Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Funkční stylistika očima sovětské autorky

Jiří Kraus

[Discussion]

(pdf)

Функциональная стилистика глазами советского автора / La stylistique fonctionnelle vue par une auteur soviétique

Těsná souvislost metodologických předpokladů a teoretických principů československé a sovětské stylistiky se již mnohokrát projevila v řadě jednotlivých studií i synteticky pojatých prací. Mezi nejvýznamnější a z hlediska obecného pojetí stylu nejucelenější publikace poslední doby náleží soubor tří knih Margarity Nikolajevny Kožinové z Gorkého university v Permu: O specifike chudožestvennoj i naučnoj reči v aspekte funkcionaľnoj stilistiki, 1966, 212 s.; K osnovanijam funkcionaľnoj stilistiki, 1968, 251 s.; O rečevoj sistemnosti naučnogo stilja sravniteľno s nekotorymi drugimi, 1972, 395 s. Hlavními rysy tohoto souboru jsou systematická snaha o strukturní výklad stylistických jevů a důraz na jejich funkčnost chápanou jako sociální zakotvení jazykových projevů v soustavě slohotvorných činitelů objektivní i subjektivní povahy. Autorka se soustavně opírá o klasické i moderní práce představitelů pražské lingvistiky; jejich zasvěcený rozbor i důvěrná znalost tvoří vedle rozboru stylistických publikací sovětských hlavní zdroje jejího výkladu. Protože výklad je konstruován spíše cyklicky (zvláště poslední svazek je prohloubením a materiálovým zdůvodněním svazků předcházejících), chceme zde věnovat pozornost převážně knize třetí, nejnovější a materiálově i teoreticky nejbohatší.[1] Ta také obsahuje statistický rozbor textů z oblasti odborného, jednacího a uměleckého stylu, z něhož se vyvozují teoretická zobecnění a závěry. (V případě potřeby budeme dále jednotlivé svazky označovat rokem vydání.)

Funkční stylistiku chápe Kožinová (1968, s. 69) jako jazykovědnou disciplínu, která zkoumá [336]zvláštnosti a zákonitosti fungování jazyka v různých formách projevu a odpovídá určitým oblastem lidské činnosti a interakce, a také jazykovou strukturu souběžně s tím se vytvářejících funkčních stylů a normy výběru i spojování jejich jazykových prostředků. — Styl je pak podmiňován dvěma řadami zákonitostí — lingvistických (strukturních) a extralingvistických (funkčních). V prvních variantách výkladu (1966, 1968) se projevuje tendence k jistému odtrhování jazykové struktury od jejího fungování v řeči: „Zatímco při strukturní analýze se jazyk zkoumá jako systém stavebních prvků a jejich vzájemných vztahů, tj. z hlediska v podstatě vzdáleného od spojení s mimojazykovou realitou, pak funkční neboli „řečevědný“ rozbor jazyka se realizuje … v těsné souvislosti s extralingvistickým“ (1968, s. 51). S tímto pojetím plně nesouhlasíme proto, že extralingvistické (především sociální) faktory nacházejí svůj odraz jak v jazykovém projevu, tak i v jazykovém systému, a především proto, že oba přístupy, funkční i strukturní, považujeme za blízké a vzájemně dialekticky propojené. Pojem funkce totiž nemusí odkazovat jenom k mimojazykové realitě (srov. např. funkci fonémů v soustavě koncovek, funkci slovních druhů v syntaktické struktuře věty nebo stylovou funkci jazykových prostředků), stejně jako pojem struktury nechápeme pouze imanentně, ale můžeme uvažovat i o struktuře sociálních a psychologických slohotvorných činitelů jako o souboru příčin ovlivňujících řečovou strukturu textu. Autorka si tyto souvislosti uvědomuje hlavně až ve své knize třetí, v níž se soustředuje na jednotu systémově funkčního poznání jevů jako na poznání kvalitativně nejvyšší (1972, s. 54).

