Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slovo, věta, onomaziologická kategorie

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

Слово, предложение, ономазиологическая категория / Le mot, la phrase et la catégorie onomasiologique

Miloš Dokulil vymezil onomaziologické kategorie jako typy utváření, strukturace obsahu (pojmu) vzhledem k jeho vyjádření v daném jazyce, jako základní pojmové struktury tvořící v daném jazyce základ pojmenování.[1] Tam, kde mluví o různých způsobech realizace onomaziologických kategorií, konstatuje, že se mohou realizovat nejen derivací, ale i skládáním slov, stejnou onomaziologickou strukturu mají i slova nemotivovaná. „Kromě toho se v podstatě tytéž pojmové struktury, které nacházíme v pojmenováních různého druhu, mohou realizovat i ve výpovědi, kde tvoří gnozeologickou základnu pro významovou a mluvnickou strukturu větnou“ (srov. o. c. v pozn. 1, s. 39).

Lze tedy tvrdit, že onomaziologická kategorie je nejobecnější sémantická struktura, jíž jazyk pojmenovává (zobrazuje, odráží, projektuje) objektivní realitu. Jde o jazyku imanentní, specifické struktury, jejichž funkčními složkami jsou substance, vlastnost, děj a okolnostní určení. Onomaziologické kategorie jsou podmíněny skutečností (jejich odrazový, projektivní charakter), hlavním příznakem jejich imanence je, že týž fakt[2] skutečnosti může být jazykově interpretován ve smyslu různých onomaziologických kategorií, jak ostatně na to upozorňuje M. Dokulil v cit. práci.

V této stati chceme: (1) formulovat umělý jazyk L a popsat formálně[3] jeho vlastnosti, (2) konfrontovat vlastnosti přirozeného jazyka (češtiny) s vlastnostmi jazyka L s poukazem k úloze onomaziologické kategorie a dalších sémantických principů v sémantické struktuře přirozeného jazyka.

 

1. Jazyk L je vymezen: 

a) Konečnou množinou onomaziologických kategorií Kn{k1, k2, …Kn}, kde k1—n je formule a má strukturu aFb, nebo aFbc, přičemž predikátové proměnné nabývají hodnot substance (x, y, k), vlastnosti (r), okolnostního určení (z) a formule k1—n; relátor F nabývá hodnot děje (L, M, R, T, V) nebo situačního relátoru (P, L, V).[4]

[194]Uveďme příklady onomaziologických kategorií jazyka L:

xPr

(x má vlastnost r)

xTyk

(x působí na y prostřednictvím k)

xTy

(x působí na y)

xTyz

(x působí na y v z) aj.

xRy

(x způsobuje y)

 

 

Onomaziologické kategorie uvedené sub a) jsou vymezeny velmi obecně, na tomto stupni neplatí Dokulilova teze, že onomaziologická kategorie je dvoučlenná, neboť je tvořena onomaziologickou bází a příznakem (srov. o. c. v pozn. 1, s. 29). Pro náš cíl je výhodné (při respektování výše citovaných principů Dokulilova pojetí onomaziologické kategorie) vymezit její strukturu pouze jako relaci substančních, vlastnostních … prvků. Strukturace na bázi a příznak je již spjata s její lexikální realizací.

b) Operací lexikální realizace onomaziologické kategorie. Při této operaci je jeden a jen jeden symbol formule definován jako báze, ostatní symboly nabývají touto operací hodnoty příznaku. Jde již o onomaziologickou kategorii zcela ve smyslu Dokulilově, z našeho hlediska jde o slovo jazyka L, které má význam substance, vlastnosti, děje nebo okolnostního určení. Takto je v jazyce L dána množina slov Vn{v1, v2, … vn}, kde v1—n je formule a má strukturu aFb, aFb, aFb, nebo aFbc, aFbc, aFbc, aFbc (za podmínek nabývání hodnot viz a), přičemž kurzívou tištěný symbol nabývá hodnoty báze.

