Nové výsledky vývoje transformační generativní gramatiky (kritický přehled)

Eugenius M. Uhlenbeck (Leiden)

[Articles]

(pdf)

Новые результаты развития трансформационной порождающей грамматики (критический обзор) / Développement récent dans la grammaire générative transformationelle (aperçu critique)

I. Není to jen konvenční zdvořilost, říkám-li, že je pro mne velkou ctí, mohu-li oslovit tento slavný lingvistický kroužek v jeho stejně proslulém městě. Být zde je pro mne jakýmsi návratem do mé intelektuální mateřské země. Jak někteří z vás pravděpodobně vědí, byly to právě Travaux du Cercle linguistique de Prague, které v období mého formování rozhodujícím způsobem ovlivňovaly vytváření mých lingvistických názorů. Mathesius, Trubeckoj a Jakobson, abych uvedl jen ty nejvýznačnější členy, mě seznámili s oněmi základními pojmy, kterých jsem se pak s velkou výhodou naučil užívat ve svých deskriptivních studiích javanštiny, jazyka, jemuž jsem věnoval tolik času. Dynamická povaha jazyka, dualita lingvistického znaku, pojmy funkce a opozice, rozlišení mezi centrem a periférií, mezi příznakovými a nepříznakovými kategoriemi a mezi tématem a rématem, tyto pojmy nezůstaly pro mne pouhými teoretickými konstrukty, ale staly se každodenními, běžně užívanými pojmovými nástroji, nepostradatelnými v mém lingvistickém zkoumání, a jsem přesvědčen, že budou vždy osou každé zdravé teorie jazyka.

Avšak námětem mých dvou přednášek[1] není pojednání o těsných svazcích mezi pražskou a holandskou lingvistikou, o nichž jste, pane předsedo, tak výmluvně hovořil v nástupní řeči při svém vysoce oceňovaném pobytu v Leidenu.[2] Mám zde vyložit a zhodnotit nejnovější vývoj v transformační generativní gramatice jako teorii, nebo lépe oblasti, která — jak jeden recenzent nedávno poznamenal — se vyvíjí rychlostí téměř fenomenální, takže loňské teorie jsou tak zastaralé jako minisukně.

Tato rychlá změna se obráží v prudce rostoucím množství publikovaných i nepublikovaných materiálů, které jsou přístupné jen zčásti. Proto si také plně uvědomuji, že je to dosti náročný úkol pokoušet se podat obraz posledního vývoje metody, která je v tak proměnlivém stavu a přitom vyvolala tak mnohé ohlasy za hranicemi země, v níž vznikla. A tak musím své téma omezit. Budu uvažovat pouze o transformační generativní gramatice, tak jak se vyvíjela ve Spojených státech. Ale i v rámci tohoto úzkého vymezení budou má pozorování a mé závěry nutně jen prozatímní a pokusné povahy. Může se stát, že po nějakém čase, až budeme pohlížet na přítomnost s větším odstupem, vyvstanou nám před očima jisté tendence, jež nyní unikají mé pozornosti.

Plán mých dvou přednášek je tento. Začnu stručným přehledem postupných změn v transformačním generativním mechanismu, jak byl rozvíjen Chomským. Pak bude následovat krátká diskuse o některých obecnějších prvcích lingvis[2]tických názorů Chomského. V druhé přednášce se pokusím charakterizovat deskriptivní postup inspirovaný transformační generativní gramatikou. To bude přirozeným přechodem k názorům hlavních opozičníků v transformačním táboře, zvl. Ch. J. Fillmora a J. D. McCawleyho. Potom se obrátím k fonologii, protože je nemožné přejít bez povšimnutí dílo The Sound Pattern of English, na němž Chomský a Halle strávili tolik let deskriptivního úsilí. Pak pojednám o teorii a běžné deskriptivní praxi a přistoupím ke konečnému hodnocení současné situace.

 

II. Za 13 let, která uplynula od uveřejnění Syntactic Structures, se transformační generativní model gramatiky vskutku značně změnil. Jak všichni víte, začal se rozvíjet jako model, v němž nebylo místa pro sémantiku. V těchto prvotních blažených dnech sémantické nevinnosti byl generativní mechanismus navržený pro angličtinu ještě velmi jednoduchý ve srovnání se složitým systémem pravidel verzí pozdějších. Sestával jen ze dvou složek, tří stupňů reprezentace a jediného typu pravidel. Frázová pravidla generovala jádro základních syntaktických struktur jako podklad jednoduchých oznamovacích aktivních vět bez komplexních slovesných nebo jmenných výrazů. Z těchto základních struktur odvozovala transformační pravidla různých typů všechny ostatní složitější syntaktické řetězy. Ačkoli gramatika obsahovala jen přepisovací pravidla, ve způsobu jejich aplikace byly tři významné rozdíly: (1) zatímco pravidla druhé, morfonologické složky byla pojata jako uspořádaná, otázka uspořádanosti pravidel syntaktické složky nebyla dosud s konečnou platností rozhodnuta; (2) při každém užití pravidla syntaktické složky bylo možno přepsat jen jeden symbol na rozdíl od pravidel složky morfonologické, pro něž toto omezení neplatilo; (3) užití transformačních pravidel vyžadovalo znalost derivační historie, zatímco u frázových a morfonologických pravidel tato znalost nutná nebyla.

Základní vlastností mechanismu bylo to, že sestával z integrovaného systému pravidel a že mezi jeho složkami existovala pevná hierarchie. Syntaktická složka byla složkou generativní a složka morfonologická se uplatňovala na strukturách touto syntaktickou složkou generovaných. Toto uspořádání obráželo základní názor, přijímaný až dodnes, že totiž syntaktická informace je pro vlastní fungování fonologické složky nezbytná. To ovšem znamenalo, že fonologie netvoří samostatnou rovinu, jak se mnozí američtí distribucionalisté obvykle domnívali.

To byly hlavní rysy gramatiky, od níž se očekávala schopnost generovat, to jest: podat výčet a strukturní popis nekonečné množiny vět, které dohromady tvoří jazyk, ovšem za předpokladu, že by bylo možno nějak určit, jaké věty náleží do tohoto jazyka, jinými slovy, že by byla po ruce uspokojivá kritéria gramatičnosti. Ač tato kritéria nebyla dosud k dispozici, mělo se za to, že je lze vyjádřit.

Jedním z pozoruhodných nových rysů tohoto modelu byl pojem transformace. Transformační operace plnily několik důležitých funkcí. Především byly zavedeny jako nutné obohacení frázových pravidel, tj. formalizovaného ekvivalentu analýzy na bezprostřední složky (immediate constituents analysis), která měla nedostačující deskriptivní sílu. Za druhé umožňovaly zabránit tomu, aby syntaktické struktury pociťované jako příbuzné byly v gramatice popsány na zcela různých místech. Např. mělo se za to, že struktury, které jsou pod[3]kladem aktivních a pasívních vět, jsou příbuzné. Toto příbuzenství mohlo být zachováno pouze v popisu používajícím transformací.

