Brněnské symposium o modalitě

Eva Benešová, Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

Брненский симпозиум о модальности / Symposium linguistique consacré aux problèmes de la modalité avait lieu à Brno

Ve dnech 27.—30. září 1971 uspořádala filosofická fakulta UJEP v Brně další mezinárodní symposium věnované syntaktické problematice, v pořadí již třetí.[1] To navazovalo na zasedání Mezinárodní komise pro studium mluvnické stavby slovanských jazyků při Mezinárodním komitétu slavistů, které se konalo ve Smolenicích.[2] Na tomto symposiu se sešlo více než 150 slavistů domácích i zahraničních (naprostou převahou ze slovanských zemí, SSSR, Polska, Bulharska, Jugoslávie, a z NDR), aby jednali o modální výstavbě výpovědi v slovanských jazycích. Složitý komplex otázek náležejících do sféry modality (n. modálnosti) byl na symposiu rozčleněn do tří tematických okruhů: a) obecné otázky modality (vymezení modality, její typy, způsoby a prostředky vyjadřování; vztah modality ke gramatické a sémantické struktuře věty a k výstavbě textu); b) větná modalita v současných slovanských jazycích spisovných (konfrontace, komparace, typologie); c) historická, historickosrovnávací a dialektologická problematika modální výstavby věty. Referáty a diskusní příspěvky ovšem jen stěží lze do uvedených okruhů roztřídit, protože se týkaly často tematiky dvou nebo i všech tří okruhů. Účastníci brněnského symposia vyslechli během tří dnů přibližně padesát referátů a sdělení; přitom polovina jednacího času byla věnována živé diskusi. V této zprávě nebude možno zmínit se o všech příspěvcích, vybíráme jen některé typické náměty, které se v referátech a diskusi opakovaly nejčastěji. Všechny referáty a diskusní příspěvky vyjdou knižně ve sborníku Otázky slovanské syntaxe III (pravděpodobně počátkem r. 1973).

Ad a) Hlavní překážkou přesné a obecně přijatelné definice modality je komplexnost tohoto jevu, který, chápán dostatečně široce, se týká vedle plánu morfologického také plánu syntaktického a promluvového, i plánu zvukového a lexikálního. Větších prací o modalitě slovanské věty je dosud poměrně málo (stručný přehled o dosavadním stavu bádání podal S. Žaža) a definice a charakteristiky modality jsou značně různorodé. Mnozí považují za užitečné rozložit to, co se komplexně nazývá modalita výpovědi, do několika pojmů dílčích. Tak M. Grepl rozlišuje kromě modality obecné nebo postojové, která je výpovědně konstitutivní (za kritérium se považuje komunikativní záměr mluvčího: oznámení, otázka, rozkaz, přání) modalitu voluntativní n. volní (možnost, nutnost, žádost) a modalitu jistotní (persuasivní), které výpovědně konstitutivní nejsou (modalita voluntativní se nevyskytuje ve větách imperativních, modalita jistotní, jejímž podtypem je i vyjadřování cizího mínění, se vyskytuje jen ve větách oznamovacích a tázacích). Je možné i další třídění. Tak např. podle J. Chloupka lze postoj mluvčího rozložit na několik komponentů, na postoj ke skutečnosti, k sdělovanému obsahu, k posluchači, k situaci aj., a lze jej také po jednotlivých složkách zkoumat. Vhodným východiskem zkoumání může být promluvový akt (J. Mistrík, Vl. Barnet). Jakými jazykovými prostředky se po[73]stoje vyjadřují, je užitečné zkoumat také metodami psycholingvistickými a sociolingvistickými (na úlohu sociálního statutu mluvčího a posluchače — srov. věty Podejte mi tu knihu // Podal byste mi tu knihu — poukázal Vl. Barnet). Vedle modality větné se však poukazuje na jedné straně i na tzv. modalitu členskou (např. ve větě Asi Karel přijde), na druhé straně se klade otázka, zda existují i výpovědi větně amodální (výpovědní amodálnost však popírá V. Barnetová, Sv. Ivančev a jiní). P. Adamec rozeznává kromě postojové a voluntativní (v jeho terminologii diktální) modality navíc ještě modalitu rematickou neboli modalitu jádra výpovědi. Jejím projevem jsou např. věty s členským záporem nebo věty s nejistotním výrazem před predikátovým rématem (tj. věty, kde gramatický predikát není rématem). Tak např. ve větě Tu knihu přinesl asi Mirek je rematická modálnost příznaková možnostní (pravděpodobnostní). V diskusi byla položena také zajímavá otázka, zda je možno připustit v rámci postojových vět kategorii vět varovacích, jejichž jediným příznakem, který by mohl sloužit za charakteristiku tohoto druhu vět vedle vět oznamovacích, tázacích, rozkazovacích a přacích, je zvláštní intonace (např. věta Já jsem tě na to upozorňoval je věta oznamovací, ale intonace jí může dát význam varování; analogicky je tomu i u věty tázací Co to děláš? nebo rozkazu Nedělej to!) (M. Romportl). Protože prostředky periferní (intonace) jsou v jazykovém systému hierarchicky výše než prostředky centrální (gramatické), může větná intonace neutralizovat gramatickou stavbu (Fr. Daneš) a lze ji tedy považovat za diferenční příznak samostatné kategorie varovacích vět. Jako jediný prostředek vyjádření modálnosti se uplatňuje intonace také např. ve jmenných větách, srov. Pivo. Pivo? Pivo! (M. Grepl).