 

Uveďme příklady slov jazyka L:

xTy

ten/ta/to, který/která/které/co působí na někoho/něco

xTy

ten/ta/to, na koho/co působí někdo/něco

xTyk

ten/ta/to, jehož prostřednictvím působí někdo/něco na někoho/něco

xTyk

ten/ta/to, na koho/co působí někdo/něco prostřednictvím někoho/něčeho

xPr

mít vlastnost r

xTy

působit na někoho/něco aj.

c) Operací větné realizace onomaziologické kategorie. Jde o strukturaci na „gramatický subjekt“ a „gramatický predikát“, touto cestou vznikají věty (v lingvistickém smyslu termínu). Při této operaci je jeden a jen jeden symbol formule definován jako „gramatický subjekt“, ostatní symboly nabývají touto operací hodnot „gramatického predikátu“. Takto je v jazyce L dána množina vět Sn{s1, s2, … sn}, kde s1—n je formule a má strukturu aFb, aFb, aFb, nebo aFbc, aFbc, aFbc, aFbc (za podmínek nabývání hodnot viz a), přičemž polotučně tištěný symbol nabývá hodnoty „gramatického subjektu“.

 

Uveďme příklady vět jazyka L:

xPr

subjektem je substance x, které je predikováno „mít vlastnost r“.

xTy

subjektem je substance y, které je predikováno „x působí na y“.

d) Operací substitucí; tato operace znamená dosazení slov jazyka L do vět téhož jazyka. Platí při tom, že slovo lze dosadit pouze do stejnojmenného symbolu věty, tedy podle pravidel typu: aFb do symbolu a ve větě aFb tehdy a jen tehdy, jestliže aFb je substance, a proměnná a ve větě aFb má hodnotu substance. Substitucí tedy dochází k sémantické specifikaci symbolů vět.

 

Uveďme příklady substituovaných vět jazyka L:

(xTy); Pr

ten/ta/to, který/co působí na něco, je subjektem, jemuž je predikováno „mít vlastnost r“.

xT; (xTyk)

ten/ta/to, na něhož/niž/něž/co působí někdo/něco prostřednictvím někoho/něčeho je subjektem, jemuž je predikováno „x působí na y“, přičemž platí y ≡ (xTyk).

[195]e) Žádná jiná konstrukce nemá charakter formule jazyka L.

 

2. V této části stati budeme konfrontovat s češtinou jednoduchý jazyk L vyložený sub 1; konfrontace bude mít charakter vyhledávání slov a vět češtiny, jejichž onomaziologická struktura je izomorfní onomaziologické struktuře slov a vět jazyka L.

Pokud jde o derivační realizaci, je pro češtinu důkladně zpracována.[5] Z hlediska jazyka L mají charakter slov nejen derivační realizace jako zřícenina, slovní spojení zřícený hrad, ale i konstrukce jako „dům, který se zřítil“, „zřítivší se dům“ apod. Jazyk L tak naznačuje, jakým způsobem řešit otázku sémantických substitucí a derivací v sémantických větných vzorcích. Např. věty Zřícenina stojí nad řekou. Zřícený hrad stojí nad řekou. Hrad, který se zřítil, stojí nad řekou lze chápat na určitém stupni abstrakce jako sémantické substituce symbolu N sémantického větného vzorce N — LOC. Problematika sémantických derivací by tím byla omezena, derivace gramatických větných vzorců by se řešily v rámci široce pojaté syntaxe pojmenování. Znamenalo by to v podobných případech, že místo derivace od symbolu () v gramatickém větném vzorci () VF prSinstr na základě derivačních pravidel Snom  A a Snom  SENT, bychom tyto konstrukce měli popsané v „zásobníku“ substančních pojmenování substituovatelných do symbolů N příslušného sémantického větného vzorce.

