dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K možnostem využití nauky o tvoření slov při zpracovávání jednojazyčného výkladového slovníku

Vladimír Mejstřík

[Articles]

(pdf)

К возможностям использования науки о словообразовании при работе над одноязычным толковым словарем / Sur la possibilité d’application de la formation des mots dans l’élaboration du dictionnaire de la langue

Oddělení pro lexikologii a lexikografii Ústavu pro jazyk český ČSAV dokončilo čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ), který je po citátovém akademickém devítidílném Příručním slovníku jazyka českého, vycházejícím v letech 1935—57, druhým moderním slovníkářským dílem, jež zachytilo stav současné české slovní zásoby za posledních 50 let a dále rozpracovalo zásady české lexikografické tradice. V současné době stojí oddělení před dalším naléhavým teoretickým i praktickým úkolem — vypracovat slovník českého spisovného lexikálního standardu. Od předchozích dvou slovníků se bude lišit jak výběrem lexikálních jednotek (půjde o jednotky standardní slovní zásoby, tj. o běžné prostředky aktivního a pasívního lexika průměrně vzdělaných uživatelů jazyka),[1] tak i typem slovníku (pomýšlí se na jednosvazkový slovník o rozsahu asi 80 000 heslových slov[1a]); zároveň i způsob zpracování by měl podat soustavnější pohled na systémové vztahy v slovní zásobě, aniž by ovšem opomněl praktický účel slovníku. Je samozřejmé, že komplexní zachycení lexikálních jednotek v jejich systémových vztazích se nemůže obejít bez důkladnějšího zpracování problematiky slovotvorné. Toho si lexikografové byli vždy vědomi, i v SSJČ se některé slovotvorné aspekty řešily systematicky (např. zpracování předpon a prvních, částečně i druhých částí složených slov jako samostatných hesel, registrace předpon u základových neodvozených sloves, sjednocování typů významových výkladů u slov s týmiž slovotvornými příponami apod.); přesto se domníváme, že v teoretické koncepci připravovaného slovníku je nezbytné tento aspekt ještě dále prohloubit, neboť soustavné studium odrazu slovotvorných jevů v slovníku může dále obohatit komplexní popis lexikální jednotky a zároveň pomoci přesněji ji zařadit do systému slovní zásoby. Tato dílčí studie by chtěla na některé z těchto možností poukázat. Vycházíme přitom z teoretických poznatků formulovaných nedávno především M. Dokulilem (zejm. v Tvoření slov v češtině I, Praha 1962) pro oblast tvoření slov a J. Filipcem (zejm. v čl. K úkolům české lexikologie, SaS 29, 1968, 261—276) pro oblast lexikologickou. Pokud jde o materiál, opíráme se o zpracování slovotvorné problematiky v SSJČ.

 

I. Má-li komplexní popis lexikálních jednotek zachycovat také jejich stránku slovotvornou, je třeba respektovat rozlišení slov slovotvorně motivovaných a nemotivovaných. Lexikální význam slov nemotivovaných lze vykládat pouze sémanticky (srov. např. v SSJČ slovo stůl ‚nevysoký kus ná[319]bytku tvořený deskou na nohách nebo podstavci‘; voda ‚bezbarvá, průhledná kapalina, vyskytující se v přírodě jako déšť, sníh apod., pramenící ze země a tekoucí v řekách, nutná k životu‘) a slovotvorně je nelze sdružovat ve vyšší celky (to je možné pouze pojmově, sémanticky: např. stůl, skříň, postel jako druh nábytku). U slov motivovaných souvisí jejich lexikální význam s jejich slovotvornou strukturou (tzv. vnitřní formou slova); sdružují se v slovotvorné řady (např. substantiva s týmž formantem) a slovní rodiny (čeledi), jejichž výchozím členem je základové slovo nemotivované (např. vodavodičkavodní;←vodovod atd.). Toto rozlišení má své důsledky v lexikografickém popisu: Pouze u slov slovotvorně motivovaných lze podat v slovníku informaci o jejich slovotvorné stránce. Tato informace má několik stupňů daných jednak typem slovotvorné motivace, jednak mírou shody mezi lexikálním a slovotvorným významem slova.

