dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Stavba tvarů adjektivní a pronominální flexe v spisovné češtině

Miroslav Komárek

[Articles]

(pdf)

Строй форм флексии прилагательных и местоимений в литературном чешском языке / Structure des formes de la flexion adjective et pronominale en tchèque littéraire

1. Tvary adjektivní i pronominální flexe se v češtině velmi zřetelně liší svou morfémovou stavbou od většiny typů flexe jmenné a naopak vykazují závažné shody s flexí slovesnou. Diferenčním rysem je zde především přítomnost/nepřítomnost morfologického prvku, který se označuje jako kmenotvorná přípona (kmenový formant) a který v jiném pojetí, jež právem zdůrazňuje konektivní funkci tohoto prvku v tvaru slova, je definován jako spojovací morfém:[1] zatímco převážná část substantivních deklinačních typů v dnešní češtině kmenotvornou příponu nemá, je stavba slovesného tvaru založena na důsledném kmenovém principu a podobně je možno vyčlenit kmenotvornou příponu i ve značné části flexe adjektivní a pronominální.

Tato skutečnost se sice konstatuje ve většině prací věnovaných morfologické typologii češtiny, ale zároveň se zjišťuje, že kmenotvorná přípona je u adjektiv (o zájmenech se v této souvislosti obvykle neuvažuje) v řadě tvarů nezřetelná,[2] ba dokonce že tvrdá adjektiva ji vůbec nemají a tím je ovlivněno i hodnocení tvarů adjektiv měkkých, u nichž by jinak podmínky pro rozpoznání kmenotvorné přípony byly.[3]

V tomto příspěvku chceme ukázat, že skepse spojená s vyčleněním kmenotvorné přípony v tvarech adjektivních i pronominálních není nepřekonatelná. Vycházíme při tom důsledně z pojetí, které jsme již dříve aplikovali při synchronní a diachronní analýze českých slovesných tvarů,[4] že totiž kmenotvorná přípona (kmenový formant, symbolicky F) vystupuje v tvarech adjektiv i zájmen ve dvou i více alomorfech, jejichž distribuci je možno postihnout poměrně jednoduchými pravidly.

Zdrojem pochybností o existenci kmenotvorné přípony v tvarech adjektiv jsou zejména ženské tvary tvrdého typu, v nichž zjevná kmenotvorná přípona opravdu není: nom. sg. dobrá, gen. sg. dobré, ak. sg. dobrou atd. Souhlasíme s Milošem Dokulilem (o.c.), který právem odmítá možnost vidět zde v koncovém /-á/, /-é/, /-ou/ variantu kmenotvorné přípony před následujícím nulovým mluvnickým morfémem. Považujeme však přesto za nejvhodnější pro řešení naší otázky vyjít z těch tvarů, v kterých vyčlenění kmenotvorné přípony (určitého jejího alomorfu) potíže nečiní, a pokusit se generalizovat hypotézu kmenotvorné přípony také na případy nezřetelné. Správnost hypotézy bude podle našeho názoru potvrzena tím, jestliže se podaří jednoznačně a bez rozporů formulovat podmínky, za kterých hypotéza platí všeobecně, pro všechny tvary adjektivní i pronominální flexe. Vyřešit tuto úlohu znamená postoupit dále v hledání nejobecnějších principů, podle kterých je organizována výrazová soustava jazyka.

 

2. Vyjdeme-li ze zřetelných případů, můžeme konstatovat, že se kmenotvorná přípona realizuje jako zvláštní segment v těchto tvarech:

[140]a) V gen., dat. a lok. sg. mask. a neutra tvrdých adjektiv se realizuje jako /-é-/, v tvarech měkkých adjektiv jako /-í-/; v tvarech tvrdých zájmen jako /-o-/ a měkkých jako /-e-/:

adj.

gen. sg.

/dobr-é-ho/

/ciz-í-ho/

pron.

/t-o-ho/

/naš-e-ho/

 

dat. sg.

/dobr-é-mu/

/ciz-í-mu/

 

/t-o-mu/

/naš-e-mu/

 

lok. sg.

/dobr-é-m/

/ciz-í-m/

 

/t-o-m/

/naš-e-m/

Vyčlenění kmenotvorné přípony je zde umožněno přesným paralelismem těchto tří tvarů u všech uvedených deklinačních typů.

