Lze, nelze, nelzelo…

František Kopečný

[Články]

(pdf)

Чешские выражение lze, nelze, nelzelo / Les expressions tchèques lze, nelze, nelzelo

O českém lze bylo u nás v širším záběru psáno už dvakrát. První je na svou dobu výborná studie Prokopa Langa „Příslovečné výrazy jest (není) lze, nelze“.[1] Druhá je stať J. Zubatého „Lzě, nelzě“.[2] Přestože se Zubatému zdálo, že po Langovi není zapotřebí obírat se touto věcí podrobněji, přináší jeho stať některé korektury a široce se obírá problémem tzv. progresívní palatalizace. Budiž mi dovoleno podat souhrnný obraz o tomto modálním adverbiu, a to víc po stránce etymologické, jak to bylo cílem i obou statí předchozích. Po stránce stylistické je snad zajímavé jen to, že ačkoli je lze, nelze prostředek knižní (v normálním knižně nezaměřeném stylu je dnes jeho synonymem jde, nejde: to jde udělat za dvě hodiny[2a]), drží se houževnatě, ba vniká i do běžného jednacího stylu v kancelářích JZD na Hané. Ale tato otázka nás nebude zajímat.

U tohoto slova nutno narazit na problém tzv. progresívní palatalizace, protože ve výchslov. jazycích (a u předponových derivátů též v pol. a polab.) jsou doloženy tvary nepalatalizované, v bělorušt. jsou výlučné. Je strus. ne l’ga vedle nelzja,[3] z rus. dialektů uvádí Dal’ archangelské nel’gá a záprus. dial. přesmyknuté negljá (nehljá?). Výlučné je bělorus. l’ha//il’há, negativní nél’ha uvádí Karskij[4] z 15. stol.; jen Nosovič[5] uvádí i nél’zja. V ukrajinštině je toto adv. jen v jazyce starším, akademický slovník[6] je neuvádí: Želechovskij[7] a Vasmer[8] uvádějí nél’ha vedle nil’há (Hričenko[9] jen toto), jen Vasmer uvádí i nel’zjá.

Běžnější jsou palatalizované tvary: stsl. lьza, častěji lьzě; strus. a rus. nelzjá (o br. dial. nél’zja a ukr. starším nel’zjá viz výše). V staré ruš. i ne lzě,[3] rus. dial. i nel’zí (kurské, smolenské), nél’zi (archang.), Daľ uvádí dále pskovské il’zjá, Jarko[10] permské lozjá. — Stč. lzě, nelzě, č. lze, nelze, lašsky i jza, nejza.[11] V starší slovenštině nel’dze nebo nel’dza,[12] Bernolák má nelze jako bohemismus, akademický slovník uvádí tři tvary, nel’zä, nelzä, nelza (všechny řídké, buď bohemismus, nebo rusismus). — Stpol. nie ldza i nie lza,[13] slez. nie lza, spisovný je řídký archaismus nie lża, patrně zvratnou analogií za domněle mazurující z.[14]

[180]Ještě dříve než si všimneme funkce tohoto adverbia, musíme upozornit, že je lьga ap. známo ještě i jako substantivum, a to v strus. ještě i s řádnou adjektivní shodou: kaja lьzja jestь.[15] Dále srov. sevrus. l’ga ‚úleva‘ (např. l’ga ot podatej), bělorus. l’ha ‚možnost‘ (l’hi ne majem heto zdzelac‘) a ‚úleva‘ (l’hi ni v čom nam ne dajuc‘) (obé Nosovič s. v., vedle adverbiálního l’ha ‚lze‘). — Záporný tvar je jako subst. doložen v strus. nelьga ‚nesvoboda, nevolnictví‘ (vedle adv. funkce ‚nemožno‘), dále v ukr. nel’ha „naßkaltes Schneewetter“, jež má možná obdobu v starším čes. nářečním nelze (dnes je tam nelze[16]). — Plurale tantum je v pol. nářečním lgi ‚zadní část saní‘.[17]

Substantivní charakter mají však i stč. doklady typu co sě lékaři zdálo nelzě; nenie-li lzě obého (gen. záporový!; obé v Gebauerově slovníku). Srov. i čes. nář. bude ti nelze (Lang 15), obdobné stčes. tohoť nelze bude tobě (LegKat), kde sice možno, ale nikoli nutno doplnit inf.: lze chápat jako „toho možnost pro tebe nebude“.