Výchozí řadou příčin ovlivňujících volbu, frekvenci a uspořádání jazykových prostředků je soustava slohotvorných činitelů, jimž se věnuje značná pozornost (1968, s. 142n., 1972, s. 87n.). K. rozlišuje (1) činitele objektivní, a to (a) vyplývající z podstaty procesu sdělování (řadí sem — s odvoláním na Trávníčka, Trosta a Jelínka — formy společenské praxe a společenského vědomí a dále prvky obsahové a tematické), (b) činitele spojené s formou jazykového projevu (psanost - mluvenost, monologičnost - dialogičnost, typ komunikace - masovou, individuální, a konečně rozdíly žánrové) a (c) činitele situační (tón — slavnostní, nižší, střední; orientaci na posluchače; jednosměrnost nebo symetričnost řečového aktu); dále rozlišuje činitele (2) extralingvistické, a to (a) sociální (povolání, vzdělání), (b) fyziologickopsychologické (věk, pohlaví), (c) individuální (psychické vlastnosti mluvčího, motiv projevu, náladu v okamžiku projevu atd.) a konečně (d) činitele neplně situační (respektování sociálních a psychických vlastností posluchačů).

Spolu s tímto členěním věcně obsahovým dělí K. slohotvorné činitele na základní (relevantní, motivující strukturní a frekvenční proměny jazykových projevů) a pomocné. Za činitele základní považuje formy společenského vědomí a jim odpovídající oblasti společenské praxe, které se kryjí s tříděním stylů podle funkcí, jak je obvyklé v naší lingvistické tradici. Podle toho K. rozeznává (a) styl politickoideologický (publicistický), (b) „zákonodárný“ — administrativní, jednací, (c) vědecký, (d) umělecký a (e) konverzační (razgovorno-bytovoj). Rozdíly mezi kategoriemi (b), (c) a (d) v oblasti statistického zastoupení některých příznačných morfologických kategorií se zabývá převážná část třetího svazku, kap. IV, Osobité rysy systémovosti projevů vědeckého stylu v porovnání s jinými styly na příkladu užití některých slovesných tvarů ve spojení s mimojazykovými činiteli; kap. V, O zvláštnostech užití některých jmenných tvarů ve zkoumaných funkčních stylech řeči, a kap. VI, K otázce osobitosti syntaktických rysů v souvislosti se specifičností a řečovou strukturou funkčních stylů). — Z pomocných slohotvorných činitelů, jejichž odraz je v zastoupení i frekvenci jazykových prostředků podle autorky daleko méně zřetelný, si všímá výklad rozdílů žánrových, tematických, rozdílů v slohových postupech (sposob izloženija) a především polarity na ose konkrétnost - abstraktnost, na niž se soustřeďuje zvláště kniha první.

Soustavný a důsledný pohled na soustavu slohotvorných činitelů jako na základ vyčleňování objektivních, popř. autorských stylů si zaslouží uznání především proto, že naznačuje užitečný a v soudobé lingvistické teorii tolik proklamovaný vztah funkční stylistiky k sociolingvistice a psycholingvistice. Přesto bychom uvítali, kdyby autorčino pojetí vzájemných vztahů mezi těmito činiteli bylo dynamičtější. Konkrétní komunikační situace totiž často způsobuje, že některé činitele zdánlivě nepodstatné se stávají dominantními a vyvolávají tak existenci vlastních stylových prostředků (nebo změny ve frekvenci jejich výskytu), resp. naopak činitele ve [337]smyslu autorčina výkladu základní mohou svou relevantnost ztrácet. Výrazná je tato dynamika působení slohotvorných činitelů v některých textech umělecké prózy, do nichž proniká, a to obsahově i formálně, mnoho prvků publicistického nebo odborného vyjadřování (mohli bychom uvést např. vojenskou lexiku V. Někrasova, publicistické pasáže u K. Čapka a Dos Passose atd.), takže funkční rozdíly mezi texty lze sledovat pouze pomocí rozboru jazykové formy jen s jistými obtížemi. Naopak existují jazyky (popř. některé vyhraněné komunikační situace), v nichž mimojazykové činitele, jež autorka považuje za nerelevantní (pohlaví, vzdělání, společenská role a status) mohou převládnout natolik, že proniknou do oblasti jazykového systému a vytvoří samostatný dílčí podsystém. Dodejme ještě, že platnost jednotlivých činitelů kolísá i v rámci funkčních stylů. Rozdíl mezi projevy psanými a mluvenými, velmi zřetelný ve stylu vědeckém a publicistickém, se téměř vytrácí v některých oblastech stylu hovorového, např. v mluvených (konverzačních) a psaných (epistolárních) projevech osob s nepatrnou zkušeností odlišné stylizace psaných textů. Zvažování kolísavého vlivu těchto činitelů je pochopitelně velmi obtížné, protože téměř nikdy nevystupují izolovaně a rozdíly mezi texty k nim můžeme vztahovat jen s jistou obezřetností.