Lze snadno pozorovat, že gramatická koncepce Syntactic Structures představuje rozchod s neobloomfieldovskou doktrínou, jež převládala ve Spojených státech uprostřed padesátých let. Podrobné srovnávání by zde asi nebylo na místě. Domnívám se, že hlavní rozdíly mezi oběma názory lze shrnout do sedmi bodů: (1) opuštění teze o naprostém oddělování rovin, (2) obrácený směr jazykového popisu, (3) primárnost syntaxe a věty jako jazykové jednotky, (4) nezájem o odkrývací postupy (discovery procedures), (5) pozitivní hodnocení a obnovení kontaktu s tradiční gramatikou, tak jak se chápe ve Spojených státech, (6) opuštění behavioristického hlediska ve prospěch hlediska otevřeně mentalistického a (7) popis jazyka v termínech procesů a pomocí pravidel.

Tento stručný přehled hlavních rysů Syntactic Structures a jejich novátorských aspektů by zůstal povrchní, kdybychom nevěnovali pozornost jejich vztahu k jiné disciplíně.

Je obecně známo, že počáteční koncepce generativní gramatiky vděčí za mnohé tomu, že Chomsky si povšiml paralely mezi přirozenými jazyky a umělými jazyky neboli formálními systémy studovanými matematickou logikou. Je zajímavé, že zpočátku, v době jeho rané polemiky s Bar-Hillelem uprostřed padesátých let, neučinil tento paralelismus na Chomského žádný dojem. Byl to právě Bar-Hillel, který v článku v čas. Language r. 1954 zastával názor, že lingvisté a logikové dělají v podstatě tutéž věc, protože — jak Bar-Hillel napsal — „obojí se vlastně pokoušejí zkonstruovat jazykové systémy, které mají být nějakým způsobem ve shodě s přirozeným jazykem, … ale zatímco pro lingvistu je těsnost této shody kritériem, jímž chce posuzovat adekvátnost jazykového systému …, logik bude od svého systému očekávat především jiné vlastnosti, jako jednoduchost zacházení, plodnost pro vědu a snadnost dedukce a výpočtu, přičemž těsná shoda s přirozeným jazykem je jen druhořadým desideratem“. Tomuto názoru Chomsky oponoval v článku o logické syntaxi a sémantice, uveřejněném jako odpověď v témže časopise v r. 1955. V této stati, psané pravděpodobně v r. 1954, dospěl Chomsky k závěru, že „v případě umělých jazyků zkoumaných Carnapem v jeho logické laboratoři je velmi málo důvodů — je-li vůbec jaký — pro to, abychom tyto jazyky předem považovali za nějak srovnávatelné se skutečnými jazyky vnějšího světa“, dodávaje, že „umělé jazyky nejsou ani zvláštním případem přirozených jazyků, ani jejich idealizovanou verzí“.

Krátce po uveřejnění tohoto článku — který v bibliografiích sestavených transformacionalisty bývá zřídka uváděn — Chomsky zřejmě změnil svůj názor, jak je patrné ze souboru článků, který publikoval spolu s Millerem v 2. sv. antologie o matematické psychologii, vydané Lucem, Bushem a Galanterem. Tyto málo studované práce rozsahu knihy jsou nesmírně cenné pro pochopení pohnutek a kořenů Chomského myšlení. V odstavci věnovaném „některým základním lingvistickým pojmům“ (s. 280) Chomsky explicitně vyjádřil tuto názorovou změnu tím, že definoval jazyk jako „množinu (konečnou nebo nekonečnou) vět, z nichž každá má konečnou délku a je konstruována sřetězením z konečné množiny prvků“, s dodatkem, že „tato definice zahrnuje jak přirozené jazyky, tak jazyky umělé, jako jazyk logiky a jazyky progra[4]movací“. Chomsky se tím zřetelně přiblížil k pozici obhajované logikem A. Churchem, který ve svém díle Contributions to the Analysis and Synthesis of Knowledge z r. 1951 vyslovil mínění, že rozdíl mezi „formalizovaným a přirozeným jazykem nespočívá v nějaké zásadní věci, ale ve stupni úplnosti, jehož bylo dosaženo při formulaci explicitních syntaktických a sémantických pravidel, a v míře, v níž významy byly zbaveny vágnosti a nejistoty“. V souhlase s tím Chomsky prohlásil, že „úspěšné abstraktní studium systémů tak bohatých a složitých, jako je přirozený jazyk, bude vyžadovat hlubší vhled do formálních systémů, než jaký nyní máme, a tento vhled lze získat pouze studiem systémů jazyku podobných, které však jsou jednodušší než dané přirozené jazyky“. Zde se Chomsky dotýká základního aspektu všech druhů transformačně generativních deskriptivních modelů: je to myšlenka, že existuje paralela mezi přirozenými a umělými jazyky a že jí lze plodně využít při studiu přirozených jazyků, nebo lépe — protože nemám rád výraz přirozené jazyky — v lingvistice. Jen ti, kteří si nejsou plně vědomi faktu, že mezi umělými jazyky, které vytváříme, a jazyky, jimiž mluvíme, je propast tak nepřeklenutelná jako mezi zvířecími komunikačními systémy a jazykem lidí, jen ti mohou být svedeni k účasti na algoritmickém snažení; já sám to však považuji za tak beznadějné, jako je popis jazyka nepřihlížející k jeho sémantickému aspektu.

Takový paralelismus mezi přirozenými a umělými jazyky lze držet jen tehdy, jsme-li ochotni odchýlit se od sémiotické koncepce jazyka hlásané de Saussurem a několika význačnými členy pražské školy, a právě to učinil explicitně Chomsky. V uvedených článcích ve sborníku o matematické psychologii Chomsky prohlásil, že jeho pojem jazyka se liší od de Saussurova ve dvou zásadních věcech. Dovolte mi citovat tuto důležitou pasáž opět v plném znění: „Naše (tj. Chomského) pojetí se odchyluje od přísně saussurovské koncepce ve dvou směrech. Za prvé: neříkáme nic o sémantické stránce langue. Těch několik málo souvislých poznámek, které lze o tomto předmětu učinit, leží mimo rámec tohoto přehledu. Za druhé: naše koncepce langue se liší od de Saussurovy v jednom podstatném zřeteli, totiž že langue musí být zobrazena jako generativní proces založený na rekurzívních pravidlech.“ K tomu Chomsky dodal: „Zdá se, že de Saussure pokládal langue v podstatě za zásobárnu znaků (např. slov, pevných spojení) a jejich gramatických vlastností, snad včetně některých frázových typů. V důsledku toho nebylo v jeho silách pojednat vážněji o otázkách větné struktury, a tak byl donucen přijmout závěr, že tvoření vět je v základě věcí parole, nikoli langue, že tu jde spíše o svobodné a dobrovolné tvoření než o systematické pravidlo. Tomuto bizarnímu důsledku se lze vyhnout, jen když si uvědomíme, že nekonečné množiny s jistými typy vnitřní struktury (jako zejména věty přirozeného jazyka s jejich strukturními popisy) je možno charakterizovat konečným rekurzívním procesem.“

Zdá se mi, že v transformačně generativních statích najdeme jen málo pasáží objevnějších, než je tato. V ní se totiž objasňuje, jak důležitá je pro Chomského souvislost mezi větou, procesem a pravidlem. I když se snad transformační gramatika v mnohém změnila, pojetí gramatiky jako nástroje generujícího věty a sestávajícího z množiny integrovaných pravidel zůstalo jádrem transformačně generativní teorie a byly proti němu vzneseny námitky [5]až teprve docela nedávno několika odpůrci, jako McCawleyem a Fillmorem. Z citovaného úryvku je rovněž zřejmé, proč ti badatelé, podle jejichž přesvědčení je znak základním pojmem lingvistické teorie a slovo natolik základní a potenciálně tvůrčí jednotkou jako věta, setrvávají v odporu k transformačně generativní gramatice tak dlouho, dokud se nepodaří vtělit tento přístup do jejich teorie.