Segmentace ostatních singulárových tvarů mask. a neutra je v této fázi rozboru nejasná. Platí to také o tvarech nom. sg. mask. a neutra cizí, instr. sg. mask. a neutra cizím, u nichž se /-í-/ někdy interpretuje jako kmenotvorná přípona.

b) V gen., dat., lok. a instr. pl. tvrdých i měkkých adjektiv se kmenotvorná přípona realizuje jako /-í-/, u tvrdých zájmen jako /-e-/ s alternací předcházejícího konsonantu (dentála → palatála) a u měkkých zájmen jako /-i-/:

adj.

gen., lok. pl.

/dobr-í-ch/

/ciz-í-ch/

pron.

/ť-e-ch/

/naš-i-ch/

 

dat. pl.

/dobr-í-m/

/ciz-í-m/

 

/ť-e-m/

/naš-i-m/

 

instr. pl.

/dobr-í-mi/

/ciz-í-mi/

 

/ť-e-mi/

/naš-i-mi/

Na první pohled táž kmenotvorná přípona jako v tvarech plurálu je také v instr. sg. tvrdých i měkkých adjektiv dobrým, cizím; jak však ukážeme dále, byla by segmentace */dobr-í-m/, */ciz-í-m/ zkreslující.

Analýza těch tvarů, v kterých je kmenotvorná přípona zřetelně realizována samostatným segmentem, zjistila tedy tyto dvojice komplementárních podob kmenových formantů: /-é-/~/-í-/ u tvrdých adjektiv, /-o-/~/-e-/ s alternací /dentála → palatála/ u tvrdých zájmen, /-e-/~/-i-/ u zájmen měkkých. Pouze jediná podoba kmenového formantu, a to /-í-/, je u měkkých adjektiv. Obě podoby téže dvojice je třeba považovat za alomorfy, vázané na mluvnický protiklad singuláru a plurálu a podílející se na vyjadřování tohoto protikladu.

 

3. Pro výklad singulárových tvarů tvrdých i měkkých adjektiv a zájmen ženského rodu, s morfologickou stavbou ne zcela zřetelnou, je třeba přihlédnout k fonologické stavbě tvarových morfémů - koncovek. Zatímco koncovky tvarů se zřetelnou kmenotvornou příponou, analyzovaných výše, mají výhradně začátek konsonantický, jsou koncovky tvarů, které nemají zjevnou kmenotvornou příponu, realizovanou samostatným segmentem, bez výjimky vokalické:

adj.

nom. sg.

dobr-á

ciz-í

pron.

t-a

naš-e

ak. sg.

dobr-ou

ciz-í

t-u

naš-i

gen.

 

 

 

 

 

dat.

sg.

dobr-é

ciz-í

t-é

naš-í

lok.

 

 

 

 

 

instr. sg.

dobr-ou

ciz-í

t-ou

naš-í

Jak patrno z tohoto přehledu, v singulárových tvarech fem. měkkých adjektiv hodnotíme koncové /-í/ ne jako kmenotvornou příponu, nýbrž jako koncovku; vede k tomu srovnání s paralelními tvary ostatních typů adjektivní i pronominální flexe.

Je zřejmé, že kmenotvorná přípona má pozitivní, tj. fonémickou formu před konsonantickými koncovkami, kdežto před koncovkami vokalickými má formu nulovou. Uplatňuje se zde týž mechanismus, který jsme u kmenotvorných přípon verbálních označili jako princip disimilační modifikace:[5] např. kmenotvorná přípona, [141]která se v tvaru /ved-e-š/ před konsonantickou koncovkou realizuje jako /-e-/, má v tvaru vedu, tj. před vokalickou koncovkou, alomorf nulový: /ved-ø-u/.

Je možno namítnout, že by na základě tohoto principu bylo možno jako tematickou vyložit např. i deklinaci typu žena: alomorfy /-a-/ ~ /-á-/ před konsonantickými koncovkami — /žen-á-m/, /žen-á-ch/, /žen-a-mi/, alomorf /-ø-/ před koncovkami vokalickými — /žen-ø-i/, /žeň-ø-e/ atd. Je zde však podstatný rozdíl, pro který je takové pojetí vyloučeno: proti proporcionálnosti kmenotvorných přípon v různých typech adjektivní i pronominální flexe stojí totiž izolovanost a náhodná distribuce zdánlivého kmenotvorného formantu v paradigmatech substantiv. Ty segmenty, které v současných substantivních tvarech připomínají kmenotvorné přípony, jsou jenom nesoustavné relikty předhistorické tematické flexe, kdežto v současné flexi verbální, adjektivní i pronominální jde o živé kmenotvorné přípony, jež jsou pravidelně (tj. podle přesných pravidel) fungující složkou morfologického systému.

