Palkova kniha o mezivětném odkazování

Zdeněk Hlavsa

[Discussion]

(pdf)

Книга о сверхфразовом нанизывании / L’ouvrage de Palek consacré à la référence interpropositionnelle

Je častým zjevem, že se v jisté době jazykovědci různých zemí i různého metodologického zaměření obracejí k příbuzné tematice. To naznačuje, že vývoj lingvistiky je při své mnohotvárnosti v podstatě jednotný a že v jeho souvislosti dozrávají principiální problémy současně. V posledních letech se takto do centra zájmu dostávají postupy a prostředky textové výstavby. Jim je věnována i anglicky psaná práce Bohumila Palka Cross-reference, a study from hyper-syntax (AUC Phil, Monogr. XXI, Praha 1968, 158 s., s českým résumé).

Podává se v ní systematický výklad o jevu, který je obvykle nazýván odkazováním (v cizí odborné literatuře se spíše mluví o anafoře). V komplexnosti pohledu tkví i její priorita: pokud je nám známo, neexistuje zatím rozsáhlejší dílo k této problematice, i když ovšem o odkazování bylo již mnoho napsáno jednak v souvislosti s funkcí zájmen, jednak při úvahách o tematické stavbě textu. Palek však chápe odkazování jako úkaz syntaktický, a to jako jeden z hlavních jevů tzv. hypersyntaxe.[1]

První kapitola práce je věnována základním pojmům v analýze užívaným a kritickému zhodnocení dosavadní literatury o předmětu. Výchozím argumentem pro existenci hypersyntaxe je fakt, že uživatel jazyka je schopen na základě strukturně jazykových jevů usoudit, že některé posloupnosti vět tvoří souvislý text. Pro tento jev užívá autor termínu větná návaznost (sentence cohesion); předpokladem návaznosti vět je to, že mluvčí může na různých místech v lineárním textu použít výrazů vztahujících se k témuž objektu, a to bez ohledu na hranice vět. Odkazování je tedy založeno na referenčním vztahu. Nejběžnějším, ale zdaleka ne jediným prostředkem odkazování jsou zájmena. Palek podává hutný přehled rozmanitých pojetí funkce tohoto slovního druhu, zejména si všímá rozdílu mezi anaforou a deixí, vztahu zájmen a členů a celkem všeobecně se projevující snahy interpretovat funkci zájmen jako zástupných prostředků, tedy [48]uvnitř věty, nikoli mimo její hranice, jako prostředků odkazujících. (Proto mohou být pro jazykovědu cenné koncepce sémantiky formalizovaných jazyků, studující referenci bez ohledu na taková omezení.[2]) V závěru této části autor uvádí některé vlastnosti své analytické metody, zejména zdůrazňuje, že studované texty musí být jednoznačné, poněvadž jen tak je přesná identifikace denotátů možná do té míry, aby bylo možno z pozorování dospět „k vysvětlovací adekvátnosti“ (ve smyslu Chomského), tj. zjistit, jakým aparátem lze nejvýhodněji odkazování popsat.

Druhá kapitola, Teorie odkazovacího mechanismu, podává vlastní výklad autorovy koncepce. Upřesňuje se v ní úvodní postulát o odkazování jako o jevu syntaxe tím, že jde o jev jazyka (langue); ten se chápe jako systém jazykových norem v opozici k jejich konkrétním realizacím. K základním pojmům chce autor dojít cestou deduktivní, z hypotéz založených na úvahách o komunikativní funkci jazyka. Existence odkazovacích jednotek vyplývá z předpokladu, že jazyk musí v každém bodu výpovědi podávat přiměřenou informaci o tom, zda se mluvčí vyjadřuje o témž, nebo o odlišném denotátu.[3] Toho lze dosáhnout formálně odvoditelnými pojmenovacími prostředky jazyka, jako např. bílý kůň … bělouš jen zřídka; jinak je nutno použít spojení s prostředky dalšími, zvláštními, zejména zájmeny, řadovými číslovkami, v některých jazycích též s tzv. členy. Ty vyjadřují totožnost: voják … ten voják, ale též různost denotátů: první voják … druhý voják a vztahy prvků k třídě: vojáci … jeden z vojáků nebo inkluzi tříd: všichni vojáci … někteří z vojáků. Za základní z těchto referenčních vztahů autor považuje identifikaci a diferenciaci denotátů; specifickými syntaktickými prostředky, které realizují tyto vztahy, jsou indikátory, např. ten, this, a alterátory, např. jiný, another.[4] Tyto vztahy spolu s jejich prostředky se navzájem doplňují a vytvářejí odkazovací mechanismus jazyka.