Pokud jde o substituce, platí vedle pravidel jazyka L v češtině ještě řada dalších pravidel a omezení. Nejjednodušší je situace u substituce substance do stejnojmenného symbolu věty (v. výše sub d), která v češtině zahrnuje i substituce slov založených na transpozičních a modifikačních onomaziologických kategoriích. Žádné jiné pravidlo v češtině neplatí, neboť věty jako Louže píší smrt je třeba hodnotit jako nejen gramaticky, ale i větněsémanticky (tj. onomaziologicky, viz dále) správné. Za nepřijatelné mohou být považovány pouze referenčně (tedy nikoli z hlediska jazykové imanence) vzhledem k určitému univerzu.

Pokud jde o substituci verba finita, platí vedle pravidla stejnojmennosti známého z jazyka L v češtině i pravidlo ekvivalence onomaziologické struktury substituovaného VF onomaziologické struktuře věty, do jejíhož dějového nebo situačního relátoru je VF substituováno. Věta Otec sedí dopis je nepřijatelná nejen referenčně, ale i nesprávná onomaziologicky, neboť do věty xRy je do pozice R substituováno slovo se zcela odlišnou onomaziologickou strukturou. Ekvivalence onomaziologické struktury dějového substitutu onomaziologické struktuře věty, do níž je dosazováno, nepostihuje všechny prvky substitutu, srov. např. Mechanik šroubuje šroub, kde do struktury xTy je substituováno slovo se strukturou xTyk. Podobně věta Otec píše (struktura xT je substituována slovem se strukturou xRy). Domníváme se, že onomaziologická analýza je jednou z možných cest ke zjišťování syntakticky relevantních prvků lexikální sémantiky a k sémantické interpretaci potenciálních prvků větných struktur v teorii větných vzorců.

Zajímavým problémem je v češtině otázka substituce infinitivů do substančních pozic vět (Psát knihu je složitý problém). Jde o to, zda můžeme tento typ substituce vykládat v rozporu s pravidlem stejnojmennosti (tedy jako substituci děje do pozice substance), nebo zda můžeme takto dosazené infinitivy považovat za substance (šlo by pak o formu transpoziční onomaziologické kategorie). Pak by slova psát knihu a psaní knihy ve větách Psát knihu je těžké a Psaní knihy je těžké měla identickou onomaziologickou strukturu. Znamenalo by to, že infinitiv je forma, která nesignalizuje sama o sobě, tj. bez informace o pozici ve větě, žádnou onomaziologickou strukturu, neboť sémanticky dějové infinitivy u sloves neplnovýznamových, které jsou spolu s těmito slovesy substituovány do pozice děje, mají interpretaci dějovou.