Vzájemný poměr alomorfů, jimiž se realizují kmenotvorné přípony, není v adjektivní i pronominální flexi přesně týž. V adjektivní flexi determinuje (termín Hjelmslevův) singulárový alomorf kmenotvorné přípony alomorf plurálový, kdežto v pronominální flexi je mezi oběma vztah interdependence, tj. vzájemné podmíněnosti. Nicméně můžeme u obou flexí za základní považovat alomorf singulárový, neboť z něho lze vždy odvodit alomorf plurálový. V nulových alomorfech, poněvadž se vyskytují u všech kmenotvorných přípon a za stejných podmínek, dochází vlastně k neutralizaci rozdílů mezi kmenotvornými příponami.

Kmen tvořený slovním základem — kořenem (R) a základním alomorfem kmenotvorné přípony (F) můžeme tedy považovat za základní kmen adjektiva nebo zájmena a vycházet z něho při generování jeho tvarů. Adjektiva a zájmena mají tyto typy základních kmenů:

adj.:

R + /-é-/, R + /-í-/, např. /dobré-/, /cizí-/;

pron.:

R + /-o-/, R + /-e-/, např. /to-/, /naše-/.

 

4. Vokalickou koncovku mají (někdy vedle souhláskové alternace v kořeni) také plurálové tvary adjektivní i pronominální flexe: nom. pl. živ. mask. dobří, cizí, ti, naši; nom. a ak. pl. neživ. mask. a fem. dobré, cizí, ty, naše; nom. a ak. pl. neutra dobrá, cizí, ta, naše. To znamená, že i zde musíme počítat s nulovým alomorfem kmenotvorné přípony: /dobr-ø-é/, /ť-ø-i/, /naš-ø-i/ atd.

Jak jsme již upozornili, v instr. sg. není morfémové členění tvarů mask. a neutra zcela zřetelné. Na první pohled je zde táž koncovka jako v lok. sg. mask. a neutra a oba tvary jsou většinou rozlišeny jen vnitřní flexí, tj. významotvornou alternací kmenotvorné přípony, popř. i alternací předcházející souhlásky: lok. sg. tom, dobrém, našem × instr. sg. tím, dobrým, naším. V tvarech (o) cizím × (s) cizím i toto rozlišení chybí a oba tvary jsou zcela homonymní. Z předpokladu, že vokál /í/ v instr. sg. tvrdých adjektiv je realizací kmenotvorné přípony, nutně by vyplývalo, že do instr. sg. zde přesahuje plurálový alomorf /-í-/; srov. např. instr. sg. */dobr-í-m/ s dat. pl. /dobr-í-m/. Ňepočítáme-li měkkou adjektivní flexi, kde je v sg. i pl. týž alomorf kmenotvorné přípony, byl by tento přesah omezen jenom na tvrdou adjektivní flexi; srov. rozdílné vokály v tvarech instr. sg. /ťím/, /naším/ a dat. pl. /ťem/, /našim/. Proto se nám jeví jako správnější předpokládat, že v instr. sg. mask. a neutra je na rozdíl od lok. sg. nikoli konsonantická koncovka /-m/, nýbrž vokalická koncovka /-ím/, společná pro všechny typy adjektivní i pronominální flexe: lok. sg. /dobr-é-m/, /ciz-í-m/, /t-o-m/ — /k-o-m/, /naš-e-m/ — /č-e-m/ × instr. sg. /dobr-ø-ím/, /ciz-ø-ím/, /ť-ø-ím/ — /k-ø-ím/, /naš-ø-ím/ — /č-ø-ím/. Tím odpadá také nutnost předpokládat u tvrdých adjektiv anomální a zcela nemotivovaný přesah plurálového alomorfu kmenotvorné přípony do singuláru. V důsledku této interpretace koncovky instr. sg. mask. a neutra chápeme pak homonymii tvarů tohoto pádu s tvarem lok. sg. (u měkkých adjektiv) a dat. pl. (u tvrdých i měkkých adjektiv) pouze jako jev vnější [142]formy těchto tvarů; jejich morfémová struktura je rozdílná, např. instr. sg. /dobr-é-/ + /-ím/ → /dobr-ø-ím/, /ciz-í-/ + /-ím/ → /ciz-ø-ím/ × dat. pl. /dobr-é-/ + /-m/ → /dobr-í-m/; /ciz-í-m/.

