dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nové cesty v lexikografii na mezinárodním kolokviu v Drážďanech

Lubomír Drozd, Josef Filipec, Antonín Tejnor

[Chronicles]

(pdf)

По новым путям в лексикографии на международном коллоквиуме в Дресдене / Les tendences nouvelles dans la lexicographie au colloque international à Dresden (1975)

Ve dnech 5.—7. února 1975 se konalo na drážďanské Vysoké škole technické třídenní mezinárodní kolokvium o problematice technicky orientované lexikografie odborného jazyka (rechnerunterstützte fachsprachliche Lexikographie), pořádané Ústavem aplikované lingvistiky (ředitel doc. E. Baumann). Je známo, že kvalitní lexikografická práce vyžaduje zřetel k mnoha faktům; to vyplývá z mnohoaspektové povahy heslových lexikálních jeddotek a ze snahy postihnout jejich četné formální a významové vztahy. Mnoho jednotící a mechanické práce může za lexikografa udělat počítač podle promyšleného programu. Metodicky se doporučuje začít s terminologickými slovníky užších oborů, protože termíny jsou proti lexikálním jednotkám přirozeného jazyka, často sémanticky odstíněným, stylisticky příznakovým a vyznačujícím se bohatou spojitelností, přece jen v mnohém jednodušší — přispívá k tomu i převaha substantiv. To vše si uvědomili němečtí lingvisté-terminologové a přistoupili po přípravných a předběžných pracích k spolupráci s výpočetním centrem drážďanské techniky, vybaveným sovětským počítačem BESM-6 (s kapacitou paměti obsahující 3 milióny jednotek). Cílem této spolupráce je zajistit předstih pro efektivní vzdělávání znalců odborných úseků, badatelů o odborném jazyku a učitelů, kteří teoretické poznatky aplikují.

Ústav pro aplikovanou lingvistiku při TU v Drážďanech byl vybudován v r. 1955 jako pracoviště pro přípravu odborných slovníků. Hlavní díla, která tu vznikla, jsou např. Anglicko-německý slovník chemie a chemické [350]technologie (Chemie und chemische Technik Englisch-Deutsch, Berlin 1974), obdobný rusko-německý slovník týchž oborů a Rusko-německý slovník elektrotechnický (Elektrotechnik Russisch-Deutsch, Berlin 1972) — kromě menších slovníků pro studenty. Zvláštní pozornost si zaslouží připravovaný čtyřjazyčný Rusko-anglicko-německo-francouzský slovník základních pojmů z elektrotechniky (Bauelemente der Elektronik Russisch/Englisch/Deutsch/Französisch), jehož materiál — spolu s anglicko-německým heslářem chemie — se postupně ukládá do paměti uvedeného počítače. K využití tohoto základu (něco přes 300 000 termínů) slouží dvojí program: překladový (termíny a ekvivalenty jsou uvedeny v pořadí, v jakém se vyskytují v textu určeném k překladu) a výběrově klasifikační (jde o výběr, popř. klasifikaci termínů podle formálních nebo pojmových příznaků).[1] Tyto programy elektronického odborného slovníku (EWF = elektronisches Wörterbuch der Fachsprachen) se v návazných etapách rozpracovávají do hloubky, přičemž jsou dílčí paměti (paměťové registry) termínů jednotlivých jazyků propojovány s celkovou pamětí. Hlavní pozornost se věnuje otázkám slovotvorných a sémantických vztahů, klasifikaci pojmů, jejich ekvivalentům, ale jde i o pravopisné podoby na vstupu a výstupu ap.

Hlavním cílem kolokvia, uvedeného zásadním referátem E. Baumanna, bylo podat informaci o dosavadní práci ústavu a předložit k diskusi její další etapy, a to pokud jde jak o vypracování terminologických souborů, tak o konkrétní dílčí a přípravné práce. Pochvalně je třeba uvést, že organizátoři konference pamatovali na všechny relevantní otázky a zajistili pro ně veskrze domácí referenty. Byla také dobře zdůrazněna nejen lexikografická a lexikologická orientace těchto prací, ale i orientace na odborně jazykovou výuku a na úkoly týkající se vědeckých informací. Při převažujícím lexikologickém zaměření referátů nebylo zapomenuto ani na problematiku syntaktickou. V referátech se projevily zřetele lingvistické a technické; zejména tyto zřetele pochopitelně zajímaly organizátory nejvíce. Lze konstatovat, že obojí problematika měla spíše charakter dvou monologických linií, lingvistické a technicko-inženýrské, k žádoucímu dialogu docházelo sporadicky; to je bohužel průvodním jevem této práce.