Trvalo několik let, než generativní gramatikové pochopili, že nástroj postulovaný v Syntactic Structures nebude schopen plnit úkol očekávaný od adekvátní generativní gramatiky, zvláště přijme-li se názor, že gramatika by měla být explicitním záznamem jazykových schopností dospělého mluvčího.

V známém článku v čas. Language, roč. 1963, jímž skončilo asémantické období v historii generativní gramatiky, Katz a Fodor uvedli pět nedostatků gramatiky uvažované v Syntactic Structures: (1) gramatika by poskytovala týž popis pro věty s různým významem, to jest nemohla by rozlišovat mezi větami jako např. the dog bit the man a the cat bit the woman, (2) poskytovala by odlišné popisy pro věty, jež se pokládají za významově totožné, jako the dog bit the man a the man was bitten by the dog, (3) nemohla by informovat o tom, že věty jako the bill is large jsou dvojznačné, (4) nemohla by naznačit, zda je věta anomální, nebo ne, tj. nemohla by rozlišit např. věty the paint is red a the paint is silent a konečně (5) nemohla by rozpoznat, kdy je jedna věta opisem věty druhé. Jako popis schopností mluvčího jazyka by gramatika nedovedla vysvětlit schopnost rozlišovat správně tvořené řetězy od řetězů negramatických, neuměla by rozpoznat strukturní dvojznačnost a hodnotit vztahy mezi větnými typy; mluvčí jazyka tyto schopnosti podle mínění autorů nepochybně mají.

Mechanismus, jímž Katz a Fodor navrhovali nahradit tento nedostatek generativní síly, se skládal ze dvou částí. Jeho první částí byla složka slovníková, která by vyčerpávajícím způsobem charakterizovala čtení všech lexikálních prvků pomocí ukazatelů gramatických a sémantických, rozlišovatelů (distinguishers) a selekčních omezení. Druhá část by obsahovala dvě množiny projektivních pravidel. První množina, nazývaná též amalgamační pravidla (amalgamation rules), měla vysvětlovat sémantickou interakci mezi lexikálními jednotkami v jádrových větách, druhá množina měla vést v patrnosti sémantické důsledky transformačních operací.

Po kritice Bolingerově (1965), Lyonsově (1966), Weinreichově (1966) a Cohenově (1966) není třeba věnovat obsahovým faktům Katzovy a Fodorovy teorie mnoho pozornosti. Neudržitelné rozlišování mezi sémantickými ukazateli a rozlišovateli, příliš úzký rámec a podceňování problémů spojených se stanovením sémantických ukazatelů byly tak zřejmými nedostatky této teorie, že je možno ochotně souhlasit s P. Matthewsem, který ve své výborné recenzi Chomského knihy Aspects of the Theory of Syntax dospěl k závěru, že „jako příspěvek k sémantice lze Katzův a Fodorův model bezpečně odečíst“ (Matthews 1967).

Skutečný význam sémantické teorie Katzovy a Fodorovy je v něčem jiném. Byla jedním z hlavních podnětů k zásadní revizi modelu popsaného v Syntactic Structures. To bychom mohli nazvat okamžitým, krátkodobým účinkem této teorie. Nejdůležitějším jejím přínosem však bylo, že uvedla sémantiku na scénu generativní teorie, i když zpočátku v roli popelky. Objevil se tak činitel, který záhy dokázal hluboce ovlivnit a téměř rozleptat celou transformačně [6]generativní stavbu. Je možno říci, že Katzův a Fodorův článek z r. 1963 značí počátek nového období, v němž celá oblast syntaxe a sémantiky a jejich vzájemný vztah ve stále větší míře zaujímá ústřední místo v teoretické diskusi uvnitř transformační gramatiky i mimo ni.

Mezitím studie autorů Leese, Klimy a Katze a Postala odhalily, že model předkládaný v Syntactic Structures trpí kromě nedostatku generativní síly, jehož si všimli Katz a Fodor, ještě dalšími vadami. Objevily se dva zdroje nesnází: transformace a metoda subkategorizace užitá v modelu. Již v r. 1960 Lees poznamenal, že je nutné u elementárních a generalizovaných transformací zavést uspořádanost, jak teorie připouští, ale že je obtížné takové uspořádání provést. Nadto se stále více ukazovalo, že ve všech případech, kdy elementární transformace měly své sémantické důsledky, jako u záporných, tázacích a dokonce i pasívních transformací, bylo výhodnější fakultativně zavést záporný, tázací nebo pasívní prvek pomocí základových pravidel jako ukazatele. Toto řešení mělo ještě další přednost v tom, že sémantickou složku navrženou Katzem a Fodorem bylo možno zjednodušit, protože množina projektivních pravidel pro transformace se jím stala zbytečnou. Pokud jde o subkategorizaci, byla hlavním nedostatkem její hierarchická povaha. Mělo se za to, že obecné kategorie jako jméno a sloveso se budou postupně vydělovat pomocí přepisovacích pravidel do stále specifičtějších kategorií; to ovšem bránilo klasifikaci křížem (cross-classification), která tu byla nepochybně nutná.

Tyto problémy vedly k důkladné revizi generativního mechanismu, kterou Chomsky poprvé provedl v řadě přednášek na Linguistic Institute v Indianě v létě 1964. Revidovaný model najdeme v jeho rozvinutější podobě v další knize Chomského Aspects of the Theory of Syntax (1965). Pro její složitý a průzkumnický ráz je obtížné charakterizovat tuto knihu několika slovy. Sestává ze dvou zcela odlišných částí. Dlouhou první kapitolu vyplňuje pojednání o psychologické relevanci generativních gramatik a o problémech osvojování jazyka. Po ní následují tři kapitoly věnované ponejvíce syntaxi. V první z těchto kapitol se Chomsky pokouší ukázat, že veškerá informace obsažená v tradiční syntaktické analýze je v podstatě správná. Dále předvádí, jak lze tuto informaci podat explicitně a systematicky pomocí transformačně generativní gramatiky, jež netrpí zmíněnými nedostatky. Chomsky vlastně nenavrhuje jeden, ale dva revidované modely. První model je probírán podrobněji, ale později je odsunut stranou ve prospěch verze jednodušší, jež je pak velmi stručně popsána na několika stránkách. Z novějších publikací, jako např. z článku, jejž Chomsky napsal jako dodatek k Lennebergově knize Biological Foundations of Language z r. 1967, víme, že Chomsky dával přednost této druhé verzi revidovaného modelu. Proto se omezím na diskusi k tomuto modelu, jejž Chomsky pokřtil v ještě novější, ale dosud nepublikované práci označením „the standard theory“.