Strukturace na „gramatický subjekt“ a „gramatický predikát“, která je formou [196]větné realizace onomaziologických kategorií v jazyce L, má neobyčejně významné postavení při výstavbě gramatických konstrukcí i při popisu vztahů větněsémantických struktur přirozeného jazyka. V jazyce L lze mluvit o sémanticky prázdné větě, o syntaktické formě věty, jež je dána místem pro substanci, která je v centru pozornosti mluvčího („gram. subjekt“), a místem pro relátor a substance, vlastnosti a okolnosti, jsoucí prostřednictvím relátoru ve vztahu k subjektu („gram. predikát“). Protože sémioticky vzato má již i onomaziologická kategorie svou syntax (uspořádání symbolů ve formuli), syntax realizované věty jazyka L je dána syntaxí onomaziologické kategorie a syntaxí větné realizace onomaziologické kategorie. Takovou strukturu má i věta přirozeného jazyka; strukturu onomaziologickou, chceme-li hlubší, raději bychom však řekli sémanticky obecnější, nadřazenou větě i slovu a strukturu specificky větnou (zde v lingvistickém smyslu termínu). Složitost povrchové (ve smyslu gramatické) struktury věty, zrcadlící se v transformačních souvislostech v nejširším smyslu, souvisí s napětím a vztahy mezi těmito dvěma strukturačními principy přirozeného jazyka. — Uvedeme některé příklady: Vyjdeme z vět xTy a xTy jazyka L a z jejich českých ekvivalentů. Substituujeme větu xTy jako (xTy); (xTy); (xTy) a větu xTy jako (xTy); (xTy); (xTy). Těmto větám jazyka L jsou onomaziologicky ekvivalentní české věty Žák je chválen učitelem a Učitel chválí žáka. Je zřejmé, že obě české věty jsou izomorfní onomaziologickou strukturou, jsou izomorfní substitučně, liší se pouze způsobem větné realizace. Různá větná realizace je uskutečněna gramatickými prostředky, které jsou navzájem ve vztahu pasívní transformace. — Mějme jiné české věty: Jan má klíče ve dveřích. Janovy klíče jsou ve dveřích. Obě věty vyhovují onomaziologické struktuře, kterou zapíšeme jako (xVy)Lz — někdo/něco vlastní někoho/něco a to se nachází někde;[6] syntaktizací dostaneme věty (xVy)Lz a (xVy)Lz. Různá gramatická struktura těchto vět vyjadřuje různou strukturu větné realizace výchozí onomaziologické kategorie — různou perspektivu vidění téže sémantické relace. Přirozený jazyk tu staví do centra pozornosti (tj. činí gram. subjektem) různé substance, onomaziologická struktura je „přestrukturována“ z tohoto hlediska, aniž se mění její onomaziologická podstata. Tato „perspektivizace“ je specifickým principem větné sémantiky, „gram. subjekt“ je tedy větněsémantický pojem, který má (v češtině) určitou gramatickou charakteristiku (určitou morfologickou formu, postavení příslušného symbolu v posloupnosti gramatického vzorce). — Podobně lze interpretovat věty Jan má klíč v kapse a Klíč je v Janově kapse. Jde o onomaziologickou strukturu odlišnou od předchozí (při dosazení viz pozn. 6, tedy x = Jan, y = klíč, z = v kapse), tedy yL(xVz). Syntaktickou realizací vzniknou věty yL(xVz) a yL(xVz). Vztah struktur s být a s mít je opět výrazem odlišné větné „perspektivizace“ téže onomaziologické struktury.

Jestliže bychom interpretovali výše uvedené dvojice českých vět „hloubkovými“ sémantickými pojmy, jako je agens, akce, patiens, byla by výsledkem rovněž vždy shodná interpretace obou vět. Znamená to, že z našeho hlediska jsou hloubkové sémantické pojmy, participanty sémantického větného vzorce, složky tektogramatické roviny apod. totožné s onomaziologickou strukturou. Toto zjištění není nové,[7] je však třeba v souvislosti s tím zdůraznit, že tyto struktury nejsou specifikum syntaxe přirozeného jazyka, že to jsou velmi obecné sémantické struktury, nadřazené slovu i větě. Tento fakt je třeba mít na paměti vždy, když se řeší otázky vztahu partici[197]pantů sémantického vzorce (hloubkové struktury věty apod.) a jejich realizace slovníkem daného přirozeného jazyka. Domníváme se, že v těchto souvislostech se může pojem substituce (pravidlo jazyka L) uplatnit jako princip, na jehož základě lze takové vztahy mezi sémantikou slova a věty vyložit.

Vnucuje se otázka, zda jsme svým pojetím subjektu (jako substance v centru pozornosti mluvčího) a predikátu (struktura vztahů substancí, vlastností a okolnostních určení nazíraná se zřetelem k tomuto centru) neomezili možnost odlišovat tuto složku sémantické strukturace věty od funkční perspektivy větné; ve skutečnosti ovšem právě tento výklad subjektu a predikátu umožňuje velmi názorně vyložit vztah obou větněsémantických principů v jazycích, jako je čeština. V češtině totiž ve srovnání s jazykem L platí pro syntaktickou realizaci určitá omezení. V jazyce L je možné učinit subjektem kterýkoli symbol formule, aniž dojde ke změně formule, v češtině nikoli. Tak subjektivizací děje v české větě Velký dům se zřítil vzniká věta Zřícení velkého domu. Nelze však vůbec subjektivizovat substanci Eva ve větě Karel píše Evě dopis, nebo okolnostní určení ve větě Chytila jsem na pasece motýlka.[8] Přesto lze tyto „diskriminované“ substance, vlastnosti, okolnostní určení postavit do centra pozornosti mluvčího — ovšem ve smyslu funkční perspektivy větné. Tento větněsémantický princip má však „větší rozsah“ než strukturace na subjekt a predikát, zahrnuje i ty prvky, které jsou způsobilé subjekto-predikátové strukturace, má i zcela odlišný gramatický prostředek — výlučně syntaktický (slovosled) a suprasyntaktický (intonace).[9]

