dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětská kniha o problémech obecné frazeologie

Valerij M. Mokijenko (Leningrad)

[Chronicles]

(pdf)

Советская книга о проблемах общей фразеологии / Un ouvrage soviétique consacré aux problèmes de la phraséologie générale

Frazeologie přesvědčivě dokázala, jak rychlým tempem se může vyvíjet moderní věda. Za necelých 30 let po uveřejnění Vinogradovova článku o základních typech frazeologických jednotek máme téměř 5 tisíc prací, věnovaných frazeologii[1]. Je na čase, aby bohaté zkušenosti teoretického a praktického zkoumání frazeologické zásoby mnoha jazyků a dialektů byly shrnuty, aby byly upřesněny základní pojmy tohoto odvětví jazykovědy, aby se hledaly obecné zákonitosti užití a vývoje frazeologických jednotek. Pokusem o takovou analýzu je i recenzovaná kniha.[2]

V malé, ale obsahem bohaté monografii se autoři pokusili nejen výstižně vyložit základní poznatky dosažené v této oblasti, nýbrž také i prosadit vlastní teoretické názory na některé důležité problémy a doložit je materiálem z četných jazyků (ruštiny, angličtiny, francouzštiny, němčiny, polštiny, bulharštiny, staroruštiny, staroslověnštiny a staré řečtiny).

Obecný výzkum frazeologie, podle názoru autorů, musí být zaměřen na poznávání zákonitostí spojování lexémů, jež tvoří frazeologismy a úplný popis konotativních možností jazyka. V knize se také probírají problémy klasifikace ustálených spojení (16—27), jejich synonymita a variabilita (28—33), naznačuje se základní problematika jejich konfrontačního a typologického studia (34—61), popisují se pokusy o jejich systémovou analýzu (62—122). Řešení těchto obecných otázek je umožněno vypracováním definice frazeologické jednotky, z níž autoři vycházejí. To se děje po zevrubném probrání různých kritérií, jichž bylo doposud při vyčleňování frazeologismů užito. Jsou to tato tři hlavní kritéria: (1) ustálenost (reproduktivita, zapojení do systému), (2) idiomatičnost (celistvost významu, celistvost nominace, ekvivalence se slovem aj.), (3) přenesený význam (obraznost, expresivita).

Ustálenost se obvykle chápe buď jako stabilita užívání (reproduktivita), nebo jako předurčenost (predskazujemosť) komponentů frazeologického spojení. Rozbor těchto znaků vede autory k závěru, že kritérium stability není při zjišťování specifičnosti frazeologismů relevantní, neboť „absolutní svobodná spojení lexémů v jazyce neexistují, jsou jen různé kvantitativní možnosti spojování řady lexémů“ (s. 8). Přesto autoři v dalším výkladu přikládají ustálenosti velký význam: tuto vlastnost považují za nejdůležitější průvodní příznak při klasifikaci frazeologismů a škála „svoboda — nesvoboda spojování lexémů“ je základem gradace idiomatičnosti ustálených spojení.

Autoři jsou si přitom plně vědomi, že ustálenost frazeologismů je pojem značně relativní. Neznamená nehybnost a neměnnost formy a obsahu těchto jednotek. Proto se věnuje velká pozornost problémům synonymie a variantnosti. M. M. Kopylenko a Z. D. Popovová podrobně probírají druhy frazeologických variant a variací a dospívají k výstižnému závěru, že „hranicí variability je zachování sémantické totožnosti frazeologického spojení“ (s. 34). Tento závěr, jak se zdá, může být produktivním kritériem pro oddělení frazeologických synonym od frazeologických variant.

Obraznosti a expresivitě přisuzují autoři také pouze vedlejší úlohu při definování frazeologismu, protože existují velké skupiny ustálených spojení, která tyto příznaky vůbec nemají.

Největší význam pro konstituování frazeologické jednotky přikládají autoři idiomatič[72]nosti, kterou určují jako „sémantický posun v jednom nebo několika spojujících se lexémech, jenž vede k tomu, že význam spojení lexémů se nerovná součtu spojujících se lexémů“ (s. 14). Toto pojetí se opírá o práce U. Weinreicha a J. A. Meĺčuka. Právě idiomatičnost, podle mínění autorů, dovoluje diferencovat frazeologická spojení a zjišťovat jejich typy.

