O struktuře větných významů (Diskusní příspěvek s hlediska strukturní psychologie)

Mihajlo Rostohar

[Articles]

(pdf)

La structure du sens de la phrase. (Esquisse fondée sur les principes de la psychologie structurale)

Význam jakékoli věty jest myšlenka (po případě soud), jejíž podstata je v celistvosti dvou pojmů, z nichž jeden se v ní stává subjektem a druhý predikátem. Takovou funkci pojem sám o sobě nemá, nabývá jí teprve v myšlence. Celistvost jevů, v níž vznikají nové obsahy vědomí jako nové danosti — nazýváme strukturou. V tom smyslu považujeme i myšlenku jako „význam věty“ za strukturu, a to za strukturu funkcionální. V myšlence vyjádřené větou pták zpívá — stane se pojem pták subjektem a pojem zpívati predikátem. Je jasné, že pojem pták sám o sobě ještě není subjekt ani pojem zpívati predikát, neboť pojmy ty mohou míti zcela opačnou funkci, na př. ve větách slavík je pták a zpívati není snadné je pojem pták predikát, pojem zpívati subjekt. Funkce subjektu a predikátu nabývají pojmy teprve v myšlence, v níž poznáváme svéráznou funkcionální strukturu.

Struktura není totéž co soustava. Soustava je pojetí logické neboli formální; týká se uspořádání pojmů a myšlenek a je pro ni charakteristické to, že je buď platná nebo neplatná. Struktura proti tomu je pojetí empirické a je charakterisována celistvými kvalitami; je možno o ní jen říci, jaká je, ale nelze tvrditi, že jest platná nebo neplatná.

[212]V tomto článku chci ukázati na to, že „významy vět“ jsou vesměs strukturami a že se vytváření těchto struktur děje psychologickými zákony. Seznání zákonitostí jejich strukturálního utváření není zajisté bez významu pro poznání větné syntaxe.

 

I. Rozbor významu vět s přívlastkem a přístavkem.

 

a) Smysl věty s přívlastkem drobný pták zpívá[1] jest strukturován takto:

1. soud: pták zpívá; schematicky S₁ ← P₁

2. soud: pták — drobný; schematicky S₂ ← P₂

3. soud: pták, jenž zpívá, jest tentýž pták, jenž je drobný — čili subjekt prvního soudu (S₁) jest totožný se subjektem druhého soudu (S₂). Schema toho soudu je: (S₁ S₂) ← P₃ (relace identity).

V třetím soudu tedy klademe identitu či totožnost S₁ a S₂. Tento třetí soud je scelující soud, jímž tvoříme celistvost obou prvních soudů. „Význam vět“ s přívlastkem jest strukturovaná celistvost ze tří soudů, v níž subjekt a jeho atribut jsou myšlenkovou celistvostí, takže celou tuto strukturu můžeme schematicky — vzhledem ke zvláštní funkci atributu — označiti takto:

(P₂ → S₂, ₁) ← P₁

Atribut (drobný) je pojem nesamostatný a poukazuje na subjekt, k němuž náleží jako jeho bližší určení (kvalitativní determinace). Proto nelze stavěti atribut na roveň subjektu, jenž je samostatný pojem funkční. — Psychologické důvody, proč určitý subjekt determinujeme v tom či onom případě atributem, jsou různé; určiti je lze z psychologické situace, za které takový soud (myšlenku) tvoříme[2].

 

b) Smysl věty s přístavkem Václav, družba, se smál jest strukturován takto:

1. soud: Václav se smál S₁ ← P₁

2. soud: Václav — družba S₂ ← P₂

3. soud: Václav, který se smál, jest tentýž Václav, jenž byl družbou (S₁ S₂) ← P₃ (relace identity).

Schema celé struktury: P₂ → (S₁, ₂) ← P₁

Subjekt soudu Václav se smál je zde určen samostatným pojmem, a to nadřaděným (družba), jenž sám o sobě jako aposice nevyžaduje subjektu. Funkční pojem přístavku jest k subjektu ve volnějším postavení než pojem přívlastku. Přístavek má tedy jako determinant subjektu jinou funkci než přívlastek.

Smysl jiné věty s přístavkem umřela panna, růže v poupěti (Erb.) jest poněkud složitější, ale je strukturován v podstatě stejně.