V diskusi bylo mnohokrát zdůrazněno, že při zkoumání modality je možno postupovat buď z hlediska jejích funkcí (Vl. Skalička, M. Dokulil, Fr. Daneš aj.), nebo z hlediska prostředků jejího vyjádření (viz dále referáty okruhu b) a c). V žádném případě nelze však toto rozlišení zanedbávat. Trichotomií formy/funkce/obsahu se zabýval K. Hausenblas: položil otázku, jaký je repertoár obsahů vyjadřovaných modalitou (modalita se týká v prvé řadě té složky informačního obsahu komunikátu, kterou by bylo možno nazvat druhem platnosti výpovědních obsahů — patří sem např. záměrovost, hodnocení, apelovost apod.).

K vymezování modálních významů je třeba užívat jako kritéria funkčněsyntaktických příznaků (G. A. Zolotovová). Užitečným se ukazuje pojem syntaktického modu (N. J. Švedovová, J. Svetlík).

O místě modality v generativním popisu jazyka pojednávali R. Růžička, R. Zimek, H. Svobodová, J. Panevová, Fr. Daneš a další (vycházeli z Rossova a Lakoffova předpokladu, že v hloubkové struktuře věty je přítomno tzv. performativní sloveso, predikující mluvčímu postoj k následujícímu komunikativnímu obsahu). Na vztah mezi tzv. modálními a temporálními elementy a aktuálním členěním ukázal J. Firbas.

Z hlediska vztahu k oblasti modality se mluvilo též o kategoriích a) hodnotících vztahů (typ Rodiče jsou naštěstí zdrávi), b) emocionálnosti, c) kladu a záporu. Diskuse se soustředila na otázku, zda lze ve všech případech důsledně odlišit emocionalitu od modality a které jsou emocionálně motivované modifikace a transpozice základních modálních schémat (R. Zimek, M. Grepl, M. Zatovkaňuk, J. Vuković, R. Mrázek). Transpozice záleží v tom, že se „základního modálního schématu nebo jeho konstitutivních komponentů (modu a intonace) užije nikoli v platnosti primární, nýbrž ve funkci přenesené, sekundární“ (M. Grepl); např. transpozicí modálních schémat tázacích vět do funkce vět oznamovacích vznikají tzv. otázky řečnické apod. Širší chápání transpozice demonstroval na příkladech N. Savický. O odlišení pojmů transpozice a neutralizace opozic u gramatických slovesných kategorií se pokusila D. Staniševová. Oblast hodnocení leží zřejmě mezi modalitou v užším smyslu a mezi vyjádřením citového postoje (srov. „bylo by dobré, kdyby“ — posun do oblasti záhodnosti) (R. Zimek). Co se týče vztahu kladu a záporu, někteří jej do modality nezařazují (M. Grepl; je to primárně věc lexikálního obsahu, uplatnění v rovině modální výstavby má jen v jistých případech), jiní zařazují (např. J. Firbas, P. Adamec). Srov. např. Adamcovo stanovisko, že zde jde o druh predikátové modálnosti, který je v těsné souvislosti s aktuálním členěním. V tzv. větách verifikačních, např. Bratr dopis četl/nečetl je komunikativním cílem sdělovat pouze kladnou nebo zápornou modálnost [74]predikátu, nikoli např. sám fakt čtení. — Celkově v stanovení hranic modality a oblastí příbuzných jednoty není. Co nejširší chápání modality podporovali J. Mistrík, L. Deszö (z hledisek typologických) a badatelé bulharští (G. A. Tagamlická, I. Lekov, S. Ivančev, M. Andrejčin).

