dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Německá encyklopedie Die deutsche Sprache

Eva Pokorná

[Chronicles]

(pdf)

Немецкая энциклопедия Die deutsche Sprache / L’Encyclopédie allemande Die Deutsche Sprache

Malou německou encyklopedii Die deutsche Sprache (vydali ve dvou dílech Erhard Agricola, Wolfgang Fleischer a Helmuth Protze, VEB Bibliographisches Institut, Leipzig, díl první 1969, druhý 1970). Na díle se podílelo 31 autorů z Berlína, Lipska, Mühlhausenu, Zwickau, Drážďan, Halle, Budapešti a Los Angeles.. Odborníků, kteří dílo posuzovali, je uvedeno 14. Encyklopedie má 1174 stran a první i druhý díl (průběžně číslován) přináší obsah celého díla, seznam zkratek a značek, seznam autorů s udáním kapitol nebo částí jimi zpracovaných. Za nevýhodu lze považovat to, že u jednotlivých kapitol a jejich částí ani v textu, ani v obsahu není uvedeno jméno autora; je nutno hledat je v seznamu autorů. V druhém díle najdeme navíc seznam tabulek a map, seznam pramenů použitých pro zobrazení v textu a pro tabulky a na konci pak heslový abecední rejstřík. Rok 1966 je uveden jako redakční uzávěrka.

V krátké předmluvě, která je datována v lednu 1967, se konstatuje, že tato encyklopedie, přinášející ucelený pohled na německý jazyk, je první svého druhu. Nelze ji považovat za odbornou příručku pro germanisty, je určena potřebám širší veřejnosti, pracovníkům z nejrůznějších oborů a cizincům, kteří znají německý jazyk a mají hlubší zájem o některé otázky jazykové. Patrně se zřetelem k tomu neuvádí encyklopedie systematicky ani v textu, ani v seznamu samém názvy děl autorů, které cituje. V předmluvě se také upozorňuje, že k diskusním řešením a názorům se přihlíží jen v závažných případech, jinak přináší dílo jen to, co je v jazyku obecně uznáno. Podat v krátkosti podrobnější a rovnoměrný výklad o encyklopedii je vel[286]mi těžké. Omezíme se proto na informace o základním rozdělení díla a přineseme některá shrnutí a poznámky k tématům obecnějšího rázu.

Nad dílem, na jehož vytvoření se podílelo 31 autorů a které se snaží přinést ucelený pohled na německý jazyk zvláště i na jazyk vůbec, napadne nás otázka, do jaké míry je vyvážené, a to co do rozsahu jednotlivých kapitol a vnitřní jednoty zpracování. Vnitřní zpracování záleží velkou měrou už na tématu samém. Popis vývojových fází jazyka nebo vývojových tendencí současného jazyka se nutně liší od přehledu bádání o systému v jazyce nebo v jeho slovní zásobě, kde je třeba uvádět a konfrontovat některé rozdílné pohledy jednotlivých badatelů ap.: zde se např. shledáme s citacemi prací častěji než v ostatních kapitolách.

První (nejkratší) kapitola, „Jazyk a jazykověda“ (R. Conrad, G. Jäger, 39 s.), uvádí přehled názorů na jazyk v minulosti, charakterizuje jazyk ve smyslu moderní jazykovědy, vymezuje úkoly jazykovědného bádání a přináší pohled na základní jazykovědné disciplíny, jejich nejdůležitější pojmy a metody i jména nejvýznamnějších badatelů německých i jiných. Zde ani nikde jinde kupodivu nenalézáme zmínku o statistických metodách v jazykovědě, ačkoli aplikace těchto metod na jazykový materiál má v němčině již mnohaletou tradici. Výklady v této kapitole jsou doplněny diagramy (např. zjednodušeným schématem jazykové komunikace podle G. Jägera, modelem jazykové komunikace podle W. Jasema, diagramy znázorňujícími různé pojetí jádra věty, dále diagramy různých postupů při větné analýze, např. analýze na bezprostřední složky apod.).

Druhá kapitola, „Cesta k společnému německému národnímu jazyku (Nationalsprache)“ (S. Blum, C. J. Hutterer, G. Schieb, 122 s.), obsahuje poučení o indoevropských jazycích, o jazyku germánských kmenů a končí pohledem na němčinu ve vrcholném středověku.

Třetí kapitola, o vytvoření a upevnění společného národního jazyka, má 122 stran, jejími autory jsou: W. Fleischer, C. J. Hutterer, E. Isingová, R. Klappenbachová, M. Pfütze, H. Praschek a H. Protze. Díváme-li se na encyklopedii očima jednoho z těch, kterým je určena, totiž očima cizince, zaujme nás zde část o současném německém jazyce, jejíž autorkou je R. Klappenbachová. Autorka uvádí základní gramatické práce o současné němčině a sleduje, jak se která z nich vyrovnává s kolísáním normy ve spisovném jazyce (v práci samé se však termínu norma užívá zprav. ve smyslu našeho termínu kodifikace). Úkolem moderní péče o jazyk je sledovat proměny v jazyce, kriticky je přijímat, aby „norma“ neustrnula a neztratila svůj význam pro současný spisovný jazyk.