 

5. Interpretační nejasnosti jsou dále v tvarech nom. sg.: Nom. sg. mask. náš má zřetelně nulovou koncovku (podobně jako např. tvary nom. sg. zdráv, nůž), která je předcházejícím alomorfem kmenotvorné přípony charakterizována jako vokalická; morfémová stavba je tedy /naš-e-/ + /-ø/ → /naš-ø-ø/ + /a → á/. Nom. sg. fem. naše, cizí a nom., ak. sg. neutra dobré, cizí, to, naše na první pohled připouštějí interpretaci koncového vokálu jako kmenotvorné přípony sg., ale srovnání s tvarem nom. sg. fem. dobrá, ta ukazuje, že koncový vokál je ve všech těchto tvarech koncovkou; jejich morfémová stavba je tedy: /dobr-é-/ + /-á/ → /dobr-ø-á/, /t-o-/ + /-a/ → /t-ø-a/, /naš-e-/ + /-e/ → /naš-ø-e/, /dobr-é-/ + /-é/ → /dobr-ø-é/, /ciz-í-/ + /-í/ → /ciz-ø-í/. Není přitom bez významu ta okolnost, že nulová koncovka v nom. sg. fem. a neutra ani u jiných deklinačních typů není a že domnělá nulová koncovka v tvarech jako to, naše by musila mít konsonantickou povahu, soudě podle přítomnosti vokálu před ní.

Nesnadnější je určit ze synchronního hlediska povahu koncového segmentu v tvarech nom. (popř. i ak.) sg. mask. ten, onen, jenž. Ze srovnání s ostatními tvary jejich paradigmat vyplývají především dva teoreticky možné způsoby segmentace: a) /t-e-n/, /on-e-n/, /j-e-n-ž/; b) /t-ø-en/, /on-ø-en/, /j-ø-en-ž/. Existuje pak ještě třetí možné řešení, ale o tom promluvíme níže. Řešení uvedené sub a), při kterém bychom považovali /-e-/ za kmenový formant a /-n/ za koncovku nom. (popř. i ak.) sg. mask. (k segmentu /-ž/ v tvaru jenž nemusíme přihlížet), je nevhodné proto, že bychom musili u tvarů ten, onen (ale nikoli jenž) počítat s přesahem plurálového alomorfu kmenotvorné přípony do singuláru. Bohužel i řešení uvedené sub b) budí pochybnosti a není vhodné pro jenž. (Tyto pochybnosti se však netýkají tvaru jeden, který má jen zdánlivě stejnou morfémovou stavbu jako ten: zde je totiž /en/ součástí slovního základu, který vstupuje i do dalších tvarů, např. /jedn-o-ho/, /jedň-e-ch/ atd.)

Otázka segmentace tvarů ten, onen se dále komplikuje tím, že také zájmeno všechen má v nom. a ak. obou čísel a všech rodů před koncovkami podobné prvky jako tvary ten, onen:

nom., ak. sg.

mask.

všechen

fem.

všechna

n.

všechno

nom. pl.

všichni

všechny

všechna

všechny

 

 

ak. pl.

 

všechny

všechny

všechna

V tomto případě jsou samozřejmě ty způsoby segmentace, o kterých jsme uvažovali u tvarů ten, onen, jenž, zcela vyloučeny a jako jedině vhodné se nám jeví považovat paradigma zájmena všechen za supletivní,[6] se dvěma základy: /vš-/ a/všechn-/ se vznikovou alternací /ø → e/ před koncovým konsonantem. Pro životný tvar nom. pl. mask. je třeba počítat s vnitřní flexí: /všichň-i/. Pro supletivnost mluví také existence některých dnes už zcela zastaralých tvarů ze základu /všechn-/ i v jiných pádech plurálu: gen., lok. všechněch, dat. všechněm, instr. všechněmi. Obdobná je situace u základů /všeck-/, popř. (zastar.) /všeckn-/.

