dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K sociolingvistickým předpokladům mluvnického popisu

Jiří Kraus, Milena Rulfová

[Discussion]

(pdf)

К социолингвистическим предпосылкам грамматического описания / Sur les aspects sociolinguistiques de la description grammaticale

Snaha o shromáždění co nejúplnějšího materiálu sloužícího přípravě vědeckých mluvnic přivádí badatele k různým zdrojům zjišťování mluvnické normy a jejích variant.[1] Požadavky komplexního přístupu k jazyku a zvláště pak metodologická výzbroj moderní sociolingvistiky ukazují, že cesty tohoto zjišťování se postupně stále více rozšiřují. Pro popis jazyka, a zvláště pak pro hodnocení noremních variant, nestačí vycházet pouze z určitého souboru textů, ale je užitečné znát i společenské charakteristiky jejich uživatelů. Požadavek reprezentativnosti výchozího [153]materiálu, o nějž se jazykový popis opírá, se tedy v posledních létech rozšířil mimo jiné i o nároky týkající se sociální (diastratické), místní (diatopické) a věkové (diagenické) příslušnosti mluvčích, aktivně užívajících určité jazykové útvary (spisovný jazyk, běžně mluvené podoby atd.). Toto rozšíření metodologického východiska vedoucího k poznávání vnitřní diferenciace jazykové normy se v rámci sociolingvistického přístupu k jazykovému materiálu velmi často nespokojuje pouze s objektivními daty, tj. se zápisy psaných nebo mluvených textů, ale zachycuje i hodnocení názorů na normu a na odchylky od ní prostřednictvím dotazníků, anket, rozhovorů atd. Vzájemná korelace mezi kodifikovanou podobou normy, její objektivní podobou v zaznamenaných textech (tedy v podstatě územ) a jejím subjektivním (komentovaným) hodnocením tak představují významné hledisko odhalení dynamiky jazykových jevů. Odtud pak vede cesta i k vědecky objektivnímu poznání jazykové normy a k výstižné, s jistou perspektivou pojaté kodifikaci.[2]

Snahy o postižení souvislostí mezi charakteristikami jazykového materiálu a jistých souborů uživatelů jazyka se objevily zvláště tam, kde se kladl důraz na poznání zákonitostí spisovných jazyků již dlouho před rozšířením termínu sociolingvistika a před vymezením její teoretické a empirické náplně. Uveďme aspoň dva příklady z let padesátých. První z nich se uskutečnil v Sovětském svazu a byl organizován Ústavem ruského jazyka v Moskvě. Jeho cílem bylo shromáždit data pro poznání ruské výslovnostní a tvaroslovné normy, jejíž tradiční centra — Moskva a Leningrad — byla po druhé světové válce jazykově rozkolísána velkou migrací obyvatelstva.[3] Druhý projekt se týkal češtiny a byl vypracován Ústavem pro jazyk český ČSAV;[4] obsahoval dotazy na vybrané jevy.

Z této české ankety uvedeme pro srovnání ty nejzákladnější: (1) délka samohlásek a její vyrovnávání u slov příbuzných, např. před příponami -tel, , -dlo, a v paradigmatech (rána - ránou); (2) kolísání mezi tvrdým a měkkým skloňováním (typu chemel/e, -u); (3) nom. pl. typu demokrat/é, -i; (4) skloňování a přechylování cizích jmen osobních (Shelley/e, -ho); (5) skloňování a přechylování slovanských, zvl. ruských jmen osob; (6) skloňování místních jmen typu Nymburk (gen. - lok. sing.), Vršovice (dat. pl.), Přepychy, Netluky (lok. pl.); (7) gen. zájmen on, akuz. zájm. ono, akuz. sing. fem. zájm. tentýž, (8) imp. sloves typu tlouci, 1. os. sing., 3. os. pl.; (9) 3. os. pl. sloves 4. třídy (, -ejí), přechodníky od těchto sloves; (10) podstatná jména slovesná od sloves zvratných; (11) konkurence osobních a neosobních konstrukcí (byl/o, -a tma), (12) stupňovací přiřazování po záporu (nevěděl to i on); (13) postavení zvratného se po pauze vyznačené interpunkcí; (14) bohatě rozvinutý přívlastek před jménem; (15) opisné a zvratné vyjadřování pasívních konstrukcí; (16) genifivní a dativní slovesné vazby.

