Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Polské sborníky o struktuře textu

Ludmila Uhlířová

[Discussion]

(pdf)

Польские сборники о структуре текста / Les recueils polonais sur la structure du texte

Jedním z charakteristických rysů světové jazykovědy posledního desetiletí je intenzívní zájem o otázky sémantiky, zvláště o otázky sémantiky věty a nadvětných celků. Sémanticky je analyzována jak věta sama o sobě, tj. jakožto jednotka izolovaná, tak zejména v začlenění do situace a kontextu, jakožto základní stavební jednotka vyšších celků, promluv (textů). Vznikají různé práce usilující o to, formulovat teoretické a metodologické základy lingvistické disciplíny, různě nazývané — teorie textu, gramatika textu, lingvistika textu, teorie promluvy, nauka o verbálních komunikátech, nauka o textu aj., i konkrétní materiálové práce věnované jednotlivým otázkám sémantické struktury věty a textu, které jsou nezbytným předpokladem pro vznik fundovaných prací syntetizujících.

Význačné místo v této oblasti bádání zaujímají současné práce polské, zabývající se vymezením pojmu text pomocí jeho konstitutivních rysů a dále hledáním různých prostředků a mechanismů vytvářejících strukturu textu (tzv. textovou „tkáň“, angl. texture), jejich utříděním a vysvětlením jejich funkcí. Zásadní otázku, co činí souvislý text textem (promluvu promluvou), si položili polští lingvisté v r. 1971 ve sborníku O spójności tekstu (Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1971, 205 s.). O dva roky později následoval svazek Semiotyka i struktura tekstu (Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1973, 371 s.), věnovaný VII. mezinárodnímu sjezdu slavistů ve Varšavě. Kromě statí o struktuře textu (které zaujímají v tomto svazku nejvíce místa) a kromě statí z oboru slovanské metriky najdeme v něm samostatný oddíl věnovaný zásadám a programu výzkumů v oblasti sémiotiky kultury, tedy studiu funkcí různých typů znaků — nejen jazykových — v lidské společnosti. Třetí, zatím nejnovější svazek s titulem Tekst i język (Problemy semantyczne) je z r. 1974 (Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1974, 311 s.). Jeho základ tvoří referáty ze symposia o sémantické struktuře textu organizovaného Instytutem badań literackich PAN o dvě léta dříve (1972). — Volněji s touto řadou souvisejí sborníky Semantyka i słownik z r. 1972 a Słownik i semantyka (Definicje semantyczne) z r. 1975, věnovaný v prvé řadě problematice lexikálněsémantické (Wrocław 1972, red. A. Wierzbicka, Wrocław 1975, red. E. Janus).

V tomto příspěvku referujeme o problémech struktury textu, jak k nim přistupují autoři polských sborníků z let 1971, 1973 a 1974. Tyto tři svazky tvoří návaznou řadu také osobností redaktorky M. R. Mayenové a částečně i kolektivem autorů. Většina příspěvků v nich jsou původní práce polských vědců, kteří tvůrčím způsobem navazují na starší domácí tradice lingvistické, sémiotické a logické, i na tradice lingvistického bádání v sousedních zemích. Kromě autorů domácích přispěli do sborníků význační autoři sovětští — J. D. Apresjan, M. J. Lekomcevová, J. Martem’janov, T. M. Nikolajevová, E. Padučevová a další, pravidelná je i účast československá — F. Daneš, J. Firbas, K. Pala a další. V čele prvního z řady sborníků (1971) je polský překlad Mathesiovy známé stati O tak zvaném [317]aktuálním členění větném z r. 1939 (pořízený M. R. Mayenovou), jímž se polská lingvistka přihlásila k odkazu pražské školy.