Rozlišíme-li ve smyslu Dokulilovy koncepce onomaziologických kategorií typy slovotvorné motivace, totiž základní (mutační), transpoziční a modifikační, je zřejmé, že slovotvorně „nejprůhlednější“ je typ modifikační (srov. doktorkadoktor, miloučkýmilý, lvíčelev), kdežto typ základní stojí na druhém pólu: význam lexikálních jednotek tohoto typu totiž rozkládáme především na sémantické prvky, i když se zde ve výkladu naznačuje slovotvorná struktura (vystižením vztahu motivovaného slova k slovu základnímu, vyjádřením slovotvorné kategorie: např. učitel ‚kdo učí‘, podhlavník ‚něco pod hlavu‘, bdělý ‚takový, který bdí‘). V podstatě platí, že by měla být slovotvorná struktura zachycena ve výkladu všude tam, kde se živě pociťuje (jinak jde už o slovo synchronně nemotivované: srov. např. výrazy motyka, kobyla s historickými, dnes však už se nevydělujícími příponami -yka, -yla, anebo případy typu ulice, malina, které ztratily slovotvornou souvislost s původně příbuznými slovy patřícími k slovotvorným řadám tvořeným příponami -ice, -ina.[2]

Stupeň naznačení slovotvorné struktury ve významovém výkladu slova závisí dále na míře shody mezi lexikálním a slovotvorným významem slova. Vysvitne to ze srovnání dvou výrazů, učitel a školník. Zatímco u slova učitel se oba typy významů v podstatě shodují a výklad může být tedy jednotný (učitel ‚kdo učí‘), v druhém případě se liší, a proto ani výklad jednotný není (školník — slovotvorně: ‚kdo má nějaký vztah ke škole‘; lexikálně: ‚zaměstnanec mající na starosti pořádek ve škole‘). Proces oddalování významu lexikálního od slovotvorného vlastním sémantickým posunem lze chápat jako lexikalizaci.[3] Čím více se význam lexikální a slovotvorný od sebe liší, čím vyšší je stupeň lexikalizace slova, tím menší je možnost naznačit jeho slovotvornou strukturu ve významovém výkladu (definici). Z tohoto hlediska můžeme na materiálu SSJČ ukázat tři typy naznačení slovotvorné struktury motivovaných slov v slovníku:

(1) Základem výkladu (definice) jsou sémantické prvky, přihlíží se však i ke slovotvorné stavbě slova. Užívá se ho především u slov se základním typem motivace, u nichž se lexikalizace uplatnila [320]ve velké míře, aniž ovšem došlo k úplné ztrátě motivovanosti (a tím i k nevydělitelnosti formantu): srov. už uvedený výraz školník, dále např. potápěč (‚kdo se potápí‘ × ‚odborně vyškolený pracovník vybavený k práci pod vodou‘), divadlo (‚místo pro dívání‘ × ‚budova, kde se uvádějí dramatická díla‘ → ‚instituce provozující dramatická díla‘ → ‚toto provozování samo‘) atd. Slova se základní motivací nejsou však po této stránce homogenní, a proto i stupeň vystižení slovotvorné struktury je u nich různý. Např. jména činitelská jsou slovotvorně „průhlednější“ než konatelská (srov. dvojici učitel : školník).[4] U činitelských jmen záleží na tom, zda základním slovesem je sloveso předmětové, či nikoli (srov. učitel ‚kdo učí‘ proti nosič — slovotvorně: ‚kdo nosí‘; lexikálně: ‚kdo nosí něj. předměty, pracovník určený k nošení zavazadel apod.‘). U motivovaných slov odvozených od sloves se lexikalizace uplatňuje méně často: srov. např. jména nástrojů (rydlo od rýti ‚co ryje, co slouží k rytí‘; nosič od nositi ‚co něco nosí, prostředek k nošení‘), adjektiva na -ný, -tý a -lý (ukradený ‚takový, který byl ukraden‘, zežloutlý ‚takový, který zežloutl‘), na -cí (dodací ‚sloužící k dodání, týkající se dodání‘), -telný (čistitelný ‚takový, který lze čistit‘) apod.