Považovali jsme za užitečné uvést tyto jevy nejen proto, že se v nich soustřeďuje jádro většinou i dnes sporných jevů a vývojovým tendencím nejvíce vystavených míst současné české normy, ale i proto, že představují zajímavou příležitost, abychom je porovnali s pracemi, o kterých chceme na tomto místě referovat. Jde o obšírné shrnutí sociolingvistického rozboru současné ruštiny ve sborníku Russkij jazyk po dannym massovogo obsledovanija (Opyt social’no-lingvističeskogo izučenija) pod redakcí L. P. Krysina (Moskva 1974, 352 s.) a o doktorskou práci podanou na univerzitě v Lundu Étude socio-linguistique de la segmentation syntaxique du français parlé, jejíž autorkou je Inger-Britt Robachová (Lund 1974, 176 s.).

[154]Čím se obě citované práce liší od předchozích pokusů, je výrazný zřetel sociolingvistický, který spatřujeme

a) v interdisciplinárním přístupu k jazykovým jevům, který vymezuje nejenom jazykový materiál, ale i jednotlivé, zvláště pak sociální charakteristiky souboru dotazovaných osob; vědomě se tedy pracuje nejen s jevy jazykovědnými, ale i s doprovodnými jevy sociologickými;

b) v propracované metodologii empirického zkoumání materiálu, jehož součástí jsou statistická kritéria reprezentativnosti (zahrnující jak rozsah jazykových jevů, tak i vlastnosti souboru dotazovaných osob, jejich sociálních a jiných vlastností).

V této souvislosti považujeme za užitečné uvést poznámku týkající se úlohy statistiky při studiu normy. Obecně lze sice souhlasit s názorem A. Jedličky (srov. o. c. v pozn. 1, s. 119), že „statisticky shromážděná data, zvl. při studiu variant v normě, nepodávají a ovšem ani nemohou podat sama o sobě objektivní obraz normy“ (s odvoláním na podobné výhrady v Obecných zásadách pro kulturu jazyka, s. 248,[4a] a na sborník Voprosy kul’tury reči VII, 19n.). Domníváme se však, že tato kritika nic nevypovídá o úloze statistických metod ani v tomto případě, ani celkově, protože je samozřejmé, že čísla „sama o sobě“, bez interpretace, která vychází z kvalitativních stránek příslušného vědního oboru, ukazují jen velmi málo. Vytvářejí pouze východisko, z něhož mohou být vyvozeny závěry povahy kvantitativní nebo kvalitativní. Tomuto našemu tvrzení odpovídá i formulace M. Těšitelové,[5] týkající se vztahu matematických formulí a poznání kvalitativních vlastností struktury slovní zásoby: „… někdy se pokoušíme vystihnout zjištěné zákonitosti prostřednictvím matematických formulí. To však není z hlediska lingvistického cílem, nýbrž jen prostředkem k odhalení nových vlastností jazykové jednotky — slova, popř. k jejímu výkladu. Z hlediska lingvistického pokládáme však za nezbytné, má-li tu aplikace statistických metod znamenat opravdový přínos i pro lingvistiku, podávat lingvistickou interpretaci statistických dat, popř. formulí.“ Uvádíme podrobněji tento názor především proto, že právě autoři obou prací, o nichž zde chceme referovat, opírají své závěry o samozřejmý předpoklad, že jejich materiál je statisticky reprezentativní a že je zpracován pomocí řady statistických metod, zvláště testů. Tento základ a výsledky pochopitelně nejsou cílem jejich práce, pouze velmi závažnou podmínkou dalšího interpretačního postupu, na jehož konci teprve badatel může dospět k „objektivnímu obrazu“ jazykové normy. Respektování těchto požadavků na statistické zpracování empirických dat spolu s vymezením sociálních kategorií analýzy (sociální skupina, povolání, vzdělání atp.) považujeme zároveň za hlavní kritéria, jimiž se citovaný sovětský a švédský výzkum odlišují od většiny obdobně teoretických i prakticky zaměřených prací starších.