Z německých referátů zásadnější povahy vzbudily pozornost především tři referáty: referát inž. G. Neuberta, vedoucího sekce lexikologie odborného jazyka uvedeného ústavu, týkající se lexikografické struktury a víceúčelového využití uvedeného elektronického slovníku, referát inž. E. Meyera, zasvěcující do výpočetnětechnických problémů při budování tohoto slovníku, a referát inž. H. Hotzlera (Kammer der Technik, Berlin), v němž byly objasněny některé obecné předpoklady technické informace zprostředkované terminologickými slovníky. Z jeho příspěvku vyplynul požadavek spolupráce lingvistů s techniky (v daném případě s pracovníky normalizačních výborů, kteří mají poskytovat metodickou pomoc při normalizaci technické terminologie). Výsledkem této spolupráce by měly být především dílčí, oborově a jazykově úzce vymezené soubory termínů, které by využívaly techniky počítačů a splňovaly tyto požadavky: jednoznačnost, úplnost, novost, operativní manipulovatelnost (systematické a abecední řazení) a optimální využitelnost dat. Po zpracování jednojazyčných souborů je třeba přistoupit k sbírkám termínů více jazyků. Lze tedy konstatovat jistou paralelnost terminologické i neterminologické lexikografie: oběma jde o vnitrojazykovou konfrontaci a o onomaziologický postup.

Z referátů německých lingvistů, dobře známých i v Praze, zaujal statisticky zaměřený referát L. Hoffmanna (Lipsko), dva slovotvorně orientované referáty, první od E. Matera (Ilmenau) o zpracování tzv. pseudokmenů (morfémů) prostředky výpočetní techniky a druhý od H. Spitzbardta (Jena) o automatické analýze a lemmatizaci kořenů v indonéštině, a referát W. Reinhardta (Drážďany), který podal přehled prací spojených s pořizováním terminologických souborů, s jejich analýzou a doplňováním.

W. Hornung (z Humboldtovy univerzity v Berlíně) referoval o některých zkušenostech ze zpracování německo-ruské terminologie z oboru zahradnictví: Hlavním předpokladem pro zpracování dvoujazyčné terminologie je zjištění ekvivalentů. Cílem analýzy jsou tzv. ekvivalentní typy, zjišťované podle kritérií [351]pojmových (intenzionálních a extenzionálních), sémantických a syntagmatických.

Při neúčasti sovětských lingvistů a terminologů, na jejichž spolupráci se při rozvíjení dalších etap uvedené práce pochopitelně nejvíce spoléhá (zvláště jde o Vysokou školu polytechnickou M. I. Kalinina v Leningradě), a při spíše „pozorovatelské“ účasti polských a jiných zájemců zajistili aktivní mezinárodní účast na kolokviu jeden lingvista z BLR a tři z ČSSR. Známý algebraicky orientovaný bulharský lingvista A. Ljudskanov (Sofie) promluvil — mimo jiné i na základě svých zkušeností z kanadského pobytu — o teoretických problémech automaticky pořizovaného souboru parametrů, informační banky (Datenbank).[2] Informoval též o terminologické činnosti v dvojjazyčné oblasti kanadské, v níž se nutnost zpracování, koordinace a konvencionalizace technické, odborné i vědecké terminologie stává důležitým faktorem politickým a ekonomickým.

Tři pražští účastníci si rozdělili úkoly takto: L. Drozd (Vys. škola zeměd.), hlavní autor nedávno vyšlé knihy o německém odborném a vědeckém jazyku,[3] promluvil o řadicích systémech v terminologii. Speciální lexikografie neoperuje se systémy nevědeckých (neodborných, netechnických) pojmů přirozeného jazyka, s nimiž počítá např. Hallig a Wartburg. Pojmový systém jako řadicí systém terminologie počítá s pojmy technickými a vědeckými, které se chápou jako produkty vyšší úrovně abstrakce. Tato abstrakce vyžaduje specifickou sémantizaci jazykových prostředků. Proti srozumitelnosti polyfunkčního neodborného jazyka stojí určitost (s dalšími stupni: přesnost, jednoznačnost a vzájemná jednoznačnost) prostředků monofunkčních jazyků.[4] Určitost terminologických jednotek je dána jejich postavením v daném pojmovém systému. Zatímco pojmový systém vyplývá z podstaty poznaných (označených) entit, resp. ze způsobu jejich poznání, je systematika vnášena do množiny určitých dílčích poznatků zvnějšku a o podstatě entit často nic nevypovídá. Systematiky, klasifikace nebo určité konvencionalizované nebo kodifikované opozice se často mylně pokládají za slovní pole (na této záměně spočívá též známý příklad klasifikační stupnice). — Pojmové systémy, systematiky a odborné řadicí postupy mají podepřít snahy o mezinárodní a národní koordinaci při tvorbě terminologie. Známá doporučení (např. Benennungsgrundsätze, DIN 2330) představují jednak návody ke klasifikaci pojmů, jednak návody k tvorbě termínů. Koordinační snahy se zaměřují především na sjednocení a hierarchizaci motivačních vztahů, tj. na oblast sémantickou. V normalizaci technické terminologie se přitom požaduje pravidelná morfologická motivace a počítá se současně s tím, že při rozlišení logických a pojmenovacích struktur (tj. při přechodu k motivaci sémantické) bude nutno termín změnit.