V této úvaze jsme na základě Dokulilova pojmu onomaziologické kategorie formulovali jednoduchý umělý jazyk L s úmyslem ukázat centrální úlohu abstraktně pojaté pojmenovávací struktury v sémantické soustavě přirozeného jazyka. Tento pojem umožňuje jednotným způsobem zkoumat vztahy slov a vět z hlediska jejich sémantiky i gramatické (a formálně slovotvorné) struktury.

Chtěli jsme také touto cestou vymezit sémantickou úlohu subjektu; ukázali jsme, v jakém smyslu jde o prvek jiné roviny sémantické analýzy než v případě participantů sémantické „hloubkové“ struktury, sémantického větného vzorce. Větněsémantické struktury vznikají (řečeno v terminologii jazyka L) větnou realizací obecných onomaziologických struktur, z tohoto hlediska je jejich konstitutivním prvkem především subjekto-predikátová realizace.[10] V této souvislosti je zřejmé, že tradiční větněčlenská analýza je heterogenní, neboť směšuje definiční prvky onomaziologických kategorií (adverbiale, neakuzativní objekty) s prvky specificky větné strukturace (větné realizace v terminologii jazyka L), tedy se subjekto-predikátovou redizací.

 

[198]R É S U M É

Lexical Unit, Sentence, Onomasiological Category

In the paper a language L is defined by:

1. A finite set of onomasiological categories, i.e. the types of inner structuring of the concept, in view of its expression in the language L; these categories are basic conceptual structures establishing the foundations of naming activity in L. They may be represented by means of formulae the predicates of which acquire the values of processes or events, the variables taking the values of substances (x, y), qualities (r), circumstances (z, s).

The examples of onomasiological categories:

xTy

x

affects (impinges on) y

xTyz

x

affects (impinges on) y through the mediation of z

xLys

x

affects (impinges on) y in s

2. The operation of lexical implementation of onomasiological categories by means of lexical semantics. One element of the formula (predicate or variable) takes the value of onomasiological basis, the others that of onomasiological mark. The onomasiological basis is the determined component, the mark is the determining component of the onomasiological category. While the basis is always simple, the mark may be either simple, or complex. By the operation a finite set of lexical units of L is given.

The examples of lexical units of L:

a.

xTy

somebody/something affecting (impinging on) somebody/something

b.

xTy

somebody/something affected (impinged on) by somebody/something

c.

yTy

affecting (impinging on) somebody/something

Similar onomasiological structures pertain to English words:

a. teacher, b. pupil, c. teach

3. The operation of syntactic implementation of onomasiological categories by means of a sentence. One element of the formula acquires the value of grammatical subject, the other elements take the value of grammatical predicate. Both the subject and the predicate may by complex. By means of this operation a finite set of sentences in L is given.

Examples of sentences of L:

a.

xTy

the subject is rendered by the substance x, about which “x affects (impinges on) y” is predicated

b.

xTy

the subject is rendered by the substance y, about which “x affects (impinges on) y” is predicated

c.

xTy

the subject is rendered by the process T, about which “x affects (impinges on) y” is predicated

Similar onomasiological structures pertain to English sentences:

a. John is writing a letter, b. A letter is written by John, c. The writing of a letter by John.

4. The operation of substitution. By means of this operation equivalent lexical units are substituted for particular symbols of sentences of L (a substance as a lexical unit may be put into a substance position of a sentence etc.).