Porovnání obou recenzovaných publikací poněkud ztěžují rozdílný rozsah i odlišné záměry jejich autorů, přesto se však domníváme, že konfrontace může být užitečná. Navíc výstižně ukazuje na podstatné rozdíly v oblasti jazykové teorie, ale zvláště v sociální struktuře uživatelů ruštiny a francouzštiny. Proto také nejzřetelnější rozdíl mezi oběma knihami spočívá v třídění sociálních skupin uživatelů jazyka. V sovětské práci se uvádějí čtyři základní skupiny — inteligence, dělníci, úředníci a studenti, s případnými dalšími modifikacemi (u řady otázek, při nichž se počítá s vyšším vlivem sociálního zařazení na zvláštnosti jazykového vyjadřování — např. při tvoření profesionalismů — se skupina inteligence ještě rozděluje na filology, techniky a přírodovědce). Švédská studie o francouzštině vychází z podrobných údajů francouzské statistické ročenky a uvádí toto třídění: zemědělští zaměstnavatelé, zemědělští zaměstnanci, vedoucí pracovníci průmyslu a obchodu (s pěti podskupina[155]mi), svobodná povolání a vyšší kvalifikované skupiny (profesoři, lékaři, projektanti atp.), střední kvalifikované skupiny (učitelé středních škol, úředníci), nižší zaměstnanci průmyslu a obchodu, dělníci (se sedmi podskupinami podle oborů), pracovníci služeb, ostatní kategorie a nevýdělečné skupiny (studenti, penzisté, vojsko). Rozdíl není ovšem pouze v předběžném rozdělení těchto kategorií, které odrážejí hlubší protiklady společenské, ale i ve výsledku výzkumu. Sovětské závěry spíše naznačují přechody mezi sociálními skupinami, švédský výzkum se kloní k přijetí hypotézy o rozdílu mezi nimi.

Hlavním cílem sovětského výzkumu bylo vytvořit materiálovou základnu pro popis jazykového úzu a zjištění normy psané a především mluvené současné spisovné ruštiny. Prostředkem tohoto zjišťování byly jednak metody pozorování spontánního projevu současných uživatelů spisovné ruštiny, jednak metody otázek. Hlavním prostředkem otázkových metod byl dotazník zahrnující ve své první části údaje o sociálních, místních a věkových příznacích, v druhé hlavní části otázky vztahující se k příslušným variantám studované jazykové roviny. Tyto roviny byly celkem tři — fonetická (resp. výslovnostní), morfologická a slovotvorná. Dotazníky byly vyplňovány dotazovanými osobami písemně. Spolehlivost vyplňovaných údajů se zvyšovala zařazováním kontrolních otázek, které byly v textu od sebe vzdáleny, např. „Vyslovujete [zьver'] nebo [zъver']?“, „Vyslovujete měkčeji jedno z ve dvojici slov [zver'/zvat'] nebo je vyslovujete stejně?“. Mimoto byly do dotazníku zařazeny ještě otázky, které ve spisovné ruštině nepřipouštějí výslovnostní varianty, aby bylo možno zjistit, zda dotazovaný správně hodnotí své vyjadřování nebo zdali nemluví dialektem.

Zajímavým způsobem vyřešili sovětští autoři rozsah souboru jazykových jevů. Protože počet zjišťovaných variant obvykle nebyl větší než pět a v nejčastějším případě byl roven pouze dvěma, ukázalo se, že reprezentativní rozsah souboru obvykle leží v rozmezí 76—400 sledovaných odpovědí na jeden dotaz; zjišťuje se podle vzorce

 

kde n je rozsah výběru, p1 a p2 empirické četnosti variant X1 a X2 (např. gen. sg. sachara/sacharu), t koeficient úrovně pravděpodobnosti a α výše přípustné chyby. Došli tedy k závěru, že v podobném výzkumu nemusí počet dotazovaných osob být neúnosně vysoký a že jej lze zvládnout i běžnými pracovními metodami. (Tato čísla zároveň potvrzují i hodnověrnost a spolehlivost obdobných výzkumů českých prováděných oddělením jazykové kultury ÚJČ ČSAV.[6])

