článek T. E. Sebeoka o znacích chemického charakteru (míní se tím zvláště pachy, chutě apod.), především v zvířecí komunikaci, úvahu o významu opakování v hudební struktuře od N. Ruweta, Yen Ren Chao nalézá některé analogie mezi jevy čínské gramatiky a stavbou chemických látek, a to ve způsobu spojování jednotek ve vyšší celky. Oblíbená tematika vztahu lidských a zvířecích komunikačních soustav je zastoupena dobře fundovaným příspěvkem J. Bronowského; problém jej zajímá proto, že podle jeho názoru zvířecí sdělovací systémy mohou ukázat, jak vypadala řeč člověka v primitivních fázích jeho vývoje. Důkladnější studium vyvrací některé povrchní představy (např. tu, že lidské znakové soustavy jsou arbitrérní, zvířecí nikoli). Za specifické znaky lidského jazyka považuje autor schopnost zachovat [407]velký časový odstup mezi stimulem a výpovědní reakcí, volit mezi alternativními reakcemi (s tím souvisí vznik schopnosti myslit, vznik „vnitřního jazyka“), oddělit obsah od emocionální složky sdělení, což umožnilo podávat nejen instrukce, nýbrž též informace, a analyzovat a syntetizovat zprávy, z čehož vyplynula existence rovin v lidském jazyce. Rozvoj řeči uvádí pak do souvislosti s fyziologickými vlastnostmi člověka a s vývojem jeho schopností.

Tím jsme naprosto nevyčerpali ani okruhy lingvistické tematiky sborníku. Najdeme zde příspěvky z oblasti kvantitativní lingvistiky, sociolingvistiky, neurolingvistiky, strojového překladu, lingvistické typologie, dialektologie, jazykové patologie, z problematiky vývoje dětské řeči, studie etymologické a práce z oboru strukturní rekonstrukce.

Vedle několika studií z oboru obecných dějin a srovnávací vědy o náboženství obsahuje sborník pochopitelně ještě práce literárně teoretické; tvoří sice menší, ale přesto významnou polovinu díla. Jde zvláště o studie uplatňující — v intencích Jakobsonových — na rozbor uměleckého textu strukturální postupy. Zasahují do oblasti formálního i tematického rozboru, týkají se překladu, jejich předmětem je poezie, próza i drama. Nechybí samozřejmě ani folkloristika. Pozoruhodným příkladem syntézy těchto aspektů je komplexní strukturní rozbor dvou giljackých písní z pera R. Austerlitze, zkoumající jejich jazykovou, veršovou, tematickou i hudební stavbu.

Sborník má reprezentativní vnější úpravu a vydavatel se imponujícím způsobem vyrovnal s potížemi, které mu kladl mnohojazyčný text. Závěrem ještě jedna drobná zajímavost: při přepisu jmen autorů z azbuky do latinky v obsahu sborníku bylo použito diakritického systému českého typu, což je praxe na Západě zatím snad neznámá; píše se tedy Šaumjan, Beševliev, Lixačev (ch po způsobu v mnoha transkripčních systémech obvyklém).


[1] Že tuto mnohostrannost dovede uplatnit i jako učitel, dokazuje sborník Studies presented to Professor Roman Jakobson by his students, vydaný r. 1968 v americké Cambridgi, 333 s.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 4, pp. 400-407

Previous Oldřich Uličný: O rekci slovenských sloves

Next Karel Horálek: Několik poznámek o francouzském strukturalismu