Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slovenský příspěvek k otázkám jazykové kompozice

Alena Macurová

[Discussion]

(pdf)

Словацкая работа о вопросах языковой композиции / Une contribution slovaque au problème de la composition de l’énoncé

Jazykové kompozici byly u nás doposud věnovány spíše studie zabývající se jejími dílčími problémy. Z nich zde jmenujme alespoň Bečkovy Základy kompozice jazykových projevů (Praha 1960) řešící jazykově kompoziční problematiku podrobně z hlediska výstavby tzv. obsahových úseků.

[159]Kniha J. Mistríka Kompozícia jazykového prejavu (Bratislava 1968, 172 s.) představuje pak v podstatě první souhrnnější práci, která se pokouší řešit problematiku jazykové kompozice v širším rozsahu. Autor v ní programově rezignuje na nejčastěji tradované pojetí kompozice jako uspořádání obsahových částí jazykového projevu, jeho organizace v oblasti obsahu, uplatňované především na poli literárněvědném, a věnuje svůj zájem výhradně kompozici v oblasti jazykové výstavby komunikátu. To ovšem neznamená, domníváme se, že otázky kompozice jazykové lze od kompozice v rovině tematické oddělovat absolutně. Vyplývá to ostatně i z Mistríkovy analýzy především vyšších kompozičních postupů.

Skutečnost, že předmětem autorova zkoumání je jazyková kompozice ve všech funkčních stylech, ovlivňuje jistým způsobem i rozsah jednotlivých tematických celků vlastního Mistríkova výkladu — proti poměrně monolitně pojatému bloku stylů mimouměleckých stojí styl umělecký, kterému je relativně (teoreticky i v konkrétních rozborech) věnována největší pozornost. Přes cenná pozorování dotýkající se kontrastu v užití jednotlivých kompozičních elementů v stylech mimouměleckých a stylu uměleckém zůstává otázkou, zda je skutečně možno kompozici jednoznačně klasifikovat jako kategorii stylistickou; zda by totiž nebylo vhodnější pokládat teorii kompozice (výklad o nejobecnějších kompozičních principech) spíše za část (zatím ještě ne příliš propracované) obecné teorie výstavby komunikátu. S tím ovšem velmi těsně souvisí jak potřeba ujasnit si vzájemný poměr kompozice a stylu, tak nutnost vymezit rozsah pojmu kompozice.

Z úvodu Mistríkovy práce, v němž vymezuje své chápání kompozice a v kterém stručně naznačuje metodologická východiska konkrétních výkladů, citujeme — ne zcela jasné — vymezení relace pojmů kompozice a styl: „Naša koncepcia kompozície pramení z prijímanej definície štýlu, ktorý chápeme ako spôsob cieľavedomého výberu, zákonitého usporiadania a využitia jazykových prostriedkov so zreteľom na situáciu, funkciu, zámer autora a na obsahové zložky prejavu. Zjednodušene: štýl je selekcia a kompozícia, to je usporiadanie“ (s. 6).

Rozsah vlastního pojmu kompozice je pak u Mistríka poměrně úzký. Za nejelementárnější kompoziční jev pokládá totiž až spojení dvou samostatných vět, mezi nimiž je nějaký významový vztah. Spojování slov do vět a vět do souvětí zásadně nechápe jako jevy kompoziční, ale klasifikuje je jako jevy povahy gramatické. Otázkou je, zda se kompoziční principy skutečně projevují až na rovině spojování samostatných vět, zda totiž není možno vzít v úvahu eventualitu uplatnění kompozičního principu ve všech výstavbových plánech komunikátu. S tím pak souvisí i sporný (a často diskutovaný) fakt, který zde necháváme stranou, zda totiž není vytváření kontextu vlastně už záležitostí spojování jednotek výstavbových plánů nižších, a otázku, z které předcházející de facto vychází: co se vlastně kontextem nejobecněji rozumí. Mistrík tedy chápe kompozici relativně úzce. Vylučuje z ní, jak je zřejmo, např. kompozici v oblasti výstavbového plánu zvukového, kde, domníváme se, realizace kompozičního principu (eurytmie, eufonie) interpretovaného proti prostému uplatnění kombinace, tj. skladu elementů funkčně nezatíženého, jako příznaková funkce skladu elementů jednotlivých plánů komunikátu zařazuje svým příznakovým charakterem jistý typ komunikátů jako komunikáty příslušející uměleckému stylu. Úzké pojetí kompozice ovšem autorovi na druhé straně umožňuje soustředit plně teoretickou pozornost na ty oblasti, které ve svém pojetí do okruhu probírané problematiky zařazuje.