(2) Za druhý stupeň zachycení slovotvorné struktury při výkladu lexikálního významu považujeme výklady formální (metajazykové). Ve výkladu se buď pouze zaznamenává motivační závislost, anebo se výklad kombinuje s gramatickými údaji. Užívá se jich u slov motivovaných modifikačně (učitelka k učitel, babka k bába), anebo v případech, kdy se lexikální a slovotvorný význam zcela shodují (např. u adjektiv s čistě vztahovými příponami -ový, -ský, -ní atp., jejichž relační charakter brání sémantickému rozptýlení a lexikalizaci: srov. růžový k růže,[5] babský k bába, bederní k bedra). Při zachycování vidových protějšků sloves obsahuje lexikografický popis i informaci gramatickou (dovolovati ned. k dovoliti, rozvíjeti ned. k rozvíti aj.).

(3) Třetím stupněm vystižení slovotvorné struktury slova v lexikografickém popisu je hnízdování (spojování heslových slov v jednom heslovém odstavci). Rozsah hnízdování je dán mj. stupněm zaměření slovníku na zobrazení slovotvorných vztahů existujících mezi členy slovní rodiny (čeledi). Ze slovotvorného hlediska se jistě jeví jako nejideálnější zachytit v slovníku celé slovní rodiny (event. i s jejich potenciálními členy), brání tomu ovšem mnohoúčelovost a praktické poslání slovníkářského díla (tradiční slovníky jsou dosud abecední a forma odkazů by byla pro praktického uživatele málo přehledná). Proto volí lexikografové střední cestu.

Pro ilustraci uvádíme typy hnízdování užité v SSJČ (viz Výklad o uspořádání Slovníku, 1. díl, s. XV—XVII, § 35—43): Vedle sebe na začátku společného heslového odstavce se uvádějí — kromě dublet pravopisných, hláskových a tvaroslovných — i dublety slovotvorné (např. hysterička // hysterka, tlusťoučký // tlusťounký, vrstevní // vrstevný). Obdobně jako dublety se připojují i souvztažné výrazy s modifikační motivací (např. přechýlená feminina k maskulinům). Děje se to [321]ovšem jen tehdy, nemají-li odvozené výrazy vlastní diferenční lexikální význam (srov. dělník // dělnice, delegát // delegátka). Proto není hnízdována např. dvojice doktor // doktorka, neboť femininum má vedle významu souvztažného (k doktor) v obecné češtině i význam ‚manželka doktora, doktorová‘. — Na konci heslového odstavce jsou začleněna jména zdrobnělá (nejsou-li sama významově diferencována), přídavná jména přivlastňovací k motivujícím substantivům, neživotná maskulina k životným, slovesa násobená k nenásobeným a zvratná k nezvratným. Snaha sdružit slovotvorně a sémanticky příbuzné slovní druhy vedla k hnízdování příslovcí, resp. abstraktních jmen na -ost k adjektivům (důraznýdůraznědůraznost), pokud tomu nebrání stupeň jejich lexikalizace (srov. štiplavýštiplavě, ale samostatně štiplavost s druhým významem ‚štiplavá poznámka, řeč‘) nebo různost jejich formy (široký, samostatně široko, široce).[6] U přejatých jmen hnízduje SSJČ relační adjektiva k motivujícím substantivům. — Dále spojuje vlastní jména místní a národní a apelativa vzniklá z vlastních jmen (např. Babylónbabylón, Lazarlazar). Souborným způsobem se zpracovávají věcné kategorie číslovek (pod číslovku základní) a slova složená.

Verbální substantiva na -ní a -tí a adjektiva na -ný a -tý Slovník diferencuje: Převažuje-li u nich dosud vyjádření dějovosti, řadí je pod příslušná slovesa. Pouze v případech sémantického oddálení od původního slovesného významu zpracovává je jako samostatná heslová slova (např. nezařazuje samostatně heslo štípání, štípnutí, štípnutý, avšak slovo štípaný vyčleňuje: (1) ‚zpracovávaný nebo vyrobený štípáním‘: štípané dřevo, štípané květiny, štípaný prut; (2) obecně česky štípaná hubička ‚doprovázená štípnutím do tváře‘).