1. soud: (určitá) panna zemřela S₁ ← P₁

2. soud: růže — v poupěti S₂ ← P₂

3. soud: panna byla jako růže, jež je v poupěti S₃ ← P₃ = S₃ ← (S₂ ← P₂)

4. soud (scelující): panna, jež umřela, byla táž panna, jež byla jako růže v poupěti, t. j. že subjekt 1. soudu (S₁) jest totožný se subjektem 3. soudu (S₃) čili (S₁ S₃) ← P₄ (relace identity).

[213]Schema této struktury lze naznačiti takto: (P₂ → S₂) → (S₁, ₃) ← P₁.

Výsledek rozboru jest, že přístavky jsou svým významem s hlediska psychologického myšlenky, kdežto přívlastky jsou pouhé pojmy. Rozdíl mezi přívlastkem a přístavkem jest tedy v odlišném smyslu obou členů věty čili je věcný a proto nelze je zaměňovati.

 

II. Věty s doplňkem čili verbálním atributem, na př. věta chlapec chodí bos; přítel leží nemocen; selka chodí v klobouku. Rozbor významu těchto vět nás vede k těmto výsledkům. Smysl věty chlapec chodí bos je týž jako smysl věty chlapec chodí, jsa bos, čili chlapec je bos a tak (v tom stavu) chodí. Jednak se zde tvrdí, že „chlapec — bos“ S₁ ← P₁, jednak že „chlapec chodí“ S₂ ← P₂, a konečně je zde vyjádřen soud, že chlapec, jenž jest bos, jest týž chlapec, jenž chodí, čili (S₁ S₂) ← P₃ (relace identity).

Schema celistvého soudu jest: P₂ → (S₁, ₂) ← P₁

Zejména z rozboru věty selka chodí v klobouku je na první pohled jasné, že doplněk v klobouku se nevztahuje jen k slovesu chodí, nýbrž i k jménu selka. Smysl této věty je, že selka je v klobouku a tak chodí. V těchto i podobných případech se klade důraz na okolnosti, za jakých subjekt vykonává činnost, což vyjadřujeme prostě kladením doplňku na konec věty, aby tím byl zdůrazněn stav nebo okolnosti subjektu.

Stejnou strukturu má i smysl vět: přítel leží nemocen nebo hory stály bez mraků, bílé, veliké a hrozivé (Rais).

Jako věty s doplňkem se někdy uvádějí i věty, jejichž smysl jest zcela jinak strukturován. Na př. hlad je výborný kuchař; hoden jest dělník mzdy své; stařec bývá chladný, zasmušilý, smutný; den byl jako vyzlacen, anebo dokonce věty takovéto: život je krátký; Karlův most byl jako makové pole v dešti; a bylo všechno dobře; svět jest všech lidí domov; Bůh je láska; dům je na spadnutí; loupiti není koupiti; ten člověk je hr (splašený).

Rozbor smyslu věty hlad je výborný kuchař nám ukazuje tuto strukturu:

1. soud: hlad je kuchař S₁ ← P₁

2. soud: kuchař — výborný S₂ ← P₂

3. soud, že subjekt 2. soudu (S₂) je totožný s predikátem 1. soudu (P₁), čili: (P₁ S₂) ← P₃ (relace identity).

Schema celé struktury: S₁ ← (P₁ ← P₂), t. j. hlad je kuchař — (je) výborný, čili v neredukovaném tvaru by věta zněla: hlad je kuchař a ten je výborný.

„Výborný kuchař“ tedy není žádný doplněk k přísudku „je“, nýbrž je kuchař je přísudek k podmětu „hlad“, kdežto „výborný“ je bližší určení k pojmu „kuchař“.

Smysl věty: hoden jest dělník mzdy své je ten, že dělník jest hoden — své mzdy. Struktura smyslu této věty záleží v celistvosti těchto soudů:

1. soud: dělník je hoden S₁ ← P₁

2. soud: neurčitý pojem hoden se určí konkretním pojmem mzda (hoden mzdy) S₂ ← P₂

3. soud, v němž se určí pojem mzda dalším pojmem svá (t. j. dělníkova), S₃ ← P₃.

Strukturu významu této věty lze schematicky vyjádřiti takto:

S₁ ← (P₁ ← P₂ ← P₃).

[214]Ve větách, jako Bůh je láska; dům je na spadnutí; loupiti není koupiti; anebo ve větě: ten člověk je hr a pod., vůbec není doplněk, neboť pojmy láska, na spadnutí, koupiti a hr mají funkci predikátu, která je naznačena kopulou jest. Tedy: Bůh (subj.) je láska (pred.); dům (subj.) je na spadnutí (pred.); loupiti (subj.) není koupiti (pred.).

