Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ještě k osudu českých posesívních adjektiv (Glosa k pohybu v českém tvarosloví)

Josef Vachek

[Articles]

(pdf)

Еще раз к судьбе чешских притяжательных прилагательных (Глосса к динамике чешской морфологии) / De nouveau sur la destiné des adjectifs possessifs en tchèque (une glosse envisageant le mouvement dans la morphologie du tchèque)

Téměř před dvěma desítiletími jsme v rozsáhlejší stati[1] sledovali tendenci, která se projevuje ve všech varietách češtiny (více ovšem v nářečích, zvláště v jihozápadních, než v jazyce spisovném), totiž sklon k postupné likvidaci přivlastňovacích adjektiv typu otcův, matčin v morfologickém plánu jazyka. Pokusili jsme se tehdy tuto likvidační tendenci vysvětlit tím, že její motivací je stále usilovnější snaha o co nejdůslednější odstranění jmenného skloňování adjektiv, tedy flektivního typu, který byl jinak v češtině likvidován prakticky již na počátku historické doby. Poukázali jsme tehdy také na tu okolnost, že právě česká posesívní adjektiva poměrně nejdéle ze všech jmenných adjektivních typů odolávala (a ve spisovném jazyce vcelku, aspoň v sg., dosud odolávají) náporu tendence, jež usiluje o jejich likvidaci. Vyjádřili jsme tehdy také názor, že příčinou této odolnosti je hlavně sémantická výraznost tohoto adjektivního typu (záležející mimo jiné i v odkazu na určitého jednotlivce, nikoli na druh). Naše diagnóza byla později ověřena statí H. Prouzové „Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině“ (NŘ 47, 1964, 129—142) a shledána vcelku správnou.

Chtěli bychom se k této své někdejší diagnóze dnes vrátit malou doplňující glosou, která chce poukázat na to, že novější vývoj českého jazykového vyjadřování se správnost této diagnózy zdá plně potvrzovat. Máme tu přitom na mysli především stále běžnější zatlačování tvaru posesívního adjektiva adnominálním genitivem, a to především od osobních jmen (viz běžný vyjadřovací publicistický typ jako návštěva Kosygina v Kanadě, závody Lenina, kritické názory Tarasova atp.). Ve všech takových spojeních jde o zcela určitou osobu, nikoli o obecné označení: tato skutečnost je v dokonalé shodě s tendencí, kterou lze v českém vyjadřování pozorovat již několik desítiletí, tj. upouštět od významového rozlišení, kdysi běžného, mezi typem práva autora (v obecném pojetí) a typem práva autorova (ve vztahu k určitému jednotlivci). Nově se prosazující adnominální genitiv tedy zřejmě zastává, jak ukazují hořejší příklady, i funkci odkazu na jednotlivce, která dříve nebyla nerozvitému adnominálnímu genitivu českou normativní gramatikou přiznávána.

Závažnost dokladů, jež tu byly výše uvedeny, nijak nezmenšují námitky, že tu do českého publicistického slohu takovéto vyjadřování proniká pod vlivem ruštiny, kde je posesívní adjektivum ve svém základním (tj. nesubstantivizovaném) významu dnes už jen historickou záležitostí. Na půdě pražské jazykovědné školy bylo už počátkem třicátých let právem zdůrazněno, že je to koneckonců pouze vnitřní potřeba jazykového systému, jež rozhoduje, které cizí vlivy na tento jazyk působící se akceptují a které nikoli.[2] Jinými slovy, vliv ruštiny na češtinu by se byl v tomto bodě gramatického systému patrně neuplatnil, kdyby nebyl býval ve shodě s obecnou vývojovou tendencí české gramatické soustavy, v našem případě s tendencí k likvidaci neurčitých adjektivních tvarů. Že tu ostatně neběží jen o čistě vnější, povrchovou záležitost, omezenou na případy prokazatelného ruského vlivu, ale o hlubší, systémovou motivaci, dokazují i takové případy, kde jsou posesívní adjektiva rovněž na ústupu a kde přitom vůbec nelze mluvit o napodobení ruského vzoru.

[147]Jeden takový případ si tu zaslouží pozornosti. Jde o řeč mešních liturgických obřadů, jejímž příznačným rysem býval zpravidla určitý konzervativní tradicionalismus, jež však byla v období nejnovějším radikálně přiblížena normě dnešní živé řeči. Proto nepochybně překvapí, najdeme-li v nejnovějším liturgickém mešním textu v Krédu místo očekávaného Sedí na Otcově pravici opět doklad Sedí na pravici Otce (a obdobně i v Gloria Ty, který sedíš po pravici Otce …),[3] jako tomu bylo v konzervativním textu starším. Překvapuje to tím spíše, že překlad Římského misálu Z. Švédy, vydaný v Římě 1960, se tu od tradičního znění odchýlil formulací Sedí Otci po pravici, resp. Ty sedíš Otci po pravici. Jestliže nejnovější mešní text tuto Švédovu formulaci nepřevzal, nelze to hodnotit jinak, než že se spojení genitivní už nehodnotí jako tradiční latinismus, ale naopak jako spojení, jež je plně ve shodě s vývojovými tendencemi, které se uplatňují v dnešní české gramatické soustavě.