Při základním rozčlenění kompozice na mikrokompozici a makrokompozici vychází autor z kritéria rozsahu „kompozičního teritoria“, a to v tom smyslu, že do oblasti mikrokompozice zahrnuje otázky řazení jazykových jednotek na malém prostoru (s tímto pojmem ovšem operuje bez podrobnějšího vymezení), makrokompozicí pak rozumí kompozici na velké textové ploše, ev. způsob výstavby pro[160]jevu jako celku. Jinak — makrokompozičními prostředky je utvářena základní kostra projevu, zatímco prostředky mikrokompoziční dotvářejí její složky a detaily.

Do mikrokompozice řadí Mistrík i pojem glutinace; jeho rozpracováním se pak pokouší, v souvislosti s tendencemi naší i zahraniční lingvistiky, řešit alespoň částečně otázky spojené s problémem výstavby nadvětných souvislostí. Podrobný rozbor glutinace jako kompozičního jevu realizovaného glutinačními prostředky (tzv. iniciálovými výrazy, tj. všemi výrazy stojícími na začátku samostatné věty nebo souvětí) spolu s rozborem typů glutinace (tj. typů těsnosti připojení) a jejich vlivu na stylistický charakter textu představuje zajímavý pokus o jejich systematizaci. Snad pouze s tou výhradou, že autor ponechává poměrně stranou skutečnost, že „připojovací“ funkce nemusí nutně příslušet pouze výrazům iniciálovým; zvláště např. odkazovací zájmena mohou „připojovat“ jistý větný celek velmi těsně, a nemusí nutně stát jako iniciálový výraz.

Kromě problematiky glutinace řadí Mistrík do oblasti mikrokompozice ještě tzv. členění textu, odstupňování textu a skryté mezitextové vztahy, při čemž, i když se v terminologii podstatně liší, vychází, jak sám uvádí, z Hausenblasova rozčlenění výstavbových plánů komunikátu.[1]

V oddíle zabývajícím se členěním textu (jsou v něm odděleně probírány tzv. vnitřní složky projevu, tj. odstavec a kapitola, a rámcové složky projevu — především úvodní a závěrečné části textu) je největší pozornost věnována problematice odstavce a kapitoly. Mistríkův výklad o odstavci souvisí s jeho vymezením základních problémů kompozice. Odstavec totiž rozebírá především z hlediska jeho „kontextových vlastností“, tedy z hlediska zapojení do textového okolí a v souvislosti s tím i z hlediska jeho funkčnosti. S předcházejícími výklady o typech glutinace pak souvisí hlavně zjišťování rozdílných typů výstavby počátků odstavce. Rozbory odstavce na četných textech uměleckého stylu ukazují především na diferenci mezi jeho vnějším (formálním) členěním a členěním obsahovým. Kapitola je pak charakterizována jako jednotka, která má, na rozdíl od odstavce, charakter útvaru, větší rozsah a která je tematicky uzavřenější.

Zajímavá jsou autorova zjištění o rámcových složkách projevu, zvláště pokus o vypracování typologie názvů jako nejexponovanějších částí projevu v uměleckém stylu.