Ve vývoji flexe se konstatuje zjednodušení pádových forem (redukce koncovky genitivu sg. maskulin a neuter na -s, ústup koncovky -e v dativu, u slabého sklonění ústup koncovky -(e)n v akuzativu aj. Na druhé straně však lze zaznamenat (zejména v odborném vyjadřování) tendence k využívání plurálu, např. i u těch substantiv, kde byl dříve přípustný pouze singulár, jako u jmen látkových, abstrakt aj. (Aniline, Sporte, Verkehre aj.). V tvarovém systému slovesa se projevují analytické tendence: tvořit konjunktiv préterita opisem würde + infinitiv. S touto tendencí souvisí fakt, že ustupují některá silná slovesa.

V tvoření slov zaznamenáváme tendenci opačnou: u substantiv sklon k syntéze tvořením kompozit, produktivitu tvoření sloves prefixací. Jazyková ekonomie se v tvoření slov projevuje tvořením složenin a zkratkových slov z těchto složenin, ve skladbě se projevuje sklon k nominálnímu vyjadřování; s tím souvisí tendence vytvářet parataktická spojení, v nichž úloha slovesa klesá. Rámcová konstrukce věty zůstává sice nadále strukturním typem současné němčiny, projevuje se však zřetelná tendence tuto stavbu uvolňovat, a to nejen u dlouhých, ale i u kratších vět (wie[287]ist all das zu schaffen mit einem minimalen Aufwand auf Kräften?). Jako hlavní z vývojových tendencí současné němčiny lze jmenovat ekonomii v jazyce (složeniny, zkratková slova), dále abstrakci (jejímž důsledkem je nominální styl). Zde lze zaznamenat jistou vývojovou polaritu — na jedné straně snaha po syntéze, na druhé straně sklon k analytičnosti; jazyková ekonomie je však jejich konečným cílem.

Poměrně hodně místa je věnováno německým nářečím (110 s.) (H. Protze) v kapitole čtvrté a jménům v kapitole šesté (112 s.) (W. Fleischer, E. Eichler, H. Neumann, H. Walther). Jde o úseky v německé jazykovědě tradiční a velmi propracované.

Pátá kapitola, o německé slovní zásobě, je nejobsáhlejší; je členěna takto: Nauka o tvoření slov (W. Fleischer); u slov složených se konstatuje, že některé komponenty např. Leder-, Schuc-, -kraft, -stück poklesají v poloafixy. Další část kapitoly je nazvána „Vývoj německé slovní zásoby až po naše dny“ (W. Pfeifer), pak následuje část „Cizí slova a přejatá slova“ (W. Fleischer) s výkladem slova Lehnwort a Fremdwort, která lze chápat jinak z diachronního a jinak ze synchronního pohledu, a část „Sémantické členění německé slovní zásoby“ (W. Bondzio, G. F. Meier, M. Bierwisch). Výklad o sémaziologii a onomaziologii je doplněn grafem podle F. Dornseiffa, který znázorňuje vztahy obou disciplín. Pro znázornění pojmu „Wortfamilie“ je uvedena také tabulka konkrétní slovní čeledi, synonymické vztahy substantiv jsou znázorněny tradičně překrývajícími se kruhy. Tato část dále přináší Dornseiffovo dělení slovní zásoby podle věcných skupin (Sachgruppen) do dvaceti okruhů a zároveň kritizuje nedostatky tohoto členění; najdeme zde dále i Halligův a Wartburgův plán systému pojmů vypracovaný na francouzštině (Universum, Der Mensch, Der Mensch und das Universum). Téma „slovní pole a zásady zkoumání slovních polí“ je demonstrováno rozborem slovního pole pro pojmenování barev, slovního pole pro označení pojmu zemřít se známým kruhovým znázorněním podle L. Weisgerbera a dále schéma pole pro označení nositelů příbuzenských vztahů. K jednotlivým příkladům je připojena i kritika odhalující mezery v naznačeném řešení, cituje se práce E. Oksaarové (Semantische Studien im Sinnbezirk der Schnelligkeit). Dále je naznačeno Porzigovo pojetí syntaktických polí a pojetí sovětské badatelky A. A. Ufimcevové. Část věnovaná strukturní sémantice je ilustrována Bierwischovou matricí znázorňující významovou strukturu pojmenování nositelů příbuzenských vztahů a celá tato část věnovaná sémantickému třídění je uzavřena výkladem vztahu mezi syntaxí a sémantikou a naznačením Fodorova a Katzova pojetí syntaktické hloubkové struktury.

