dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Mluvený jazyk v pojetí Martina Hattaly v jeho Brusu

Miroslav Roudný

[Chronicles]

(pdf)

Устный язык в понимании Мартина Хатталы / La langue parlée dans la conception de M. Hattala

Martin Hattala vnesl do jazykovědného myšlení mnoho prvků, které měly značný význam pro další vývoj principiálních stanovisek nejen ve slovenské lingvistice, nýbrž i v jazykovědném myšlení českém. Ve vztahu Martina Hattaly k mluvenému jazyku je možno pozorovat zajímavé rysy. Ani v jeho Skladbě jazyka českého (Praha 1855), ani v jeho Obraně skladby prof. Martina Hattaly (Praha 1855) nenajdeme dnešní stylistické rozdělení mluveného jazyka ani sebemenší náznak podobného rozlišení. Pojem obecné češtiny nebo hovorového stylu přirozeně neznal a nezmiňuje se nikde ani o odborném slangu, ani o argotu. Pokud se v jeho Brusu jazyka českého (Praha 1877) objevuje výraz obecná čeština, chápe ji vždy v jiném smyslu, než je tomu dnes. Např. v Brusu na s. 118 říká: „Jen ještě to zaznamenám, že se Jungmannův zápisek ‚o porušenosti češtiny v lidu‘ netýče obecné češtiny vůbec než patrně jen řeči těch lidí, kteří poněkud nad sedlským stavem stojí.“ Hattala tedy míní obecnou češtinou obecně užívaný jazyk lidu v daleko širším smyslu, než který má obecná čeština dnes. Zahrnuje do ní i místní nářečí i živě mluvený jazyk vůbec.

Martin Hattala též nerozlišuje konkrétní jazykové projevy a jazykový systém, ale trvá na respektování soudobého způsobu řeči při popisu systému v mluvnicích, a proto zdůrazňuje současný mluvený jazyk jako oporu a pramen při popisu jazyka národního. Prohlašuje jej za oporu svého pojetí národního jazyka proti zaslepenému prosazování pouze klasiků 16. stol. jako pramene jazykového popisu a hodnocení. Boj proti kladení těchto klasiků za jediný vzor pravého českého jazyka zformoval též jeho pojetí mluveného jazyka. Jeho cílem zde je podpora všeho, co činí celonárodní jazyk všeobecně srozumitelným a v současnosti použitelným.

Svůj názor na podstatu jazyka a jazykového zkoumání naznačil uvedením motta svého Brusu: Nos ea, quae sunt in usu vitaque communi, non ea, quae finguntur aut optantur, spectare debemus, Cicero, De amic. 5, 18 (Máme si všímat toho, co je ve všeobecné zvyklosti v životě, a ne toho, co je vymyšleno a požadováno.) Tuto myšlenku pak dále rozvádí přeloženým citátem z M. Müllera (Vorlesungen über die Wissenschaft der Sprache, 2. Auflage. I., s. 35—38): „Jako všechno na světě, tak se ovšem i řeč ustavičně mění; ale člověk není s to, aby změnami těmi vládl dle své vůle, aby je podnikal anebo zastavoval, jak se mu kdy zachce. O změnění zákonů vládnoucích řečí, aneb o ustálení vynalezených slov právě tak marně bychom se zasazovali, jako na příklad o změnění těch zákonů, kterými se oběh krve v těle našem řídí, aneb o to, aby těla našeho za ustanovený čas do ustanovené míry anebo váhy přibylo. Jako totižto člověk jen natolik vládne přírodou, nakolik zákony její zná a zachovává: tak i básníci, mudrci a jazykozpytcové jen potud vládnou jazykem, pokud zákony jeho znají a jimi se spravují“ (Brus, s. 120).