An example of substitution in L: xTy; xTy; xTy.

Similar substitutional structure pertains to the English sentence: A teacher is teaching a pupil.

It is possible to apply the principles of L as a device for interpreting the relations between lexical and syntactic semantics of a natural language. Natural languages, however, make use of these principles of L in various ways (different extent of lexical and syntactic implementations of onomasiological categories, different limitations on substitution).


[1] Srov. M. Dokulil, Teorie odvozování slov (Tvoření slov v češtině 1), Praha 1962, s. 29.

[2] Necháváme v této souvislosti stranou otázku začlenění tzv. obsahů vědomí, u nichž se předpokládá rovněž specifická struktura (srov. F. Daneš, M. Dokulil, K tzv. významové a mluvnické stavbě věty, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958). Je totiž možné:

 

 

 

onomaz. strukt. (1)

1. fakt. skuteč.

obsah. strukt.

 

 

 

 

onomaz. strukt. (2)

 

obsah. strukt. (1)

onomaz. strukt. (1)

2. fakt. skuteč.

 

 

 

 

obsah. strukt. (2)

onomaz. strukt. (2)

 

obsah. strukt. (1)

 

3. fakt. skuteč.

 

onomaz. strukt.

 

obsah. strukt. (2)

 

 

[3] Jde o formální systém ve smyslu Mlezivově (srov. M. Mleziva, Intuitivní a formální pojmy a teorie, Filosofický časopis 1970, č. 3, s. 470—480), neboť východiskem je intuitivní pojem onomaziologické kategorie, z něhož jsou ostatní struktury jazyka L formálně vyvozeny. (V našich výkladech bude formální struktura jazyka L pouze naznačena.)

[4] V sémantickém smyslu nelze mluvit pouze o dějích, v jazyce L je třeba uvažovat i statické nedějové relace (obdobou nedějových významů sloves v přirozeném jazyce), srov. můj přísp. K problému větněsémantických funkcí nedějových významů českého slovesa, SaS 32, 1971, 208 až 216.

[5] Vedle o. c. v pozn. 1 ještě Tvoření slov v češtině 2, Odvozování podstatných jmen, Praha 1967.

[6] x = Jan, y = klíče, z = ve dveřích. Upouštíme od lexikální realizace; je zřejmé, že pro tyto věty by bylo třeba uvést další příklady onomaziologických kategorií, a tudíž i slovní zásoby jazyka L. — Věta Janovy klíče jsou ve dveřích má jedinou onomaziologickou interpretaci, věta Jan má klíče ve dveřích připouští i jinou interpretaci. Z hlediska formule (xVy)Lz jsou však synonymní.

[7] Srov. P. Sgall, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967; H. E. Brekle, Generative Satzsemantik und transformationelle Syntax im System der englischen Nominalkomposition, München 1970.

[8] Věta Eva je adresátem Karlova dopisu má odlišnou onomaziologickou strukturu; proti struktuře xRyk se substitucí R = xRy a y (dopis) = xRy (ve větě Karel píše Evě dopis) stojí struktura kP; (xRyk), neboť slovo adresát má onomaziologickou strukturu xRyk. — Stejný je vztah mezi větami Chytila jsem na pasece motýlka a Paseka je místem mého chycení motýlka, jde rovněž o různé onomaziologické struktury.

[9] V této souvislosti se zdá, že funkční perspektiva větná má dvojí úlohu: „nahrazovat“ subjekto-predikátovou strukturaci tam, kde ji nelze uplatnit, má-li být zachována „výchozí“ onomaziologická kategorie věty, a vlastní úlohu, totiž „přeperspektivizovat“ perspektivu danou subjekto-predikátovou strukturací.

[10] V teorii sémantických větných vzorců je tato stránka věci zachycena jejich vztahem k příslušnému gramatickému vzorci, z jehož struktury je patrné, který participant sémantického vzorce je podmětem.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 3, pp. 193-198

Previous Poznámka

Next Zdeněk Hlavsa: K protikladu určenosti v češtině