dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Účelnost v jazyce

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

Целесообразность в языке / La finalité dans la langue

Jazyk je dnes běžně považován za soustavu dorozumívacích prostředků. V této formulaci je obsaženo funkční hledisko. Jazyk podle tohoto pojetí je „nástroj dorozumívání ve společenském styku“. V této formulaci však užívá se u nás formulace rozšířená: „nástroj myšlení a dorozumívání (dorozumění)“. Tato rozšířená formulace má plné oprávnění, je ve shodě se skutečností víceméně samozřejmou, že „je třeba rozlišovat řeč vnitřní a řeč projevenou“ (Teze Pražského lingvistického kroužku, předložené prvnímu sjezdu slovanských filologů v Praze 1929, znovu ve Vachkově edici U základů pražské školy, Praha 1970, s. 43—65). V Tezích se k tomu ještě správně dodává: „Projevená řeč je pro většinu mluvících jen speciální případ, poněvadž se častěji myslí v jazykových formách, než mluví: proto je mylné zevšeobecňovati a přeceňovati význam vnější zvukové stránky pro jazyk a je třeba všímati se zvláště potenciálních jevů jazykových“ (s. 43).

V Tezích z r. 1929 se mluví také o potřebě chápat jazyk jako „systém účelných výrazových prostředků“. V této formulaci je možno užití atributu „účelných“ považovat za pleonastické, atribut „výrazových“ je pak nejasný. V souvislosti s rozlišováním mezi řečí vnitřní a projevenou lze mít za to, že atribut „výrazový“ znamená tolik co „vyjadřovací“ (vyjádření myšlenky pomocí jazykových prostředků může, ale nemusí být projeveno); je-li projeveno, tj. vysloveno nebo napsáno, nemusí mít ještě povahu sdělení, tj. nemusí se obracet k nějakému adresátovi. Jak je vidět, není snadné základní funkční rysy jazyka a řeči (mluvy) jasně a srozumitelně popsat. Snažíme-li se vystačit s tradičním inventářem metajazykových [61]prostředků, musíme se dohodnout, jaký význam jim dáváme. Doporučujeme dávat ve funkční definici jazyka i řeči (mluvy) přednost výrazu „vyjadřovací prostředek“ před „výrazový prostředek“, jak také upravil v doslovu editor reedice J. Vachek „systém účelných vyjadřovacích prostředků“ (s. 74) — bez upozornění. — Je to vhodné hlavně proto, že adjektivum výrazový je odvozeno od substantiva výraz, jež bylo pro českou lingvistickou terminologii motivováno ještě jinak.

V souvislosti se zjištěním, že jazykové prostředky neslouží jen dorozumívání, je třeba upozornit na to, že ani větu (resp. výpověď) nelze definovat jako „nejmenší komunikativní jednotku“, obsahující jisté formální příznaky.

V Tezích Pražského lingvistického kroužku (1929) se mluví o funkcích také při výkladu jazykových změn. „Mají-li být v synchronické lingvistice hodnoceny prvky jazykového systému z hlediska jejich funkcí, nemůžeme ani změny v jazyce posuzovat bez ohledu na systém, který je těmto změnám podroben. Nelogické by bylo předpokládat, že změny jazykové jsou jen rušivými zásahy bez účelu, heterogenní z hlediska systému. Změny jazykové mají zhusta zření na systém, na jeho stabilizaci, rekonstrukci atd. Diachronické bádání tedy nejenom že nevylučuje pojmy systém a funkce, nýbrž naopak bez ohledu na tyto pojmy je neúplné“ (s. 36).

Zde má zásadní dosah tvrzení, že je třeba odlišovat změny „účelné“ od „neúčelných“. Netvrdí se zde totiž, že ne všechny jazykové změny jsou jen rušivými zásahy bez účelu; připouští se tedy, že někdy takovou povahu skutečně mívají. Tím ovšem není řečeno, že lze obojí případy od sebe snadno odlišovat. Budeme-li se však přidržovat formulace, že „jazykové změny mají zhusta zření na systém, na jeho stabilizaci, rekonstrukci atd.“, dostáváme se již zase na poněkud jinou funkční rovinu. Lze totiž tvrdit, že i změny „neúčelné“ (snad by bylo lépe mluvit o změnách, které nejsou zjistitelně motivovány vyjadřovacími a komunikačními potřebami) vedou vždy a nezbytně k nějakému systémovému posunu a mají také nějakou funkční platnost. O žádném jazykovém elementu nelze jednou provždy říci, že je zbytečný, že by se bez něho jazyk mohl obejít. Zde se můžeme prostě přidržovat principu funkční potenciálnosti. I nevinné přeřeknutí se přece stává efektním prostředkem jazykové komiky. Připouštíme tedy, že prostředek, který vzniká bezděčně, bez funkčního oprávnění, může být a často se stává „ex post“ funkčním.

