O souhláskových „vznikových alternacích“ v češtině

Oldřich Leška

[Články]

(pdf)

Об «альтернациях возникновения» согласных в чешском языке / Les «alternances additives» des consonnes en tchèque

Ve své dnes již klasické knize o teorii odvozování zavedl Miloš Dokulil pojem vznikové alternace;[1] je to pojem velmi důležitý pro systematiku morfonologického popisu, jak vyniká z celku autorovy české morfonologie, kterou v jednom úseku své knihy podává. Když jsem knihu četl, pracoval jsem na své ruské mluvnici a přirozeně mne hned napadla ruská vzniková alternace souhlásková typu /p/ // /pľ/, /b/ // /bľ/ …, a také česká paralela k ní: alternace typu /b/ // /bj/, /m/ // /mn’/ s lokálním územ /m/ // /mj/, tedy případy střídání jako /rib-a/ // /ribj-e/, /du:m/ // /v domn’-e/, /vira:bi:/ // /vira:bjeji:/, /umi:/ // /umn’eji:/, tj. v podobě pravopisné ryba // rybě, dům // v domě, vyrábí // vyrábějí, umí // umějí. Byla tak pro mne vyřešena jedna z drobných otázek konfrontační rusko-české morfonologie, připravované pro novou vědeckou mluvnici ruštiny a tím jsem považoval věc za vyřízenou, i když — kdykoli jsem se v nějaké souvislosti s touto alternací setkal — tanula mi na mysli a provokovala k replice pasáž z České mluvnice, kde se říká „Souhlásky retné (b, p, m, v, f) se s jinými souhláskami v slovech příbuzných ani v tvarech téhož slova nikdy nestřídají.[2] Této alternace si nevšimla ani Komárkova studie v TLP 1[3] a setkáváme se s ní v jistém pojetí až v knize „Čeština jazyk cizí“.[4] Je přirozené, že se k této věci vracím právě v tomto příležitostném čísle, vždyť Dokulilův výklad mi byl prvním impulsem.

Důvod, proč tento typ souhláskových alternací unikal pozornosti, je zřejmě v pravopisných návycích a záhy osvojených formulacích školské mluvnice; rozdíly mezi tvary v lese, v kostele, na dvoře z jedné strany, a tvary na dubě, v domě ze strany druhé, se pociťují z tohoto hlediska daleko spíše jako rozdíly v podobě koncovky než jako rozdíly v podobě kmene, tj. jako rozdíly mezi pravopisným e a ě.

Promítnout tento způsob nazírání do segmentace tvarů (tedy např. /na dub-je/) by znamenalo se smířit s flekčními alomorfy s anomální fonematickou strukturou, protože struktura typu CV (C označuje souhlásku, V samohlásku) se jinak ve flexi buď nevyskytuje vůbec (v sg. substantiv a sloves), anebo je vázána na jiný tvarotvorný formant v širokém slova smyslu (staven-í-mi, dobr-é-ho, t-o-ho, pros-í-me, děl-ej-te).[5] Je tedy lepší než členění typu /na dub-je/ členění jiné, a to — zůstaneme-li u zvoleného příkladu — členění /na dubj-e/. Tím mizí i poslední pochybnost o existenci vznikové souhláskové alternace v češtině.

Alternace lze pojímat široce jako způsob formulace pravidel postupného přechodu od hloubkové roviny výrazového plánu k rovině povrchové, tj. přechodu od roviny morfofonémické k rovině fonémické (fonologické) a konečně k rovině fonetické. Pravidla přechodu od roviny fonémické (fonologické) k rovině fonetické se běžně za alternace nepovažují (není však proti tomu zásadních důvodů); jsou to automatické obměny výrazové a na jejich základě je rovina povrchová (fonetická) pre[185]diktabilní, vycházíme-li z dat roviny hloubkové (fonologické) i naopak.[6] Morfonologie v pojetí N. S. Trubeckého,[7] které se často vyčítala přílišná šíře, pracovala s alternacemi v poněkud zúženém smyslu (ve srovnání s tím nejširším pojetím, které jsem naznačil výše), a to především s obměnami automatickými z hlediska podmínek realizace fonologických protikladů, kde však jen rovina povrchová je prediktabilní; morfofonémickému <plodø> odpovídá fonémické (fonologické) /plot/, avšak fonémickému /plot/ může odpovídat morfofonémické <plotø> i <plodø>.[8] Dále morfonologie Trubeckého počítala s alternacemi v nejužším smyslu, s alternacemi morfologickými; morfologické alternace již vyžadují při aplikaci určení, o který morfém, popř. kterou morfematickou konstrukci (konfiguraci) jde.[9]

Podle toho, co jsem o alternacích obecně řekl, patří vznikové alternace souhláskové, o které nám zde jde, k alternacím morfologickým a jistě se objeví v některém systematickém pojednání české morfologie, popsány podle jednotlivých morfologických kategorií, kde k nim dochází (v deklinaci, konjugaci v užším slova smyslu, v tvoření dalších tvarů slovesných, v stupňování adjektiv a adverbií, v tvoření adverbií, při kořenných obměnách typu věřit // víra).

 

R É S U M É

Consonantal “Additive Alternations” in Czech

Any future systematic description of Czech morphology has to take into account morphological non-automatic alternations of labials /b/ // /bj/, /p/ // /pj/, /v/ // /vj/, /f/ // /fj/, /m/ // /mj/mń,/, e.g. /riba/ // /ribje/ (i.e. ryby//rybě) which have been usually ignored. The term „vznikové alternace“ rendered here as additive alternations was introduced by M. Dokulil as opposite to the term „zánikové alternace“, i.e. zero alternations (Schwundallternationen.)

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 2, s. 184-185

Předchozí František Kopečný: Lze, nelze, nelzelo…

Následující Slavomír Utěšený: Areální aspekty slovotvorné a výrazotvorné variability (Příspěvek k teorii kontaminace a lidové etymologie)