Ústřední místo v popisu odkazovacího mechanismu má pojem odkazovací posloupnost. Je to řetěz pojmenování vztahujících se k témuž denotátu. Protože v textu se objevují pojmenovací jednotky mající denotáty různé, odkazovací posloupnost se realizuje i alterací jako nevyhnutelným prostředkem komplementárním. Proto první člen odkazovací posloupnosti (je nazýván modifikátorem) obecně předpokládá spojení s alterátorem, signalizujícím odlišnost svého denotátu od jiných. Svou strukturou ovlivňuje též použití prostředků a formu dalších členů odkazovací posloupnosti. (Např. modifikátor jeden voják a výraz ten první voják mohou tvořit takovou posloupnost, netvoří ji však výrazy jeden voják a ten druhý voják. Autor bystře postřehl, že součástí odkazovací posloupnosti mohou být i výrazy s alterátory, ovšem vedle indikátorů: ten jiný voják apod.).

Popis struktury alterační posloupnosti je obtížnější. Vyjadřování diference denotátů se totiž děje dosti rozmanitými prostředky, vedle nepočetné třídy alterátorů s nevelkými možnostmi kombinatorickými plní tento úkol např. diferenciační adjektiva (malý stůl … velký stůl); případy, kdy je celý pojmenovací základ stejný (první voják … druhý voják), jsou již vlastně speciální. Podotýkáme, že alterací by bylo možno rozumět každé formální odlišení denotátu, tedy i výskyt jakéhokoli jiného pojmenování. Autor však, jak se zdá, alteraci chápe úže. Popis systému indikátorů a alterátorů, pravidla jejich řazení v textu a jejich vzájemné distribuce jsou již záležitostí popisu konkrétního jazyka. Jako univerzálnější jev autor např. konstatuje, že počet pravidel vzrůstá s délkou textu a s růstem výskytu dané pojmenovací jednotky, ať již ve vztahu identifikace, nebo alterace.

[49]Popis vnitřní struktury odkazovacího mechanismu zahajuje Palek analýzou pojmenovacích prostředků jazyka. Modifikuje poněkud klasifikaci užívanou v pracích o formalizovaných jazycích (Russell, Quine, Carnap): rozlišuje obecná a aktualizovaná pojmenování (to jest ta, která se týkají celé třídy, a taková, jež se vztahují k nějak specifikované množině denotátů), aktualizovaná jsou dále tříděna jako jména, jež jsou buď vlastní (Walter Scott), nebo zvláštními prostředky singularizovaná obecná pojmenování (ten voják), nebo deskripce, a to kontextově nezávislé (autor Waverley) a kontextově vázané (tento hrdina od Slavkova, vztahuje-li se např. k denotátu dříve nazvanému voják; pro syntax se však předpokládá, že deskriptivního pojmenování bylo použito již jako apozice). Pak je podána klasifikace vlastních prostředků odkazování a alterace, a to z hlediska jejich formy: diferencují se adjektivní a samostatné prostředky („vázané - nevázané na jméno“); samostatné jsou buď adverbiální, nebo schopné plnit syntaktickou úlohu subjektu a objektu (např. nějaký - někde - někdo/někoho). U alterátorů se uplatňuje ještě rozdíl určité a neurčité kvantifikace (třetí - jiný). Odkazování se děje buď k slovům, resp. slovním skupinám, nebo k větám; z tohoto hlediska se celkem jednoznačně liší i výběr indikátorů. Stručná zmínka je věnována vztahům členství a inkluze ve třídě a jevu, kdy odkazující prostředek není na téže formální rovině jako modifikátor (Pavel je dobrý. Tato vlastnost je sympatická).