Zdůrazňování takto chápané idiomatičnosti na úkor obraznosti a ustálenosti nutně ovšem vede k velmi širokému chápání frazeologie. Není divu, že autoři musí do svých klasifikací zařazovat všechny typy spojení lexémů — frazeologismy i nefrazeologismy a shrnují je pod souborný termín frazeologické spojení (frazeosočetanije, dále FS), jež se definuje jako „sémantická jednotka vyjadřovaná spojením lexémů v abstrahování od syntaktické formy, od gramatických znaků, od fonetických, morfologických a řečových realizací“ (s. 32—33).

Široké chápání frazeologie se zvláště zřetelně uplatňuje v oddílu „Diachronní analýza frazeologických spojení se slovesem v konotativním významu“ (s. 92—104), kde se za FS považují všechna spojení 28 lexémů odvozených od kořene — jьm (vъzjati, vъnjati, vъsprijati) apod. Podobným způsobem se analyzují spojení slovesa iměti. Zdá se, že podobné chápání frazeologie je oprávněno pouze z ryze diachronního hlediska, totiž za předpokladu, že se každé ustálené spojení vyvíjelo ze spojení neustáleného. Z hlediska synchronního je široké chápání frazeologie dost problematické proto, že prakticky stírá hranici mezi ustálenými a neustálenými spojeními, mezi lexémem se širokou škálou valentnosti a frazeologickou jednotkou. Lze ovšem pochopit, proč se autoři vyhýbají uplatňování ryze synchronního přístupu k frazeologii: jde jim totiž o to, aby vystihli obecné tendence lexémů bez zřetele ke konkrétním jazykům, aby odhalili jejich konotativní potence. To by nebylo možno pochopit, pokud by se nepřihlíželo k základnímu předpokladu frazeologizace — volnému spojování lexémů. Takový přístup by mohl být také odůvodněn faktem, že ve frazeologii jsou diachronie a synchronie spjaty mnohem těsněji než v jiných oblastech jazyka.[3] Autoři knihy však kupodivu nedoceňují tuto skutečnost, ač by mohla zdůvodnit jejich pojetí FS. Na s. 47 např. píší: „Sloučení významů v jednom aktu komunikace nevyplývá z povahy spojení, může být záměrně produkováno v textu, obvykle za uměleckým účelem“ (s. 47).[4] Zdá se, že právě „sloučení významů“ je mohutným impulsem k vytváření expresivity frazeologismu, je zárodkem jeho dalších konotativních transformací, tedy právě vyplývá z povahy spojení, a nikoli naopak. Ostatně autoři v konkrétní analýze přece jenom dost často musí konstatovat „sloučení významů“, které teoreticky zavrhují. V rozporu s výše uvedeným tvrzením je také jejich výstižný výrok o tom, že „každé frazeologické spojení, jež je příznakové v jazyku (v systému), potenciálně se může stát příznakovým podle smyslu“ (s. 57), jenž předpokládá možnost „sloučení významů“. Zdá se také, že právě na tuto možnost implicitně navazuje i podnětný pokus o typologii FS podaný v knize.

Tato typologická klasifikace se opírá o typologii sémantického obsahu lexému, kterou naznačil před 20 lety V. V. Vinogradov.[5] Frazeologická implikace této typologie lexémů, předložená M. M. Kopylenkem a Z. D. Popovovou, je značně složitější. Autoři rozlišují 5 druhů sémémů, jež mohou být vyjadřovány lexémem. Prakticky se ale tyto druhy sémémů dělí na dva základní typy, (1) sémém denotativní, který „vyjadřuje mimojazykovou podstatu bezprostředně“ (s. 40) a (2) konotativní, který „se vytváří teprve ve frazeologickém spojení, mimo něž nemůže být zjištěn“ (s. 41; podle Vinogradova je to „frazeologicky vázaný význam“). Denotativní sémémy mohou být dvojího druhu: prvotní (D1), který se v lexému zjišťuje mimo kontext, protože přímo souvisí s denotátem (např. koleno ‚část těla‘; podle Vinogradova je to „nominativní význam“), a druhotný (D2), který označuje denotát podle podobnosti s jiným denotátem (např. koleno ‚záhyb řeky‘; [73]podle Vinogradova je to „sekundárně nominativní význam“). Konotativní sémémy jsou trojího druhu: K1, logicky motivovaný denotativní sémém (např. kurinaja pamjať ‚špatná paměť‘, doslovně „slepičí paměť“); K2, který nemá žádnou logicky motivovanou spojitost s denotativním sémémem (např. po pьjanoj lavočke ‚v podnapilém stavu‘, kde lavočka ‚lavice‘ nevysvětluje frazeologický význam), a K3, vyjadřující se lexémem, který nemá žádné jiné sémémy mimo daný (např. dať strekača ‚rychle utéci‘).