A. Tejnor (ÚJČ) referoval o dlouhodobém projektu, jak archivovat dokladový materiál z terminologické excerpce na děrných štítcích a využívat kombinačních možností děrnoštítkových strojů k získání exaktnějších podkladů pro strukturní popis názvosloví nejdůležitějších vědních a technických oborů.[5] Uvedl nejen očekávané výhody tohoto postupu, jako je úspora archívního prostoru, možnost přeskupování dokladového materiálu a pořizování dílčích výpisů podle zvolených hledisek, ale také řadu potíží, na něž se nutně narazí při úpravě dokladů pro strojové zpracování. Jde zejména o nedostatečnou ohraničenost klasifikačních kritérií při stanovení vlastností termínů (např. jejich motivovanosti) nebo jejich pozic v pojmově terminologickém systému daného oboru. Lze však věřit, že se při důslednějším využívání mezioborové spolupráce i všech moderních technických možností dosáhne i v této oblasti lexikologického zkoumání dobrých výsledků.

J. Filipec připomněl práce vykonané v mechanografické laboratoři Ústavu, týkající se mimo jiné i ukládání termínů ze Slovníku spisovného jazyka českého na děrné štítky (laboratoř sama byla od r. 1975 včleněna do oddě[352]lení matematické lingvistiky Ústavu), charakterizoval relevantní příznaky termínů na rozdíl od lexikálních jednotek přirozeného jazyka a podnětně ukázal na termínech z politické ekonomie problematiku budoucího možného zpracování definic významu pojatých jako množina pojmových prvků se specifickou syntaxí.

Ukazuje se, že program adekvátního kódování definic předpokládá zřetel k čtyřem rovinám, a to k druhům slov, syntaktickým vztahům (kromě hlavního atributivního vztahu jde i o vztahy typické pro sloveso — objekt, příslovečné určení), k vertikálnímu stupni řazení slova v hierarchicky učleněném závislostním stromě vycházejícím od rodově nadřazeného substantiva definice a k umístění slova před nebo za tímto substantivem (tu lze využít Erbenových pojmů „Vorfeld“ a „Nachfeld“).

Kolokvium probíhalo ve velmi přátelském ovzduší a dostalo se mu pozornosti jak ze strany představitelů drážďanské Vysoké školy technické, tak města, které má po třiceti letech od svého zničení všechny předpoklady k tomu, aby se stalo důležitým kulturním a ekonomickým centrem. Němečtí i zahraniční účastníci kolokvia je hodlají v těchto snahách na svém úseku plně podporovat.

K společenské důležitosti drážďanského Ústavu pro aplikovanou lingvistiku přispívá i skutečnost, že toto pracoviště bylo pověřeno dlouhodobou jazykovou přípravou odborníků pro práci v zahraničí, která svým způsobem připomíná cyklickou přípravu vedoucích pracovníků v ČSSR; v podmínkách NDR má však naléhavější povahu vzhledem k širokým potřebám jazykově vzdělaných pracovníků v období rozšiřujících se zahraničních styků mezinárodně uznané NDR. I tato činnost je perspektivně řízena a všestranně zabezpečena, což by mohlo být příkladem pro čs. jazykové katedry na vysokých školách nefilologického směru. Pro naši lingvistiku plyne z drážďanského kolokvia mnohé poučení a příslušní pracovníci a odpovědní činitelé by neměli nechat tento konkrétní, promyšlený budovatelský příklad německých lingvistů-terminologů bez povšimnutí. Na jedné straně jsme byli v Drážďanech a při jiných konferencích v NDR (a nejen v NDR) svědky toho, že pokrokové jádro teorie pražské školy je v zahraničí přijímáno a uplatňováno v zájmu naléhavých společenských potřeb. To je jistě ve shodě s vůdčí myšlenkou české a slovenské jazykovědy, která — jak známo — dnes nově řeší i vztah jazyka a společnosti. Na druhé straně ukazuje příklad drážďanského ústavu, vybaveného desítkami pracovníků, nejmodernější technikou a příslušnými objekty, že cesta vpřed vyžaduje odvahu a intenzívní soustředění sil i prostředků.


[1] M. Gerbert - G. Neubert, Übersichtsbericht zur Forschung, Technische Universität Dresden 1973, 171—173.

[2] Srov. J. Kuchař, Informační banky, NŘ 56, 1973, s. 278.

[3] L. Drozd - W. Seibicke, Deutsche Fach- und Wissenschaftssprache, Wiesbaden 1973, ref. J. Filipec, SaS 35, 1974, 195—198.

[4] B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, 32—84, srov. Studie o spis. jazyce, Praha 1963, 30—59.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 349-352

Previous Jiřina Novotná-Hůrková: Západoněmecký sborník věnovaný výzkumu sluchových procesů

Next Pavel Trost: Střídání kódů