Paradigma zájmena všechen je však nejen supletivní, ale navíc je v tvarech ze základu /vš-/ dvoukmenové. Segment, který je realizací kmenotvorné přípony v plurálových tvarech /vš-e-ch/, /vš-e-m/ atd., nemůžeme totiž jednoduše ztotožnit se segmentem /-e-/ v tvarech singuláru /vš-e-ho/, /vš-e-mu/ atd. Brání tomu ta okolnost, že singulárovému alomorfu /-e-/ jindy odpovídá v měkké pronominální flexi plurálový alomorf /-i-/. Segment /-e-/ v plurálových tvarech /vš-e-ch/, /vš-e-m/, /vš-e-mi/ je proto identický s plurálovým alomorfem kmenotvorné přípony tvrdé zájmenné [143]flexe, který je např. v tvarech /ť-e-ch/, /ť-e-m/, /ť-e-mi/; základ /vš-/ má tedy dva kmeny: /vš-e-/~/vš-o-/. Kmenotvorná přípona /-o-/ se připojuje i k základu /všechn-/.

Je otázka, zda supletivní flexí není možno vysvětlit také tvary ten, onen, jenž, a to bez obtížného předpokladu nějaké zvláštní koncovky /-en/. Ojedinělost této hypotetické koncovky mluví i zde ve prospěch supletivního typu. Tento výklad je tím vhodnější, že supletivní jsou také nominativní tvary zájmen 3. osoby (tvary ze základu /on-/ v nom. × tvary ze základu /j-/ v ostatních pádech) a že jako supletivní asi nejsnáze vysvětlíme i tvary kdo (nom.), co (nom., ak.) a v adjektivní flexi přivlastňovacích zájmen tvary můj, tvůj, svůj (nom., ak. sg. mask.) i dubletní tvary moje, tvoje, svoje (nom. sg. fem., nom. a ak. sg. n., ak. pl. všech rodů), jež mají flexi pronominální.

Projevem supletivnosti je také tvar ak. sg. mask. jej, jehož základ je identický se základem přivlastňovacích zájmen její, jejich.

6. Pokusíme se nyní interpretovat uvedená data z hlediska generativního. Popis soustavy adjektivní a pronominální flexe bude mít v souhlase s pojetím, které jsme vyložili výše, tyto součásti:

1. Inventář adjektivních a pronominálních kmenů dvojího typu: R + Fa1 = /-é-/, R + Fa2 = /-í-/; R + Fp1 = /-o-/, R + Fp2 = /-e-/. Rozdíl mezi inventářem adjektivních a inventářem pronominálních kmenů je mimo jiné v tom, že pronominální kmeny tvoří uzavřenou řadu. Je zde ovšem i nápadný rozdíl ve fonologické struktuře základu: převažující neslabičnost pronominálních základů.

2. Soustavu flektivních koncovek, rozlišených jednak podle druhu kmene (kmeny adjektivní × pronominální) a jednak podle kmenotvorné přípony (Fa1 × Fa2; Fp1 × Fp2). Podle fonologické stavby se koncovky dělí na vokalické (Mv) a konsonantické (Mc).

 

Přehled koncovek:

Rod

mask.

neutrum

fem.

F

-é-

 

-í-

-o-

 

-e-

 

-é-

-í-

-o-

-e-

-é-

 

-o-

-í-

 

-e-

Sg

N

 

 

 

 

 

-o

-e

 

-a

 

-e

 

A

 

 

 

 

 

-o

-e

-ou

 

-u

 

-i

 

G

 

 

 

 

 

 

-ho

 

 

 

 

 

 

 

 

 

D

 

 

 

 

 

 

-mu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

L

 

 

 

 

 

 

-m

 

 

 

 

 

 

 

 

 

I

 

 

 

 

 

 

-ím

 

 

 

 

 

-ou

 

 

 

Pl

N

 

 

 

-i

 

 

-a

-e

 

-i

 

-e

 

A

 

-i

 

-e

 

-a

-e

 

-i

 

-e

 

GL

 

 

 

 

 

 

-ch

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

D

 

 

 

 

 

 

-m

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

I

 

 

 

 

 

 

-mi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pozn. V tabulce nepřihlížíme v mask. k životnému tvaru ak. sg. a k neživotnému tvaru nom. pl.