Kombinace těchto druhů denotativních a konotativních sémémů tvoří 15 typů dvoulexémových (s. 42—49), 35 typů třílexémových a menší počet čtyř -a vícelexémových spojení (s. 50—54). Autoři detailně popisují tyto typy a třídí je podle stupnice ustálenosti a idiomatičnosti. Idiomatičnost dvoulexémového spojení např. neustále stoupá směrem od skupiny D1D1 (rus. pisať pismo, fr. une jeune fille) ke skupině K2K2 (rus. melkim besom, něm. Abstand nehmen) a dále od D1K3 (rus. zakadyčnyj drug, angl. sit bodkin) k K3K3 (rus. baš na baš, angl. hem and haw).

Zařazení konkrétních příkladů, dokládajících tuto typologickou klasifikaci, do té či oné skupiny může být předmětem diskuse. Např. spojení brať na poruki, zařazené do K1K1, patří, jak se zdá, k K1K3, boroda lopatoj (D1D2) k D1K1, něm. den Abschied bekommen, fr. avoir de l’âme (D2K1) — D1K1 atd. Jiný strukturní vzorec (nikoli D1K1, nýbrž K1D1) pravděpodobně může mít skupina verbálně nominativních spojení, v nichž sloveso udržuje jenom „nejobecnější sémantické příznaky procesu“ a jméno podstatné „má denotativní smysl“ (rus. vpasť v protivorečije, angl. drop an acquaintance, něm. in Abrede stellen, fr. forcer l’admiration aj. Rozdíly mezi jednotlivými skupinani této klasifikace se mohou zdát až příliš nepatrnými (srov. něm. ad patres gehen K1K3das Prävenire spielen K2K3 — angl. hem and haw K3K3). Ale tato upřesnění nemohou nic změnit na obecně teoretickém významu této nové typologické klasifikace FS, jež poskytuje možnost velmi jemné a přitom precizní gradace různých druhů frazeologických jednotek směrem od spojení volných k ustáleným.

V dalším výkladu, navazujícím na uvedenou typologickou klasifikaci, M. M. Kopylenko a Z. D. Popovová zjišťují speciální ukazatele konotativního užití FS. situativní, terminologický, expresívně stylistický, intonační, modální aj. Tím naznačují perspektivy diferencovanějšího výzkumu různých typů FS. Na tutéž metodu autoři navazují i v oddílu „Pokusy o sémémovou analýzu frazeologických spojení“. Mimo už uvedený diachronní rozbor spojení se slovesem v konotativním významu jsou v této části knihy konkrétní ukázky uplatňování vypracované metody pro různé strukturně sémantické skupiny FS. V oddílu „Frazeologické spojení K1D1 s konotativním slovesným a denotativně nominativním lexémem“ se analyzují spojení typu dať sovet, probudiť interes, sdelať karjeru, které se obvykle z frazeologismů vylučují, poněvadž jim není vlastní ani obraznost, ani expresivita (s. 74—91). Tato spojení se zkoumala experimentálně, dotazem u 50 informátorů, odpovědi se zpracovávaly statisticky. Experiment ukázal jednak velké rozdíly v konotativních potencích sloves tvořících tato spojení, jednak vliv konotativního užívání sloves na vytvoření nových synonymických skupin.

V oddílu „Sémémová analýza frazeologických spojení se stejným lexémem“ (s. 104 až 112) se autoři pokoušejí uplatnit svou metodu při sémémově transformačním rozboru nominativních FS se stejným adjektivním komponentem (černyj kofe, černyj djatel; krasnyj perec, belyj grib, belyj chleb apod.). Tento rozbor dovoluje jednotněji a přesněji diferencovat sémantické vztahy mezi těmito typy FS a zjišťovat hloubkové struktury modelů tvoření frazeologismů. Nedostatkem tohoto přístupu je však jeho vyhroceně formální charakter, který může zastírat složité sémantické procesy, které vedly ke tvoření toho či onoho FS. Např. autoři zařazují velkou skupinu terminologických spojení označujících názvy rostlin k výrazům ze „světa živočichů“ (medvežij vinograd, zajačja kapusta apod.). Není však, jak se zdá, v tomto případě konotace „živočich“ — „rostlina“ tak přímočará, jak se domnívají autoři. „Živočišná“ jména přídavná v podobných případech mají společný obecnější sémém ‚nejedlý‘, než se stávají součástí terminologických spojení označujících rostlinstvo.[6] Právě to je sémantickým pří[74]znakem diferencujícím tuto skupinu spojení od spojení typu volčij pasport nebo sobačij cholod. Není divu, že ryze formální analýza tyto rozdíly neodhaluje.