Popis dotazníkových údajů o jednotlivých jazykových rovinách má v dalším výkladu tuto podobu: a) jazykový výklad zkoumaného jevu a formulace dotazníkových otázek, b) popis kvantitativního rozložení variant podle věku, vzdělání, sociální vrstvy, lokálních charakteristik dotazovaného a jeho rodičů, častosti poslechu rozhlasu, c) údaje o rozsahu a síle vlivu sociálních charakteristik na rozložení odpovědí. Rozsah (D) udává poměr počtu jazykových variant v rámci určité skupiny k celkovému počtu variant možných, síla (F) udává váhu určité charakteristiky v jejich souboru; zjišťuje se podle vzorce

 

kde Fx je váha charakteristiky (např. věku) při využití variant určitého typu (např. nom. pl. typu slesarjá, tokarjá), x je variační rozptyl udávající rozložení variant v rámci dané charakteristiky a x průměrný empirický výskyt jevu.

[156]Na základě těchto údajů došli autoři k řadě zajímavých závěrů na všech třech studovaných rovinách. V rámci výslovnosti[7] se jako nejkompaktnější faktor uplatňuje územní diferenciace mluvčích, která potvrzuje hypotézu o existenci místních variant výslovnostní normy současné spisovné ruštiny. Tyto místní varianty, které autoři představují jako „severní“ a „ukrajinskou“ výslovnostní variantu, stojí v protikladu k výslovnosti centrální — moskevské a leningradské. Severní skupina se vyznačuje měkkostí souhlásky ž [doždik], zjednodušováním souhláskových skupin (-stk- v žostkij), měkčením před tvrdým e ve slovech cizího původu (děsant) atp. Ukrajinizovanou výslovnost lze charakterizovat opačnými vlastnostmi. Moskevsko-leningradská výslovnostní varianta se vyznačuje specifickou výslovností dvojic dentála — labiála (razve, izvinite, v izbe, s berega, podvig, v bitve, otvel), neměkčením souhlásek před tvrdým e v slovech přejatých atp. — Méně výrazně se projevují charakteristiky věkové, i když přece jen ve většině případů se prokázala pravdivost hypotézy, že čím mladší je dotazovaný, tím více v jeho řeči ubývá tradičních variant. V rámci sociálních skupin dochází k zřetelné redukci na dvě dvojice protikladů — inteligence/dělníci, filologové/nefilologové. Nejčastější jsou tradiční varianty v řeči filologů, a to jak u profesionálů, tak u studentů.

Na rovině morfologické[8] se nejsilněji projevují věk respondenta a jeho profesionální charakteristiky. Nepotvrdila se hypotéza o podstatnějších rozdílech v oblasti vzdělání. Věkové rozložení údajů posiluje tezi o provedení některých mluvnických tendencí, zvl. projevů analytismu, kdy afixální ukazatele jsou nahrazovány prostředky opisnými — slovosledem, kontextem (vrač prišla, sekretar' vydala spravku). Analytičnost se projevuje i redukcí počtu pádových koncovek; dochází k mizení rozdílů mezi genitivem a partitivem (nalejte čaju pačka čaja se už nerozlišuje) a mezi lokálem ve významu obsahovém a místním (ztrácí se rozdíl mezi dvojicí my govorili o ceche on rabotajet v cechu). Homonymie se zvětšuje i růstem počtu nulových přípon v gen. pl. (mnogo pomidor). U mladší generace lze sledovat vyrovnávání slovesných paradigmat přechodem řady sloves k produktivním typům (machajet, kapajet, žgjot m. mašet, kaplet, žžot).

Poslední oddíl knihy[9] si všímá konkurence dílčích slovotvorných prostředků a sleduje jejich strukturně sémantickou diferenciaci. Jádro dotazníku tvoří varianty derivačních procesů — výskyt nominálních sufixů -ka, -nije; -ec, -anin/-janin; -čik, -l'ščik, -tel' při pojmenování příslušníků profesionálních a obyvatelských skupin. Také zde se v řeči nejmladších účastníků ankety projevují zřetelné tendence — nedůslednost nebo naprostá absence morfonologických alternací při sufixaci a vzrůstající homonymie mužských a ženských názvů povolání. Silně se projevuje i územní rozlišení preferováním jistých sufixů.