Funkční platnost není samozřejmě vázána na uvědomělé užití a využívání. V jazykových a mluvních procesech je mnoho automatismu a často i výběr mezi různými prostředky, které máme pro vyjádření k dispozici, probíhá automaticky a neuvědoměle. Z toho ovšem plynou závažné důsledky i pro vývojovou účelnost v jazyce, včetně hodnocení změn, které jsou považovány za zdokonalování. Vědomé a uvážené zasahování do života jazyka je jevem řídkým, omezuje se tu téměř jen na tzv. spisovné jazyky. O běžných různých hláskových a gramatických jevech se také vůbec nedá říci, že by zde šlo o volbu určitého prostředku k dosažení nějakého cíle. Výklad Tezí je příliš zkratkovitý a nedá se z něho do podrobností vyčíst, z jakého pojetí účelnosti se vychází. K vyjasnění těchto věcí nepřispívají ani kritické poznámky Fr. Daneše v čl. O pojmu „jazykový prostředek“, SaS 28, 1967, s. 342.

Ani s tvrzením, že „jazyk jako výsledek lidské činnosti sdílí se s ní o záměrnost“ (Teze PLK, vyd. 1970, s. 35) nelze plně souhlasit. Jazyk patří k přirozenosti člověka, ale nelze o něm tvrdit, že je výsledkem záměrné činnosti v stejném smyslu jako např. různé výtvory materiální kultury. Jazyk se „tvoří“ spíše sám, máme-li na mysli to, čemu se říká systém vyjadřovacích a dorozumívacích prostředků. Jazyk je dán příslušnému společenství lidí jako jakési prodloužení jejich biologické uzpůsobenosti. Společenství si jazyk zachovává ne úplně bez uvědomělého „obrušování“ a doplňování, ale v podstatě přece je neuvědoměle automatický. Děti se učí jazyku docela jinak než např. říkankám a písním.

To všechno ovšem neznamená negaci nástrojovosti a účelnosti v jazyce. Účelnost [62]přece existuje i v rovině čistě biologické, každý organismus je svým způsobem důmyslné zařízení, třeba je nikdo nevymyslil.

Nestačí tedy tvrdit, že jazyk jako výsledek lidské činnosti je charakterizován záměrností. Lidské činnosti jsou různé, vědomé i nevědomé. Je sotva vhodné mluvit o neuvědomované záměrnosti. Připustíme-li ji však, musíme pak rozlišovat její různé formy pomocí atributů nebo jinak.

Proti pojmu nahodilosti ve vývoji jazyka je v Tezích PLK stavěn pojem zákonitosti, jež určuje povahu vývojových změn při sbližování sousedních a interferujících systémů. K sblížení dochází tam, kde jsou k tomu předpoklady na straně „přejímající“. Asimilační aktivita je projev vývojových tendencí v jazyce, který podléhá vlivu jazyka sousedního. Nejde tedy o výsledky mechanicky probíhajících procesů, rozhodují zde dispozice a latentní vývojové tendence. Zde by bylo třeba dodat, že vývojové tendence mohou probíhat v různých směrech, jsou tu různé výsledné možnosti. Tedy výsledek konvergence přece jen spoluurčují vnější okolnosti (k němu patří i geografická kontinuita). Nelze proto souhlasit s tvrzením, že nemá smysl přít se o to, „jde-li v konkrétním případě o změnu šířící se ze společného ohniska nebo o jev vyplývající z konvergentního vývoje“ (s. 38). Ve vývoji angličtiny k sblížení s francouzštinou v gramatickém systému rozhodovaly nepochybně dispozice germánského základu, ale bylo by nesmyslné tvrdit, že bez vpádu Normanů a jejich nadvlády by se bylo došlo k výsledkům v podstatě stejným.

Teze PLK z r. 1929 neznají ještě pojem funkčního zatížení. Ten měl pro pochopení vývojových procesů v jazyce skutečně dalekosáhlé důsledky. Teorie pražské školy byla principem funkčního zatížení obohacena až v letech třicátých. Soustavný výklad jevů, které se k principu funkčního zatížení vztahují, dosud nebyl podán. Bude třeba se zamýšlet nad skutečností, že pravidlo o přímém vztahu mezi funkčním zatížením a postavením příslušného elementu v jazykovém systému má různá omezení. O emocionálně zabarvených prostředcích např. platí, že se užíváním opotřebovávají, funkční zatížení jejich funkčnost vlastně oslabuje. Totéž platí o elementech esteticky relevantních.

Z podaných výkladů by se daly vyvodit závěry, jak asi by měl vypadat komentář k reedici Tezí PLK z r. 1929. Důkladný a kritický komentář by mohl hodnotu užitečné publikace ještě zvýšit. Je trochu překvapující, že se Teze (č. 1—9) česky uveřejňují v plném znění tak pozdě. K tezi týkající se jazykové výuky na středních školách je možno dodat, že se na ni navazovalo v našem časopise (byla otištěna též v NŘ 51, 1968, 153—154).

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 1, pp. 60-62

Previous Miroslav Grepl, Karel Hausenblas: Zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Lipsku

Next Arnošt Lamprecht, Mirek Čejka: Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče