Stimul a apel v dialogu

Ctirad Bosák

[Articles]

(pdf)

Стимул и призыв в диалоге / Stimulant et appel dans le dialogue

1. Každá promluva dialogu[1] (resp. její část, element, aspekt) je schopna vyvolat u adresáta obsahově návaznou promluvu — reakci, je tedy (potenciálním)[2] stimulem. Stimul je jazykový podnět k promluvě.

2. Některé promluvy (např. Kam jdeš?) obsahují explicitně vyjádřený záměr mluvčího vyvolat reakci adresáta, explicitní výzvu k mluvení; jiné promluvy (např. Dnes jedu do Prahy) takový záměr a výzvu neobsahují.

Jde tedy o uplatnění vůle mluvčího vzhledem k adresátovi, o apel.

2.1 Apel je výzva k činnosti, a to:

a) k jiné činnosti než k mluvení (obecný apel), např. Jdi! a

b) k mluvení („mluvní“ apel, zkráceně M-apel), např. Kam jdeš?

2.11 M-apel je reprezentován především otázkou. K promluvám obsahujícím M-apel patří všechny druhy otázek (kromě řečnické), tedy otázky přímé i nepřímé, doplňovací i zjišťovací atd. Vedle toho však sem patří i některé (spíše periferní) typy neotázkové, např. Řekni něco! Mluv! Vypravuj! Řekni „máma“! Zopakuj to! Petře! aj. Zjištění, že otázka je typem apelu,[3] je teoreticky důležité.

2.2 Všecky promluvy dialogu lze dělit na promluvy obsahující M-apel (M-apelové) — typ Kam jdeš? a promluvy neobsahující M-apel ne (M-apelové) — typ Dnes jedu do Prahy.

2.21 Jde nám zde pouze o M-apel explicitní.

Mnohé promluvy dialogu obsahují M-apel implicitní, s významem přibližně Řekni na to něco! apod. Otázka implicitního M-apelu je závažná, ale vyžaduje speciálního řešení, a v tomto článku ji necháváme stranou.

Mluvíme-li tedy o promluvách M-apelových nebo ne M-apelových, znamená to, že obsahají či neobsahují M-apel explicitní, bez zřetele k tomu, zda je či není obsažen M-apel implicitní.

2.3 Promluvy M-apelové lze nazvat záměrným stimulem, promluvy ne M-apelové nezáměrným stimulem.

3. Promluvy M-apelové a promluvy ne M-apelové se od sebe liší svými reakcemi:

3.1 M-apelová promluva je schopna vyvolat dva různé typy reakcí: reakci a) programovanou (předpokládanou), b) neprogramovanou (nepředpokládanou).

a) Programovaná reakce je splnění M-výzvy mluvčího k adresátovi (viz odd. 2), např. Kam jdeš? — Domů. Je ovlivněna vůlí mluvčího (autora stimulující promluvy), nevzniká spontánně, automaticky.

[97]Obsah této reagující promluvy je řádově předurčen (programován) stimulující promluvou, jeho konkretizace je dána objektivní realitou (Domů. Do práce. Na procházku atd.).

b) Neprogramovaná reakce vzniká po M-apelové promluvě tehdy, když adresát reaguje jinak než splněním M-výzvy mluvčího, např. Kam jdeš? — Už mě bolí nohy.

Neprogramovaná reakce není explicitně ovlivněna vůlí mluvčího, vzniká spontánně, automaticky. Adresát reaguje tak, že si zvolí — podle stavu své psychiky — jeden z aspektů nebo elementů stimulující promluvy, k němuž by svou reakci vztáhl; a tím si vybírá jednu z řady potenciálních promluv různého obsahu, různých obsahových typů. Např.: Kam jdeš? — Už mě bolí nohy. (resp. Ale vždyť stojím. A kam ty jdeš? Proč se ptáš? Pojď se mnou. Všichni někam spěcháme. Aj.)

3.12 Tedy o reakcích po M-apelové promluvě platí: odpovídá-li adresát, nač byl tázán (Kam jdeš? — Domů), jde o reakci programovanou; reaguje-li místo toho nějak jinak (Kam jdeš? — Už mě bolí nohy), jde o reakci neprogramovanou.

3.2 Promluva ne M-apelová je schopna vyvolat pouze jeden typ reakce — reakci neprogramovanou. Např.: Dnes jedu do Prahy. — Já taky. (Nerad jezdím. Stav se ještě u nás! Proč mi to říkáš? Proč tak brzo? Kdy se vrátíš? Atd.)

Jde o zcela stejný typ reakce jako neprogramovaná reakce po promluvě M-apelové (viz 3.1 b).

3.3 Shrňme tedy: M-apelová promluva (Kam jdeš?) vyvolává reakci programovanou (Domů) i neprogramovanou (Už mě bolí nohy), kdežto promluva ne M-apelová vyvolává pouze reakci neprogramovanou (Dnes jedu do Prahy. — Já taky).

Všecky promluvy vyvolávají tedy reakci neprogramovanou, a M-apelové promluvy kromě toho ještě reakci programovanou. — Všecky reakce se dělí na programované (splnění výzvy k mluvení) a neprogramované (ostatní).

4. Podstata problematiky stimulu a apelu v dialogu je v tom, že stimul se dělí podle přítomnosti/nepřítomnosti M-apelu na záměrný a nezáměrný.

Jde tedy v podstatě o konfrontaci stimulu s apelem „mluvním“ (M-apelem). (Apel obecný (Jdi!) patří k stimulu nezáměrnému.) Celkově lze poměr stimulu a apelu vyjádřit takto:

stimul
záměrný	nezáměrný
Kam jdeš?	Jdi!	Dnes jedu do Prahy.
(M-apel)	(obecný apel)
apel		neapel

Poměr stimulu a apelu je tedy nesymetrický. Stimul je širší.

Záměrný a nezáměrný stimul jsou jevy různých rovin[4] a chovají se různě (mají různé reakce). Nelze je tedy směšovat. Pokládat záměrný stimul (otázku) za základní (nebo dokonce jediný) typ stimulu a dvojici otázka—odpověď za základní dialogickou strukturu je lingvisticky[5] neopodstatněné (a je patrně dáno prostě větší nápadností[6] záměrného stimulu).

 

[98]R É S U M É

Стимул и призыв в диалоге

Следует различать два типа стимулов (намеренный и ненамеренный) и два типа реакций (программированную и непрограммированную). Намеренный стимул (Куда ты идеш?) вызывает реакцию программированную (Домой.) и непрограммированную (А куда ты спешишь?); ненамеренный стимул вызывает только реакцию непрограммированную (Сегодня я еду в Прагу. — Я тоже). Таким образом, все стимулы вызывают реакцию непрограммированную, а намеренный стимул, кроме того, еще реакцию программированную.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 2, pp. 96-98

Previous Pavel Novák: K věcné platnosti pádů, jejich tzv. celostnímu (obecnému) významu a lokalismu

Next Ludmila Uhlířová: O vztahu sémantiky příslovečného určení k aktuálnímu členění