Poslední oddíl knihy — „Frazeologická spojení v jisté syntaktické formě“ (s. 113—122) podává strukturní rozbor spojení adverbiálního rázu (gde bog pošlet, bez zadnich nog, bok o bok apod.). Zjišťuje se vztah gramatických a lexikálních sémémů při tvoření konotativního významu podstatného jména v podobných konstrukcích. Za hlavní komponent významu spojení se považuje lexikální význam, který se doplňuje druhotnými sémantickými příznaky (např. ‚stav‘, ‚napětí‘, ‚způsob‘), které mu dodává význam gramatický.

Mimo tyto stěžejní problémy se v knize M. M. Kopylenka a Z. D. Popovové pojednává také o jiných aktuálních otázkách obecné frazeologie, např. o modelování FS, o jejich sémantické stabilitě, o frazeologické polysémii apod. Ani v těchto dílčích otázkách nemohou být všechny názory autorů knihy přijaty. Velmi diskusním se jeví negativní hodnocení kritéria „zapojení do jazykového systému“ (resp. modelovosti frazeologie), které podle názoru autorů „ničím nepřispívá ke zkoumání podstaty“ spojení lexémů. V poslední práci sovětských frazeologů N. N. Amosovové, V. P. Žukova, A. V. Kunina, L. I. Rojzenzona, F. A. Litvina aj. přesvědčivě se ukazuje nesprávnost podobného tvrzení.[7] Zdá se také, že autoři přeceňují možnosti frazeologické polysémie.

Spornost některých základních a dílčích problémů, o nichž se v knize pojednává, je podmíněna většinou tím, že k nim autoři přistupují z nového, teoreticky promyšleného hlediska. Novým je i sám obor, jemuž je tato kniha věnována — obecná frazeologie. M. M. Kopylenkovi a Z. D. Popovové se podařilo dokázat nezbytnost a účelnost tohoto oboru, který touto knihou nabyl vědeckého opodstatnění. Obecná frazeologie nepochybně přispěje k dalšímu poznání zákonitostí spojení slov i ke zjištění frazeologických univerzálií a stane se podnětem pro typologické bádání důležité části slovní zásoby.


[1] Viz bibliografie z oblasti frazeologie: V. N. Sergejev, Bibliografičeskij ukazateľ literatury po frazeologii, izdannoj v SSSR s 1948 po 1961 gg., Problémy frazeologii, Moskva - Leningrad 1964; L. I. Rojzenzon - M. A. Pekler, Materialy k obščej bibliografii po frazeologii, Voprosy frazeologii, Taškent 1965; L. I. Rojzenzon - A. M. Bušuj, Materialy k obščej bibliografii po voprosam frazeologii, Samarkand 1970.

[2] M. M. Kopylenko - Z. D. Popova, Očerki po obščej frazeologii, izd. Voron. univ., Voroněž 1972, 123 s.

[3] Tato skutečnost je dána už základním protikladem frazeologické jednotky: dva a více formálních znaků (komponentů frazeologismu), které mají jeden obsah (frazeologický význam) a vyskytují se při četných případech aktualizace frazeologismů.

[4] Srov. také s. 41, kde se zdůrazňuje, že „konotativní sémém nesmí mít žádnou logicky motivovanou souvislost s denotativním sémémem vyjadřovaným jeho lexémy”.

[5] Osnovnyje tipi leskičeskich značenij slova, VJaz, 1953, č. 5.

[6] Četné případy tohoto druhu najdeme v knize V. A. Merkulova Očerki po russkoj narodnoj nomenklature rastenij, Moskva 1967.

[7] Podrobněji o významu modelování ve frazeologii v diachronním aspektu viz v čl. V. M. Mokijenka Istoričeskaja frazeologija; etnografija ili lingvistika? VJaz 1973, č. 2, s. 21 až 34.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 1, pp. 71-74

Previous Josef Vachek: První mezinárodní konference o historické lingvistice v Edinburghu

Next Slavomír Utěšený: Jubilejní sborník o bilingvismu v SSSR