Druhá kapitola je uzavřena obsáhlou a názornou exemplifikací předchozích výkladů. Autor nejdříve předkládá čtenáři výchozí text, „základovou strukturu“, která neobsahuje žádné prostředky odkazování. Pak je textu připsán jistý referenční popis a na jeho základě jsou do něho odkazovací prostředky dosazovány. V osmi variantách se uplatňují nejdříve jen indikátory a alterátory, pak postupně posesívní zájmena, prostředky vyjadřující vztah členství a inkluze, kontextové deskripce, prostředky odkazující k větám atd. Jiný příklad demonstruje, jak se na formě textu projeví, připíše-li se téže výchozí struktuře jiný referenční popis.

První dvě kapitoly knížky podávají vlastně hlavní principy autorova pojetí odkazování. Je tedy na místě, abychom se již zde zastavili nad některými spornějšími tezemi. Především stojíme před problémem, zda zcela formální koncepce odkazování a syntaxe vůbec zaručuje, že pravidla budou schopna generovat všechny možné odkazovací posloupnosti a vyloučit ty, které jimi nejsou. Bylo by zajisté možno vycházet z předpokladu, že uživatel jazyka dovede sám rozhodnout, která posloupnost splňuje podmínky identity denotátů, a popsat formální vlastnosti takových posloupností, ale pak si stěží můžeme klást za cíl dosáhnout vysvětlovací adekvátnosti. Palek je si sám dobře vědom toho, že identifikační posloupnost může být vybudována zčásti, nebo zcela na vztazích sémantických, nicméně takové typy ze svého zkoumání výslovně vylučuje, aby zachoval přísně formální postup (srov. s. 46). Jde však o způsob natolik častý a důležitý, že bez zřetele k němu je takto široce pojatá práce neúplná, nehledě k tomu, že ani některé způsoby odkazování, jež autor sám uvádí, bez zřetele k významovým vlastnostem pojmenování asi nedovedeme vysvětlit, např. užití odkazovacích výrazů v jiné formální rovině (srov. s. 66 a 78).[5] Rovněž tak kontextově vázané deskripce, pokud jich není užito apozičně (což není ani nezbytné, ani výrazně převažující), nedokážeme postihnout, omezíme-li se jen na formální aparát. Jde např. o posloupnosti jako Petr … ubožák, dcera Marie … děvče apod. K možnostem popisu odkazovacího mechanismu v termínech významu se Palek znovu vrací na konci své práce (s. 141—142); vycházeje však spíše z pojetí logického než lingvistického, musí nutně dojít k skeptickým závěrům. Domníváme se, že k tomu, abychom stanovili objektivní ukazatele, proč věty (1) Dopis padl na zem. Chlapec papír sebral chápeme jako elementy identifikační posloupnosti, ale sled (2) Dopis padl na zem. Chlapec sebral jiný dopis jako posloupnost alterační, je třeba analýzu sémantickou a referenční spojit. První z nich, např. v termínech sémantických komponentů, odhaluje strukturní souvislost mezi substantivy dopis - papír, druhá sleduje referenční vztahy totožnosti, resp. různosti mezi objekty pojmenovanými substantivy potenciálně schopnými označovat identický objekt. V této souvislosti upozorňujeme zejména na článek E. V. Padučevové,[6] kde autorka [50]navrhuje formulovat transformační pravidla generující všechny možné anaforicky fungující výrazy, je-li dán modifikátor. Zjišťuje, jak rozmanité mohou být strukturní typy takových transformátů a jejich vztah k výrazu výchozímu: překvapuje např., že pouhé opakování téhož pojmenování nemusí signalizovat, že jde o anaforický vztah, spíše naopak (srov. rus. Ja videl čeloveka, i ty videl čeloveka). Zajímavý přehled typů sémantických vztahů v odkazovacích řadách podal N. E. Enkvist na pražském zasedání SLE (viz SaS 32, 1971, 184—187). Konečně i Skalička (o. c. v pozn. 1, s. 248) zařazuje mezi prostředky promluvového navázání „opakování téhož významu s pozměněným názvem“. Doplňme ještě, že na to, zda dané substantivum je, nebo není členem odkazovací posloupnosti, může ukazovat též jeho postavení v aktuálněčlenské výstavbě: srov. příklad (1) s variantou Dopis spadl na zem. Chlapec sebral papír; v tomto znění jistě nechápeme pojmenování dopis a papír jako výrazy s týmž denotátem (srov. opět Skalička, l. c.). Postavení pojmenování jako tématu do jisté míry supluje funkci singularizujícího prostředku (členu apod.).

