Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Mannheimský sborník o výzkumu současné němčiny

Eduard Beneš

[Chronicles]

(pdf)

Маннхеймский сборник по изучению современного немецкого языка / Recueil paru à Mannheim consacré à l’étude de l’allemand contemporain

První svazek knižnice Sprache der Gegenwart, kterou vydává Institut für deutsche Sprache v Mannheimu, shrnuje pod titulem Satz und Wort im heutigen Deutsch[1] 24 příspěvky, které byly předneseny na zasedáních ústavní vědecké rady v l. 1965—66. I když se některé stati zabývají dílčími otázkami německé morfologie, syntaxe, sémantiky, stylistiky a fonetiky, vyznačují se všechny příspěvky snahou o řešení obecných problémů lingvistické metodologie. Namnoze se v nich obráží přerod, kterým procházela a prochází germanistika v NSR a jiných evropských zemích a který se značnou měrou soustřeďuje v tomto Institutu, když do germanistiky konečně pronikla orientace na synchronní výzkum současného jazyka a zároveň v ní nastal postupný odklon od weisgerberovské „inhaltbezogene Grammatik“ k strukturalistickým metodám, recipovaným ovšem dosti opožděně a nesoustavně, protože německá germanistika ztratila v třicátých letech bezprostřední kontakt s vývojem světové lingvistiky.

Jednotliví přispěvatelé sborníku přistupují k svým tématům z různých pozic. Někteří vědomě konfrontují diachro[182]nický a synchronický postup, např. C. Soeteman v příspěvku o tzv. praeteritopraesentiích, E. Öhmann při rozboru několika případů homonymie a J. Erben v úvaze o tom, jak se v němčině projevuje tendence k morfologické slovnědruhové diferenciaci homonym (např. střhněm. schoene — novohněm. 1. Schönheit, 2. schön).

Většina příspěvků se však zabývá synchronním pohledem na různé sémantické a syntaktické jevy. E. Oksaarová se zamýšlí nad sociolingvistickou problematikou nových označení povolání (např. Raumpflegerin místo Putzfrau atp.). P. Grebe navazuje na podněty Porzigovy svým požadavkem, aby u každého slova byl zkoumán jeho sémanticko-syntaktický okruh. H. Rupp naznačuje možnost nového osvětlení soustavy německých časů na základě odlišné významové perspektivy základních sloves sein, haben, werden a tun. U. Engel srovnává distribuci různých typů větných plánů v hovorové řeči a novinových textech. Kaj B. Lindgren hledá pro německé infinitivní konstrukce jejich základní (dva, popř. tři) větné modely. Romanista H. Weinrich podává strukturální rozbor postavení adjektiv ve francouzštině a němčině. H. Brinkmann dovozuje nutnost syntaxe nadvětných celků („die Syntax der Rede“), načrtává zkusmo typologii monologické a dialogické promluvy a poukazuje na rozmanité využívání zájmen a spojek v různých typech promluv.

Speciálními otázkami fonetickými se zabývají Chr. Winkler, který se zamýšlí nad novou kodifikací německé ortoepické normy, a H. Richter, který předkládá výsledky svého experimentálního výzkumu intonace přitakání a negace, prováděného s použitím složitých matematických metod. Detailní ukázku gramatické a stylistické interpretace individuálního stylu podává W. Weiss při rozboru krátké prózy F. Kafky.

V jiných příspěvcích převažuje obecná problematika. Tak Kl. Baumgärtner, navazuje na koncepci Katze a Fodora, rozvíjí teorii významového pole, demonstruje jeho generování na slovesech označujících ‚pohyb z místa‘ a objasňuje jeho strukturaci za pomoci významových komponentů. Zamítá mínění, že významové pole tvoří jakoby mozaiku bez mezer; naopak je nutno počítat s jeho mezerovitostí stejně jako s překrýváním významových komponentů (což je zvláště důležité při konfrontaci jazyků).

W. Winter navrhuje, aby základem pro objektivní klasifikaci stylů se stala statistická zjištění svazků izoglos, rozlišujících styly; tak např. podle jeho zkoumání se v němčině odlišuje odborný styl od ostatních menší frekvencí podmětu na počátku věty atp. Winter se zmiňuje o tom, že pod jeho vedením byla podobná zkoumání prováděna i pro ruštinu a češtinu.

