Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O souhláskových „vznikových alternacích“ v češtině

Oldřich Leška

[Articles]

(pdf)

Об «альтернациях возникновения» согласных в чешском языке / Les «alternances additives» des consonnes en tchèque

Ve své dnes již klasické knize o teorii odvozování zavedl Miloš Dokulil pojem vznikové alternace;[1] je to pojem velmi důležitý pro systematiku morfonologického popisu, jak vyniká z celku autorovy české morfonologie, kterou v jednom úseku své knihy podává. Když jsem knihu četl, pracoval jsem na své ruské mluvnici a přirozeně mne hned napadla ruská vzniková alternace souhlásková typu /p/ // /pľ/, /b/ // /bľ/ …, a také česká paralela k ní: alternace typu /b/ // /bj/, /m/ // /mn’/ s lokálním územ /m/ // /mj/, tedy případy střídání jako /rib-a/ // /ribj-e/, /du:m/ // /v domn’-e/, /vira:bi:/ // /vira:bjeji:/, /umi:/ // /umn’eji:/, tj. v podobě pravopisné ryba // rybě, dům // v domě, vyrábí // vyrábějí, umí // umějí. Byla tak pro mne vyřešena jedna z drobných otázek konfrontační rusko-české morfonologie, připravované pro novou vědeckou mluvnici ruštiny a tím jsem považoval věc za vyřízenou, i když — kdykoli jsem se v nějaké souvislosti s touto alternací setkal — tanula mi na mysli a provokovala k replice pasáž z České mluvnice, kde se říká „Souhlásky retné (b, p, m, v, f) se s jinými souhláskami v slovech příbuzných ani v tvarech téhož slova nikdy nestřídají.[2] Této alternace si nevšimla ani Komárkova studie v TLP 1[3] a setkáváme se s ní v jistém pojetí až v knize „Čeština jazyk cizí“.[4] Je přirozené, že se k této věci vracím právě v tomto příležitostném čísle, vždyť Dokulilův výklad mi byl prvním impulsem.

Důvod, proč tento typ souhláskových alternací unikal pozornosti, je zřejmě v pravopisných návycích a záhy osvojených formulacích školské mluvnice; rozdíly mezi tvary v lese, v kostele, na dvoře z jedné strany, a tvary na dubě, v domě ze strany druhé, se pociťují z tohoto hlediska daleko spíše jako rozdíly v podobě koncovky než jako rozdíly v podobě kmene, tj. jako rozdíly mezi pravopisným e a ě.

Promítnout tento způsob nazírání do segmentace tvarů (tedy např. /na dub-je/) by znamenalo se smířit s flekčními alomorfy s anomální fonematickou strukturou, protože struktura typu CV (C označuje souhlásku, V samohlásku) se jinak ve flexi buď nevyskytuje vůbec (v sg. substantiv a sloves), anebo je vázána na jiný tvarotvorný formant v širokém slova smyslu (staven-í-mi, dobr-é-ho, t-o-ho, pros-í-me, děl-ej-te).[5] Je tedy lepší než členění typu /na dub-je/ členění jiné, a to — zůstaneme-li u zvoleného příkladu — členění /na dubj-e/. Tím mizí i poslední pochybnost o existenci vznikové souhláskové alternace v češtině.

Alternace lze pojímat široce jako způsob formulace pravidel postupného přechodu od hloubkové roviny výrazového plánu k rovině povrchové, tj. přechodu od roviny morfofonémické k rovině fonémické (fonologické) a konečně k rovině fonetické. Pravidla přechodu od roviny fonémické (fonologické) k rovině fonetické se běžně za alternace nepovažují (není však proti tomu zásadních důvodů); jsou to automatické obměny výrazové a na jejich základě je rovina povrchová (fonetická) pre[185]diktabilní, vycházíme-li z dat roviny hloubkové (fonologické) i naopak.[6] Morfonologie v pojetí N. S. Trubeckého,[7] které se často vyčítala přílišná šíře, pracovala s alternacemi v poněkud zúženém smyslu (ve srovnání s tím nejširším pojetím, které jsem naznačil výše), a to především s obměnami automatickými z hlediska podmínek realizace fonologických protikladů, kde však jen rovina povrchová je prediktabilní; morfofonémickému <plodø> odpovídá fonémické (fonologické) /plot/, avšak fonémickému /plot/ může odpovídat morfofonémické <plotø> i <plodø>.[8] Dále morfonologie Trubeckého počítala s alternacemi v nejužším smyslu, s alternacemi morfologickými; morfologické alternace již vyžadují při aplikaci určení, o který morfém, popř. kterou morfematickou konstrukci (konfiguraci) jde.[9]

Podle toho, co jsem o alternacích obecně řekl, patří vznikové alternace souhláskové, o které nám zde jde, k alternacím morfologickým a jistě se objeví v některém systematickém pojednání české morfologie, popsány podle jednotlivých morfologických kategorií, kde k nim dochází (v deklinaci, konjugaci v užším slova smyslu, v tvoření dalších tvarů slovesných, v stupňování adjektiv a adverbií, v tvoření adverbií, při kořenných obměnách typu věřit // víra).

 

R É S U M É

Consonantal “Additive Alternations” in Czech

Any future systematic description of Czech morphology has to take into account morphological non-automatic alternations of labials /b/ // /bj/, /p/ // /pj/, /v/ // /vj/, /f/ // /fj/, /m/ // /mj/mń,/, e.g. /riba/ // /ribje/ (i.e. ryby//rybě) which have been usually ignored. The term „vznikové alternace“ rendered here as additive alternations was introduced by M. Dokulil as opposite to the term „zánikové alternace“, i.e. zero alternations (Schwundallternationen.)


[1] M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, Teorie odvozování, Praha 1962, s. 162n.

[2] B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice3, Praha 1970, s. 33. — Celá partie o střídání souhlásek je taková, že by v ní zmíněné alternace našly své zcela samozřejmé místo. — Na mnoha místech se výslovně uvádí, že písmeno ě označuje hlásky dvě (je), s. 21, 53 aj.

[3] M. Komárek, Sur l’appréciation fonctionelle des alternances morphologiques, TLP 1, Praha 1966, 141—161.

[4] I. Poldauf - K. Šprunk, Čeština jazyk cizí, Mluvnice češtiny pro cizince, Praha 1968, zvl. s. 10—15.

[5] Uvedené příklady nebo alespoň některé se dají co do členění interpretovat i jinak, ale to na věci nic nemění, naopak by alternativní interpretace věc zjednodušily — další koncovky typu CV tím odpadnou, nové nepřibudou.

[6] Např. každému /ŋk/ v češtině odpovídá /nk/ a naopak.

[7] N. S. Trubeckoj, Das morphonologische System der russischen Sprache, TCLP 5, Praha 1934.

[8] To ovšem implikuje takové pojetí fonologie, která si vyřešila problém vyloučení protikladu tak, jak to soustavně dělá strukturní morfologie: realizuje-li se v jistých podmínkách z protikladu A: :B jen člen A, je to člen A. — Je třeba upozornit, že určení „hloubková“ rovina a „povrchová“ rovina jsou určení poměrná, relativní.

[9] To lze provést různými způsoby, např. indexací, výslovným určením kategorie, anebo koneckonců i tak, jak věc řeší I. Poldauf v knize uvedené v pozn. 4.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 2, pp. 184-185

Previous František Kopečný: Lze, nelze, nelzelo…

Next Slavomír Utěšený: Areální aspekty slovotvorné a výrazotvorné variability (Příspěvek k teorii kontaminace a lidové etymologie)