Hlavní rysy revidovaného modelu lze formulovat takto:

(1) Aby bylo možno lépe kontrolovat transformační operace, byl počet jejich různých druhů podstatně omezen. Nepřipouštějí se už žádné generalizované transformace, fakultativní transformace mají význam jen okrajový a slouží hlavně k zavádění tzv. stylistických variant.

(2) Očekává se, že transformace nebudou mít žádný sémantický účinek.

[7](3) Rekurzívní vlastnost modelu, dříve přiřazená k transformační složce, byla nyní vložena do tzv. kategoriální složky základu (jedné ze dvou subkomponent syntaktické složky generativního mechanismu), takže se bez omezení dovoluje opakované zavádění symbolu S.

(4) Aby se zabránilo nežádoucím důsledkům hierarchického typu subkategorizace a aby se umožnila klasifikace křížem, přijal Chomsky metodu popisu pomocí distinktivních rysů i pro syntaktickou a sémantickou charakterizaci lexikálních jednotek, což vyžadovalo revizi slovníkové složky v teorii Katze a Fodora.

(5) Zahrnutí slovníku do základu (báze).

(6) Slovník je pojat tak, že se skládá ze dvou částí, a to z neuspořádané množiny lexikálních jednotek, řešících zbylé nepravidelnosti jazyka, a z množiny redundančních pravidel, jež mohou poskytnout o těchto lexikálních jednotkách všechny informace, které je možno predikovat obecným pravidlem.

Kromě vlastností zmíněných v těchto šesti bodech stál model z velké části ve znamení ještě jednoho mnohem důležitějšího rysu: rozlišování mezi hloubkovou a povrchovou strukturou, jež podle Chomského je tak staré jako sama syntaktická teorie a jež zřetelně štěpí model ve dvě téměř zcela symetrické části. Je to v souladu s názorem Chomského, že totiž gramatika jazyka generuje množinu párů (s, I), kde s je fonetické zobrazení jistého signálu a I sémantická interpretace přiřazená tomuto signálu pravidly jazyka, nebo, dáváme-li přednost formulaci Bierwischově, „Grammatik ist ein Mechanismus der einer unendlichen Menge von Bedeutungsstrukturen eine unendliche Menge von Lautstrukturen zuordnet“ (Bierwisch, Strukturalismus, 1966, 107—108); („gramatika je mechanismus, který nekonečné množině významových struktur přiřazuje nekonečnou množinu struktur zvukových“).

V termínech nového modelu mohly být nyní hloubkové struktury definovány jako struktury generované základovou složkou, tj. kategoriální složkou a slovníkem. Struktura modelu spočívala do značné míry na předpokladu, že „sémantická interpretace věty závisí pouze na jejích lexikálních jednotkách a na gramatických funkcích a vztazích zobrazených v podkladových strukturách, v nichž se vyskytují“ (Chomsky, Aspects 136). To znamenalo, že jedinou úlohou, kterou by tu měly hrát transformace, bylo přeměňovat hloubkové struktury generované bází ve struktury povrchové, jež by byly pak interpretovány složkou fonologickou. Protože transformace neměly žádné sémantické důsledky, hloubkové struktury generované základem měly být přímo interpretovány sémantickou složkou. Ale jak se to mělo provádět, nebylo jasně řečeno, protože — zde cituji z nepublikovaného článku Chomského — „neexistuje rozumně konkrétní nebo správně definovaná teorie sémantické interpretace“. V každém případě se Chomsky domníval, že věty s různým významem budou mít též různou hloubkovou strukturu.

Když jsem dospěl k tomuto bodu a než budu dále pokračovat, rád bych zběžně poukázal na připojená schémata. Na příl. I jsem se pokusil podat obraz tří etap právě naznačovaného vývoje. Grafy jsou dosti názorné a nepotřebují velký komentář, také proto, že zobrazují obecně známá fakta. Obraťme se nyní k příl. III. Obsahuje část základové složky standardní teorie spolu s derivací, která je rovněž zobrazena jako strom. Protože ilustrace je [8]jen velmi přibližná, je nutno připojit několik poznámek, aby se předešlo nedorozumění. Pokud jde o uvedenou ukázku kategoriálních pravidel, je jasné, že implicitně definují gramatické funkce a též naznačují pořadí jednotlivých dílčích složek. Všechny terminální symboly kategoriální složky jsou buď formální gramatické jednotky (jako that v derivaci našeho schématu), nebo zástupné symboly (dummy symbols) Δ (delta) označující místo, kam se má vložit lexikální jednotka podle obecného pravidla (nikoli podle pravidla specifického pro daný jazyk). Ukázka slovníku se podává ve zjednodušené podobě, tedy ne ve formě matrice distinktivních rysů, jak to žádá teorie, ale v běžné abecední notaci. Slovník, jak je zde uveden, dále předpokládá, že jsou dány kontextové rysy určující, jak se mají lexikální jednotky vkládat.

Standardní teorie nepředstavuje poslední verzi generativního modelu Chomského. V novém, ale dosud nepublikovaném článku Deep Structure, Surface Structure and Semantic Representation, napsaném patrně na podzim 1968, považuje Chomsky za nezbytné zavést dvě důležité změny. Uznává nyní, že existuje množství jevů, jež nás nutí vzdát se myšlenky, že sémantická interpretace je určena výhradně hloubkovou strukturou. K opuštění teoretické pozice, zdánlivě pevně zakotvené, ho přivedly především tyto jevy:

(1) Jevy, jež sám nazývá „focus“ (ohnisko) a „presupposition“ (předpoklad), nebo v známější terminologii fakta spojená s rozlišením mezi tématem a rématem, jimž zřejmě Chomsky začal věnovat svou pozornost teprve nedávno. Ve větě jako John writes poetry in his study, kde skutečnost, že John writes poetry je dána a in his study je ohniskem, musela by hloubková struktura vypadat asi takto: the place where John writes poetry is his study. Avšak podle standardní teorie in his study by byl pouhý příslovečný rozvíjecí člen (adverbial modifier). Jsou dvě možnosti, jak překonat tuto nesnáz. Jedna z nich by vyžadovala změnit kategoriální složku základu tak, že by se v ní jedním z prvních pravidel zavádělo rozlišení mezi předpokladem a ohniskem, podle druhé by bylo nutno dovolit, aby povrchová struktura určovala i sémantickou interpretaci. Ačkoli Chomsky uvažuje o první alternativě, dává přednost druhé, protože i jiná fakta ukazují k tomuto způsobu řešení. Jsou to kromě jiných:

(2) Pozice prvků jako angl. only a even. Již v r. 1965 poznamenal Kuroda, že sémantickou interpretaci věty určuje právě jejich pozice v povrchové struktuře. Ve větě jako John reads books on politics mohou být tyto jednotky uvedeny na několika místech (před John, před reads, před books), což má závažné sémantické důsledky.

(3) Podobně působení prvků negace a kvantifikátorů je určeno povrchovou strukturou, srov. věty jako not many arrows hit the target a many arrows did not hit the target.

(4) Interpretace modálních pomocných sloves je různá podle toho, vyskytují-li se v oznamovacích nebo v tázacích povrchových strukturách; zdá se, že to zvláště platí o syntaktických strukturách, v nichž se současně vyskytuje negace i modalita.