 

III. Věty s příslovečným určením.

 

Příslovečné určení čili adverbiale je podle gramatického pojetí výraz, jímž se děj zevně určuje; vyjadřuje tedy místní, časové, způsobové nebo příčinné vztahy, po případě okolnosti děje slovesného.

Jako příklady se uvádějí věty: protěž roste na skalách; pes štěká na návsi (místo); pes štěká zvečera (čas); úlisnost nejostřeji uštkne (způsob); pes štěká z ostražitosti, děti se chvěly zimou, padl mdlobou (příčina); šel městem, pravda vždycky vítězí, chodím rychle, chodí jako na drátkách, pole leží ladem, stříleli naslepo, mluvili na prázdno, děvče červené jako růže, byl modrý jako chrpa, je zdravý jako rys, země bohatá ovocem, byl Čech smýšlením, Žižka byl slepý na jedno oko, dítě se vyspalo do červena, řeka hluboká po pás, je nemocen na smrt, kniha stojí 20 korun, jsem starší o rok než ty, čest je dražší nade všechno zboží, Bůh řekl skrze proroka, rána (byla) mečem dána, psal perem, chybami se učíme, nádoba z hlíny učiněná, cesta zavátá sněhem, musí se dým pro teplo trpěti, soused koupil pole pro syna a pod.

Smysl věty protěž roste na skalách je takovýto: protěž roste, a to na skalách; čímž se určuje zvlášť místo, na kterém protěž roste. Určení „na skalách“ patří k obsahu věty „protěž roste“, nikoli jen k slovesu „roste“, jak se v mluvnicích učívá. Zde pojem „na skalách“ jako určení místa děje (slovesného) vůbec nemá pravého smyslu, neboť o samém ději „roste“ přece nelze tvrditi, že je to „na skalách“.

Struktura smyslu této věty jest složena takto:

1. soud: protěž roste S₁ ← P₁;

2. soud: je to na skalách (S₁ ← P₁) ← P₂. Subjektem druhého soudu je obsah 1. soudu, o němž platí predikát „na skalách“.

Příslovečné určení v tomto případě tedy není žádný atribut verbální, nýbrž je bližší určení (predikát) obsahu původního soudu: protěž roste.

Stejným způsobem je strukturován smysl vět s příslovečným určením místa, jako na př. pes štěká na návsi, děti skáčí po louce, (on) šel městem, a pod. Jejich smysl jest: pes štěká — a to na návsi, děti skáčí — a to po louce, (on) šel — a to městem. Schema: (S₁ ← P₁) ← P₂.

Stejnou strukturu má smysl věty s příslovečným určením času, neboť věty: pes štěká zvečera, pravda vítězí vždycky, neštěstí nikdy nezahálí, poctivost trvá na věčnost, a pod. znamenají, že pes štěká — a to zvečera, pravda vítězí — a to vždycky, neštěstí nezahálí — a to nikdy, poctivost trvá — a to na věčnost. Struktura smyslu těchto vět nám tak ukazuje stejné schema, jako je mají věty s příslovečným určením místa: (S₁ ← P₁) ← P₂.

Co se týče smyslu vět s příslovečným určením způsobu, třeba předem podotknouti, že jejich struktura je zcela odlišná od smyslu vět s příslovečným určením místa a času, neboť ve větách: chlapec mluví hlasitě, chodím rychle, mluví slabě, čas rychle utíká, růže krásně kvetou a pod., jež se uvádějí jako příklady, příslovečná určení způsobu jsou zřejmě určením děje: mluviti hlasitě, choditi rychle, zpívati krásně. Tohoto určení lze stejně tak užíti u jiných dějů, na př. kvísti krásně, zpívati hlasitě atd. Je nesporné, že uvedená určení způsobu jsou toliko určení pre[215]dikátu původní věty, neboť věta „(on) mluví hlasitě“ znamená, že jeho mluvení je hlasité, a věta „pták zpívá krásně“ znamená, že jeho zpívání je krásné atd. Smysl takovýchto vět má strukturu:

1. soud: chlapec mluví S₁ ← P₁

2. soud: mluvení je hlasité S₂ ← P₂

3. soud: hlasité mluvení (S₂) je mluvení chlapce (S₁), čili subjekt 2. soudu (S₂) je identický s predikátem 1. soudu (P₁). Je to týž děj. (P₁ S₂) ← P₂ (relace identity).