Jen mimochodem uveďme i předponové „složeniny“: stsl. polъ(d)za, strus. a rus. pol’za ‚užitek ap.‘, sevrus. pol’ga, ukr. pil’ha ‚úleva‘, polab. püölga,[18] pol. ulga. Lang 4 nezapomněl ani na pol. obelga ‚urážka, pohana‘, doslova ‚zlehčování‘, jež třeba rozlišovat od obełgac ‚obelhat‘. Pol. obelga převzal do svého slovníku i Jungmann (odtud uvádí Miklošič ve slovníku omylem i č. obelha ‚schimpf‘).[19]

Adverbializovaný předložkový výraz donél’zja ‚do nemožnosti‘ (ja terpel donel’zja, Daľ), mající obdobu v čes. jedí a pijí do nelze[20] ovšem nevznikl spojením předložky a substantiva.

A nyní přehled typů, v nichž se naše adverbia vyskytují:[21]

Kladné adverbium (predikativum) po kladné sponě (která v préz. může chybět) je doloženo v jazycích starých, staroslověnštině, staré ruštině, staré češtině, z nových v češtině, běloruštině a v rus. nářečích: Stsl. (když byl dotázán) ašte e lьzě puštati ženą svoją; českocsl. tobě l’zě bęše iti za mužъ ljubo ne iti; strus. (csl.) lzě li dvěma agnьcema služiti (Srez. 2, 66 k r. 1276); stčes. u Boha všecko lzě jest; jest lzě obé (a nenie-li lzě obého, lépe jest sě modliti[22]); čes. arch. jen z této strany lze jest dějiny světové pojímati; dnes v préz. beze spony: věděl, kde lze ve městě nejlepší zboží nejlaciněji dostati; bylo lze slyšet i tlumený hovor apod. — Nakonec bělorus. ci l’ha heta zrabic?; skazac’ to l’ha ‚da jak to zdzelac’?; kali b il’há bylo ‚kdyby bylo možno‘ atp.

Kladné adverbium po záporné sponě — přechod k tomuto typu tvoří strus. ni sěna ljudьmъ bęše lzě dobyti; stsl. ne běaše lьza dvizati jego (téměř subst.); něstь mi lьzě inamo iti; českocsl. ne běaše že ima lьze (!) sьchoditi se stěnoju; srbskocsl. ne bě ima l’za žiti vь kupě. — Stč. čbánu lzě mluviti nebieše; čes. arch. není lze, aby snad jeden ostatním podíl … vykazoval. Normální záporové typy při préteritu a kondicionálu jsou „nebylo lze tudy jíti“ a „kdyby sto let předla, nebylo by jí lze ten len sepřísti“.

Záporné adv. bez (prézentní) spony: stsl. ne lьzě sъpasti sę inako; strus. ano togo ne l’ga prěstupiti; … s drugomь ně l’ga po piru dobrě besědovati, aže nъ sъ bogomь; nelzja piti i konja napoiti; … ne lzě vstupati vъ totъ peredělъ; rus. nelzja solnyšku podvaždy v sutki obchodiť (Dal’); bělorus. nel’há ničoho zdzelac’; u cemnace [181]čytac’ nel’há; ne l’ha tobě bylo prici ko mně (v grafice Nosovičově). — Stč. osuda nelzě utéci; nelzeť vám zde mieti moci; čes. arch. toho nelze mysliti; čes. tak nelze rozumět pravému štěstí; ze staré slovenštiny uvádí Stanislav nelcze sse gemu kwuli ucziniti a akad. slovník archaické typy chatrč nel’zä otvoriť, oklamať vás nelzä, tie piesni Tvoje opakovať nelza. — Stpol. w czem czlowiek nie odpoczywa, w tem mu trwać nie ldza; piciać bych ci dała, ale nie lza dosiac(!) twego swiatego(!) ciała;[23] pol. nář. dwóch robót nie lza naráz zrobič; pol. arch. do takiego sadu dopušcič nie lża.

Záporné adv. po kladné sponě: strus. běše ne lzě ichъ vzęti; stč. nelzě bylo hnúti zrakem; potom budeš chtieti a nelzeť bude mieti; jest nelze proroku zahynouti jinde Jeruzaléma (Jungmann z bible Benát. a Kral.); nelze jest nám toho učiniti; ještě Palacký: v památném uzavření tomto nelze jest nespatřiti jádro, z něhož mohlo vzrůsti …; nelze bylo kam utéci (Veleslavín); nelze ho bude najíti (Lomnický). Tak se ve starší češtině střetávají dva typy, není lze a jest nelze/nelze jest.