Jednou ze základních vlastností souvislého textu, zřejmou na první pohled, je to, že se v něm jisté prvky opakují. Může se např. opakovat totéž slovo, třeba v různých tvarech, někdy se místo doslovného opakování užije zájmena, jindy synonyma; mohou se opakovat skupiny slov, věty, verše a strofy v básni atd. Opakování prvků v textu se děje podle určitých pevných pravidel. Tato pravidla, včetně toho, jak jsou opakující se prvky v textu uspořádány, lze studovat buď v jejich konkrétních realizacích v promluvách určitého typu, zde např. v lidových písních, v bajkách, v sonetu, v odborném výkladu, v telefonických hovorech aj. (bude o nich řeč níže), nebo naopak obecně, prostřednictvím modelu textu. Jeden z takových modelů je popsán v článku N. Leontjevové (1971). Autorka navrhuje způsob, jak převést souvislý text do tzv. sémantického zápisu, v němž se zaznamenávají jednak významy výrazů daného textu („slovník“), jednak vztahy mezi nimi (rozlišuje se těchto šest vztahů: část, počátek, výsledek, aktant, adresát, koncový bod). Pomocí sémantického zápisu textu se obsah textu zachytí jakožto soubor formulí typu „A je částí B“, „A je aktantem B“ atd. (ty se ovšem nekryjí s hranicemi vět). Vlastností každého souvislého textu je, že se v jeho sémantickém zápise některé formulace opakují s týmiž proměnnými (což je projevem redundantnosti textu) a jiné naproti tomu jsou neúplné (např. „? je aktantem B“). Redundantnost a neúplnost považuje proto Leontjevová za dvě nejdůležitější vlastnosti textu.

Tzv. neúplnost textu, na kterou Leontjevová upozorňuje, je mimo jiné důsledkem toho, že mluvčí při sdělování vychází z určitých „znalostí reálného světa“, z určitých presupozic, jejichž znalost na straně čtenáře předpokládá a kterými v textu disponuje, ale které nejsou vlastním předmětem sdělení (viz o nich I. Bellertová 1971, R. Mayenová 1971, K. Pala 1973, E. Padučevová 1971). Adekvátní interpretace věty v promluvě (nebo v širším pojetí tzv. „rozumná komunikace“ — K. Pala) vyžaduje jednak znalost předcházejícího kontextu, jednak jistý stupeň shody ve „znalosti reálného světa“ mezi mluvčím a posluchačem. Znalost reálného světa neboli schopnost identifikovat denotační vztahy se někdy označuje jako „jazyková kompetence 2“ (K. Pala) na rozdíl od jazykové kompetence 1, jíž se rozumí „znalost daného jazyka“. Opakování i neúplnost jakožto dvě nutné vlastnosti textu souvisejí jak s tím, co je explicite obsaženo v předcházejícím kontextu, tak s tím, co plyne z jazykové kompetence 2.

Obecně platí zásada, že věty jednoho a téhož souvislého textu nelze uspořádat několika způsoby tak, aby přitom zůstal zachován jeho smysl. Absolutně jednoznačným a nezměnitelným však uspořádání vět v textu není. Ponecháme-li stranou ty zvláštní případy, kdy lze (při daném uspořádání) sémanticky interpretovat text více než jedním způsobem, a budeme-li předpokládat, že text je sémanticky interpretovatelný právě jediným způsobem, pak i při zachování jeho sémantiky je možno někdy pořadí vět určitým způsobem změnit. Možnost takových změn je však podmíněna mnoha okolnostmi, zvláště stylovými. Např. při postupu popisném je pořadí vět méně vázané než např. při postupu výkladovém nebo při vyprávění, kdy jde o zachování časové nebo příčinné posloupnosti, v textu odborném je vázanější než v básni atd. Jeden rys mají však texty nejrůznějších druhů společný, že totiž větu, která stojí na počátku textu (a která mívá proto i zvláštnosti slovosledné) nelze zpravidla přesunout na jiné místo v textu, jinak text přestane být souvislý nebo nabude jiného významu. Tento rys je natolik výrazný a jeho uplatnění tak univerzální, že ho lze využít pro definici souvislého textu — srov. např. definici Z. Saloniho (1971): „Text je souvislý (spójny, spojitý), jestliže neexistuje druhé uspořádání vět, od původního odlišné, které by se od něho nelišilo významově, a zároveň třetí uspořádání, významově rovněž stejné, které by vzniklo z druhého uspořádání přesunutím [318]počátkového úseku textu na jeho konec.“ — Této definice se dovolává též A. Trybulec (1971) v článku o topologické definici souvislého textu.