Schema struktury smyslu věty: S₁ ← (P₁ = S₂) ← P₂.

 

Zcela jinou strukturu má však význam věty šlechtic byl Čech smýšlením, neboť její smysl jest, že šlechtic byl svým smýšlením Čech, t. j. že jeho smýšlení bylo české. Možno také říci: šlechtic byl českého smýšlení čili že šlechtic smýšlel česky. Pojem Čech je tedy bližší určení k pojmu „smýšlení“, kterýžto pojem je přísudek k podmětu „šlechtic“.

Tedy: šlechtic byl smýšlením — Čech, čili schematicky: S₁ ← (P₁ ← P₂).

Smysl věty pes štěká z ostražitosti je zase ten, že pes štěká, protože je ostražitý. Vlastně by se mělo říci: pes je ostražitý, proto štěká. Zde vysvětlujeme činnost subjektu z jeho vlastnosti (ostražitosti). Děj a jeho příčina jsou tedy v subjektu. Proto nelze považovati určení „z ostražitosti“ za příslovečné určení způsobu k ději „štěkati“, nýbrž třeba je chápati jako bližší určení subjektu. Z této příčiny vysvětlujeme děj jako její účinek.

Schema smyslu této věty jest toto:

1. soud: pes je ostražitý S₁ ← P₁

2. soud: proto (takový) pes štěká S₂ ← P₂

3. soud: mezi obsahem 1. soudu a obsahem 2. soudu je relace kausální, čili:

[(S₁ ← P₁) (S₂ ← P₂)] ← P₃ (relace kausální).

Jiný příklad máme ve větě lidé se hněvají pro pravdu. Její smysl je, že lidé se hněvají — a to pro pravdu, čili že říci si pravdu bývá příčina toho, že se lidé hněvají. Tato věta má v podstatě stejnou strukturu jako předcházející, totiž:

že lidé se hněvají a

že příčinou toho bývá pravda, kterou si lidé řeknou.

Jako zvláštní druh vět s příslovečným určením způsobu se uvádějí věty s příslovečným určením prostředku, na př. píši perem, (on) přijel vozem, zaplatili zbožím a pod. Rozebereme-li smysl těchto vět, sotva je lze redukovati na věty s příslovečným určením způsobu, neboť věta „píši perem“ znamená, že „já píši“ a k tomu používám pera, jímž se ona činnost uskutečňuje. Pero však nelze zde chápat jako způsob, nýbrž jako prostředek k dosažení cíle, po případě jako podmínku, za které subjekt děj uskutečňuje. Tato podmínka je míněna v tomto případě jako podmínka mé činnosti, tedy já píši — a to perem, čili:

(S₁ ← P₁) ← P₂.

Příslovečné určení perem tudíž určuje obsah soudu podmínkou, za které se činnost (děj) určitého subjektu uskutečňuje.

[216]Jako příklad věty s příslovečným určením zřetele se uvádí věta Žižka byl slep na jedno oko. Rozbor smyslu této věty nám ukazuje tuto strukturu:

1. soud: Žižka byl slep S₁ ← P₁

2. soud: slep — na jedno oko S₂ ← P₂ (jak slepý?)

3. soud: P₁ a S₂ jsou totožné.

Schematicky pak lze naznačit strukturu významu té věty takto:

S₁ ← (P₁ ← P₂).

V podstatě stejnou strukturu má také smysl vět s příslovečným určením míry.

 

IV. Věty s členy rozšířenými, jednoduchými nebo rozvitými.

Příklady: Pes a kočka jsou ssavci. Na dubovém stole se octly jahody, vaječníky, smetana, chléb, med, máslo. Křída je bílá a křehká. Hory stály bez mraků, bílé, veliké a hrozivé. Vina tvá je velká, těžká, bez příkladu. Každá struna teď se chvěje, pláče, výská.

Rozebereme-li smysl těchto vět, shledáme, že jejich struktura není táž; je třeba rozeznávati dvě skupiny.

Smysl věty: pes a kočka jsou ssavci, je tento:

1. soud: pes je ssavec S₁ ← P₁

2. soud: kočka je ssavec S₂ ← P₂

3. oba tyto soudy mají totožný predikát (P₁ P₂) ← P₃ (relace identity).

Schematicky: (S₁ a S₂) ← P (ssavec).

