dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jihoslovanský příspěvek z oblasti slovníkových kontaktů

Josef Skulina

[Chronicles]

(pdf)

Южнославянская работа из области словарных контактов / Une contribution yougoslave sur les contacts lexicaux

V Rozpravách Slovinské akademie věd a umění vyšla zajímavá studie Janka Jurančiče o lexikálním složení srbocharvátského a slovinského jazyka.[1] Podle jeho výkladu dnešní jihoslovanské jazyky převzaly z psl. jednoty slova, která se rozvíjela v speciálních politických, hospodářských, společenských a kulturních podmínkách. Vedle toho přijaly nová slova v různém časovém postupu a v různém geografickém prostoru. Autor přijímá tezi pol. slavisty Lehra-Spławińského a poukazuje na to, že se v slovní zásobě průměrného Slovince, Charváta a Srba vyskýtá přibližně 8000 slov, tj. asi čtvrtina, psl. lexémů. Jsou to veskrze termíny, z anatomie, botaniky, zoologie, agronomie aj. Přitom soudí, že slovníkové rozdíly v slovním složení srch. a slovin. jazyka vznikly už v psl. jazykové jednotě (istina X res, idemo X gremo). V období stěhování Slovanů přišli Jihoslované na Balkán, do Panonie, do oblasti alpské a adriatské, a dostali se tam do kontaktu s kulturou řeckou a latinskou. Nově vzniklé celky (slovinská Panonie, Přímořské Charvátsko, Bosna aj.), které se časem stávaly součástmi sousedních politických států (Německa, Rakousko-Uherska, osmanské říše a benátské republiky), měla silný vliv na vznik kulturních zón: alpské, panonské a adriatské. Geografické rozčlenění jhsl. jazykového území doplňuje i původní složení lexika. V něm se odrážejí kulturní vlivy, které se dotýkaly s různou intenzitou daného území. Tak pronikla do jhsl. jazyků slova řecká, románská, německá, maďarská a turecká.

Německá lexikální infiltrace se projevila nejvíce na sz. dnešní Jugoslávie, kdežto turecká na jv.: turecké slovníkové výpůjčky neohrožovaly srbštinu, kdežto v případě němčiny tomu bylo opačně. Turečtina nevynikala kulturní potencí, takže Srbsko s patriarchální zadrugou a s národní epikou odráželo tureckou jazykovou asimilaci; mnohá tur. slova jsou původu perského (barem, bedast), arabského (budala, džep), řec. (kalduma) a lat. (dumruk). Turecké výpůjčky se týkají hmotné kultury a civilizace, moslimského náboženství, státní a vojenské terminologie; některé z nich pronikly i do slovinštiny (baker, torba), jiné jsou známy v Bosně a v Srbsku (asker, milet, sibijan). V mnohem větší míře ovšem slovinština přijala již v staré době slova staroněm. (čeber, kralj), středoněm. (farba, hausmajster), řec. a lat. (almužna, angel, bakla, kelih, klošter).

 

Romanismy pronikly do srch. a slov. z lat. v bohoslužebném jazyku, dále z mezinárodní vědecké terminologie (adulescenca); dále z ro[350]mánského jazykového substrátu (lapiž), z pomezních románských nářečí (fužina, okobal, podgana; korizma, žmulj, dežma). Mnohé romanismy se uplatnily i slovin. prostřednictvím staré němčiny (maša, kuhinja), rovněž tak i grecismy (cerkev, krst).

Maďarština obohatila zvlášť pomezní dialekty kajkavské a štokavské (bumbika, čunta, buncek, cinkuš, aldomaš, hajoš, karika); přitom nelze přehlížet skutečnost, že maďarským prostředím prošla nejen něm. slova (beteg, herceg), ale též lat. (baršun, reges) a řec. (cintorom, monoštor, žoltar). Vliv maďarštiny se projevil zejm. na nářečí vojvodinské (astal, akov, durunga, gazda).

V 19. stol. a na poč. 20. stol. se dotvářela slovní zásoba srbocharvátská a slovinská v souhlase s vývojem politickým, hospodářským, sociálním a kulturním. Dnešní slovní zásoba se rozvíjí v těsném sepětí s industrializací země, a to v duchu vzájemného sbližování jhsl. jazyků. Podle Jurančiče se tak děje v nevídaném tempu, jaké není známo v Jugoslávii od doby rozpadu psl. jazykové jednoty.

Jurančičova knížka o lexikálním složení v srch. a slovin. je prací konfrontační. Kladem je, že slovníkovou zásobou jhsl. jazyků pojímá autor vývojově v nejširším slova smyslu, od psl. jednoty až do dnešní doby, a spíná ji s vnějšími mimojazykovými činiteli. Slovní „strukturou“ zde autor míní slovní zásobu obou samostatných jhsl. jazyků (srbochorvátštiny a slovinštiny), které mají společný psl. základní slovní fond s malými nářečními rozdíly. V pojetí Jurančičově jde o slovní zásobu vázanou na mimolingvistickou skutečnost a v souladu s ní obohacovanou o nová pojmenování. Z toho vyplývá, že se v slovní zásobě srch. a slovin. vyskýtá mnoho slov spjatých obsahovou souvislostí. Přitom ovšem Jurančič nemíní, že by slovní zásoba srbocharvátštiny a slovinštiny byla „strukturou“ odvozenou, danou řádem jevů skutečnosti kolem nás, nýbrž že je „strukturou jazykovou“, v níž jsou slova vzájemně skloubena i slovotvorně a jejíž vývoj se děje v souladu s vnitřními zákony obou jazyků.


[1] Janko Jurančič, O strukturi leksike v srbskohrvatskem in slovenskem jeziku, Lublaň 1970.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 4, pp. 349-350

Previous Jiřina Novotná-Hůrková: Užitečná informace o polské lingvistice

Next Petr Piťha: Nové belgické periodikum aplikované lingvistiky