Podle toho, co je východiskem (v širokém slova smyslu) v první větě, poznáme charakter a rozsah společných znalostí („znalostí reálného světa“) mluvčího a posluchače. Nejčastěji bývá východiskem čas, místo, osoba, ale i přímé oslovení eventuálního posluchače (např. v dialogu). Jiné typy textů začínají větou obecného zaměření. Počátek textu může tvořit i bezprostředně nová informace, která se, např. v básnických textech, bohatých na metafory a předpokládajících značnou aktivitu čtenáře, interpretuje zpětně pomocí dalšího textu. A konečně jsou i texty, jejichž souvislost není dostatečně signalizována, zejm. texty velmi krátké nebo texty skládající se z posloupnosti rémat téhož — implicitního — tématu. Hodnocením různých typů počátků textů se zabývá M. R. Mayenová (1974), když formuluje úkoly poetiky jako disciplíny zabývající se strukturou textů.

Volba počátku těsně souvisí se stylovou povahou textu. Různé druhy textů, různé literární útvary a žánry, popř. jejich jednotlivé složky, mají pro signalizaci počátku své specifické prostředky sémantické, gramatické, melodické i obsahové. Např. typickým rysem lidových balad (J. Bartmiński 1973, 1974) bývá doslovné opakování lexikálních jednotek na počátku po sobě jdoucích veršů nebo strof. Takové opakování má funkci mnemotechnickou: usnadňuje zapamatování po sobě jdoucích částí, ulehčuje reprodukci zpaměti a zároveň upevňuje posloupnost strof. Prostředky s funkcí signalizovat počátek (nebo konec) textu neboli tzv. prostředky delimitační (T. Dobrzyńská 1971, 1974) jsou dvojí: jednak vlastní delimitátory lexikální povahy, jednak tzv. druhotné delimitátory (např. tempo řeči).

Vlastní bohatou problematiku mají prostředky signalizující počátek a konec projevů mluvených. Tyto prostředky jsou často povahy metatextové (A. Wierzbická 1971, K. Pisarková 1974). Užívání jistých elementů metatextového rámce, souběžných s hlavním textem a jen zdánlivě nepotřebných pro jeho gramatickou úplnost, je v mluvených projevech podmínkou udržení jejich dostatečně souvislého charakteru. Mohou nahrazovat jak prostředky užívané v psaných projevech, tak i některé prostředky užívané v mluvených projevech, v nichž mluvčí i adresát nejsou v bezprostředním styku (např. signály zrakové nebo kinetické).

Na tomto místě věnujeme více pozornosti článku K. Pisarkové o jazyce telefonických hovorů.[1] Její studie zaměřená na pragmatické aspekty komunikace je založena na materiále značného rozsahu a může sloužit jako reprezentativní ukázka současných snah a tendencí v polské lingvistice. Autorka rozlišuje podle funkce ve sdělovacím procesu čtyři hlavní druhy metatextových výrazů: (1) terminální signály s funkcí konativní, (2) pokračovací signály s funkcí konativní, (3) akceptující signály fatické (tj. s funkcí obecně kontaktovou), (4) signály simulované, a to pseudofatické a pseudokonativní. K prvnímu druhu patří výrazy signalizující začátek a konec hovoru: slyším, dobrý den, na shledanou apod. Jsou to prostředky identifikační, signalizující jednotu mluvčího a posluchače, i prostředky připravující konec hovoru a hovor ukončující. K druhému typu patří oslovení účastníků telefonního hovoru (jménem nebo synonymními prostředky) a výrazy další: poslouchej, představ si, jak bych to řekl, ale to víš, no to víš, víš co (zvláštní pozornost se přitom věnuje různým užitím sémanticky prázdného víš, víte). Tyto prostředky mají „mobilizující“ funkci, připravují posluchače na odpověď na otázku. Funkcí právě popsaných prostředků je „zapalovat a zhášet“, resp. „zahřívat“ komunikační kanál. Protože mají tyto role, nejsou to ani pleonasmy, ani stylistické prostředky (i když se stylisticky různě realizují), ale konstitutivní prostředky souvislého mluveného projevu, zvláště takového, při němž není prostorová jednota mluvčího a posluchače. Jsou do značné míry formalizovány, [319]což se projevuje vysokým indexem opakování a malým počtem stylistických variant. K třetímu typu patří výrazy, jimiž příjemce signalizuje příjem, např. ano, dobře, jistě, ovšem, samozřejmě atd. Obsahují element hodnocení, obvykle souhlasný, řidčeji negativní, a vyjádření potřeby n. připravenosti pokračovat v hovoru. K čtvrtému typu patří jednak výrazy, jimiž mluvčí simuluje kontakt tím, že do svého projevu vkládá hodnotící komentář, který očekává od příjemce (tzv. autokomentář: strašné, hrozná zpráva, …), jednak výrazy, jimiž příjemce klade mluvčímu krátké otázky (ano, no, opravdu …). — Podrobný materiálový rozbor uzavírá K. Pisarková výkladem o lexikálních ekvivalentech interpunkce (a, ale, no, aha, jistě, dobře …).