Smysl této věty je vždy složený soud, jehož strukturu tvoří scelující soud (relační), v němž se klade identita predikátů dvou nebo více soudů. Takovou strukturu mají všechny věty s více subjekty (kopulativní věty).

Zcela jinou strukturu má smysl vět, jako křída jest bílá a křehká. Zde se tvrdí:

1. soud: křída je bílá S₁ ← P₁

2. soud: křída je křehká S₂ ← P₂

3. subjekty 1. a 2. soudu jsou identické, čili (S₁ S₂) ← P₃ (relace identity).

Schema: S₁ ← (P₁ a P₂). Tyto soudy nazývají se konjunktivní a právem se rozeznávají od soudů kopulativních.

Rozbor dalších vět tohoto druhu nás vede k stejnému výsledku. Smysl jejich má strukturu celistvých soudů; podstatu jejich tvoří scelující soud, v němž se klade identita subjektů několika soudů, jež jsou konstituanty struktury celistvého soudu.

Věty s členy rozšířenými ovšem mívají někdy i vedlejší význam, čímž se struktura jejich původního smyslu poněkud mění. Na př. věta princ byl povahy pevné, ba vzdorovité znamená:

1. princ byl povahy pevné S₁ ← P₁

2. princ byl povahy vzdorovité S₂ ← P₂

3. subjekty 1. a 2. soudu jsou identické S₁ (S₂) ← P₃ (relace identity).

Schema: S₁ ← (P₁ a P₂).

Predikáty P₁ a P₂ znamenají vlastně soudy: povaha pevná, povaha vzdorovitá. Dále se v této větě tvrdí, že soud „princ byl povahy pevné“ musí býti determinován, poopraven dalším soudem „princ byl povahy vzdorovité“. Tato determinace či korekce bývá naznačena spojkami ba, ano, až, natož, nadto a pod.

[217]V případech, kde se členy větné spojují vysvětlovacími spojkami totiž, doplňuje se soud první dalším soudem, buď co do jeho obsahu nebo co do jeho platnosti.

Je však třeba zdůrazniti ještě to, že mnohé věty, jež se uvádějí jako příklady spojení stupňovacího, vysvětlovacího, důsledkového, odporového, připouštěcího a rozlučovacího, kryjí se svým smyslem částečně se souvětími souřadnými, částečně pak se souvětími podřadnými.

To plyne z rozboru věty pan Brožek byl nejen Čech, ale i vlastenec. Její smysl je ten, že případný soud „pan Brožek byl jenom Čech“, není správný, neboť pan Brožek byl i vlastenec. Neplatnost případného soudu „pan Brožek byl jenom Čech“, plyne ze soudu druhého, jenž svým obsahem odporuje případnému soudu prvnímu. Proto se první soud zamítá. To právě jest smysl celé této věty.

Věty, jako na př. moře bylo čisté, ale hluboké, mají ten smysl, že eventuální soud „protože bylo moře čisté, nebylo hluboké“ se zamítá, neboť moře bylo skutečně proti očekávání hluboké.

Věta Slované byli i svéhlaví a proto vždy nesvorní má opět tento smysl:

1. Slované byli svéhlaví

2. v důsledku toho byli nesvorní.

To znamená, že druhý soud jest důsledek soudu prvního čili že oba soudy jsou ve vztahu konsekvence. To jest třetí soud scelující, v němž se klade relace konsekvence. Jeho schema: [(S₁ ← P₁), (S₂ ← P₂)] ← P₃ (rel. konsekvence).

Z rozboru smyslu uvedených příkladů vět plyne, že hlediska ve výkladu skladby vět nejsou vždy stejná, proto ta nápadná bezradnost i ve výkladu jednotlivých členů věty rozšířené.

 

V. Věty s předmětem.

 

Svéráznou strukturu má smysl věty s předmětem, na př. kočí bije koně. Zde se tvrdí: 1. kočí bije S₁ ← P₁

2. kůň je bit S₂ ← P₂

3. bije a bit jest týž děj, jenž jest s hlediska „kočí“ chápán jako činnost, kterou aktivní subjekt koná, s hlediska „kůň“ je chápán jako stav trpný, do něhož přechází. Kočí je subjekt činnosti, kůň subjekt stavu.

Schema 3. soudu: (P₁ P₂) ← P₃ (relace identity).