Recenzovanou práci lze hodnotit jako výrazně materiálově zaměřené shrnutí mnohaleté dotazníkové činnosti, která průkazně dosvědčuje mnohé teoretické závěry sovětských lingvistických pracovišť. S výjimkou roviny syntaktické podává celkový pohled na současnou ruštinu a zároveň i na jazykově relevantní vlastnosti jejích uživatelů. Dosažené výsledky bude možno díky značnému počtu přehledně uvedených tabulek (celkově 93) dále zpracovávat pomocí složitějších metod korelačních, které vyplývají zvláště z teorií vícerozměrné statistické analýzy. Autoři ve svých závěrech výslovně nepřekračují empirickou základnu své interpretace, z mnoha formulací však lze soudit, že se důsledně přidržují teoretického rámce sovětských mluvnických prací a dobrých tradic sociální lingvistiky, jejíž rozmach v SSSR let [157]20. a 30. představuje jeden z nejvýznamnějších teoretických zdrojů moderní sociolingvistiky. Domníváme se, že výsledky takto pojatého výzkumu jsou pro mluvnický popis normy mluvené i psané podoby jazyka neméně důležité než výsledky excerpce textové.

V porovnání s předchozím široce koncipovaným průzkumem je švédský rozbor mluvené francouzštiny nesporně skromnější. Přesto však metody zpracování i teoretické východisko této studie si v mnohých bodech zaslouží pozornost. Autorka využila souboru účastnických rozhovorů (interview), které byly zapsány magnetofonem pracovní skupinou z Birkbeck College londýnské univerzity. Výzkum byl lokálně omezen a obsahoval 36 rozhovorů s představiteli různých sociálních skupin města Orleansu. Předmětem zájmu tazatelů byly údaje o dotazovaných a jejich názory na různá témata (na jazyk, školství, volný čas atp.). (Výzkum názorů na jazyk obsahoval mj. tyto otázky: „V kterých oblastech Francie by se měl cizinec nejraději učit francouzsky?“, „Jak hodnotíte jazyk obyvatelů Orleansu?“, „Je francouzština obtížná‘?‘ atp.) Autorka si zvolila za předmět své analýzy především jazyk odpovědí a soustředila se na problematiku syntaktickou. Zjišťovala zvláště podíl citoslovcí v textu, počet nedokončených vět, korekcí, počet defektních vět a vět obsahujících defektní konstrukce (anakoluty, zeugmata ap.).

Teoretické východisko výzkumu představovaly názory britského sociologa B. Bernsteina,[10] které v současné době stojí v popředí zájmu sociolingvistů, pedagogů, psychologů i teoretiků řečové činnosti. Bernstein pracuje s hypotézou o existenci dvou jazykových kódů (variant) — vypracovaného (elaborated) a omezeného (restricted). Vychází přitom ze struktury britské společnosti a tvrdí, že neúspěch většiny dělnických dětí ve škole je podmíněn nikoli jejich menší schopností duševní, ale tím, že omezený kód, který si osvojily v rodině, nedostačuje ve školním prostředí, v němž se klade důraz na složku verbální. Sociální omezenost a vázanost Bernsteinových názorů na strukturu soudobé kapitalistické společnosti je nesporná a z těch důvodů je také velmi často podrobována kritice. Kritika bývá navíc znesnadněna tím, že Bernstein se přidržuje většinou pouze empirických dat svých výzkumů a ani on, ani jeho žáci dosud nevybudovali dostatečně ucelenou a soudržnou teorii, zvláště pak její složku jazykovou.

