Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Hledání kritérií pro rozlišení intenčních a volných doplnění v germanistické literatuře

Milada Fišerová, Eva Hošnová

[Chronicles]

(pdf)

La recherche des critères pour la différentiation des compléments intentionnels et des compléments libres dans les travaux linguistiques sur les langues germaniques

Při rozlišování intenčních a volných doplnění slovesa je nutné se vyrovnat s otázkou vhodných kritérií pro stanovení této hranice. Jde o to, aby nebyla určována pouze intuitivně, ale aby byla opřena o pevná, podle možnosti formální kritéria. Tento příspěvek shrnuje a komentuje některá kritéria uváděná v germanistické odborné literatuře. Nemohlo být naším cílem tato pevná kritéria najít a popsat, ale jen ověřit a porovnat s jinými přístupy. V souvislosti se slovesnou intencí jsme se především zaměřili na problematiku větného rámce, a to rámce verbálně predikativního a sponově predikativního a postavení záporky nicht ve větě.

Je zřejmé, že vedle subjektů a predikativ jsou u některých sloves syntakticky nutné také určité typy adverbiálních určení. Pro rozlišení intenčního a volného doplnění slovesa, které se považuje za strukturní centrum věty, by bylo možné chápat jako jedno z kritérií zjištění M. Bierwische.[1] Z jeho pojetí vyplývá oprávněný předpoklad, že v němčině volná slovesná doplnění jsou (nebo zpravidla bývají) vyčleňována z tzv. větného rámce, zatímco těsná v něm zůstávají. G. Helbig[2] tento názor přejímá a poukazuje na to, že by mohl pomáhat při rozlišování syntakticky nutných a volných větných členů. Dokumentuje toto tvrzení na následujících příkladech:

1. Du hast das Buch am Vormittag dorthin gelegt.

2. (*)Du hast das Buch dorthin am Vormittag gelegt.

3. (*)Du hast das Buch dorthin gelegt am Vormittag.

4. * Du hast das Buch am Vormittag gelegt dorthin.

5. * Du hast am Vormittag dorthin gelegt das Buch.

V uvedených příkladech se objekt (das Buch) chová stejně jako příslovečné určení místa kam (dorthin). Příslovečné určení času (am Vormittag) lze naproti tomu z větného rámce vyjmout, aniž by se věta stala gramaticky nesprávnou. Toto slovesné doplnění je běžně považováno za volné.

Podívejme se blíže na kritérium „vyjmutí z větného rámce“ a na to, jak bývá hodnoceno.

Normativní německé gramatiky[3] chápou vyjímání některých typů adverbiálních určení z větného rámce jako stylisticky možnou variantu. Z adverbiálních určení, která mohou stát mimo větný rámec, uvádí P. Grebe příslovečné určení okolností a příslovečné určení času. Z větného rámce nelze vyčlenit přímý objekt nebo jednoduchý podmět (při pasívu). V hodnocení rozsahu správného použití zkráceného větného rámce se tolerantnější Grebe a konzervativnější Jung rozcházejí. Jinak se novodobé německé gramatiky vybočením z větného rámce v souvislosti se slovesnou intencí přímo nezabývají.

Článek E. Beneše[4] m. j. upozorňuje, že při odchýlení od větného rámce má velký význam rozsáhlost vyčleněného výrazu a jeho vý[228]povědní dynamičnost. Podle Beneše je vyčerpávající systematizace stylistických možností vybočení z větného rámce sotva možná.

Otázku, které větné členy mohou být v současném německém jazyce z větného rámce vyjímány, si přímo klade E. Grubačićová.[5] Zatímco se E. Beneš zabývá rozborem psaného spisovného jazyka ve stylu odborném, zaměřuje se E. Grubačićová na jazyk beletrie. Hlavním přínosem její práce je shromáždění velkého množství dokladů, kdy podle jejího hodnocení není respektován větný rámec. Po zpracování této excerpce dochází autorka k závěru, který je v rozporu s uvažovaným kritériem. Domnívá se, že není možné tvrdit, že z větného rámce bývají nejčastěji vyjímána volná určení, protože z celkového počtu jí zkoumaných vybočení (1587 případů) jsou sotva 2/3 (přesněji 68,49 %) volná určení. Podle ní bývají nejčastěji vyjímány předložkové vazby (1401 případů), na intenci při tom nezáleží (viz pozn. 5, s. 47). Závěr Grubačićové však nemůžeme jednoznačně považovat za popření zkoumaného kritéria. Autorka totiž přesně nevymezuje, která adverbiální určení považuje za těsná a která za volná. Odvolává se na charakteristiku „freie Angabe“ a „notwendige Ergänzung” (volné určení, nutné doplnění) v gramatice P. Grebeho, která je ovšem z hlediska explicitního popisu nedostačující. Kromě toho by bylo vhodné všímat si nejen členů z rámce vyňatých, ale i členů, které v něm zůstávají, a to i v případě, že jde o adverbiální určení stejného typu.

Největší potíže při použití tohoto kritéria by tedy zřejmě činila otázka hodnocení jazykové správnosti vět s porušeným rámcem a dále hodnocení, kdy k porušování vedou pouze důvody stylistické a kdy gramatické.