 

Vedle rozdílů mezi koncovkami různých kmenů jsou v soustavě koncovek i shody, a to různého rozsahu. Tak zejména všechny konsonantické koncovky a koncovka instr. sg. mask. a neutra /-ím/ jsou společné pro oba hlavní druhy kmenů a nezávisí na kmenotvorné příponě; v týchž pádech, kde má mask. a neutrum společné konsonantické koncovky sg., má pak fem. společné koncovky pro kmeny na /-é-/, /-o-/ a společné koncovky pro kmeny na /-í-/, /-e-/. Z tabulky jsou patrné i některé další shody menšího rozsahu (např. koncovky /-í/, /-ø/ v nom. a ak. sg. mask.).

[144]3. Další složkou generativního popisu budou základní pravidla tvoření tvarů.

Kromě srozumitelných symbolů mluvnických kategorií zde užíváme této symboliky: Adj = tvar adjektivní flexe, Pron = tvar pronominální flexe; Ta, Tp = kmen adjektivní nebo pronominální; Ra, Rp = základ (kořen) adjektivní nebo pronominální; Fa, Fp = kmenotvorná přípona adjektivní, pronominální; M = tvarový morfém, Mv, Mc — tvarový morfém vokalický nebo konsonantický.

(1)

Adj → Ta + M

Pron → Tp + M

(2)

Ta → Ra + Fa

Tp → Rp + Fp

(3)

Ra + Fa → /dobr-é-/, /ciz-í-/ atd.

Rp + Fp → /t-o-/, naš-e-/ atd.

(4)

M → {nom. sg. mask.}, {gen. sg. fem.} atd.

(5)

Volba koncovky se děje v závislosti na kmenotvorné příponě, např.

/-é-/ + {nom. sg. mask.} → /-é-/ + /-í/

/-o-/ + {ak. sg. fem.} → /-o-/ + /-u/

atd.

Jsou však výjimky — zájmena kdo, co:

(5a)

/k-o-/ + {nom. sg. mask.} → /k-o-/ + /-o/

(5b)

/č-e-/ + {nom. ak. sg. n.} → /č-e-/ + /-o/

Aplikací těchto pravidel vznikají výchozí fáze generativního schématu adjektivních a pronominálních tvarů; v závorce je uvedeno číslo pravidla, podle kterého vzniká následující fáze (stav).

I.

Adj

Pron

/1/

II.

Ta + M

Tp + M

/2/

III.

Ra + Fa + M

Rp + Fp + M

/3/

IV.

/dobr-é-/ + M

/t-o-/ + M

/4/

V.

/dobr-é-/ + {nom. sg. mask.}

/t-o-/ + {nom. sg. fem.}

/5/

VI.

/dobr-é-/ + /-í/

/t-o-/ + /-a/

 

4. Pravidla alternace kmene zahrnují: a) pravidla alternace základu, b) pravidla alternace kmenotvorné přípony.

a) Alternace základu

(6a)

/j-e-/ + {nom. sg. mask.} + /-ž/ → /jen-/ + {nom. sg. mask.} + /-ž/

(6b)

/j-e-/ + {nom. …} → /on-o-/ + {nom. …}

(6c)

/j-e-/ + {ak. sg. mask.} → /jej-/ + {ak. sg. mask.}

(7a)

/t-o-/ + /-ø/ → /ten-/ + /-ø/

(7b)

/on-o-/ + /-ø/ → /onen/ + /-ø/

 

(Nelze použít, bylo-li předtím použito pravidla 6b.)

(7c)

/vš-e-/ + {nom. …, ak. …} → /všechn-o-/ + {nom. …, ak. …}

(8a)

/k-o-/ + /-o/ → /kd-/ + /-o/

(8b)

/č-e-/ + /-o/ → /c-/ + /-o/

Pravidla 6a až 8b je možno charakterizovat jako pravidla supletivních alternací základu (platí pouze pro zájmena); další pravidla jsou pak pravidla morfonologických modifikací základu:

[145]

(9a)

/t d n/

 

/ť ď ň/

 

/k h ch/

+/-é-/+{nom. pl. mask.} →

/č ž š/

+/-é-/+{nom. pl. mask.}

/s k/

 

/šť/

 