O typologii útvarů mluvené řeči a o metodice jejího zkoumání uvažuje pronikavě H. Steger. Jeho stať má programatický význam, neboť H. Steger je vedoucím výzkumného projektu prováděného na pracovišti ve Freiburgu. Steger tu mj. rozbírá 19 různých faktorů (např. intence, situace, způsob nahrávky, místní, časové a sociální faktory atd.), které ovlivňují kterýkoli mluvený projev. Volí proto výzkumnou metodu, která by dovolovala zkoumat jen jeden faktor jako proměnnou veličinu, zatímco ostatní faktory by zůstaly co možná neměnné.

Podnětné jsou poznámky moderně sociologicky orientovaného etnografa H. Bausingera o formách mluvené řeči. V důsledku veliké diferencovanosti společenské dochází k tomu, že jednotlivec při mluvení přijímá různé role (tento termín je třeba chápat ve smyslu moderní sociologie). Lingvistický výzkum by měl být práv nesmírné proměnlivosti a různotvárnosti mluvních projevů a jejich složité, mnohovrstevné determinaci.

P. von Polenz naléhavě požaduje, aby při volbě pramenů pro dokumentaci současného jazyka bylo co nejvíce přihlédnuto i k textům publicistickým a odborným, jakož i k veřejným projevům mluveným, neboť jsou nepostradatelné pro poznání soudobé spisovné normy a namnoze průkaznější než moderní umělecká literatura.

[183]H. Eggers seznamuje s některými možnostmi využití samočinných počítačů při lingvistickém výzkumu (sestavování frekvenčních indexů a syntaktické analýze) na základě zkušeností ze svého pracoviště v Saarbrücken.

Na počátku sborníku jsou otištěny dvě přednášky určené pro širší veřejnost. V první charakterizuje H. Moser obecné vývojové tendence současné němčiny (např. tendenci k diferenciaci, systemizaci, ekonomii aj.), v druhé se švédský germanista G. Korlén zamýšlí nad tím, jaké důsledky pro další vývoj němčiny má existence dvou německých států.

Závěr svazku tvoří příznačně diskuse o vzájemném poměru strukturalismu a „Sprachinhaltsforschung“, vedená mezi H. Gipperem, G. Ungeheuerem a E. Zwirnerem. Zatímco referent H. Gipper se snaží obhajovat cíle, které si klade „Sprachinhaltsforschung“, ukazují jeho oponenti, že předností strukturalismu je především jeho snaha pracovat s co možná přesnými, exaktními metodami a docházet k objektivně verifikovatelným poznatkům.

Lze říci, že podobné úsilí vyznačuje celý sborník: jednotliví badatelé tu v bludišti nových lingvistických názorů a postupů hledají svou vlastní cestu a snaží se přispět k ujasnění metodologie, k překlenutí názorových a terminologických rozdílů, k vytčení nových výzkumných programů.

Je potěšitelné, že zatím už projekty, o nichž ve sborníku psali např. H. Eggers a H. Steger, se úspěšně realizují a že také Institut für deutsche Sprache v Mannheimu rozvíjí bohatou a úspěšnou činnost badatelskou a publikační.[2] O založení, úkolech a organizaci ústavu referuje tu úvodem jeho president prof. H. Moser.

Příspěvky sborníku, které byly původně koncipovány jako přednášky, jsou psány svěže a poutavě. Podávají zajímavé a cenné svědectví o plodném zamyšlení významných představitelů současné germanistiky nad aktuálními problémy lingvistické metodologie.


[1] Satz und Wort im heutigen Deutsch (Probleme und Ergebnisse neuerer Forschung), Jahrbuch des Instituts für deutsche Sprache 1965/66, Sprache der Gegenwart, Band 1, Düsseldorf 1967.

[2] Informoval jsem o ní v Jazykovědných aktualitách 1967/II, s. 12—14, 1968/III, s. 30—32 a 1969/II, s. 51—52.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 2, pp. 181-183

Previous Ludmila Uhlířová: O funkčním a generativním přístupu k syntaxi

Next Jiří Cejnar: Nové vydání Husova traktátu „Orthographia Bohemica“