Funkce predikativa vede lehko i k formální verbalizaci, k časování. K časování vedly bezděčně případy jako stč. „dobré, bez něhož sě nic dobrého nelzě státi“,[24] kde možno nelzě nahradit tvarem nemůže (popř. stč. nemuož); podobně (z Beckovského) to oboje nelze přemoženo býti. A tak dokládá Kott už z r. 1647 „v lesích pro zimu obstáti nelzeme“.[25] Obrozenecká tendence po časování (Jungmann v překladu Ztraceného ráje „zjednat klamem, čeho silou nelzelo“, Kott 1, 959 dokonce „nelzeli nás poznati“ = nemohli) není tak nepřirozená. Častěji se ovšem verbalizují adverbia nutnostní, srov. slovanské adv. trěba/treba, které se verbalizovalo na jihu (slovin. to bi mi trebalo, sch. tako je trebalo da bude, mak. taka trebalo da bide, trebaše da dojdete; v bulharštině dostalo i imperfektivizační formans, trjabva je 3. sg. préz., trjabvaše impf.) a také v sousední slovenštině (trebalo to zrobiť, trebalo by to zrobiť), ba i z polštiny uvádí Karłowicz (v. pozn. 17) nie trzebałaś zważać. Z neslov. jazyků uveďme tu jen synonymní litevské reîkia, s préteritem reikéjo (místo reikia bùvo) a futurem reikési (m. reikia búsi), Zubatý 1. 1. 75, (v. pozn. 2) a řecké χρή s impf. ’εχρήν apod.

Po stránce etymologické máme před sebou tvary dvojího typu: a) tvary typu lьga a lьdza (stsl. lьza v praxapoštolu šišatovackém),[25a] rus. nelzjá ap., včetně patrně stč. lzě — a b) tvary typu stsl. lьzě (strus. lzě je vzhledem k domácímu nelzjá/nelьga patrně paleoslavismus). Tvary typu (a) jsou jasné nom. sg. Problémem jsou tvary typu (b). Vzhledem k jejich omezení na stsl., a to ještě nikoli výlučně, vzniká přirozeně otázka, zda i tam se nedají hodnotit jako nominativ. Mohlo by se tak hodnotit lьzě v Cloz., Lang tak hodnotí (na s. 13, pozn. 26) i lьzě Supr., protože se prý v této památce ja označuje písmenem ě. Supr. píše etymologické ja pomocí ě jen výjimečně.[26] Kromě Supr. a Cloz. je doloženo lьzě ještě po jednom dokladu ve dvou památkách českocsl. (v Životě sv. Benedikta ono výše uvedené lze). Takže naopak jen ony dva doklady ze Supr. zůstávají svědectvím nenominativního lьzě. A toto lьzě jde nejpřirozeněji vysvětlit jako adv. k adjektivu lьgъ, sice pův. u-kmenovému (takže bychom čekali adv. jiného typu), ale přešlému bez formální změny (jakou vidíme u lьgъkъ) k o-kmenům. Adjektivum lgi je doloženo v pol. nářečích (teraz jest zima lga ‚mírná‘; Karłowicz s. v.). Takový výklad naznačil už Lang 4, dále ho však zastřel zbytečnou úvahou o původu této adverbiální koncovky, zdůrazňuje pořád víc tu lokálovost tvaru[27] než adverbiálnost. Ani Zubatý dále nešel. A přece Kottem [182](1, 959) zachycený starší lidový úzus „dnes to půjde přes Labe nelze“ a patrně i Prusíkovo bude ti nelze a výše citované dnes je tam nelze ukazují, že adjektivní adv. nelzě možno předpokládat i pro češtinu, možná, že stč. lzě je aspoň zčásti tohoto původu. Lang naopak na s. 16—17 soudí, že původně byl všude typ (a), nom., který se pro ranou adverbializaci přizpůsobil ve stsl. adverbiím i formálně. Nelze to zcela vyloučit, na pozdější původ adverbia lьzě ukazuje i jeho „o-kmenová“ derivace, ale přesto je přirozenější vyjít pro lьzě přímo od adjektiva lьgъ, existovalo-li i na slov. jihu. Sémantickou paralelu máme pro takové adverbiální lьzě ve slovinském nář. lehko, s jinou vazbou, např. če lehko pojemo? ‚lze/je možno zpívat?‘.[28]

Vzhledem k možnosti chápat lьzě jako adv. na -ě není třeba vycházet při jeho výkladu od lok. substantiva lьga — a ještě problematičtější je pokládat je za dat. sg.,[29] prý podle trěbě[30] a vysvětlovat nějakými analogiemi nominativ(!), jako to činí Vasmer.[31] Nominativ tu věru netřeba vysvětlovat, je tak přirozený, že právě dativ by potřeboval vysvětlení a motivování (nejsugestivnější je tu stsl. obrat trěbě byti ‚být k potřebě/být třeba‘).