(5) K stejnému závěru vedou i některé anaforické výrazy, srov. např. John hit Bill and then George hit him, kde nepřízvučné him se vztahuje na Billa a přízvučné him na Johna.

[9]Chomsky uvádí ještě několik dalších příkladů, kde povrchová struktura přispívá k sémantické interpretaci věty, a dokonce dodává, že je jich pravděpodobně více, takže revizi standardní teorie se nelze vyhnout.

Druhá změna, již lze pozorovat — ač Chomsky sám ji na rozdíl od prvé za změnu nepovažuje — se týká směru generativního procesu. Až do zmíněného nepublikovaného článku se obecně předpokládalo, že směr generování je důležitým rysem modelu. Mělo se za to, a myslím, že správně, že generování větných struktur začíná vždycky syntaktickou složkou, totiž počátečním symbolem S základové složky. Již tomu tak není. Nyní Chomsky prohlašuje, že generativní postup prostě produkuje čtveřici údajů obsahující (1) sémantickou interpretaci, (2) hloubkovou strukturu, (3) povrchovou strukturu a (4) fonetickou interpretaci a že „neexistuje žádná obecná představa o směru zobrazování“, ani o „pořadí generativních kroků“.

Je zřejmé, že právě uvedené změny mají pro model závažné důsledky. Především se zvýšil význam povrchové struktury na úkor struktury hloubkové, která — jak lze vidět ze schématu II — zaujímala v generativním procesu ústřední místo. Jsou-li, jak se nyní Chomsky domnívá, jazykové jevy, jako ohnisko a předpoklad, jádro a základ výpovědi, vztah k jinému prvku, rozsah působení tzv. logických prvků, jako negace, a zatím neurčený počet dalších jevů určeny vlastnostmi povrchové struktury, pak — a to je druhý významný důsledek navrhované změny — pojem gramatického vztahu musí být nově definován. Nadto byla nyní narušena symetrie generativního modelu a zdá se, jako by opuštěním pojmu „směr zobrazování“ byla oslabena i centrální pozice syntaxe.

 

III. Když jsem podal tento přehled historie gramatického modelu Chomského, chtěl bych nyní věnovat pozornost některým základním principům teorie s tímto modelem spojené.

Je obecně známo, že Chomsky projevil hluboký a v podstatě zdravý zájem o obecnou lingvistickou teorii. Lze říci, že v této věci se názory Chomského velmi blíží názorům de Saussurovým a Reichlingovým, který ve své zahajovací přednášce, uveřejněné v r. 1948 jako první článek prvního ročníku časopisu Lingua, kritizoval Bloomfieldovo přesvědčení, že jazykové univerzálie je možno odhalit pouze induktivními metodami teprve tehdy, až jednotlivé jazyky budou beze zbytku popsány. Reichling zdůrazňoval, že teorie a popis se navzájem podmiňují a že je možné získat vhled do univerzálních vlastností jazyků na podkladě studia jediného jazyka. Jak Dik správně poznamenal ve své nedávné studii o koordinaci, obnovil v této otázce Chomsky spojení s evropskou lingvistickou tradicí.

Na rozdíl od závažných změn, které Chomsky na svém gramatickém modelu provedl, jeho obecný teoretický rozhled zůstal po léta pozoruhodně neměnný. Jeho názory byly do jisté míry propracovány, ale základní orientace se nijak významně neměnila, ani když se musel vyrovnat s nutností včlenit do svého generativního modelu sémantiku. Stejně jako r. 1957, i v r. 1967 ještě považuje jazyk za nekonečnou množinu vět a gramatiku za generativní nástroj, který má tyto věty popsat. Jako v r. 1957 zastává Chomsky stále ještě názor, že gramatika má být předkládána jako integrovaný systém pravidel, a zatímco v Current Issues in Linguistic Theory z r. 1964 činí v tomto [10]bodě jistou výhradu, připojuje opatrně „v zatím neurčeném rozsahu“, je tato výhrada v pozdějších publikacích vynechána.

Může se stát, že důkladným pročtením četných publikací Chomského se odhalí některé rozdíly mezi jeho názory na obecnou lingvistickou teorii zastávanými v r. 1957 a jeho názory novějšími, ale není možno se zbavit dojmu, že v celém jeho díle i v pracích jeho spolupracovníků nalezneme tytéž teoretické výroky opakované znovu a znovu, často i přesně stejnou formou.

Zdá se mi, že teprve v jeho nové knize The Sound Pattern of English je možno najít místa, která by mohla být předzvěstí nějakých změn; o nich však budu mít příležitost mluvit ve své druhé přednášce. Je-li skutečně r. 1968 rokem, v němž se uvažovalo o závažných teoretických změnách, mohlo by stát za to prozkoumat Chomského pozice v r. 1967, tak jak je známe z jeho článku připojeného jako dodatek k Lennebergově knize, v němž Chomsky věnoval pozornost také obecné lingvistické teorii. V tomto článku prohlásil, že generativní postup, který navrhl jako gramatiku, předpokládá existenci tří odlišných a nezávislých univerzálních teorií: univerzální syntaktické teorie, univerzální fonetické teorie a univerzální sémantické teorie, jež odpovídají třem složkám gramatiky. Co je obsahem těchto tří teorií? Lze říci, že nejzákladnější teoretické předpoklady Chomského jsou obsaženy v následujícím úryvku, přejatém z první stránky zmíněného článku: „Je zcela zřejmé, že věty mají vnitřní význam určený lingvistickým pravidlem a že osoba ovládající jazyk nějakým způsobem převedla do vnitřní polohy systém pravidel určujících fonetický tvar věty i její vnitřní sémantický obsah — že vyvinula to, o čem budeme mluvit jako o specifické lingvistické kompetenci.“ Tento názor vede k závěru, že prvním úkolem lingvistiky je popisovat jazykovou kompetenci mluvčího jako integrovaný systém pravidel určujících zvukovou podobu i význam každé věty. Avšak jeden klíčový pojem a jeden předmět nejsou v citovaném úryvku obsaženy: pojem hloubkové struktury a předmět nových vět. O problému nových vět nebudu mluvit, protože jsem mu nedávno věnoval článek a nechci zde opakovat, co si budete moci za několik měsíců přečíst. Avšak chci se podívat důkladněji na způsob, jak se pojem hloubkové struktury vyvíjel. V článku, o němž mluvím, to Chomsky činí na příkladu známé věty, kterou uváděl již v starších publikacích. Je to věta What disturbed John was being disregarded by everyone. Podle něho může tato věta mít dvě zcela odlišné interpretace. Tyto interpretace vysvětluje pomocí nedefinovaného pojmu „syntaktický vztah“. V jedné interpretaci stojí John v objektovém vztahu k slovesu disregarded, zatímco v druhé není mezi John a disregarded žádný gramatický vztah. Chomsky budí dojem, že tyto gramatické vztahy, jako podmět-sloveso, sloveso-objekt atd., jsou nenapadnutelné, že to jsou bezprostředně daná fakta, která prostě nemohou být popřena. Dále pak Chomsky usuzuje, že síť syntaktických vztahů se má považovat za abstraktní rámec určující sémantickou interpretaci. Hloubková struktura je pro Chomského „jistý druh abstraktní struktury, jež v sobě obsahuje informaci relevantní pro sémantickou interpretaci“. Chci zde vyložit hlavně to, že ačkoli Chomsky explicitně uznal, že sám pojem sémantické interpretace není zdaleka jasný, přesto se domnívá, že lze bezpečně zjistit dvě fakta, a to (1) existenci sítě někdy zjevných, jindy skrytých syntaktic[11]kých vztahů a (2) nadřazenost syntaxe nad sémantikou. Myslím, že Chomského úvaha není zdaleka přesvědčivá. Pokud jde o analýzu věty What disturbed John was being disregarded by everyone, nemáme tu jednu větu s dvěma různými interpretacemi, ale dvě věty, z nichž každá má zcela odlišnou syntaktickou strukturu a zčásti i odlišné složky. Ve větě (1) je was spona, kdežto ve větě (2) to je součást složeného slovesného tvaru was being disregarded. Ve shodě s tím je možno vyměnit postavení složek what disturbed John a being disregarded by everyone pouze ve větě se sponou, nikoli však v druhé. Being disregarded by everyone was what disturbed John je dokonale smysluplná věta, jež okamžitě odhaluje fakt, že was zde funguje jako spona a tedy větný prvek zcela odlišný od being disregarded by everyone. Mohu jen uzavřít, že se tu setkáváme se strukturní slabostí obecné teorie Chomského: nevíme-li, co sémantický aspekt jazyka doopravdy je, jak potom můžeme rozhodnout, že syntaktická složka gramatiky má prioritu nebo je nadřazena složce sémantické? Kritici z transformačního tábora i mimo něj shledali, že právě v tomto bodě je model Chomského nejzranitelnější.