Vedle toho se zde tvrdí, že tento stav jest výsledkem činnosti subjektu, to však je naznačeno akusativem jako pádem passivního subjektu čili subjektu jeho stavu.

Máme tedy 4. soud, že obsah soudu „kůň je bit“ jest výsledkem obsahu soudu „kočí bije“:

[(S₁ ← P₁), (S₂ ← P₂)] ← P₃ (relace kausální).

Výsledný stav passivního subjektu (objektu) naznačuje se akusativem.

Schema celistvého soudu je: S₁ ← (P₁ P₂) → S₂.

Poněkud jinou strukturu mají věty s t. zv. vnitřním předmětem, na př. hříšník činí pokání, bojoval těžký boj, dřímá sladký sen, spí spánek spravedlivého; žák píše úlohu, truhlář robí skříně, pan farář měl pěkné kázání; měl bolest, měl radost atd.

Rozbor smyslu těchto vět ukazuje zase tyto výsledky: Věta hříšník činí pokání znamená, že hříšník se kaje; činí pokání a kaje se jsou dva ekvivalentní výrazy, neboť [218]znamenají totéž. Pojem „činiti“ má zde funkci predikativní, doplňuje se dalším pojmem „pokání'“. Činí pokání jest tedy prostě predikátem k subjektu „hříšník“.

Schema soudu jest: S₁ (hříšník) ← P₁ (činí pokání).

Svou strukturou se ničím neliší od soudu hříšník se kaje nebo žák píše a pod.

Smysl věty (on) bojoval těžký boj je: (on) bojoval těžce, nebo dále věty (on) spí spánek spravedlivého — on spí jako spí spravedlivý; dřímá sladký sen znamená prostě: dřímá sladce; věta pan farář měl pěkné kázání značí: pan farář kázal pěkně.

Tyto vnitřní objekty jsou toliko formální objekty, jak správně zdůrazňuje Trávníček (ve 4. vyd. Gebauerovy Příruční mluvnice, str. 242); příslovečná určení jsou predikáty k predikátu původního soudu.

Naproti tomu věty žák píše úlohu, truhlář robí skříně a pod. znamenají, že subjekt svou činností realisuje určitý plán nebo cíl, neboť úloha, pokud se píše, ještě neexistuje; stejně také neexistuje skříň, pokud ji truhlář dělá. Takové objekty třeba tedy chápat jako cíl realisačního děje. Jest nutno si uvědomiti, že význam slovesa není pouze děj, nýbrž děj má i významy funkcí, kterých nabývá ve větě, po případě jako predikát v soudu.

Základní význam slovesa je sice děj, ale děj je možno chápat buď jako činnost anebo jako stav. Činnost jest děj, jenž pochází z aktivního subjektu. Děj jako činnost subjektu jest zaměřen na určitý cíl, neboť subjekt jej svou určitou činností uskutečňuje. Činnost jest tedy realisací cíle, jenž se má uskutečniti. Každá činnost jako záměrný děj má vždy určitý cíl, jenž se pokládá v gramatice za vnitřní objekt činnosti.

Tímto cílem je v každém případě buď realisace nějakého předmětu ideálního, t. j. neskutečného (ideálu), který má býti činností uskutečněn, jako na př. ve větách: žák píše úlohu, t. j. úloha se píše, krejčí šije šaty, t. j. šaty se šijí atp. Anebo jest tímto cílem realisace zamýšleného stavu, do něhož má býti nějaký reálný předmět uveden, na př. kočí bije koně, t. j. kůň je bit.

Cíl, jenž se má uskutečniti určitým dějem lze chápati jen jako passivní subjekt, s nímž se něco děje. Cíl, k němuž jest děj zaměřen, je vlastní příčinou, motivem činnosti subjektu.

Říká-li se v syntaxi, že činnost subjektu jest namířena k objektu jako ke svému cíli, pak není to v podstatě nesprávné, ale není takovým pojetím úplně vystižen význam objektu.

Přitom nelze lpěti na slovních výrazech věty, neboť nejsou vždy adekvátní se základní strukturou myšlenkovou, kterou vyjadřují v tom nebo v onom případě. Při interpretaci formy určité věty třeba zjistiti původní význam, z kterého třeba vyjíti jako z větného typu, a pak teprve hledati sekundární významy. Východiskem k tomu ovšem může býti toliko psychologický rozbor smyslu vět. Z výsledku takového rozboru teprve lze vysvětlovati, proč v určitých případech užíváme té a v jiných případech jiné větné formy.