Dále by bylo třeba rozhodnout, zda za kontextově vázanou deskripci patřící do odkazovací posloupnosti je třeba považovat i pojmenování objektu různého, pokud je kontextově jednoznačně určen, např. automobil … volant, slunce … stín apod. Tu všude je na místě určitý člen, tudy též prostředek identifikace.

Není nám zcela jasné, jak autor užívá termínu pojmenování: zda jde o potenciální prostředek (což je typické pro lingvistický přístup), nebo o jeho konkrétní užití vzhledem k objektu (na takové pojetí se zpravidla omezují logikové); chápe-li pak termín v prve uvedeném smyslu, zda má na mysli prostředky formálně uzpůsobené k referenčnímu využití (např. tento dopis, jiný zajímavý dopis), nebo pouhá jádra takových spojení, ať již jednoduchá, nebo složená (dopis, zajímavý dopis). Nedovedeme proto zaujmout stanovisko k problému, jaké jsou významové vztahy takovýchto prostředků. Palek se touto otázkou vlastně nezabývá, nepovažuje asi uvedené rozdíly za závažné. Jako většina logiků chápe zřejmě i on indikátory a alterátory za lexémy sémanticky prázdné. Avšak několik lingvistů[7] ukázalo, že by bylo možno i význam slov jako tento, nějaký vyjádřit pomocí významových příznaků a sledovat narůstání významu při aktualizaci pojmenování.