Pojem odstupňování textu (který je v podstatě totožný s Hausenblasovým pojmem vertikálního členění) spojuje Mistrík do přímo úměrného vztahu s kvantitou subjektivních stylotvorných činitelů účastnících se textové výstavby. Na tomto základě pak rozebírá podrobně jednotlivé výstavbové prvky pásma vyprávěče, jejich relace k pásmu postav a autorskému subjektu. V přehledu, v němž jsou jednotlivé typy řeči charakterizovány na základě účasti nebo neúčasti jistých delimitačních příznaků (grafických, lexikálních, morfologických, syntaktických a výpovědních signálů), stojí proti sobě nejvýrazněji kontrastovány (bezpříznaková) řeč autorská a přímá řeč (které potenciálně příslušejí všechny prvky řeči postav). Jednotlivé typy řečí jsou pak podrobně probírány se zřetelem na jejich formální znaky a funkce jak v pásmu vyprávěče, tak v pásmu postav. Jako element náležející do pásma postav vyděluje Mistrík i řeč nepřímou. V jeho systému typů řeči je vedle vlastní přímé řeči, nevlastní přímé řeči, řeči polopřímé, smíšené a autorské klasifikována jako čistý a typický stylistický pojem i řeč nepřímá; charakterizována je potencionální přítomností delimitačního příznaku lexikálního (deixe) a morfologického (relativní čas sloves). V tom je Mistríkův výklad odlišný od dřívějších výkladů zabývajících se touto problematikou.[2]

[161]Na rozdíl od různorodých otázek zahrnutých do mikrokompozice je problematika makrokompoziční tematicky poměrně jednotná. Autor zde probírá vymezení a podstatu slohových postupů. Jejich charakter a diferenční rysy nejsou ovšem čistě jazykové — jsou ovlivněny, stejně jako celková stavba jazykového projevu, i dalšími činiteli jinými. Mistrík je vykládá jako jevy se dvojí stránkou, jednou je autorova volba jevu, který se stane předmětem jazykového projevu, druhou pak formální realizace, tj jazykově kompoziční zpracování v takové podobě, aby co nejvěrněji zobrazilo plynutí myšlenek autora. Slohový postup obecně je charakterizován jako specifický stylistický jev, který má vlastní výrazové prostředky; zřetelně vyhraněné jsou pak v Mistríkově pojetí čtyři slohové postupy, a to informace (oznámení), vyprávění, popis a výklad.

Jednotlivé slohové postupy jsou vymezovány na základě relevantní přítomnosti jednoho ze dvou příznaků sdružených v protikladné dvojice: kohéznosti × nekohéznosti projevu, jeho explikativnosti × enumerativnosti, komutabilnosti × sukcesívnosti konstituentů projevu, aktualizovanosti × gnómičnosti projevu, subjektivnosti × objektivnosti. Autor si je vědom toho, že výběr třídících kritérií do jisté míry podmiňuje i danou soustavu slohových postupů. Kromě relevantní přítomnosti jednoho z dvojice příznaků je však nutno, domníváme se, alespoň okrajově uvažovat i o eventuální interferenci obou; zvlášť patrné je to např. u charakteristiky popisu relevantním rysem subjektivnosti projevu.

Vcelku je Mistríkova kniha, uvážíme-li, že je jednou z prvních prací, které si kladou za cíl zabývat se problematikou jazykové kompozice (a snad vůbec první, která se ji pokouší řešit v tak širokém rozsahu) nesporným přínosem. Zároveň — v souvislosti se svým programovým zaměřením pouze na kompozici jazykovou — poslouží i jako podnět pro studie další: pozornost by si zasloužilo především podrobné rozpracování vztahu kompozice jazykových prostředků ke kompozici obsahové a úplnější začlenění jazykově kompozičních otázek do širšího rámce problematiky kompozice.


[1] Srov. Karel Hausenblas, Základní okruhy stylistické problematiky, sb. Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963, s. 287—293.

[2] Srov. např. Lubomír Doležel, O stylu moderní české prózy, Praha 1960.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 2, pp. 158-161

Previous Stanislav Starý: Práce o vývoji funkčních stylů současné ruštiny

Next Jitka Štindlová, Eva Macháčková: Texty Slezských písní Petra Bezruče prověřovány stroji