Ad b) V rámci druhého okruhu byly podrobeny posouzení z různých hledisek rozmanité výrazové prostředky sloužící k vyjadřování modálních významů. Značná pozornost byla věnována formám slovesných způsobů a jejich transpozici v slovanských jazycích. Podle názoru Vl. Skaličky vyjadřují mody obecně dva významy: buď směřování k něčemu (např. imperativ, optativ aj.), nebo vztah k realitě (indikativ, kondicionál, potenciál). Na otázku bezpříznakovosti indikativu není shodný názor. Bývá někdy spolu s oznamovací modalitou a kladem považován za výchozí konstrukci, z níž jsou odvozovány významy modálně příznakové (např. R. Mrázek). Jindy naopak stavěn do kontrastu s ostatními způsoby nebývá (Vl. Skalička). Existuje souvislost modů s kategorií času (G. Horák), konkrétně např. mezi kondicionálem a futurem (Sv. Ivančev). Transpozice modů je základem posunů modálního významu; na to ve svých příspěvcích poukázali R. Mrázek, G. Horák, M, Ivičová, J. Novotný. Některé zvláštnosti modálních prostředků v bulharštině popsali Sv. Ivančev a M. Andrejčin.

Poměrně málo bylo řečeno k popisu formálních prostředků, které by vymezovaly jednotlivé modální větné typy (modalita postojová). Že tu určité typické modely existují, ukázal R. Mrázek; do jisté míry si odpovídá systém modálních větných typů a systém modů, avšak ne zcela symetricky (Vl. Skalička). Nechyběl však ani názor značně pesimistický, vyjádřený konstatováním N. Savického: považuje „oblast modální neurčitosti nebo mnohoznačnosti“ za tak rozsáhlou, že nelze podle jeho názoru „najít např. takový soubor formálních prostředků, který by jednoznačně odpovídal souboru vět vyjadřujících pobídku k činnosti: rozkaz, prosbu, radu ap.)“.

Modální slovesa jakožto výrazové prostředky především oblasti diktální (P. Adamec), označované též jako modalita volní (M. Grepl, B. Koenitz) nebo slovesná (E. Benešová), byla předmětem dosti živého zájmu. Svědčí o tom počet příspěvků věnovaných této problematice. Otázku, zda modální slovesa mají být vůbec pojata do sféry modality, položil B. Koenitz; sám na ni odpovídá kladně, stejně jako mnozí jiní; např. M. Grepl argumentuje tím, že diktální modalita se často vyjadřuje konstrukčně (např. infinitivem). Avšak např. podle názoru N. J. Švedovové modální slovesa k syntaktickým prostředkům nepatří. Co se týče charakteristiky funkce modálních sloves v rámci diktální modality, upozornil B. Koenitz na okolnost, že tato slovesa vyjadřují jak poměr agentu, tak i patientu k ději. E. Benešová charakterizovala význam skupiny vlastiních modálních sloves jako modální dispozic konatele k provedení děje. B. Koenitz sledoval též vztahy mezi volní a pravděpodobnostní modalitou na základě grafického znázornění jejich sémantické struktury formou stromu. Některé referáty byly zaměřeny na systémy modálních sloves v jednotlivých jazycích. Tak o jejich funkci v polštině informovala R. Grzegorczikowa, o konfrontaci těchto prostředků v češtině a němčině Z. Masařík. E. Benešová navrhla sémantickou klasifikaci modálních sloves českých na základě vydělení dílčích sémantických rysů; za závažné kritérium označila kategorii původce modality, kterou je třeba brát v úvahu při rozboru jakéhokoli modálního významu. V podobném smyslu mluvil Z. Hlavsa o tzv. iniciátoru akce. J. Kořenský, který se zabýval rovněž sémantickými funkcemi, navrhl dělit česká modální slovesa podle presupozice týkající se závislosti děje na vůli gramatického subjektu věty (sloveso chci tu pak stojí v opozici k ostatním modálním slovesům). Modální slovesa plní však kromě významů diktální modality i významy jiné (pravděpodobnostní, záměr mluvčího). Pozornosti zasluhuje také otázka výrazových prostředků s nimi synonymních. Na důležitost konfrontace diferencí v systémech modálních sloves různých jazyků poukázal Vl. Skalička; bylo by tak možné „roztříštěním dojít k sjednocení“.