(9b)

/t d n/ + /-o-/ + Mcpl → /ť ď ň/ + /-o-/ + Mcpl

(9c)

/t d n/ + /-o-/ + {instr. sg., nom. pl.} → /ť ď ň/ + /-o-/ + {instr. sg., nom. pl.}

(12)

/jedn-//všechn-/ + /-ø/ → /jeden-//všechen-/ + /-ø/

(13)

/všechň/ + /-i/ → /všichň-/ + /-i/

(14)

/naš-|vaš-|moj-|tvoj-|svoj-/ + /-ø/ → /náš-|váš-|múj-|tvúj-|svúj-/ +/ /-ø/

b) Alternace kmenotvorné přípony

Pravidla těchto alternací jsou vklíněna — co se týče pořadí aplikace — do morfonologických modifikací základu (mezi pravidla 9 a 12):

(10a)

/vš-e-/

+ Mcpl

/vš-o-/

+ Mcpl

(10b)

/-é-/

 

 

/-í-/

 

/-o-/

+ Mcpl

/-e-/

+ Mcpl

/-e-/

 

 

/-i-/

 

(11)

/-é-/

 

 

 

 

/-í-/

+ Mv

/-ø-/

+ Mv

/-o-/

 

 

 

 

/-e-/

 

 

 

 

Jak jsme již upozornili, nejsou do tabulky koncovek zahrnuty rozdíly v tvarech životných a neživotných maskulin. Naše řešení, na první pohled rozporné (v sg. jsme vyšli z neživotných tvarů, v pl. z životných), není motivováno historicky, třebaže se s historickým vývojem tvarů maskulina kryje. Zvolili jsme je proto, že umožňuje snazší odvození životných tvarů, a to včleněním dalších pravidel za pravidlo 4:

(4a)

{nom. pl. mask. neživ.} → {ak. pl. mask.}

(4b)

{ak. sg. mask. živ.} → {gen. sg. mask.}

Pravidla nezahrnují tvoření tvarů ho (gen., ak. sg. mask.), mu (dat. sg. mask. a n.), tvarů se začátečním ň- (po předložkách) a ak. sg. mask. . Jsou to kontextové varianty, jejichž motivace je mimo oblast morfologie.

 

Závěr. Hlavním cílem naší stati bylo analyzovat morfémovou strukturu adjektivní a pronominální flexe v současné spisovné češtině a ukázat, jak se v tvarech těchto flexívních typů uplatňuje kmenotvorná přípona. Naše analýza je doplněna návrhem systému pravidel, jimiž se řídí tvoření tvarů adjektivní a pronominální flexe. Tento návrh chápeme výhradně jako experiment, který má ověřit názory vyslovené v analytické části.

 

R É S U M É

Zum Morphembau der adjektivischen und pronominalen Flexion der neutschechischen Schriftsprache

In der vorliegenden Abhandlung wird die morphematische Struktur der adjektivischen und pronominalen Flexion der neutschechischen Schriftsprache analysiert; eine besondere Aufmerksamkeit wird dabei der Frage der Verbindungsmorpheme in den genannten Flexionstypen gewidmet. Den zweiten Teil der Abhandlung bildet ein Projekt der generativen Regeln der adjektivischen und pronominalen Flexion. Dieses Projekt wird vom Verfasser als ein Experiment aufgefaßt, das die Thesen der Abhandlung verifizieren soll.


[1] N. Trubetzkoy, Das morphonologische System der russischen Sprache, TCLP 52, Praha 1934, s. 14.

[2] Vl. Skalička, Typ češtiny, Praha 1951, s. 71.

[3] M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov, Praha 1962, s. 144.

[4] M. Komárek, Formační pravidla české konjugace, AUPO-Phil. XXV, 1968, 39—53. Týž, K vývoji morfémové stavby českého slovesa (Změny kmenových formantů a slovesných typů), Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů, Praha 1968, 27—35.

[5] Viz mou cit. stať v AUPO-Phil., s. 45.

[6] Supletivnost zde vědomě chápeme poněkud šíře, než je obvyklé.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 2, pp. 139-145

Previous Alois Jedlička: Poznámky k formální morfologii substantiv ve spisovné češtině

Next Josef Vachek: Ještě k osudu českých posesívních adjektiv (Glosa k pohybu v českém tvarosloví)