Střídání typů lьga/lьdza je jedním z ukázek, na jak vratkých nohou stojí hláskoslovné výklady tzv. progresívní palatalizace. Brückner právem nevěří[32] na fonetické podmínky této palatalizace. Souhlasím s ním, že hláskově nelze vysvětlit koexistenci typů bližika a učenica,[33] Milika a Milica —že při této věci jde o proces slovotvorný a ne hláskoslovný. Jen bych to neformuloval jako on (nebo podobně Machek v článku o této palatalizaci[33a]), neříkal, že otьcь je otьk- plus -je. Taková formulace mate, zejména když se ještě postaví otьcь vedle dvojic neuter na -isko/-išče, jež jsou geneticky starší. Jde říci prostě, že se slovotvorně — a z příčin patrně afektačních, i když dochází u některých slovotvorných typů ihned k neutralizaci — využívá palatalizace. Že jde o postupný, někdy integrální přechod od „tvrdých“ typů k „měkkým“, jak to vidět dobře ještě na stavu baltském: proti litevskému „jo-kmenovému“ jaunikis máme i my junьcь, ale naše věnьcь má proti sobě ještě vainikas. Střídání typů rožek/rožec, strýček/strýčec, skočec/skoček (a tedy i hrnec/hrnek, dúbec/dúbek, kabátec/-tek …, piesencě/piesenka) a také jęga/jędza, lьga/lьdza, stьga/stьdza je podle mého soudu naprosto obdobné geneticky staršímu střídání typu čes. tíha/tíže, rus. tjaga/dial. tjaža, merëga/merëža ap. Některé slovotvorné typy začaly vyžadovat palatalizace. Tak bych rozuměl stsl. střídání typu grakati/-cati, -vykati/-vycati ap., v jsl. měkkost zobecněla (doticati, vidjati, bulh. viždam ap.), u nás je výjimečná: mácěti vedle mákati, mýcěti proti smýkati. Případy jako mizeti proti míhati, stsl. lęcati proti lękati budou jistě přívrženci hláskoslovného výkladu vysvětlovat hláskoslovně a jinde mluvit o analogii, analogie je při hláskoslovném výkladu „progresívní“ palatalizace nezbytný a velmi často užívaný deus ex machina. Ale že jde původně o afektační slovotvorný typ, je zejména dobře vidět na jménech, na střídáních typu Vachek/Vašek/Vachec (poslední dvojice se hláskoslovnému výkladu přímo vysmívá), Vácha/Váša, [183]Pecha/Píša, Mácha/Máša, Radoch/Radoš, Radúch/Radúš, Bolech/Boleš atp. Příklady typu tíha/tíže a koexistence činitelských sufixů -ačь/-akъ (máme i dvojice jmen typu Salak/Salač, Synák/Synač) ukazuje, že se tohoto slovotvorného prostředku užívalo od pradávna, když ještě byly z k’ a g’ střídnice jako za první palatalizace (zatímco při koexistenci např. -nikъ/-nica má druhý typ střídnice jako za palatalizace druhé) — aniž musíme vždy myslet na skutečné j-ové sufixy do slova a do písmene.

 

R É S U M É

Lze, nelze, nelzelo …

Der Verfasser erörtert die Formen und Funktionen dieses Modaladverbs in den slavischen Sprachen. Er macht darauf aufmerksam, daß die Form lьzě für regelrechtes Adverb zum Adjektiv lьgъ betrachtet werden kann (Adj. lgi ist im Polnischen bezeugt) — und zwar wenigstens teilweise auch das alttschech. lze, das sonst natürlich als Nom. sg. erklärt wird, ebenso wie die näheren Kontinuanten der Formen lьga/lьdza. Das Abwechseln oder gar Nebeneinander dieser Formen (ausschließlich ist die Form l’ha/il’há im Weißruss.) gilt ihm als einer von mehreren Einwänden gegen das Auffassen der sog. „progressiven“ Palatalisation als eine phonetische Erscheinung. Es gab keine progressive Palatalisierung als lautgesetzlicher Prozess — dagegen wird die Palatalisation seit jeher als Wortbildungsfaktor ausgenützt. Einige Wortbildungstypen beanspruchten Palatalisierung. Nicht aber aus lautlichen Gründen (vgl. die Koexistenz bližika, ąžika : děvica, učenica, oder Gen. sg. učenika : Nom. sg. učenica, oder die lautgesetzwidrigen Iterativa wie navycati), sondern urspr. wohl aus Expressivität.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 2, s. 179-183

Předchozí Václav Křístek: K otázce funkčního rozpětí odborného stylu

Následující Oldřich Leška: O souhláskových „vznikových alternacích“ v češtině