Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jaromír Bělič šedesátiletý

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

Яромиру Беличу исполнилось шестьдесят лет / Jaromír Bělič sexagénaire

Na počátku posledního jara před první světovou válkou narodil se dne 24. března 1914 v Násedlovicích u Kyjova učitelské rodině syn — dnešní šedesátník Jaromír Bělič, doktor filologických věd, člen korespondent ČSAV a řádný profesor českého jazyka na filosofické fakultě university Karlovy, jeden z předních současných bohemistů a slovanských dialektologů. V letech universitních slavistických a germanistických studií, která strávil v Brně, věnoval se J. Bělič hlavně literární vědě, jíž zůstal zprvu věren i po nástupu hitlerovské okupace, kdy začal působit jako středoškolský profesor v rodném kraji. První období poválečného budování prožil Bělič z valné části v Olomouci, kde se stal docentem a později profesorem českého jazyka na Palackého universitě, na níž zastával i řadu akademických a politických funkcí, od r. 1957 pak působil v Praze — v centru veškerého našeho soudobého pedagogického, badatelského i širšího lingvistického dění. Na celé této vzestupné dráze se jubilant inspiroval vždy k novým výkonům v duchu pokrokových tradic české jazykovědy, přinášeje přitom vždy vydatnější podíl výsledků své houževnaté a namnoze i průkopnické práce širší jazykovědné veřejnosti.

Běličovo životní dílo bylo k dnešnímu jubileu všestranně zhodnoceno v časopise Naše řeč,[1] a to zároveň s podrobnějšími životopisnými daty a se zdůrazněním jeho významu pro rozvoj naší jazykové kultury a politiky, tedy zejména na poli bádání o spisovné češtině a její hovorové podobě. My se zde chceme zaměřit především na Běličovy práce v oboru české a slovanské dialektologie, aniž bychom je vytrhávali ze širších souvislostí: pro veškerou tuto Běličovu činnost je totiž charakteristické zkoumání obou složek českého národního jazyka — jeho podoby spisovné i nespisovných útvarů — jako vzájemně se podmiňujícího celku a k takto zaměřenému studiu vede J. Bělič i své žáky a spolupracovníky.

Nepočítáme-li recenzní prvotinu, kterou Bělič napsal do Studentského časopisu již jako osmnáctiletý, začala se jeho publikační činnost až v tragické době před Mnichovem a na počátku protektorátní éry — příznačnými příspěvky k československému jazykovému problému, vztahům česko-polským, slovanské vzájemnosti a zejména statěmi a postupně prohlubovanými a rozšiřovanými studiemi o Karlu Havlíčkovi. Jednou z nich debutoval r. 1939 i v našem časopise, do něhož od té doby stále přispíval, nejvíce v letech padesátých. Mezi drobnými příspěvky se v r. 1940 objevuje mj. recenze Václavkovy Lidové slovesnosti v českém vývoji literárním a vzpomínková stať Fr. Bartoš mezi lidem. Základní obrys vědních zájmů Běličových, jejichž těžiště se později přesunulo plně na půdu jazykovědné bohemistiky, je tedy naznačen už tímto vstupním údobím, na něž navazuje terénní dialektologická práce na „dolském“ Kyjovsku.

Z té vzešla ještě za války průkopnická studie O vývoji dolského nářečí jako příspěvek k historické dialektologii Moravy, následovaná brzy po válce neméně závažnými Poznámkami o mizení nářečí, které daly základ teorii o soudobém interdialektickém vývoji v našich podmínkách. Běličův zájem o dialektologii se ovšem projevil už dříve — v Trávníčkově semináři, v němž vznikla práce publikovaná r. 1947 pod titulem Hláskosloví obce Nechvalína u Kyjova. Vedle Trávníčkovy historickosrovnávací školy, pokračující v přímé linii gebauerovské tradice, prošel Bělič [82]i školením Havránkovým, s jeho obecně lingvistickým i strukturně funkčním zaměřením (připomeňme, že na počátku Běličových studií vyšlo v Čs. vlastivědě Havránkovo průkopnické kompendium Nářečí česká). Bělič pak pokračuje v obojí tradici a navíc ji rozvíjí ve významné složce — přihlížení k historickospolečenským podmínkám jazykového vývoje, které se uvědoměle snaží opřít o marxistické učení, především o historický materialismus.