Passivum znamená v podstatě stav. Stav chápe se jako děj, jehož existence není závislá na subjektu, jehož aktivnost se vylučuje. Subjekt takový pak pokládáme za passivní předmět, t. j. patiens, na nějž činnost agentu míří nebo přechází. V syntaxi je nazýván proto patiens, aby byl takto rozlišen od subjektu aktivního. To jest vlastní význam passivních forem slovesa. Od těchto trpných stavů subjektu [219]nutno rozeznávati stavy, jejichž existence je sice do jisté míry závislá na subjektu, které však přes to nelze chápati jako jeho činnosti. Chápeme je jako činnosti, jež byly vůlí subjektu pouze připuštěny. Takové děje se funkčně podstatně liší od záměrného jednání subjektu a jsou slovně vyjádřeny stavovými slovesy (na př. sedím, spím, sním a pod.) na rozdíl od sloves aktivních, jimiž vyjadřujeme činnosti subjektu.

 

Poněkud odlišnou strukturu mají soudy vyjádřené větou s předmětem v dativu, na př. matka zpívá dítěti, je mi líto, je nám zima a pod.

Zde je třeba rozlišovat dvě skupiny soudů. Do první skupiny řadíme ty soudy, v nichž chápeme passivní subjekt jako předmět (patiens), na němž má činný subjekt (agens) zájem, z kterého svou činnost koná. Nečinný subjekt se zde pokládá jednak za motiv (movens) čili pohnutku (příčinu), pro kterou se činnost koná, a jednak za předmět, k němuž je činnost aktivního subjektu zaměřena, ať už v jeho prospěch nebo v jeho neprospěch (dativ commodi a incommodi). Tato základní funkce zaměřenosti jest v pojetí každé činnosti, proto lze snadno vysvětliti, proč byla apercipována právě dativem jako pádem směru.

Smysl věty matka zpívá dítěti je složen takto:

1. soud: matka zpívá S₁ ← P₁

2. soud: (matka zpívá) dítěti, t. j. dítě jest motivem zpěvu matčina.

Schema: S₁ ← P₁ → S₂.

Do této skupiny řadíme dále soudy, v nichž se udává příčina afektivního stavu subjektu jako movens, na př. jsem tomu rád, závidím mu, přejeme jim, věřím mu a pod. Objekt v dativu zde znamená, že předmět považujeme za příčinu afektivních stavů, jež subjekt zažívá, avšak ne v tom smyslu, že by je předmět vyvolal svým přičiněním.

Do druhé skupiny zase řadíme soudy, v nichž chápeme některé afektivní stavy, které subjekt sám na sobě zažívá, jako by byly jemu určeny, na př. nám je zima, je mi líto a pod. Smysl jest ten, že subjekt není příčinou dějů, nýbrž že je zažívá pouze jako afektivní stavy, v nichž se nalézá bez své vůle nebo přičinění.

Stejného rázu je smysl vět, kde je objekt v dativu vyjádřen u sloves, jako věřiti, zazlívati a pod. Na př. věta uvěřil jim znamená: jejich chování způsobilo, že uvěřil; nebo zazlívali mu značí: choval se tak, že mu to brali za zlé.

Ve všech těchto případech je dativem naznačen motiv činnosti aktivního subjektu.

Rovněž bývá dativem vyjádřena osoba, jež má zájem (interes) na věci. Jde tu o relaci interesu; osoba je pak chápána jako subjekt zažívající emoci zájmu. Na př. drahá je mi vlast; ljepa ti je djevojka (srb.), t. j. krásná je dívka tobě, atd.

 

VI. Smysl souvětí souřadných a podřadných.

 

Mnohem složitější jest struktura smyslu souvětí, neboť kromě smyslu obou vět nabývají obě ještě další významy, na př. souvětí souřadné hřmí, blýská se a prší znamená nejen, že hřmí, že se blýská a že prší, nýbrž vedle toho se tvrdí také to, že jsou to děje současné. Struktura celistvého soudu je pak složena takto:

 

1. vjemový soud: hřmí S₁ ← P₁

[220]2. vjemový soud: blýská se S₂ ← P₂

3. vjemový soud: prší S₃ ← P₃

4. soud: děje se to současně.

 

Schema celistvého soudu jest:

[(S₁ ← P₁), (S₂ ← P₂), (S₃ ← P₃)] ← P₄ (relace současnosti).