Než se obrátíme k proslulému rozlišení mezi kompetencí a performancí, rád bych zběžně pojednal o univerzální fonetické teorii a univerzální sémantické teorii, které jako interpretační teorie zaujímají ve vztahu k syntaktické teorii paralelní postavení. Především se o těchto dvou teoriích tvrdí, že se nacházejí ve zcela rozdílných vývojových etapách. Podle Chomského je teorie univerzální fonetiky dostatečně pevně zakotvena. Touto teorií není nic jiného než teorie distinktivních rysů Romana Jakobsona, i když v revidované formě, předložené v The Sound Pattern of English. To značí, jak poznamenal Householder v příspěvku k druhému sborníku věnovanému Jakobsonovi, že teorie, která byla původně pojata jako fonologická teorie potřebná k popisu fonologických opozic v jazycích, je nyní povznesena — nebo snad degradována? — na status obecné fonetické teorie.

O univerzální teorii sémantické se Chomsky šíří mnohem méně. Po pravdě řečeno, je velmi rezervovaný, pokud jde o obecnou povahu takové teorie. Na místech svých publikací, kde se tohoto předmětu dotýká, uvádí pouze tři věci: (1) zdůrazňuje skutečnost, že sémantická teorie neexistuje; (2) očekává, že sémantická teorie bude stejně jako univerzální fonetická teorie „univerzálním systémem rysů a zákonů o jejich vztazích a jejich povolené rozmanitosti“ (Chomsky, Appendix, s. 404); (3) domnívá se, že takový systém je systémem absolutních sémantických hodnot nezávislých na jazyku a že obecné principy lze stanovit se zřetelem k možným systémům pojmů, které mohou být v lidském jazyce zobrazeny. Rád bych zdůraznil, že se zde opět dotýkáme některých základních rozporných bodů mezi transformační generativní teorií a mými vlastními názory. Za prvé nemyslím, že nějaké vážné důvody mluví pro domněnku, že sémantická a fonetická teorie mají být pojímány jakožto paralelní. Jak Bazell správně rozpoznal, všechno ukazuje na základní rozdílnost zvuku a významu. Za druhé je možno užít důvodu podobného tomu, jímž jsem vyslovil pochybnost o nadřazenosti syntaxe nad sémantikou: na jakém základě jsme oprávněni předpokládat podobnost mezi dvěma složkami, musíme-li připustit, že o jedné z nich nemáme jasnou představu? Za třetí se domnívám, že představa, že existují obecné principy týkající se možných pojmových systémů, není nic jiného než vzkříšení staré myšlenky jasně vy[12]slovené Descartesem v jeho dopisu P. Mersennovi z r. 1629, myšlenky, kterou spolu s dalšími apriorními systémy přesvědčivě vyvrátili Couturat a Léau na počátku tohoto století (La langue universelle, 1903). Tato karteziánská myšlenka je založena v podstatě na statickém pohledu na lidské myšlení. Přesněji řečeno, neuvědomuje si plně otevřenou a dynamickou povahu významu apelativních slov (tento termín je užit ve smyslu Bühlerova termínu Nennwörter). A konečně bych rád v této souvislosti zdůraznil, že tento názor Chomského nepřihlíží k rozdílu mezi pojmy a jazykovými významy. Pojmy jsou přísně a více nebo méně pečlivě definované poznávací jednotky (kognitivní entity); v zásadě nejsou jazykově specifické, zatímco jazykové významy vždy specifické jsou a vyznačují se plastičností, jež z nich činí vhodné nástroje pro nekonečně rozmanité komunikační účely.

Ale obraťme nyní pozornost k rozdílu mezi kompetencí a performancí. Toto rozlišení zůstalo základním kamenem transformační generativní teorie, ačkoli, jak později uvidíme, i ono pozbylo svého ostře vyhraněného charakteru.

Rozlišení mezi kompetencí a performancí je důležité především proto, že definuje primární objekt lingvistického popisu a podklady k němu. Gramatika má podat explicitní výklad o souboru všech jazykových schopností mluvčího. Na základě pouhého pozorování konkrétních případů užívání jazyka není možno takovou gramatiku napsat. Nejdůležitějším zdrojem údajů je intuitivní znalost mluvčích jazyka. Jak řekl Emmon Bach ve svém známém úvodu, „to, co my (jakožto lingvisté) musíme vysvětlit, zahrnuje něco, co je známo jako intuice mluvčího jazyka o tom, co říká nebo slyší. Jazyk jako kulturní produkt nemůže být adekvátně studován bez zřetele k soudům mluvčích jazyka“.

Nerad bych budil dojem, že straním lingvistice, která pracuje pouze s výsledky skutečného užívání jazyka. Myslím, že to by bylo zcela nemožné. Pracovat s informanty znamená vyzvat je k tomu, aby o svém jazyce uvažovali. Jak jsem již napsal před mnoha lety, informant musí být lingvistou veden v průběhu tohoto obtížného a neobvyklého procesu uvažování, jejž lingvista uvádí do chodu. Vzhledem k nezvyklosti tohoto procesu by lingvista neměl přijímat odpovědi svého informanta na dané otázky příliš snadno a bez kontroly. Tyto otázky jsou velmi často zaměřeny na zjištění, zda jisté konstrukce nebo lingvistické formy jsou v jazyku možné nebo ne. Chci zdůraznit, že informant snažící se odpovědět na tyto otázky se vlastně pokouší vypátrat, zda by si dovedl představit situaci, do níž by se dotyčná konstrukce nebo forma hodila. Jakmile se mu podaří takovou situaci najít, je si jist, že tento prvek „existuje“. Jak to nedávno vyjádřil Bolinger: „Lingvista (vystupuje-li v roli vlastního informanta, což věc komplikuje) musí improvizovat situace, představit si pro ně konverzaci, posoudit je a nakonec je přijmout nebo odmítnout, potom znovu vymýšlet a opakovat mnohokrát celý postup.“ Není tedy pravda, že při pořizování dat pro gramatický popis má lingvista nebo informant přímý introspektivní přístup k své jazykové kompetenci. To, co se považuje za důkaz kompetence, je vždycky důkaz získaný projekcí skutečné performance. Ve všech transformačních nebo netransformačních lingvistických studiích najdeme vždy implicitní odvolání k performanci. Jinými slovy, mezi kompetencí a performancí, tj. činností, jež vede k prvotním jazykovým údajům, existuje mnohem užší pouto; podle Halleho a Chomského jsou však [13]tyto údaje nesprávně charakterizovány, takže jsou ve značné míře znetvořené, nevhodné a odporují lingvistickým pravidlům.