I jiné výrazové prostředky si zaslouží zkoumání z hlediska modálního charakteru nebo alespoň jisté souvislosti se sférou modality. Úlohou tzv. modálních vsuvek (s jistotním, pravděpodobnostním významem) se zabýval ve svém příspěvku J. Bartošek; jejich pozice ve větě není libovolná a má jisté vztahy k aktuálnímu členění. — Většina diskutujících se staví za stanovisko, že existuje modalita vedlejší slovesné věty (V. Barnetová, Sv. Ivan[75]čev, M. Ivićová, Vl. Skalička), i když tu dochází k jisté neutralizaci, přehodnocování základních modálních významů (J. Sedláček). Ale i hlavní věta může být z hlediska kombinací modalit v souvětí zajímavá (J. Oravec). — Zvláštní otázkou je modalita vokativní věty; vymezením jejích různých typů se zabývala Z. Topolińska a Fr. Kopečný. — O intonaci jakožto modálním příznaku mluvil M. Romportl (viz bod a). — Důležitost modální funkce kontextu zdůraznili J. Mistrík a J. Bartošek; J. Mistrík doporučuje dále brát v úvahu při zkoumání modální situace úlohu konektorů (tj. uvozovacích částic, parataktických spojek apod.), které stojí mezi kontextem a větou. — Byla nadhozena též otázka modálního charakteru dativu (M. Ivićová), vztah modality a pádové formy nominativu nebo instrumentálu v predikátě (O. Uličný), a dokonce zvratných sloves jakožto modálního prostředku (G. A. Tagamlická).

Ad c) Stylistika si klade nárok na celou oblast modality, ovšem nikoli na jev sám, ale na způsob užívání modálních prostředků za jistých promluvových podmínek (M. Jelínek). Objektivní slohotvorné faktory ovlivňují jak frekvenci různých druhů modality větné, tak i intenční a jistotní a ovšem také výběr prostředků tyto modalitní druhy realizujících (výrazně se uplatňuje zejm. poměr mezi mluvčím a adresátem). Subjektivní slohotvorné faktory ovlivňují zejm. oblast modality voluntativní a jistotní. Rozborem voluntativních a jistotních prostředků v promluvách lze dokonce dojít k jisté psychické typologii mluvčích. Průzkum těchto spojitostí je ovšem nejen záležitost stylistická, ale i psychologická a sociologická. — V živém komunikačním aktu je modalita jedním z těch aspektů, které konstituují promluvu; např. výpověď Tak ty už docházíš k nim do rodiny je výpověď oznamovací, která, pronesena v konkrétní situaci, nese ještě další modální významové odstíny (J. Chloupek). — Další referáty tohoto druhu se týkaly specifických problémů modality v nestylizovaných lidových promluvách (J. Skulina), zejm. pak modálních funkcí intonace a slovosledu v lašských nářečích (J. Balhar). — Funkcí konjunktivu v přechodných dialektech hornolužicko-dolnolužických se zabýval F. Michałk; o modálních transpozicích slovesných časů v bulharských nářečích referoval M. Lilov s kolektivem. — Málo početně byly zastoupeny referáty s problematikou diachronní (F. Svěrák, H. W. Schaller, K. Pisarkowa).

Přestože symposium o modální výstavbě výpovědi potvrdilo tolikrát zdůrazňovaný fakt složitosti a mnohotvárnosti modální oblasti, ukázalo přece na některé její základní systémové vlastnosti. Především podepřelo uznávání existence nejméně tří základních modálních okruhů: modalita postojová (záměrová), diktální (voluntativní, slovesná), jistotní (pravděpodobnostní). Poukázalo na užitečnost dvojího směru zkoumání — od funkce k formě a od formy k funkci; dá se zřejmě počítat s tím, že jednotlivé funkce mají určitý typický okruh formálních prostředků, i když existuje mnoho jevů okrajových a četné transpozice. Symposium též upozornilo na nutnost konfrontace modálních výrazových prostředků i funkcí v různých jazycích a na potřebnost terminologického sjednocení.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 1, pp. 72-75

Previous Alois Jedlička: Bratislavské jednání komise pro studium spisovných jazyků slovanských při MKS

Next Josef Vachek: Výroční zasedání Societas Linguistica Europaea v Leidenu