O hnízdování podle našeho názoru je možno uvažovat i u dalších typů, zejména důsledně u všech relačních adjektiv (u domácích užívá SSJČ formálního výkladu), u adjektiv na -lý a u účelových na -cí, u jmen zveličelých a jmen mláďat jako dalších zástupců modifikačních odvozenin a u vidových protějšků sloves, pokud jejich lexikální struktura je paralelní.

Vedle hnízdování, při němž dochází ke konfrontaci slovotvorných vztahů uvnitř slovní rodiny, je třeba konfrontovat i členy téže slovotvorné řady (s týmž formantem, téhož slovotvorného typu nebo téže kategorie), podobně jako to činí lexikografové u řad synonymických, antonymických, u slov téže pojmové kategorie atd. Např. srovnání výkladů a lexikálně sémantické strukturace všech činitelských jmen s příponami -tel, nebo konatelských s příponou -ník umožní stanovit typy těchto výkladů a provést jejich sjednocení. Svůj význam má pak u polysémních motivovaných slov při stanovení pořadí jednotlivých lexikálních významů, zvláště pro objektivní určení tzv. významu centrálního (základního).[7] Konfrontaci takového rozsahu lze ovšem uskutečnit pouze pomocí tzv. retrográdního slovníku, resp. využitím mechanografické techniky.[8]

 

[322]II. Jednojazyčné výkladové slovníky se dosud nevyrovnaly s otázkou, do jaké míry a jakým způsobem lze v nich zachytit a popsat vlastní slovotvorné prostředky, tj. slovotvorné morfémy. Úkolem výkladového slovníku je popis všech jednotek lexikálního systému, tzn. v širším slova smyslu všech jazykových prostředků majících lexikální význam. K nim patří tradičně především základní lexikální jednotky, tzn. slova a ustálená slovní spojení. Moderní sémantická analýza však počítá s ještě menší jednotkou, s lexikálním morfémem,[9] za nějž považuje takovou složku slova, která je sémanticky dále nerozložitelná a zůstává i po formálním rozkladu slova nositelem lexikálního významu. K tomuto pojmu dochází na základě analýzy slovotvorné stavby motivovaných slov.[10] Složky slova takto získané, tj. slovotvorné morfémy, pak posuzuje podle toho, zda mají či nemají lexikální význam. Ty morfémy, u nichž existenci lexikálního významu lze zjistit,[11] nazývá morfémy lexikálními. Patří k nim slovní základy a z derivačních morfémů především slovotvorné předpony, jež neztratily významovou souvislost s předložkami (srov. i korelaci výkladů významů u předložek a předpon v SSJČ). Neřadíme k nim tedy slovotvorné morfémy relační (jako jsou např. spojovací vokály u složených slov) a tvarotvorné charakteristiky (tj. mluvnické přípony a koncovky). Dosavadní teorie se vcelku shodují v názoru, že slovotvorné přípony jsou prostředkem čistě slovotvorným, jenž pouze jako onomaziologický příznak souvisí s lexikálně sémantickou rovinou slov.[12] Nejsou tedy lexikálními morfémy ve smyslu uvedené definice. Chceme-li ovšem podat komplexní pohled na slovotvornou stránku slovní zásoby, byl by její popis bez slovotvorných přípon neúplný (o tom viz dále).