Aplikace Bernsteinových hypotéz na jazykový materiál je také obsahem uvedeného švédského výzkumu, který vychází ze sociální (profesionální) klasifikace zkoumaných osob, dále z rozlišení podle pohlaví (které v sovětském výzkumu chybí, podle našeho názoru poněkud neoprávněně, zvláště vzhledem k některým variantám výslovnostním) a věku. Robachová skutečně dospěla k určitému závěru o převaze rysů omezeného kódu u dotazovaných osob z dělnických povolání a rysů vypracovaného kódu u kádrů vedoucích a řídících. Zdůrazňuje však přitom, že v pojetí obou kódů nejsou obsaženy žádné prvky hodnocení, že vypracovaný kód je více zaměřen na obsah sdělení, zatímco omezený kód vyjadřuje spíše solidaritu a interakci mezi mluvčím a adresátem.

 

Závěrem shrneme hlavní body obou výzkumů v tomto schématu: 

 

 

ruština

francouzština

cíl výzkumu:

lingvistický (získání podkladů pro jazykový popis)

sociologický (ověření sociálních rozdílů mezi skupinami dotazovaných osob)

předmět výzkumu:

popis vlastního úzu zkoumanými osobami

popis projevu zkoumaných osob badatelem

[158] podoba jazyka:

převážně mluvená

mluvená

jazykové roviny:

hláskosloví,, morfologie, slovotvorba

syntax

metodika:

korespondenčně vyplňovaný dotazník

účastnicky vyplňovaný dotazník (interview)

podklady:

obsah odpovědí dotazníku

forma odpovědí dotazníku (magnetofonový záznam)

charakteristiky zkoumaných osob:

povolání, vzdělání, věk, lokální údaje (i o rodičích), častost poslechu rozhlasu

povolání, pohlaví, věk

 

Oba výzkumy, sovětský i švédský, se tedy liší jak v koncepci, tak v četných dalších aspektech zpracování. Jejich předností je přesné vymezení cílů a možnost dalšího využití dosažených údajů k poznání normy a vzájemné konfrontace. Propracována je zvláště stránka metodologická, která ukazuje cestu k syntéze přístupu lingvistického, sociologického i statistického. Výhody této syntézy se zvláště zřetelně ukazují ve velkoryse pojaté studii sovětské. Domníváme se, že přesvědčivost výsledků těchto výzkumů vede k závěru, že sociolingvistika se stává jedním ze závažných stupňů vedoucích ke komplexnímu popisu jazyka a jeho vývojové dynamiky.


[2] O pojmu perspektivní hloubka kodifikace viz u M. Dokulila K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace, SaS 13, 1951/2, 135—139.

[3] K teoretickým východiskům tohoto projektu srov. práci E. S. Istrinové Normy russkogo literaturnogo jazyka i kul’tura reči, Moskva - Leningrad 1948, viz též ref. M. Helcla v NŘ 33, 1949, s. 145n.

[4] Jeho popis a teoretická východiska jsou obsaženy u A. Jedličky Zjišťování mluvnické normy soudobé spisovné češtiny, NŘ 34, 1950, s. 121—132.

[4a] Srov. též ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932.

[5] M. Těšitelová, Otázky lexikální statistiky, Praha 1974, s. 11.

[6] Srov. Názory na úpravu českého pravopisu (výzkum 68—12), ÚVVM a ÚJČ, Praha 1968, 63 s. a Cizí slova v českém jazyce (výzkum 70—10), ÚVVM a ÚJČ, Praha 1971.

[7] Využívá se Voprosnik po sovremennomu russkomu literaturnomu proiznošeniju, AN SSSR 1960, 1961, 1964, pod red. M. V. Panova.

[8] Srov. Voprosnik po sovremennoj russkoj morfologii, AN SSSR 1963 za red. I. P. Mučnika.

[9] Srov. Voprosnik po sovremennomu russkomu slovoobrazovaniju, AN SSSR 1963, pod red. E. A. Zemské.

[10] Class, Codes and Control, vol. I, Londýn 1971; srov. J. Průcha, Bernsteinova teorie o vztahu jazyka, vzdělání a sociální třídy, Pedagogika 25, 1975, 15—32.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 2, pp. 152-158

Previous Anna Jirsová: Kritický přehled prací o sémantické struktuře věty

Next Jiřina Novotná-Hůrková: Polská práce o akustické fonetice