Na poli dialektologie se jeví nejvýrazněji i celá další Běličova cesta, vyznačená zatím třemi závažnými knižními díly: monografií Dolská nářečí na Moravě (1954), sborníkem sociolingvistických studií Sedm kapitol o češtině (1955), jejichž problematika je z velké části dialektologická, a nejnověji rozsáhlým dílem Nástin české dialektologie, dokončeným v rukopise r. 1967 a vyšlým až r. 1972 (přitom stručnější verze pro svazek Jazyk v nové Čs. vlastivědě, nazvaná Nářečí českého jazyka, byla připravena již dva roky předtím, dosud však bohužel nevyšla). Každá z těchto publikací znamená nejen milník na Běličově vědecké dráze, ale i ve vývoji dialektologické disciplíny u nás.

Monografické zpracování přechodové zóny hanácko-moravskoslovenské přineslo tak v rámci vlastní české dialektologie první popis rozsáhlejšího nářečního úseku, zároveň se stanovením jeho vnitřní územní diferenciace hláskoslovné a tvaroslovné a navíc s výkladem tohoto rozčlenění působením demografických činitelů ve vývoji feudálních panství od válek třicetiletých. Dílo přináší i pronikavou charakteristiku nářečního slovníku s exkursy o profesionálním lexiku a se statistickým zhodnocením příznakově nářečních slov v souboru připojených textů. Též mapová příloha práce přináší jistá nova do naší tradice. Úhrnem lze říci, že tato monografie představuje v mnohém nový vzor pro nářeční monografie větších oblastí, bohužel však vzor, jenž ani co do šíře a hloubky zpracování, ani co do ucelenosti diferencovaného pojetí nenašel zatím následovatele.

Dalším závažným přínosem k rozvoji naší marxisticky orientované dialektologie v širším bohemistickém kontextu je řada Běličových časopiseckých studií, které byly jednotně zredigovány v zmíněném knižním souboru Sedm kapitol o češtině — s výstižným podtitulem „Příspěvky k problematice národního jazyka“. Nejstarší z těchto studií vznikaly hned od osvobození a k dalším daly později, jak sám autor poznamenává, zvlášť mocný podnět ty pasáže sovětské jazykovědné diskuse r. 1950, které se týkaly problematiky národního jazyka a nářečí, navazující v jistém smyslu na Stalinovy stati o národnostní otázce. Ve všech těchto studiích polemizuje autor se starším, v podstatě pozitivisticky zaměřeným (ale též nacionalisticky zneužívaným) čistě „jazykovědeckým“ řešením složitého poměru mezi jazykem a nářečím a dovozuje, že problematiku vztahů jazyka a národa, či ještě šíře jazyka a společnosti v jejich třídním, skupinovém aj. rozrůznění a fungování nelze zvládnout bez náležitého zření k historickému podmínění a vývoji všech těchto kategorií v jejich vzájemných proměnlivých souvztažnostech. Autor je si vědom toho, že ve svém přehodnocování dosavadní tradice (důsažném zejména pokud jde o jazykovou hranici a nářeční pomezí česko-slovenské a česko-polské) podává jen řešení koncepční, že tu však svou radikální kritikou připravil základnu pro další soustavnou práci v naznačeném směru. — Dnes není pochyb, že studie v Sedmi kapitolách významně přispěly k formulování základních požadavků pro další výzkumy a zpracování češtiny jako jazyka socialistické národní pospolitosti, a to jak v její určující složce spisovné, tak i v souboru jejích nespisovných, zejména nářečních různotvarů.