Další část kapitoly o německé slovní zásobě je věnována jazyku odbornému, profesionální mluvě a žargonu (shrnující název der Sonderwortschatz). Profesionální mluva je zde ilustrována příkladem mluvy horníků a tiskařů s pohledem do historie těchto profesí; zde by bylo snad stačilo zmínit se o starobylosti odborné slovní zásoby v těchto odvětvích bez podrobného probírání pojmenování z jednotlivých úseků. Dalším okruhem je technická slovní zásoba, vztahy mezi odbornou a obecnou slovní zásobou a žargon, který je zde ilustrován podrobným rozborem sportovní mluvy (ve fotbalu, cyklistice); naznačuje se, jak tento žargon přechází i do běžné slovní zásoby.

Na tuto stať navazují E. Agricola a S. Scheibe statí o slovních spojeních a obratech s exkursem do historie; kapitola o slovní zásobě německého jazyka je uzavřena jen velmi skromnou zmínkou o slovnících. Uvádějí se typy slovníků (opomíjí se základní dělení slovníků na jednojazyčné a dvoujazyčné; o dvoujazyčných slovnících je zmínka v části nazvané „Ostatní typy slovníků“, kde dvoujazyčnému slovníku ve výčtu předchází slovník frekvenční). Historii a současnému stavu německé lexikografie je věnováno necelých pět stran, přičemž [288]jedna strana je věnována ukázkám zpracování hesla Abenteuer v slovníku ze 17. a 18. stol. a v Slovníku současného německého jazyka, který vychází po sešitech.

V duchu pražské školy je zpracována sedmá kapitola o fonologii (R. Grosse, 81 s.). Osmá kapitola o základních rysech nové hornoněmecké gramatiky (180 s., v druhém díle encyklopedie) má čtyři hlavní části: slovní druhy, syntax, strukturní analýza a mluvená věta. Proti tradičnímu dělení slov na devět druhů jsou zde adverbia, předložky a spojky spojeny pod slovní druh označený jako částice (Partikeln). Každý slovní druh se v encyklopedii dále podrobně probírá po stránce gramatické i se zřetelem ke kontextové funkci.

Část věnovaná syntaxi (W. Flämig) je snad nejbohatěji doplněna grafickým znázorňováním syntaktických vztahů. Na začátku se srovnává (v tabulce) tradiční pojetí větných členů s pojetím Glinzovým a Erbenovým. Příklady komplexní gramatické analýzy uvádějí tři volné tabulky přiložené k druhému dílu. V tomto rámci je také uvedena strukturní gramatika a je stanoveno její postavení v jazykovědném bádání (K. E. Heidolph). Úkoly strukturní syntaxe proti syntaxi tradiční jsou charakterizovány už v první kapitole „Jazyk a jazykověda“.

Poslední, devátá kapitola o stylistice (Chr. Agricolová, W. Fläming, G. Möller, 129 s.) podává význam slova styl, jeho významové změny a charakterizuje pojem dobrého stylu se zřetelem k větné stavbě, slovu, obratům, obrazům ap. Jako v jiných kapitolách i zde je třeba hledat určité jevy popsané v příslušných kapitolách (obvykle je třeba nahlédnout do kapitoly úvodní, dále pak ještě do kapitoly pojednávající o vývojových tendencích v jazyce ap.; např. poučení o uvolňování větné rámcové konstrukce jako o stylovém prostředku nebo prvku, o nahrazení pouhého slovesa konstrukcí substantivizovaná forma + jiné sloveso, např. etwas unter Beweis stellen místo etwas beweisen aj., musíme hledat i v kapitole o syntaxi aj.). Kapitola o stylistice, a tím také celá encyklopedie končí výčtem institucí, které mají pečovat o jazykovou správnost (o úkolech vědecké péče o jazykovou správnost se dočteme v kapitole o vytvoření a upevnění normy německého národního jazyka).

Celá encyklopedie by si jistě zasloužila podrobnějšího rozboru, a to i se zřetelem k současnému stavu bádání; teprve pak by bylo možno učinit závažnější závěry o tomto díle, zejména i o jeho vnitřní stavbě.

Svou celkovou úrovní převyšuje encyklopedie nároky široké veřejnosti a poslouží jistě i zasvěcenějšímu zájemci (náročná je např. kapitola o syntaxi). Určitým disproporcím v díle se nevyhne někdy ani jeden autor, tím spíše se objeví takový nedostatek v kolektivním kompendiu, celek díla však to neruší. Ocenění si zaslouží, že se třem desítkám autorů podařilo podat tak sevřený a zevrubný obraz svého vlastního jazyka, založený na moderním pohledu na současný stav a historii s naznačením vztahů k širšímu jazykovému společenství. Je třeba jen litovat, že něco podobného neexistuje v naší odborné literatuře.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 3, pp. 285-288

Previous Anna Jirsová: Dodatečné publikace o VI. mezinárodním sjezdu slavistů v Praze 1968

Next Jarmila Panevová: Vedlejší věty obsahové