Na další hypoteticky možné kritérium pro stanovení hranice mezi intenčním a volným adverbiálním určením poukazuje G. Helbig.[6] Při větné negaci se v němčině chová intenční adverbiální určení jako odlučitelné předpony, infinitivy a participia: při normální intonaci stojí ve větě za záporkou „nicht“. V tom smyslu, že těsné doplnění normálně nestává před větnou negací, hovoří i M. Bierwisch (o. c. v pozn. 1, s. 36, 51). K této problematice najdeme nejvíce podnětů opět v jiné z prací Helbigových,[7] která se zabývá postavením částice nicht v německé větě. V kapitole o přehledu vývoje názorů na tuto otázku zjistíme, že postavení této částice bylo se slovesnou valencí již dříve v německé odborné literatuře spojováno.[8] G. Helbig poukazuje na tendenci záporky nicht tvořit při větné negaci se slovesem větný rámec (Negationsklammer). Těsná adverbiální doplnění slovesná tvoří také spolu se slovesem větný rámec, a proto zaujímají lineárně místo co nejdále od slovesa. Protože rámec těchto doplnění se slovesem je těsnější než rámec záporky, stojí ve větě s větnou negací po ní. V podstatě platí obecně tento příklad:

intenční doplnění

Er legt das Buch nicht auf den Tisch. (větná negace)

 

*

Er legt das Buch auf den Tisch nicht.

volné doplnění

Er erholt sich an der Ostsee nicht. (větná negace)

 

 

Er erholt sich nicht an der Ostsee.

(větná i členská negace)

V případech homonymie větné a členské negace rozhoduje intonace. Postavení záporky nicht ve větě je tedy ovlivňováno i rytmickými zákonitostmi a aktuálním členěním větným. Vzhledem k tendenci současného německého jazyka porušovat větný rámec je nutno počítat s případy, kdy z něho (z Negationsklammer) budou vyňata i volná adverbiální určení. Použití tohoto kritéria by bylo obtížné vzhledem k problematičnosti postavení záporky nicht a vzhledem k problematice větné a členské negace.

Jako další kritérium uvádí Helbig (o. c. v pozn. 6, s. 37n.) možnost rozvedení volného určení ve vedlejší větu příslovečnou. Toto tvrzení dokazuje na následujících příkladech:

1. Mein Freund wohnte in Dresden. → *Mein Freund wohnte, als er in Dresden war.

[229]2. Er starb in Dresden. → Er starb, als er in Dresden war.

3. Die Kinder spielten hinter dem Haus. → Die Kinder spielten, als sie hinter dem Haus waren.

4. Der Obstgarten lag hinter dem Haus. → *Der Obstgarten lag, als er hinter dem Haus war.

Ve větách 1 a 4 jde o těsné doplnění, a proto transformace převedení ve vedlejší větu příslovečnou není možná.

Pokus o uplatnění dvou prvních kritérií na sedmnácti větách, kde intenčnost nebo volnost doplnění byla víceméně jasná, sice do značné míry potvrdil hypotézu o intenčním nebo volném charakteru doplnění, ukázal však výše uvedené problémy. Např. ve větách: Er hat sich während dieser zwei Jahre verändert zu einem nervösen müden Menschen. (K vybočení z větného rámce příslovečného určení výsledku, považovaného za intenční, dochází ze stylistických důvodů.) Der Vater hat nicht anstelle von Karl verhandelt. (V této větě je větná a členská negace homonymní.)

Přesto lze říci, že obě kritéria vypovídala o intenčním charakteru těchto určení většinou v souhlase s našimi předpoklady a že by se při hlubším zkoumání patrně prokázala vhodnost obou kritérií jako doplňujících (nikoli hlavních) pro rozlišování intenčního a volného slovesného doplnění.

Z literatury věnované intenci slovesa v němčině jsme vybrali pasáže hledající vhodná kritéria, protože právě nalezení takových kritérií je naléhavým problémem současné syntaxe, jak o tom svědčí např. i zkušenosti z práce na generativním popisu češtiny.


[1] M. Bierwisch, Grammatik des deutschen Verbs, Studia Grammatica II, Berlin 1963, s. 50n.

[2] G. Helbig - W. Schenkel, Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben, Leipzig 1973, s. 47n.

[3] Např. P. Grebe, Der Große Duden, Bd. IV., Grammatik, Mannheim 1966, s. 636—638; W. Jung, Grammatik der deutschen Sprache, Leipzig 1966, s. 101—107.

[4] E. Beneš, Die Ausklammerung im Deutschen als grammatische Norm und stilistischer Effekt, Muttersprache 78, 1968, 289—298.

[5] Emilie Grubačić, Untersuchungen zur Frage der Wortstellung in der deutschen Prosadichtung der letzten Jahrzehnte, Zagreb 1965.

[6] V práci uvedené v pozn. 2, s. 48, a v Beiträge zur Valenztheorie, The Hague - Paris, 1971, s. 46.

[7] G. Helbig/Ricken, Die Negation, Leipzig 1973.

[8] Např. H. Griesbach - D. Schulz, Grammatik der deutschen Sprache, München 1962, s. 363.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 3, pp. 227-229

Previous Zdeňka Trösterová: Příspěvek k problematice kompatibility slovních jednotek v ruštině

Next Josef Vachek: Baudouin po anglicku