I když teprve speciální slovotvorný slovník (např. slovních základů, jejich struktury a typů, slovník formantů atp.) může podat adekvátní analýzu slovotvorných morfémů, v to počítaje i morfémů lexikálních, lze považovat pokus zpracovat ve výběru lexikální morfémy ve výkladovém slovníku lexikálním za teoreticky únosný, obohacující pohled na systémové vztahy ve slovní zásobě. A to tím spíše, že práce na slovotvorném slovníku jsou v naší jazykovědě pouze ve stadiu pokusů.[13]

K zachycení vlastních slovotvorných prostředků ve výkladovém slovníku nevedou lexikografy jen důvody teoretické, ale především praktické. Většina odvozených slov vytváří ve flektivním jazykovém typu, jakým je čeština, [323]souvislé otevřené slovotvorné řady s potenciálně možnými dalšími členy. Stejně je tomu tak u slov složených. Chce-li lexikografický popis adekvátně postihnout i tuto skutečnost, nevystačí s výčtem všech slov zjištěných excerpcí jazykového úzu. Proto např. SSJČ zpracoval předpony a části složenin do samostatných heslových odstavců, navíc slova složená se stejnou první částí sdružil v celek (bez přihlédnutí k abecednímu pořadí). Mohl tak zaznamenat slova nejběžnější, aniž zkreslil skutečný obraz slovní zásoby tohoto úseku.

Bude-li zachycen repertoár slovotvorných prostředků a jejich významová struktura, přispěje to nejen k jednotnosti zpracování slovotvorně příbuzných slov, ale navíc bude možno významové výklady u těchto slov upravit do jednodušší podoby, event. v případech identity slovotvorného a lexikálního významu výklad vynechat a řešit formou odkazu na příslušný slovotvorný prostředek (ať už bude zachycen v tabulkách mimo vlastní text slovníku, nebo jako samostatné heslo). U modifikačních odvozenin pak bude možno důsledněji spojovat příbuzné výrazy do jednoho heslového odstavce.

 

III. Při výběru slovotvorných prostředků pro výkladový lexikální slovník je nutno volit kompromis mezi způsobem, který by volil speciální slovotvorný slovník, a dosavadní praxí výkladových slovníků, které vlastní slovotvorné prostředky buď vůbec nezachycují, anebo pouze ve formě praktických informativních tabulek. Zpracování slovotvorných prostředků v budoucím slovníku lexikálního standardu se může opřít o tradici vytvořenou SSJČ.

a) Z prostředků kompozičních by měl slovník zachytit především první části složenin, s výjimkou těch, které nejsou produktivní anebo nejsou nositelem hlavního významu složeniny (nikoli např. typ kazisvět, tlučhuba s neproduktivní slovesnou první částí). Z druhých částí zařadit jen ty, které neexistují také jako samostatné slovo v témž významu (např. -pis, -měr, -zraký, -stranný, nikoli však -mluva, -jmenný), a velmi produktivní mezinárodní základy jako -log, -fil, -fon atp.

b) Předpony jmenné i slovesné bychom měli v slovníku zpracovat, avšak bez těch jejich významů, které lze odhalit pouze historickou interpretací (ne tedy např. pří-buzný, zá-ští). — Problémem — a to i teoretickým — zůstává řazení tzv. quasipředpon typu anti-, meta-, super-, infra-; jejich významová souvislost s předložkami, popř. adverbii, jakož i neexistence relačního formantu (spojovacího vokálu) je sbližuje s kategorií derivačních morfémů, analogie s příbuznými typy (jako pseudo-, izo-) a vyhraňování jejich lexikálního významu přibližuje je k slovním základům. Např. ve slově infračervený lze morfém infra- interpretovat jako původní příslovce ‚dole, vespod, nízko‘; jde tedy o slovo odvozené předponou. Výraz infrazáření je však už určovací složeninou, v níž část infra- znamená vlastně ‚infračervený‘; infrapřístroj je složeným slovem příslovečným (‚přístroj pro infračervené záření‘). Protože je však motivace v obou posledních případech sekundární, považujeme morfém infra- jako takový za útvar předponový.[14]