Důležitou úlohu při výstavbě textu má aktuální členění. V polských sbornících je tato problematika zastoupena z větší části autory českými, F. Danešem, J. Firbasem, K. Palou a dalšími, z autorů sovětských J. Martem’janovem (1971; pokus o formalizaci zápisu aktuálního členění). Celkový pohled na teorii aktuálního členění podává — kromě již zmíněného překladu klasické stati Mathesiovy — především článek J. Firbase (1974), v němž jsou vyloženy základní pojmy a principy brněnské koncepce funkční perspektivy větné. Z autorů polských se problematiky aktuálního členění přímo dotýká práce Z. Saloniho (1974) o kontextově podmíněné elipse „doplnění“ (tj. konstitutivních větných členů, které mají ve větné struktuře funkci předmětu n. příslovečného určení), kterou lze hodnotit i jako příspěvek k metodě tzv. diagnostických otázek (k nim viz též F. Daneš 1974), sloužících za hlavní vodítko k rozlišení tematické a rematické části výpovědi. — Některými speciálními případy shody gramatického členění na subjekt a predikát a aktuálního členění na téma a réma se zabývá A. Bogusławski (1973).

Mezivětné sémantické vztahy se studují v teorii aktuálního členění z hlediska vztahů mezi tématy jednotlivých po sobě následujících výpovědí v textech nebo jejich částech (odstavcích). Tematicky lze navazovat buď na část výpovědi předcházející, a to na její téma nebo na její réma, nebo na celou větu předcházející (popř. na několik vět předcházejících), přičemž tematizace může být jak kontaktní (navazuje se na výraz nebo větu předcházející bezprostředně), tak distantní (navázání na elementy vzdálenější). Podle způsobu tematizace se rozlišují různé typy tematických posloupností (F. Daneš 1974 jich rozlišuje celkem pět) a ty se mohou v textech různě kombinovat.

Vztahy mezi tématy jsou odlišné v textech různých druhů. Např. v odborném textu technickém lze očekávat vyčerpání všech zásadních aspektů hypertématu v jednotlivých tématech, ve verši naopak někdy hypertéma poznáme až a posteriori jako společný jmenovatel všech prvků textového paradigmatu. Podle měnících se prostředků tematické výstavby textu lze interpretovat i základní aspekty rozvoje literatury, např. různé básnické školy dávají přednost různým prostředkům textové výstavby. — Tuto tezi originálním způsobem podporuje stať M. Lekomcevové (1974) o sémantické analýze Corneillova sonetu. Lekomcevová dokazuje, že tzv. volný verš, tj. verš volný v plánu výrazovém, není „volný“ v plánu sémantickém (v „hloubkové“ struktuře), nýbrž že má přísnou sémantickou stavbu. Sémantickou stavbu verše analyzuje v kategoriích metra a rýmu, analogicky jako se analyzuje veršová struktura fonologická. Sémantickou jednotkou metra je prvek hloubkové struktury textu, rýmy tvoří synonyma, antonyma, hyponyma, prvky mající společné antonymum apod. Operačním testem, s jehož pomocí se vydělují sémantické jednotky v textu, je test negace (kolik různých negací lze ve větě utvořit, tolik jednotek hloubkové struktury věta má). Na metru sémantickém bylo založeno, jak autorka poznamenává, též básnictví staroegyptské.

Jako prostředky výstavby textu mohou sloužit prostředky z různých jazykových plánů. Z tohoto hlediska je tzv. spojitost textu jevem vícerovinným. Typickými prostředky výstavby textu jsou nejen zájmena (k distribuci a funkcím zájmen v souvislém textu viz K. Pisarková 1971), ale i různé další prostředky gramatické. [320]O odporovacích konstrukcích píše J. Wajszczuková (1971), k úloze času gramatického a reálného v textu a způsobům vyjádření kategirie času R. Grzegorczyková (1974), o zvukových metaforách v básních a jejich sémantické motivaci L. Pszczołowská (1974). K analýze prostředků z různých jazykových plánů slouží odlišné metodologické přístupy. Cestu experimentu zvolila např. T. N. Nikolajevová (1973). Určitému počtu osob dala nahlas přečíst týž úryvek z textu a sledovala výskyt pauz při čtení u jednotlivých osob. Podle výsledků analýzy funkcí pauz hodnotila pak individuální rozdíly v členění obsahu textu.