Statistický přístup k jazykovým údajům se u K. poprvé systematicky projevuje ve třetí z uváděných knih (1972), i když jeho užitečnost je naznačena již na několika místech obou předchozích svazků. Úvodem autorka věnuje po právu velkou pozornost otázkám volby a rozsahu statistického souboru a rozhoduje se pro náhodné výběry souvislých textů po 1000 slovních tvarů. Základním materiálem jsou nejrůznější oblasti a žánry odborného stylu a ty se porovnávají s údaji stylu jednacího (zastoupeného zákonodárnými, návodovými a kancelářskými texty) a stylu uměleckého. Statistickému zkoumání se podrobují převážně kategorie morfologické, a to slovesné (čas, vid a osoba), jmenné (rod a číslo substantiv, podíl adjektiv jmenných a složených) a v závěru studie se uvádějí i kvantitativní údaje povahy syntaktické (podíl vět jednočlenných, vět s všeobecným podmětem, typy vedlejších vět v souvětí, frekvence anaforických a spojovacích výrazů atd.). Základním hlediskem pro volbu těchto jevů je jejich příslušnost k pojmovým kategoriím abstraktnosti a konkrétnosti, které lze lingvisticky interpretovat jako kategorie příznakové a nepříznakové. (Autorka definuje abstraktní gramatické významy jako takové, které (a) zobecňují několik gramatickosémantických příznaků nebo vyjadřují obecnější pojem (např. nedokonavý vid je abstraktnější než dokonavý), (b) vyjadřují abstrakci gramatického významu (např. atemporální prézens proti prézentu vztahujícímu se k okamžiku výpovědi), (c) vyznačují se oslabením lexikálně gramatických významů (infinitiv je tedy abstraktnější než určité tvary slovesné), (d) vztahují se k případům, kdy gramatický význam je podmíněn lexikálně (podle toho jsou singularia tantum abstraktnější než substantiva rozlišující singulár i plurál), (e) charakterizují výchozí slovníkové formy (infinitiv — určité tvary slovesné, nominativ — ostatní pády) a konečně (f) vyznačují se neurčitostí gramatickosémantických příznaků (neutrum proti maskulinu a femininu).)

Přestože K. podává obraz sledovaných funkčních stylů pouze prostřednictvím některých vybraných kategorií (jak je to ostatně v kvantitativní lingvistice, která popisuje a interpretuje rozsáhlé soubory jevů, obvyklé), jsou její výsledky velmi přesvědčivé a názorné. Platí to zvláště o stylu jednacím, který zaujímá prostřední polohu mezi stylem uměleckým, směřujícím ke konkretizaci a zobrazení jednotlivých událostí a dějů, a stylem odborným (vědeckotechnickým), rozloženým na pólu abstraktnosti a obecnosti. K. charakterizuje jednací styl množstvím modálních konstrukcí s infinitivem vyjadřujícím nutnost a náležitost sdělovaného obsahu, nadprůměrnou četností prézentních tvarů (opět ve významu direktivním nebo návodovém), častým uplatňováním výčtových linií výkladu atd. Sympatickým rysem autorčina výkladu je to, že tato zjištění neuvádí izolovaně, ale chápe je jako soubor vzájemně podmíněných jevů, jehož kvalitativní i kvantitativní stránky tvoří nedílný celek. Funkční styl tak vystupuje jako jednotná organizace stylových jednotek charakterizovaná ustáleným statistickým rozložením, které se projevuje, s menší či větší zřetelností, na všech úrovních jazykového rozboru.

Soubor stylistických prací M. N. Kožinové považujeme za dílo zajímavé a podnětné. Úctyhodný je rozsah zpracovaného materiálu i rychlý sled jednotlivých knih, z nichž každá předsta[338]vuje nový, vyšší stupeň stylistického bádání. Dokazuje se jimi vysoká úroveň sovětské stylistiky, kvantitativních výzkumů i široké zázemí sovětské jazykovědy vůbec. Podrobná znalost českých a slovenských stylistických prací v díle M. N. Kožinové je pak zavazující, ale i inspirativní výzvou ke spolupráci.


[1] Druhý svazek byl recenzován V. G. Kostomarovem (VJaz 1970, č. 3, s. 124—130), první A. N. Vasiľjevovou (Russkij jazyk za rubežom 1968, č. 3, s. 119).

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 4, pp. 335-338

Previous Josef Štěpán: Pozoruhodná sovětská práce o podřadném souvětí

Next Jan Kořenský: Zasedání Mezinárodní komise pro výzkum gramatické stavby slovanských jazyků ve Smolenicích