Organicky navazují na tyto kapitoly další studie, věnované aktuálním okruhům bohemistického bádání. Patří sem přednáška pro IV. MSS v Moskvě Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné (1958), příspěvek K otázce obecné češtiny (1958) a aktivní účast na diskusi o obecné češtině v našem časopise (1961—1962), jakož i programová stať Ke zkoumání městské mluvy (1963), zahajující její monografický [83]výzkum především na vysokoškolských pracovištích (shrnutí výsledků první fáze této práce vyšlo zatím v sborníku přednášek v XV. běhu Letní školy slovanských studií na KU v r. 1971 (1972)). A patří sem ovšem i ve své době velmi aktuální úvahy podávající jednu z prvních — v jednotlivostech ovšem diskusních — souborných interpretací poměru češtiny a slovenštiny v údobí socialismu (1962), dále rozvahy o stáří závažných nářečních diferencí, nejnověji pak úvahy k české dialektologické terminologii aj.

V stejném údobí publikuje Bělič řadu studií k jazyku národního obrození a úloze významných představitelů české vědy v tomto vývoji: po rozboru jazykových názorů Palackého v článku Zásady Palackého v otázkách jazykové kultury (1949), jenž se zaměřil mj. i na analýzu historickospolečenského podmínění obrozenské jazykové situace, následuje podobná studie o Dobrovském a jeho kodifikaci novodobé češtiny (1953) a nově též rozbor jungmannovských slavismů v kontextu obrozeneckého světového názoru, pulsujícího mezi češstvím a slovanstvím.

Zvlášť často se Bělič věnuje studiu slovníku: je to jistě dáno jeho náklonností k této doméně, v níž se nejvýrazněji obráží vztah jazyka a společnosti, ale zároveň i jeho důkladnou redaktorskou spoluprací na Slovníku spisovného českého jazyka a na připravovaném diferenčním slovníku staročeském. Jde o příspěvky jako Ke zkoumání vlivu historického vývoje společnosti na slovní zásobu národního jazyka (1958), K otázkám lexikální části slovanského jazykového atlasu (1960), Celonárodní slovní zásoba ne plně spisovná a nespisovná (1964), Poznámky o postavení přejatých německých slov v dnešní češtině (1969), Lexikální rozdíly v oblasti českého jazyka z hlediska vztahů k jiným jazykům slovanským (1973), jakož i o řadu dalších studií o dílčích lexikologických otázkách.[2]

Již z uvedeného výčtu, který by bylo možno rozhojnit o příspěvky k otázkám jazykové kultury, vyučování, pravopisu, editorské činnosti aj., vyplývá přesvědčivě Běličovo místo v současné tvorbě vědeckých hodnot: Bělič se nikdy neuzavíral do oblasti vlastních zájmů a zálib, veškerou svou tvorbou a organizační činností se naopak snažil rozvíjet a podporovat práci na aktuálních úkolech, propagovat nové metody i poznatky a mobilizovat k činnosti na nejzávažnějších úsecích české jazykovědy, především pokud jde o kolektivní výzkumy a souborná zpracování jejich výsledků.

I v hodnocení této činnosti se zaměříme hlavně jen na studia dialektologická, jimž stojí Bělič již téměř po dvacet let v čele, ať jako redaktor ediční řady Česká nářečí v Nakladatelství ČSAV, ať jako nástupce prof. Vážného na předsednickém místě české dialektologické komise a po r. 1959 jako předseda nově vzniklé Československé komise pro Slovanský jazykový atlas. Od brněnské dialektologické konference v r. 1954 pomáhal Bělič svými odbornými i organizátorskými zkušenostmi probojovávat všestrannější a systematičtější monografické zkoumání našich nářečí, jakož i rozvíjet jejich jazykovězeměpisné studium. Hlavně pak energicky podporoval jednotně organizovaný přímý výzkum nářečí českého jazyka, jenž má v navázání na předchozí hloubkové regionální výzkumy a sondační korespondenční ankety vyústit v edici Českého jazykového atlasu.