[324]c) Nejproblematičtější je zachycení slovotvorných přípon ve výkladovém lexikálním slovníku především z teoretického hlediska (nejde o lexikální morfémy). Navíc ani jejich vyčlenění pro účely slovníku není snadné, neboť jsou těsně spjaty se svými tvarotvornými charakteristikami; také velký počet přípon a bohatý repertoár sufixálních variant v češtině[15] ztěžuje do jisté míry využití jejich popisu v slovníku. Jsou tu ovšem i důvody pro jejich zachycení: jednak systémové (totiž „vyrovnání“ s předponami u flektivního typu jazyka a postižení struktury smíšeného prefixálně sufixálního typu, který je u motivovaných slov častý), jednak praktické (možnost sjednocení a redukce významových výkladů odvozených slov, hnízdování atp.). Proto náš návrh počítá s kompromisem; zpracovat v slovníku — v přísném výběru — ty přípony, jež mají vyhraněný, synchronně produktivní slovotvorný význam a jejichž popis zároveň poslouží k prohloubení systematizace slovníkářského díla (ne tedy přípony slovesné a z jmenných jen nejproduktivnější). Redukce může být i v tom, že by byly uvedeny pouze základní podoby přípon, kdežto jejich rozšířené varianty lze k základním příponám přidružit (tak je nutno rozlišit přípony -ík a -ník, ovšem -ávník, -čník, -ečník, -ovník by se zařadily k základnímu -ník).

Vlastní zpracování jednotlivých slovotvorných přípon předpokládá, že bude naznačena jejich významová struktura spolu s charakteristikou frekvenční, popř. stylovou (srov. SSJČ u předpon a částí složenin): např. -ník přípona jmenná označuje (1) jména činitelská (dělník), (2) jména konatelská (lesník), (3) jména prostředků (deštník), (4) řidčeji jména nositelů vlastností (zlatník ‚peníz‘) atp.

Všechny tyto naznačené možnosti využití nauky o tvoření slov v slovníku chtěly ukázat na nutnost soustředěnější spolupráce mezi lexikografy a teoretiky slovotvorby. Bude užitečná jak pro zpřesnění výzkumu a verifikaci badatelských výsledků v obou lingvistických úsecích, tak i pro řešení mezních jazykových problémů těchto dvou oblastí.

Pozn.: Tento článek stejně jako čl. Z. Sochové a J. Machače (cit. v pozn. 1) rozvíjí principy připravovaného jednosvazkového slovníku, aby vzbudil odezvu mezi odborníky. Prosíme o jejich kritiku a připomínky. rd

 

R É S U M É

On the Possibilities of Employing the Word-Formation Theory in Compiling an Explanatory Dictionary

The theoretical conception of the Dictionary of the Czech Lexical Standard, which is being prepared by the Department of lexicology and lexicography of the Institute of the Czech Language, is expected to present a more systematic and consistent elaboration of the problems connected with the word-formation — in accordance [325]with the requirement of a complex synchronical analysis of the recent Czech vocabulary.

An adequate lexicographical description of the derived and compound words must account for their word-formative structure as well as for the relations in the word-formative system. There are three different ways of achieving it: a) as a basis for the lexical interpretation of words the semantic elements are used, and, at the same time, the word-formative structures are sketched; b) a formal (metalingual) interpretation is presented; c) in entries, word-formatively related words are assembled. The option of the most suitable way is given by the degree of correspondence between the lexical and word-formative meanings of the words and by the type of the word-formative motivation (basic, transpositional, and modificational).

An explanatory dictionary ought to contain particular word-formative means, above all lexical morphemes, and their structures of meaning, too. In a dictionary, it would not be only a theoretical contribution (an analysis of the lexical meaning of these means), but also a practical profit (a possibility of a consolidation and reduction of the interpretations of the derived and compound words, a more systematic grouping of words in entries etc.). The selection of the components and prefixes that ought to be worked up in the Dictionary and the ways of their description stem from the tradition of the Dictionary of the Czech Literary Language. It is also necessary to consider the inserting of the suffixes that seem to be organic from the structural point of view and advantageous for the lexicographical practice.


[1] Srov. Z. Sochová - J. Machač, K problematice lexikálního standardu a jeho adekvátního popisu, SaS 29, 1968, 167—173.

[1a] Příruční slovník obsahuje asi 250 tisíc hesel, SSJČ 192 908 slov.

[2] Srov. cit. Tvoření slov v češtině I, zejm. s. 29n. a 94n.