Do problematiky struktury textu náleží kromě analýzy prostředků, které jsou v textu hlavními nositeli „textotvorných“ funkcí, celá řada otázek dalších, těsně souvisejících např. se stylovou stránkou, jako je hledání diferenčních kritérií pro klasifikaci textů podle funkčních stylů a žánrů. Předmětem studia je např. obsahová a kompoziční trojdílnost bajky (T. Dobrzyńská 1974) nebo užití tzv. formulí v lidové písni (formule jsou výrazy, v rozsahu od jednoho slova až po celou strofu, opakující se v různých výtvorech, ale ještě nefrazeologizované — J. Bartmiński 1974).[2] Při těchto konkrétních materiálových výzkumech se využívá i metod kvantitativních. Tak J. Samborová (1974) ukazuje, že charakteristickým rysem publicistického stylu je např. velké množství názvů činností (szarość, wygodnictwo, zadufanie atd.) a názvů vlastností (upadek, skok, pojmenowanie, znajomość atd.), většinou monosémních. Převážná většina těchto slov náleží mezi tzv. slova řídká, tj. slova s frekvencí nižší, než je průměrná frekvence slova v textu. I pro tyto dvě kategorie slov platí tendence, známá v statistické lingvistice jako tzv. „Zipfův třetí zákon“, že totiž slova častá jsou polysémní, slova řídká jsou významově jednoznačná.

Posledním okruhem prací, o kterých se chceme zmínit, jsou práce z oblasti lexikální sémantiky a tvoření slov. Do sborníků jsou pojaty jak některé články zásadní metodologické důležitosti, jako je polský překlad Apresjanovy sémantické analýzy antonym (1974),[3] tak i ukázky dílčích sémantických a slovotvorných analýz: kvantitativní pohled na nomina agentis v současné polštině (A. Nagórková 1974), modalita slov odvozených (J. Puzyninová 1974), sémanticky podmíněné změny gramatického rodu v polštině 16. stol. (M. Karpluková 1974). Tyto materiálové analýzy z okruhu lexikálněsémantického přinesl především sborník z r. 1974, jehož obsahové rozpětí se v porovnání s prvním sborníkem (1971) značně rozrostlo. Poměrná monotematičnost sborníku z r. 1971, soustředěnost na jeden základní problémový okruh — totiž konstitutivní vlastnosti textů — které vyplynulo z aktuální potřeby vybudovat lingvistické základy teorie textu, se změnilo v polytematičnost už ve sborníku z r. 1973; to bylo způsobeno ovšem také tím, že šlo o sborník věnovaný mezinárodnímu slavistickému sjezdu. Sborník z r. 1974 je souborem konkrétních dílčích sémantických studií, teoreticky fundovaných a podložených rozsáhlým materiálem (nejde jen o pokusné sondy), které ve svém souhrnu usilují o všestranný a celistvý pohled na komunikační proces, zejména pak na jeho rezultát — text a jeho strukturu na různých rovinách.

Celá série sborníků je dokladem velké aktivity a pracovního soustředění polských lingvistů v této oblasti bádání a v neposlední řadě i jejich úzké spolupráce s lingvistikou sovětskou a naší.


[1] Nejnověji srov. knihu K. Pisarkové Składnia rozmówy telefonicznej, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1975, 200 s.; recenzi přineseme v příštím ročníku.

[2] Srov. též knihu J. Bartmińského O języku folkloru, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1973, 286 s.

[3] Ruský originál této stati viz ve sb. Problémy strukturnoj lingvistiki 1972, Moskva 1973, s. 326—348; viz o něm podrobnou zprávu J. Krause v SaS 35, 1974, 319—323.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 316-320

Previous Karel Horálek: Několik zpráv o nové lingvistické literatuře a kritické marginálie k ní

Next Jana Jiřičková: Jedenáct podnětných sborníků Linguistische Studien z NDR