Příspěvek ke studiu expresivity v češtině

Jaroslav Porák

[Chronicles]

(pdf)

К изучению экспрессивности в чешском языке / Contribution à l’étude de l’expressivité en tchèque

Expresivita bývá zkoumána z různých stránek a hledisek. Nejčastěji jsou to studie lexikologické, protože slovní zásoba je z tohoto hlediska nejvíce diferencována, ale i jiné, např. syntaktické nebo fonologické. Práce G. Schalicha Expressive sprachliche Mittel im modernen tschechischen Lustspiel (Mnichov 1970, 120 s.) přistupuje k problematice expresivity trochu jinak: zkoumá na ohraničeném materiálu (tři české divadelní hry zhruba z dvacátých let tohoto století) expresivitu komplexně, zjišťuje, jak se projevuje ve všech plánech jazyka. Je to postup dosti obtížný, protože někdy je těžké jev jednoznačně zařadit (úzce spolu souvisí např. lexikální a hláskový plán), ovšem na druhé straně plodný, protože ukazuje, jak se jednotlivé složky expresivity doplňují a prolínají a jaké jsou možnosti jejího stylistického využití.

Kniha je uvedena obecnou kapitolou o uměleckém díle a jeho jazykové problematice; autor dobře zná odbornou literaturu, a to také českou (je to vidět i v bohatém seznamu literatury na konci knihy), dále následují kapitoly o lexikální expresivitě (tato kapitola je pochopitelně nejrozsáhlejší), o expresívních gramatických prostředcích, o stylistickém využití expresívních jazykových prostředků a závěr.

Pokud jde o lexikální expresivitu, rozlišuje autor (i ve shodě s českými pracemi o expresivitě) inherentní a adherentní expresivitu. Inherentní probírá podle slovotvorných prostředků, všímá si přitom i zkracování a deformace slov. Přiřazuje sem i pozorování o fonematických zvláštnostech expresívních slov (zde si všímá zejména stylistické platnosti slov s hláskovými rysy obecné češtiny). Zajímavá jsou i jeho zjištění o expresivitě některých přejatých slov. Schalich si všímá i rozdílů mezi probíranými autory a ukazuje např. na to, jak v Langrově hře „Obrácení Ferdyše Pištory“ se často užívá deminutiv s ironickým, tedy pejorativním zabarvením. Svou podrobností zaujme i rozbor adherentní expresivity a jejích diferencí od expresivity inherentní.

Kapitola o gramatických expresívních prostředcích je pochopitelně stručnější. Probírá se zde zejména oslovování (vokativ a osoba a číslo slovesa), různé typy rozkazovacích vět a užití některých zájmen (např. von, vono, to, dativ etický). Jistá kusost je dána výchozím materiálem práce, ovšem na druhé straně zase ukazuje na prostředky nejfrekventovanější.

Čtvrtá kapitola je věnována stylistickému využití jazykových prostředků. Zkoumají se zde funkce dialogického textu v dramatu a jeho specifičnost. Autor ukazuje i na případy různého využívání stejných stylistických prostředků u jednotlivých autorů. — V závěru pak Schalich shrnuje výsledky své práce a dokládá je také zajímavými údaji statistickými. Ukazuje mj., že v dramatu spíše tradičním jsou expresívní slova častější, méně běžná je zde aktualizace původně neexpresívních jazykových prostředků.

Schalichova práce je dobrým a zajímavým příspěvkem k studiu expresivity a k problematice jazyka dramatu. Pochvalu zaslouží také detailní a přesná interpretace dokladů, opírající se o velmi dobrou znalost češtiny.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 2, p. 160

Previous Zdeněk Skoupil: Jiří Krámský šedesátníkem

Next Antonín Dolejší: Za tvůrčí rozvoj marxistické jazykovědy v Československu