[3] Ani v okamžiku svého zrodu nemusí se ovšem lexikální význam slova krýt s jeho významem slovotvorným, často je lexikální význam pouze speciálním případem potenciálního významu slovotvorného (je tomu tak zejm. u odborných názvů).

[4] Lze to vysvětlit i rozdílem slovního druhu motivujícího slova (sloveso : podstatné jméno).

[5] Jednoznačný je ovšem pouze motivační slovotvorný vztah, nikoli sémantický, vyplývající z daných kontextů: srov. centrální význam slova růžový: růžový keř, sad. Ve spojení růžový olej jde už o významovou specifikaci ‚vyráběný, získaný z růží‘ (proto je SSJČ považuje za významový odstín a doplňuje diferenčním výkladem). Význam ‚připomínající růži (barvou), bledě červený‘ (např. růžová stužka) je pak lexikalizován, a proto definován lexikálně.

[6] To, že Slovník nepodává u hnízdovaných adverbií a jmen na -ost výklad, přirozeně neznamená, že považuje jejich význam za totožný s významem adjektiva; sémantická diference je zde vyjádřena slovnědruhovým kvalifikátorem.

[8] V tomto smyslu má velkou důležitost mechanografické přepsání údajů ve slovníku na děrné štítky, jak se nyní provádí v laboratoři ÚJČ ČSAV na materiálu SSJČ. K tomu srov. zejm. J. Štindlová, Le Dictionnaire de la langue tchèque littéraire et l’inscription de ses entrées et leurs caractéristiques sur les cartes et la bande perforées pour les machines à traiter les informations, sb. Les machines dans la linguistique, Praha 1968, 235—242.

[9] Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966, s. 40, užívá pojmu jednoduchá lexikálna morféma.

[10] Jiným východiskem moderní sémantické analýzy je tzv. minimální syntaktický kontext, resp. větná výpověď, a jejich distribuce. Srov. J. D. Apresjan, Eksperimentaľnoje opisanije semantiki russkogo glagola, Moskva 1966, I. A. Meľčuk - A. K. Žolkovskij, Semantičeskij sintez, Problemy kibernetiki 19, Moskva 1968, z amerických zejm. generativní koncepci Fodora a Katze The structure of a semantic theory, Language 39, 1963, č. 2, s. 170—210, aj.

[11] Lexikální význam těchto morfémů se liší od lexikálního významu slov autosémantických a synsémantických vyšším stupněm abstrakce, neboť nevzniká abstrahováním od jedné lexikální jednotky v jejích různých kontextových užitích, nýbrž abstrakcí od třídy slovotvorně příbuzných slov (např. odvozenin s touž předponou, složenin se stejnou první částí apod.). Realizuje se až ve vlastním pojmenovávacím aktu. — Je ovšem třeba, jak upozorňuje M. Dokulil v cit. díle, s. 120, vyloučit případy, v nichž analýza na morfémy nezrcadlí živé slovotvorné vztahy.

[12] Srov. též M. Dokulil, o. c., s. 150n.

[13] Podnětné pokusy v tomto smyslu jsou konány na Slovensku. Srov. např. studii K. Buzássyové K triedeniu koreňových morfém transformačnou metódou, Jazykovedný časopis 20, 1969, 33—49.

[14] Srov. též můj čl. Tzv. hybridní složeniny a jejich stylová platnost, NŘ 48, 1965, zejm. s. 14. — SSJČ řadí quasipředpony k slovním základům, řídí se však poněkud mechanickým pravidlem, podle něhož k složeným slovům počítá všechna slova spojená s předponami cizího původu nebo s nepůvodními předponami domácími více než jednoslabičnými (srov. Výklad o uspořádání Slovníku, 1. díl, s. XVI, § 42 a zpracování morfémů anti-, mimo- atp. jako slovních základů).

[15] Tvoření slov v češtině II, Praha 1967, s. 756—768, uvádí jen pro tvoření substantiv 429 přípon.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 4, pp. 318-325

Previous Emanuel Michálek: Pojmová diferenciace — ústřední problém terminologie viděné historicky

Next Jaroslava Krasnická: K některým současným vývojovým tendencím v českých nářečích severovýchodních