Nelze dále přehlédnout ještě jednu závažnou skutečnost. Pronikání adnominálního genitivu je jen posledním stadiem dlouhého procesu, během něhož byla oblast používání posesívních adjektiv stále více zužována. Jak známo, bylo v stč. úzu možno použít posesívního adjektiva také ve výrazech rozvitých — tak Fr. Trávníček[4] připomíná (jako ostatně před ním už Gebauer) stč. spojení dvór králóv Václavóv, v kterém pak dochází k likvidaci nejprve jednoho z posesívních adjektiv (srov. stč. spojení dvór králóv Václava dvór krále Václavóv), a pak i druhého (tak i v dnešním úzu dvůr krále Václava). V tomto vývojovém kontextu je jen poslední jeho etapou a logickým vyvrcholením, dochází-li také k likvidaci posesívních adjektiv nerozvitých.[5]

Je třeba konečně poukázat i na tu okolnost, že i slovosledné skutečnosti mluví koneckonců ve prospěch nahrazení posesívního adjektiva adnominálním genitivem. Z hlediska sémantické výstavby větného kontextu je označení vlastněné věci (v nejširším slova smyslu) prvkem relativně méně určeným a tedy sémanticky méně jasným než označení vlastníka, které teprve náležitě dokreslí a doplní i po sémantické stránce představu vlastněné věci. Z hlediska aktuálního členění větného je pak přirozené, že v syntaktické dvojici utvářené označením vlastněné věci a jejího vlastníka prvé označení má povahu spíše tematickou, druhé pak rematickou. V tzv. objektivním pořádku obou výpovědních složek (tj. téma - réma) — tedy v pořádku, o němž podle Firbasova[6] výměru plně platí, že se v něm setkáváme s tzv. základním rozvržením výpovědní dynamičnosti — je pak žádoucí, aby označení vlastněného předmětu, jakožto členu určovaného, předcházelo před označením vlastníka, které platí za člen určující. Tato podmínka je vskutku splněna, je-li vlastník označen adnominálním genitivem, jehož místo je až za substantivem, které je tímto genitivem určováno. Naproti tomu postavení posesívního adjektiva je v bezpříznakovém českém slohu zásadně přede jménem označujícím vlastněný předmět, a je tedy v určitém rozporu s pravidly, jimiž se v tomto bezpříznakovém slohu řídí základní rozvržení výpovědní dynamičnosti. Není proto vyloučeno, že také tato okolnost svým způsobem částečně přispívá k motivaci a k dovršení vývojového procesu, který jsme se tu několika črtami pokusili naznačit.

I z tohoto velmi zběžného náčrtu vyplynulo, doufáme, sdostatek jasně, že dynamičnost jazykového systému lze zjistit nejen v jeho základní, zvukové rovině (jejíž problematice jsme před čtyřmi roky věnovali speciální monografii), ale i v rovinách vyšších, a to i v rovině poměrně tak vysoce normalizované, jako je právě rovina [148]morfologická. Jak známo, podařilo se Miloši Dokulilovi[7] v téže rovině, a to na úseku slovesa, postihnout řadu významných bodů, v kterých je morfologický systém češtiny v znatelném pohybu. K výsledkům, jež by se na úseku jmen, ať už substantiv či adjektiv, daly srovnat svým významem s výsledky analýzy Dokulilovy, bylo by ovšem třeba zabrat mnohem šíře a hlouběji, než jsme v této glose mohli učinit.

 

R É S U M É

More Remarks on the Fate of Czech Possessive Adjectives

Further evidence is presented for the thesis formulated by the present author almost two decades ago, asserting the tendency towards gradual liquidation of the possessive adjectives of the type otcův, matčin in the grammatical system of Modern Czech. The new evidence is drawn from religious contexts and from its confrontation with the facts of the functional sentence perspective, as developed by the Prague linguistic school.


[1] J. Vachek, K problematice českých posesívních adjektiv, Studie a práce lingvistické 1, 1954, 171—189.

[2] Srov. diskusní příspěvek B. Havránka na mezinár. fonologické konferenci uspořádané Pražským fonologickým kroužkem r. 1930; příspěvek je zaznamenán v protokolech konference, publikovaných v TCLP 4, 1931, s. 304. — Podrobněji se daným okruhem otázek zabývá naše stať K otázce vlivu vnějších činitelů na vývoj jazykového systému, SlavPrag 4, 1962, 35—46.

[3] Liturgické mešní modlitby, Praha 1969, s. 7 a 10.

[4] Fr. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, s. 336.

[5] Na tuto okolnost mne v soukromém rozhovoru upozornil doc. dr. Fr. Kopečný.

[6] Srov. J. Firbas, Thoughts on the Communicative Function of the Verb in English, German and Czech, Brno Studies in English 1, 1959, 39—63, a jeho stať Ze srovnávacích studií slovosledných, SaS 23, 1962, 161—174.

[7] V souborném díle O češtině pro Čechy, Praha 1960, do něhož M. Dokulil přispěl kapitolou „Vývojové tendence časování v současné spisovné češtině“ (s. 192—221).

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 2, pp. 146-148

Previous Miroslav Komárek: Stavba tvarů adjektivní a pronominální flexe v spisovné češtině

Next František Miko: Lexikálne obmedzenie genitívu druhovej príslušnosti