Je tu ještě druhá otázka. Na samé první stránce své práce An Integrated Theory of Linguistic Description (1964) Katz a Postal konstatují, že trojstranný gramatický mechanismus klade jisté psychologické nároky na schopnost mluvčího plynně komunikovat. Takovým základním nárokem je, že „schopnost mluvčího plynně užívat a rozumět řeči předpokládá základní mechanismus umožňující konstruovat formální syntaktické struktury jako podklad vět, které tyto výpovědi představují, a dva vedlejší mechanismy: jeden z nich připojuje množinu významů, které nemají formální syntaktickou strukturu, druhý převádí struktury do fonetické reprezentace“.

Myslím, že toto tvrzení prozrazuje základní nedorozumění. Mechanismus sestávající ze syntaktické složky a dvou pomocných interpretačních složek byl pojat jako generativní nástroj v matematickém smyslu s cílem podat výčet a popis vět jazyka. Nikdo zatím nedokázal, že taková gramatika je uložena i v mluvčích a že se jí užívá k produkování a porozumění konkrétní řeči. Spolu s Mathewsem, Dikem, Blumenthalem, Rommetveitem a jinými nevidím žádný přesvědčivý důkaz pro to, že mluvčí má ve svém nitru nějakou strukturu, která je izomorfní nebo identická s gramatikou navrhovanou lingvistou, a rovněž nejsou důvody předpokládat, že mluvčí si určuje syntaktickou strukturu dříve, než rozhodne o významu lexikálních prvků.

Vyvstává tu ještě jeden problém. Přijmeme-li názor, že gramatika by měla být popisem kompetence, pak předpokládáme, že tato kompetence je entita oddělená od performance. Lze si klást otázku, zda toto oddělování je proveditelné. Ve své nové monografii The Sound Pattern of English, o níž budu podrobněji mluvit v druhé přednášce, se Chomsky a Halle o oddělitelnosti kompetence a performance vyjadřují mnohem opatrněji. Konstatují, že „specifické vymezení kompetence a performance předpokládané gramatikou představuje hypotézu, která by se mohla ukázat mylnou“. Zvláště ve studii týkající se jevů, jež autoři nazývají fonetickými procesy nižší roviny, jako např. redukce samohlásek, se tato oddělitelnost stává opravdovým problémem. A jinde ve své knize, v pojednání o pravidlech gramatiky nutných k redukci povrchové struktury, dokonce připouštějí, že je „velmi obtížné oddělit nějakým zásadním způsobem studium těchto procesů od studia performance“. Je-li ve fonologii nesnadné oddělovat performanci od kompetence, tím spíše je tomu tak v sémantice. Domnívám se, že Cohen v 2. vydání své výborné knihy Diversity of Meaning správně říká, že znalost sémantiky jako součást obecné lingvistické kompetence a schopnost mluvčích dát jakékoli větě nové významy jsou spolu těsně spřízněny. Jinak řečeno, zdá se mi, že rozlišování mezi kompetencí a performancí je užitečné v gramatice — míním tu gramatiku v tradičním smyslu — na rozdíl zvláště od slovníku. Jak jsem již dříve konstatoval, hlavní principy generativní gramatiky byly vytyčeny v období, v němž existovalo jen mlhavé povědomí o povaze a základním postavení významu v jazyce. Tyto hlavní zásady se od té doby nezměnily. Postupné odhalování úlohy sémantiky, které nyní probíhá, povede k umírněnému nazírání a hlubšímu porozumění úzkým svazkům mezi lingvistickou kompetencí a performancí i k plnějšímu přihlédnutí ke skutečnosti, že lingvistika přikládá stejnou váhu jedné jako druhé složce.

[14]Přesvědčení, že prvořadým úkolem lingvistiky je studium kompetence, vedlo transformacionalisty k revidování statutu lingvistiky jako vědy. Od samého počátku Chomsky tvrdil, že na rozdíl od behavioristické orientace neobloomfieldovců jeho vlastní typ lingvistiky je v podstatě mentalistický, protože se zabývá odhalováním mentální reality, která je podkladem konkrétního chování. Zpočátku tento názor patrně nevedl k rozdílnému hodnocení pozice lingvistiky mezi ostatními vědami. V Aspects of the Theory of Syntax Chomsky výslovně varuje před pojímáním generativní gramatiky jako modelu mluvčích nebo posluchačů. V jedné často citované pasáži prohlašuje: „Taková (generativní) gramatika se pokouší v termínech co možná neutrálních charakterizovat znalost jazyka a poskytuje základ pro skutečné užívání jazyka mluvčím-posluchačem. Mluvíme-li (tj. Chomsky) o gramatice v tom smyslu, že generuje větu se strukturním popisem, míníme prostě, že gramatika tento strukturní popis větě přiřazuje.“ Z úryvku je možno vyvodit jediný závěr, že totiž generativní gramatika je pro Chomského v podstatě nástrojem popisu a neříká nic o tom, jak lidé ve skutečnosti jazyka užívají. Jak poznamenal Bach v r. 1964 ve svém známém úvodu, lingvistická teorie by se měla vyvíjet, aniž by se cokoli domnívala o struktuře lidského mozku. A přece tu Chomsky klade významný psycholingvistický požadavek, dodává-li k citované větě, že „rozumný model jazykového užití bude obsahovat jako základní složku generativní gramatiku, která vyjadřuje znalost jazyka mluvčího-posluchače“. Je známo, že toto stanovisko vyvolalo rozsáhlé experimentální psycholingvistické studium, které zde nemůžeme probírat. Chci zdůraznit jen to, že zatímco se zdá dosti jisté, že v době Aspects byla lingvistika nazírána ještě jako samostatná disciplína, po r. 1965 nastala změna. Ve své Philosophy of Grammar z r. 1966 hovoří Katz o této otázce zcela jednoznačně. Dospívá k závěru, že lingvistika by měla náležet do oblasti epistemologie, protože teorie přirozených jazyků a jazyka obecně poskytují epistemologické analýzy určitého druhu vědomosti, totiž té, kterou mají mluvčí o svém jazyce (Katz, The Philosophy of Language, 1966, s. 118—119). Podle Katze však se nemá považovat za součást epistemologie celá lingvistika, ale jen ta část, která se zabývá studiem kompetence. Studium performance by se mělo považovat za „prostou psychologickou teorii“. Zatímco Katz je pro rozštěpení lingvistiky do dvou oborů, z nichž každý má jiný předmět studia a patří k jiné vědě, Chomsky ve svém pojednání uveřejněném v r. 1968 pod výmluvným titulem Language and Mind vyjádřil poněkud jiné stanovisko. V celé této práci zdůrazňuje, že lingvistika je odvětvím kognitivní psychologie a možná dokonce její nejdůležitější a centrální částí. Pro Chomského je to právě studium jazyka, jež nabízí nejlepší příležitost k tomu, aby se dospělo k pochopení „mentálních procesů a struktur, které procesy vytvářejí a jimiž manipulují“. Na tomto místě je třeba připomenout, že Chomsky navrhl hypotézu, podle níž při narození je lidský mozek vybaven dosud neurčenou množinou zabudovaných mentálních funkcí. To je jeho slavná hypotéza o vrozenosti. Chomsky se nyní domnívá, že studium jazyka a zvláště studium univerzální gramatiky může přispět k prohloubení znalostí o povaze těchto lidských rozumových schopností (Chomsky, Language and Mind, 1968, s. 24). Domnívám se, že tato perspektiva, do níž je lingvistika zasazena, je logickým důsledkem krajního důrazu kladeného na kompetenci a vrozenost na úkor performance a učení. Tento názor jistě není [15]zcela nepřijatelný; obsahuje i významný kus pravdy, protože jazyk je skutečně nejzákladnější a jedinečnou vlastností lidských bytostí, ale je to názor nebezpečné jednostranný. Tím, že se Chomsky soustřeďuje tak výlučně na individuum a na kognitivní aspekt jazyka, má sklon ztratit ze zřetele stejně základní aspekt jazyka, totiž aspekt interindividuální, sdělovací. Nadto nevysvětluje, proč je dovoleno vzdát se rozlišení mezi jazykem a myšlením, které vede k rozlišování mezi lingvistickými významy a pojmy a probíhá s ním paralelně.