Na dalších téměř padesáti stranách autor studie — podle jeho vlastních slov — usiluje formulovat popis odkazování přesněji, a to s užitím prostředků, které poskytují symbolická logika a sémantika formalizovaných jazyků. Nejdříve uvažuje o problémech obecnějších: klade si otázku, jaký je vztah formálních prostředků logiky a strukturních prostředků přirozeného jazyka. Za vhodný považuje takový přístup, jenž větám přirozeného jazyka připisuje logické výrazy a vzájemně je konfrontuje. Chápat tento vztah jako pouhou transkripci je nesprávné, protože to zakrývá specifické vlastnosti obou soustav. Předem upozorňuje také na fakt, že logické prostředky umožňují, aby téže větě přirozeného jazyka bylo připsáno parafrází několik, vyznačujících se různým stupněm formálního paralelismu. Pro potřebu konfrontace je nezbytné vybrat z nich takovou, aby analogie mezi výrazy byla dostatečně přímá (např. aby pořadí argumentů v logickém výrazu bylo vázáno rozdělením syntaktických funkcí subjektu, predikátu, objektu, nebo aby použité logické spojky byly co nejblíže typům spojek jazyka přirozeného atd.). Při zachování těchto zásad se ukazuje, že indikátorům a alterátorům jsou nejblíže výrazotvorné operátory funkčního kalkulu (iota, éta, lambda atd.). Přesto podrobnější analýza prokáže, že mezi jazykem logiky a jazykem přirozeným existují závažné rozdíly, plynoucí ze specifických vlastností obou soustav. Zejména nelze formulemi vyjádřit, že v posloupnosti Vstoupil muž. Pavel jej pozdravil slova muž, jej jsou co do pořadí nezaměnitelná a že mají týž denotát; na druhé straně iotaoperátor, který by byl u nich nejspíše na místě, vylučuje, aby Pavel pozdravil více než jednoho člověka, což ovšem uvedená věta netvrdí. Nelze ztotožnit ani sám pojem logické identity a identifikace ve smyslu zde užívaném. V textu dochází vždy k „růstu obsahu“, plynoucímu z kontextu [51]nahromaděného před druhým výskytem odkazu k témuž denotátu, takže objekt lze sice identifikovat, ale nelze říci, že má všechny vlastnosti stejné, což je zásadní podmínkou identity logické. Podle ní mohou být dále identické jen výrazy s touž kvantifikací; pak ale za prostředky stejné kvantifikace by musilo být považováno např. určení jeden (jež se v logice interpretuje obvykle jako „aspoň jeden“) a tento. Tak autor dochází k závěru, že logické operátory nejsou schopny vyjadřovat větnou návaznost (nebo návaznost mezi logickými výroky) a že parafrázování vět v termínech kalkulu funkcí je možné jen u vět izolovaných a nedovolujících textové zapojení.

Proto Palek svůj popis začíná analýzou textu, chápe věty jako jeho prvky a hledá prostředky, jež věty do textu pořádají. Jazyk je pak chápán jako množina textů (nikoli vět !); tato množina je podmnožinou v množině posloupností vznikajících každým možným lineárním uspořádáním gramaticky správných vět jazyka. Princip odkazovacího mechanismu je popsán zcela obecně. Výchozím pojmem jsou relace R definované v termínech teorie množin jako relace identifikace, diferenciace, členství a inkluze a pak se tzv. metodou popisu stavů registrují možné relace mezi páry denotátů výskytů pojmenování. Konkrétní odkazovací posloupnost je popsána maticí, kde pro každou dvojici pojmenování v posloupnosti se vyskytující je specifikováno R. Hodnoty připsané jednotlivým pojmenováním určují možnosti použití formálních prostředků, indikátorů a alterátorů. Palkův postup tedy umožňuje směřovat od jazykové roviny k denotátům. Je pak již úkolem popisu konkrétního jazyka, kterými specifickými prostředky se které relace vyjadřují. Podrobnější výklad o celém matematickém aparátu zde podávat nemůžeme a zájemce odkazujeme na dílo samo.