Téhož druhu jest význam vět: země byla pustá a tma byla nad propastmi; viděl jsem i uvěřil jsem a pod.

Věty, jako kde se pivo vaří, tam se dobře daří, mají stejnou strukturu. V celistvém soudu klademe jako predikát relaci identity místa: kde — tam.

Svérázná je struktura hypotetického soudu, jehož slovním výrazem jsou nejen věty podmínkové, ale též souvětí souřadné, a to velmi často. Na př. ve větě je-li Mohamed prorok boží, korán je od boha netvrdíme, ani že Mohamed je prorok boží, ani že korán je od boha, nýbrž tvrdíme pouze to, že platnost druhého soudu závisí na platnosti prvního soudu. V hypotetickém soudu tedy klademe relaci konsekvence, jež jest mezi dvěma (nebo více) myšlenkami. Máme tedy pouze jediný soud, jehož subjektem jsou dvě myšlenky, o nichž se klade predikát, že jsou v relaci konsekvence. Hypotetický soud má tedy tuto strukturu:

 

[myšlenka (S₁ ← P₁), myšlenka (S₂ ← P₂)] ← P₃ (relace konsekvence).

 

Záporný hypotetický soud, jehož slovní výraz je nejčastěji věta připouštěcí, na př. ačkoli byl mráz, květiny nezmrzly, je podobně strukturován, jenomže jeho subjektem jest celý hypotetický soud, který popíráme. Smysl připouštěcí věty jest, že soud hypotetický „byl-li mráz, květiny zmrzly“ jest neplatný. Jeho schema jest:

 

{[(S₁ ← P₁), (S₂ ← P₂)] ← P₃} ← P₄ (modální relace záporu).

 

Mnoho vět, jež se uvádívají jako příklady souvětí souřadného, mají ve skutečnosti smysl hypotetického soudu. Na př. lékař léčí, Bůh uzdravuje; litera zabíjí, ale duch oživuje; lež má krátké nohy, daleko neujde; nebylo práce, nebylo výdělku a pod.

Smysl těchto souvětí nezáleží jenom v tom, co je oběma částmi souvětí vyjádřeno, ale i v tom, co toto souvětí jako celek znamená. Tento význam se však kryje se záporným hypotetickým soudem. Smysl věty lékař léčí, ale Bůh uzdravuje je ten, že soud „protože lékař léčí, lékař uzdravuje“ jest neplatný, protože odporuje platnému soudu „Bůh uzdravuje“. Zápor hypotetického soudu plyne z odporovacího soudu, jehož platnost se bezpodmínečně uznává.

Záporný hypotetický soud jest rovněž smyslem vět přípustkových, na př. ačkoliv byly veliké mrazy, stromy nezmrzly; ačkoli je bohatý, přece není moudrý atp. Úplně stejnou strukturu mají soudy, jež vyjadřujeme větami důvodovými, na př. lež má krátké nohy, proto daleko neujde, a pod. Takové věty totiž vyjadřují kausální soud, jehož struktura se skládá tím způsobem, že v celistvém soudu se klade kausální vztah mezi obsahem soudu prvního a soudu druhého. Tvrdíme tedy:

1. lež má krátké nohy S₁ ← P₁

2. lež daleko neujde S₂ ← P₂

3. mezi obsahem 1. a 2. soudu je relace kausálnosti.

 

Schematicky naznačeno: [(S₁ ← P₁), (S₂ ← P₂)] ← P₃ (relace kausálnosti).

[221]Shledáváme, že soud má podobnou strukturu jako hypotetický soud. Subjektem tohoto soudu jsou dva původní soudy, o nichž se klade relace kausálnosti. Proti tomu subjektem hypotetického soudu jsou dvě myšlenky, o nichž se klade relace konsekvence.

 

Nebylo úmyslem tohoto stručného výkladu o strukturní povaze větných smyslů podati úplný jejich rozbor. To by bylo prostě nemožné. Rozborem smyslu jednotlivých kategorií větných typů chtěl jsem ukázat, do jaké míry by strukturní hledisko mohlo přispěti syntaxi k hlubšímu pochopení větných významů a pomáhati k novému, snad jednoduššímu a účelnějšímu jejich třídění.

Slovo a slovesnost, volume 3 (1937), number 4, pp. 211-221

Previous Oldřich Králík: Rozbor tekstových změn v Olbrachtově Žaláři nejtemnějším

Next Olga Srbová: Postava v novém dramatu