Potíž s jazykem záleží v tom, že je to tak komplikovaný a mnohostranný jev. Abychom byli této složitosti plně právi, nepotřebujeme extrémní teorii, která neprávem zdůrazňuje jen jeden z jeho aspektů, ale teorii vyváženou, schopnou vysvětlit antinomie pro jazyk tak charakteristické.

Mezi teoretiky jazyka vládlo vždy silné pokušení učinit jazyk poddajnějším tím způsobem, že jej zredukují na jeden jeho aspekt. Historii lingvistiky můžeme skutečně do značné míry vidět jako sled různých redukčních teorií, které všechny vedly k názoru, že lingvistika je buď součástí jiné vědy, ať už je to filosofie, logika, historie nebo estetika, nebo je to směs složená z různých věd. Ve dvacátých letech bylo v mnohých kruzích módou zastávat názor, že lingvistika je zčásti fyzika, zčásti fyziologie a zčásti psychologie. Katz měl své předchůdce. Všem těmto tendencím popírajícím status lingvistiky jako autonomní vědy by se mělo oponovat. S Karlem Bühlerem sdílím názor, že první krok k ukončení tohoto stavu lingvistiky bez domova byl učiněn v době, kdy v Ženevě, v Praze a v Amsterodamu byla založena strukturní a funkční ligvistika, již ovšem nelze zaměňovat s neobloomfieldovskou doktrínou. Současná lingvistika by měla dbát o to, aby neupadla znovu do situace před rokem 1925 tím, že by ochotně přijímala teorie, které vzdávajíce se samostatnosti lingvistiky nejsou schopny vypořádat se s komplexností řeči a jazyka.

(Z angličtiny přeložila Marie Ludvíková)

[16]

Příl. I

[17]

 

Z článku S. C. Dika Oppervlaktestruktuur en dieptestruktuur, Forum der Letteren 10, 1969, s. 24.

 

Příl. II

 

[18]ZÁKLADOVÁ SLOŽKA 

 

KATEGORIÁLNÍ SLOŽKA	SLOVNÍK
S → (Q)NP AUX VP	it, fact, John, Bill, boy, future	(Noun)
VP → be ADJ	dream, see, persuade, annoy	(Verb)
VP → V (NP) (of NP)	sad	(Adjective)
NP → (Det) N (that S)	will	(Modal)
AUX → past	the	(Determiner)
N, V, ADJ, DET, M → Δ

 

DERIVACE 

 

S
NP		AUX	VP
NP		AUX	V	NP	of	NP
DET	N	AUX	V	N	of	DET	N	that	S
DET	N	M	V	N	of	DET	N	that	S
Δ	Δ	Δ	Δ	Δ	of	Δ	Δ	that	S
Δ	Δ	Δ	Δ	Δ	of	Δ	Δ	that	NP	AUX	VP
Δ	Δ	Δ	Δ	Δ	of	Δ	Δ	that	NP	AUX	V
Δ	Δ	Δ	Δ	Δ	of	Δ	Δ	that	N	AUX	V
Δ	Δ	Δ	Δ	Δ	of	Δ	Δ	that	N	past	V
Δ	Δ	Δ	Δ	Δ	of	Δ	Δ	that	Δ	past	Δ

 

 Z knihy E. H. Lenneberga Biological Foundations of Language, 1967, s. 424—425.

 

Příl. III

 

[19]R É S U M É

Recent Developments in Transformational Generative Grammar (A critical review)

The Czech translation of the first of two lectures by Professor Uhlenbeck given in English at a session of the Linguistic Association in Prague on May 12, 1970. The translation of the second lecture of May 14, 1970 will appear in the next number.

The author explains and comments the development of transformational generative grammar in the United States. He gives a brief survey of gradual changes in the generative mechanism as they were described in the works of Chomsky and his followers, and discusses some general elements of Chomsky’s linguistic views. — The original generative mechanism consisting of two components, three levels of representation and one type of rules was expected to enumerate and to give a structural description of the infinite set of sentences of language. This simplifying approach, however, proved to be inadequate for the description of grammar as a record of linguistic capabilities of the language user. Katz and Fodor tried to improve the generating mechanism by introducing the semantic component into the model. This and the criticisms by Lees, Klima, Postal and others led to a revision of the model proposed by Chomsky in his Aspects of the Theory of Syntax and subsequent articles. Among the main features of the new version known as “the standard theory” there are the distinction between deep and surface structure, a limited number of transformational operations, the change of their role and effects, the change in the placement of the recursive procedure, changes in the organization of lexicon etc. Further modifications were introduced in Chomsky’s unpublished article Deep Structure, Surface Structure and Semantic Representation and refer to the semantic interpretation of the sentence and to the direction of the generative process. The subsequent part of the paper deals with some basic principles of the theory associated with the generative model. Chomsky’s own linguistic views remained fairly constant over the years. Only his last book written jointly with Halle (The Sound Pattern of English, to be analyzed in the second lecture) and some preceding articles suggest a change of Chomsky’s theoretical approach. The author’s critical remarks on this point concern the existence of three independent universal theories — the syntactic, phonetic and semantic theories, the concepts of linguistic competence and performance and the place of linguistics among other sciences.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 1, pp. 1-19

Previous Marie Těšitelová: J. A. Komenský a racionalizace osvojování si slovní zásoby

Next Ladislav Nebeský: Některé otázky závislostní koncepce syntaxe