Po moskevském slavistickém sjezdu r. 1958, který uvedl v život rozsáhlou mezinárodní spolupráci na Slovanském jazykovém atlase, věnoval se Bělič jako český zástupce v příslušné komisi při Mezinárodním komitétu slavistů a jako jeden ze šesti členů jejího byra a později i užší redakční rady atlasu soustavně a iniciativně i této závažné práci. Získal si tu velké zásluhy zvlášť při překonávání počátečních obtíží v období ještě nevyrovnané mezinárodní spolupráce a především jeho zásluhou se pak též Československo od počátku podílelo významnou měrou na koncipování programu výzkumu, přípravě inventářů zkoumaných jevů, sestavení jednotného [84]systematického dotazníku, organizaci zkušební ankety, koordinaci sbírání dat v terénu a nyní i na jejich zpracovávání a koncipování konečného rozvrhu edice atlasu.[3] Pokud mu to dovolil zdravotní stav, zúčastnil se Bělič všech zasedání a pracovních soustředění a spolu s E. Paulinym a B. Havránkem tak účinně přispíval ke spolupráci akademií socialistických zemí, která tímto konkrétním podnikem směřuje k přímo příkladné integraci na poli slovanské jazykovědy.

Těžiště Běličovy práce v dialektologii zůstává nicméně doma. Již po léta se věnoval s plným vynaložením svého tvůrčího intelektu dílu z nejzáslužnějších: nové syntéze vší dosavadní práce na našich nářečích. Vyvrcholení tohoto úsilí představuje jeho mistrný Nástin české dialektologie (1972), který podává na svých 350 stranách a 40 mapkách především první soustavný pohled na areálové rozrůznění tradiční venkovské češtiny, zejména po stránce hláskové a tvarové. Bělič zde provedl vyváženou popisnou i výkladovou syntézu, opírající se hlavně o bohatý nový materiál a dílčí studie: obojí se rozrostlo zvláště po r. 1945, po stránce jazykovězeměpisné pak bylo možno využít zejména údajů získaných mapováním korespondenčních oblastních anket v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český v Praze a v Brně.

Domácí i zahraniční posuzovatelé této práce se shodují v závěru, že Nástin není jen novou nanejvýš potřebnou příručkou oboru, ale že zároveň představuje neocenitelný studijní materiál pro slovanskou dialektologii. Nejde ovšem jen o bohatší a přesnější údaje areálové, detailně znázorněné i v rozsáhlé mapové části díla, ani jen o jejich systematické utřídění a výklad, spojující v havránkovské tradici organicky hledisko synchronní a diachronní: Zásluhou této práce máme vlastně poprvé souborně zachyceno to z dějin českého etnika, co se promítlo do rozvoje češtiny v jejích územních obměnách od nejstarších předhistorických dob po naše časy. Tímto způsobem bylo zatím možno zpracovat jen hláskové a tvarové rozrůznění našich nářečí. Do příštího takového kompendia bude snad možno podobně začlenit i údaje syntaktické a slovníkové, jejichž důležitosti je si právě prof. Bělič dobře vědom. I zde jde tedy o dalekosáhlý podnik s neobyčejně slibnými perspektivami — a celá naše lingvistická veřejnost přeje jubilantovi k pokračování v takovéto závažné práci, jakož i ve všem dalším působení hodně zdraví a tvůrčího elánu.


[1] Viz M. Komárek, K šedesátinám Jaromíra Běliče, NŘ 57, 1974, 1—5; v stejném čísle je i výběrový Bibliografický soupis publikační činnosti prof. Jar. Běliče, který připravila M. Tylová. — Jubilejní Pozdrav Jaromíru Běličovi k šedesátinám napsal též V. Křístek v ČJL 24, 1974, 327n.

[2] Viz v chronologicky uspořádaném soupisu uved. v pozn. 1.

[3] Informaci o první fázi prací na Slovanském jazykovém atlase podává brožura, kterou pod redakcí J. Běliče připravila k sofijskému sjezdu slavistů čs. dial. komise pod titulem Rabota po podgotovke Obščeslavjanskogo lingvističeskogo atlasa. Istoria projekt — nynešneje sostojanije rabot — Bibliografija (sestavili H. Křížková, J. Petr, J. Sedláček, S. Utěšený), Praha 1963 (rotaprint). — Od r. 1965 vychází v Moskvě sborník Obščeslavjanskij lingvističeskij atlas — materialy i issledovanija, do něhož jubilant pravidelně přispívá.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 2, pp. 81-84

Previous Jan Kořenský: Zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Moskvě

Next Vladimír Skalička: Jazyk a společnost