Závěrečná kapitola knihy naznačuje některé problémy týkající se zapojení odkazování do celkového popisu jazykového systému. Autor upozorňuje na to, že tato integrace nebude možná, dokud gramatická analýza bude za nejkomplexnější jednotku považovat větu a u ní končit. Odmítá nejdříve názory, že kontext je budován na vztazích sémantických, které nemají formální vyjádření, a zejména podrobně polemizuje s pojetím některých transformacionalistů, podle něhož lze text teoreticky považovat za větu nekonečné délky a tečky nahradit souřadícími spojkami. Tím se opomíjí závažný jazykový fakt, existence opozice věta : text, nebo dokonce věta : souvětí : text. Zvláště zajímavé jsou úvahy o významové relevanci tečky. Palkovy příklady názorně ukazují, že při takovém sřetězování vět, kde na místě spojení jsou některé typy vedlejších vět, má volba mezi tečkou a spojkou a sémantické důsledky, např. Nevíme, že by tehdy plakala. Byla přešťastná. — Nevíme, že by tehdy plakala a byla přešťastná. Ještě složitější jsou tyto vztahy, bere-li se v úvahu i možnost užít čárky. I když jde o věci dost očividné, ani naše mluvnické studie jim dosud nevěnovaly soustředěnější pozornost a přenechávaly problematiku volby mezi spojením vět v složitější souvětí a jejich oddělením do vět jednodušších výlučně stylistice. (Autorovi uniklo, žo tato volba může mít důsledky i pro interpretaci odkazovacích vztahů. Na s. 136—7 uvádí opozici Dal se cestou na Prahu, protože spěchal. Dojel tam třetího dne. — Dal se cestou na Prahu, protože spěchal a dojel tam třetího dne; druhé variantě upírá smysl. To ovšem není pravda, pokud výrazy Praha a tam jsou navzájem v alteračním, nikoli identifikačním vztahu. První varianta připouští vlastně interpretaci obojí. Tato fakta naznačují, jak komplikované a vzájemně se podmiňující mohou být formální ukazatele odkazování.) Popis jazyka, pokud má být adekvátní, by si měl podle autorova názoru všímat aspoň dvou typů vztahů: jednak těch, které jsou tradičně nazývány syntaktickými, tj. vnitrojazykových, týkajících se pojmenování, jednak referenčních, které lze pochopit jen v souvislosti s fakty a situacemi ležícími mimo strukturu jazyka. Zachycení vztahu druhého typu v gramatickém popisu nazývá Palek referenční základnou syntaxe. V koncepci Danešově, pracující s třemi syntaktickými rovinami a používající jako popisného prostředku větných vzorců, patří odkazování k rovině výpovědní. Jako pendant vzorců větných je třeba uvažovat i vzorce textové; jejich součástmi by byly hypersyntaktické prostředky větné návaznosti, mimo jiné odkazovací mechanismus.

Tyto závažné myšlenky, jimiž se autor dostává do těsnějšího kontaktu s metodologickými postoji naší současné lingvistiky, by vyžadovaly podrobnějšího propracování. Domníváme se např., že popsat text jako formální strukturu vyznačující se nějakými distinktivními rysy by se spíše podařilo za pomoci pravidel než vzorců. Ta by umožňovala vytváření otevřených lineárních posloupností výpovědí s jistými zákonitostmi pro užívání indikátorů a alterátorů, objevujících se [52]ve spojení s týmiž pojmenovacími jednotkami. (Tím by ovšem nebyly ještě odlišeny “non-texty”, protože jako text možno hodnotit i takové posloupnosti, jež tyto formální vlastnosti nemají. O tom již byla řeč.) Vzorce jsou posloupnosti zřetelně konečné, protože odpovídají minimální větě. Avšak konečný nemůže být text v Palkově pojetí, poněvadž je potenciální a stojí v opozici k textové události; tento rozdíl je obdobný opozici výpověď : výpovědní událost. V takovém chápání musíme připustit např. možnost referenční dvojznačnosti, s níž formální popis odkazovacího mechanismu nepočítá.

Palkova studie, o které tu píšeme, slibuje být první částí obsáhlejší práce, jejíž druhý díl chce podat obraz odkazovacího mechanismu, zarámovaný do širší generativní koncepce češtiny. Podaří-li se autorovi tento záměr realizovat, nemůže být výtkou, řekneme-li o recenzované knize, že její výklady jsou až příliš obecné, takže zřetelněji neukazují k způsobu materiálové aplikace (nehledě k tomu, že nadměrná abstraktnost znesnadňuje čtení). Tím nechceme ubírat význam mnoha podnětným myšlenkám, bystrým polemikám, ani důmyslným analýzám, které autor kolem ústředního problému shromáždil.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 1, pp. 47-52

Previous Milan Jelínek: Zdařilý pokus o přístupnou syntézu výkladu stylu

Next Ivan Lutterer: Základní dílo o místních jménech na Moravě a ve Slezsku