Na mnoha místech Hattalova Brusu najdeme dále celé kapitoly, v kterých se autor zabývá vztahem mezi jazykem psaným a mluveným v tom smyslu, že psané podobě připisuje „nepřirozený“ charakter. V § 25 (s. 104) nadepsaném „O písemné řeči proti skutečné vůbec“ dokonce pokládá písemnou řeč za něco „neskutečného“, vypreparovaného a přirovnává ji (shodně s Humboldtem) k jakési mumii. Toto tvrzení dokládá srovnáváním hláskosloví českých nářečí s hláskoslovím spisovné češtiny a připojuje k tomu některá srovnání i z jiných oblastí jazyka. Za skutečný objektivně existující jazyk pokládá tedy především nářečí, která mu jsou hlavním představitelem mluveného jazyka. Zdůrazňuje jejich formální mnohotvárnost a proměnlivost jako důkaz opravdové životnosti. V této věci lze spatřovat Humboldtův vliv na nazírání na jazyk jako na proces nikdy neukončený (energeia, nikoli ergon).

Naproti jazyku mluvenému je mu pak pí[63]semný jazyk útvarem umrtveným, konzervativně uchovávaným v podobě, jakou měl náš jazyk v 16. stol. Kromě toho tvrdí (Brus, s. 111), že psaný jazyk je charakterem svého vyjadřování jakousi „slátaninou“ cizího a domácího způsobu mluvení. Jazyk „prostonárodní“ naopak pokládá za hlavní oporu původnosti, a to nejen v jazyce samém, nýbrž i v myšlení a v kultuře vůbec. Tvrdí, že lidový jazyk se dovede dobře ubránit „nepřirozenému“ vlivu cizích jazyků, zvláště vazbám a slovním obratům cizího původu, a dodává, že ani sebevýtečnější z takzvaných klasiků se nedovede cizím vazbám ubránit tak dobře jako jeho vzory lidového původu (tím naráží na Erbenovu Kytici). Hattala přikládá velkou důležitost lidovým příslovím, písním, pohádkám, ustáleným úslovím a jiným výtvorům lidového jazykového tvoření; jsou mu zdrojem poznání charakteru národního jazyka vůbec, nejen mluveného. Živému jazyku lidu a soudobých národních myslitelů přisuzuje obrodnou úlohu podobně, jako bývá dnes přisuzována hovorovému stylu ve vztahu k ostatním funkčním stylovým vrstvám spisovného jazyka. Přesto však Hattala vždy odmítá příliš striktní heslo „piš, jak mluvíš“, neboť si je velmi dobře vědom rozdílu vyjadřování psaného a mluveného. Není bez zajímavosti, že důležitost domácích myslitelů pro vývoj národního jazyka dokládá Komenským (Did., s. 74): „… jazyku je třeba se učit zvláště z písem spisovatelů hodných“; tedy „dobrý autor“ v zajímavém aspektu.

Ve shodě s tehdejším způsobem nazírání je mu lidový mluvený jazyk hlavní oporou a zárukou neporušenosti „národního ducha“. Tohoto ducha však nechápe jako nedotknutelný vysněný idol národních tradic; odsuzuje totiž obsahový konzervatismus lidových přísloví a pověstí velmi ostře. Zdůrazňuje, že jen jazyková stránka lidových výtvorů je užitečným pramenem poznání charakteru národního jazyka, ale jejich obsah naplněný různými pověrami a konzervativním myšlením odmítá a pokládá ho za škodlivý. Zdůrazňuje-li důležitost zachování národního „ducha“ v jazyce, má to pro něho zcela materiální a praktický cíl; je to v podstatě stejný cíl, který si kladou všechny snahy o demokratizaci jazyka: Hattala je přesvědčen, že na způsobu vyjadřování závisí i možnost šíření osvěty mezi lidem a tím i možnost zvyšovat kulturní i hmotnou úroveň národa. Takto tedy je u něho míněn jeho požadavek, aby jazykové vyjadřování bylo ve shodě s „duchem“ národního jazyka; jen tak bude moci všechen lid správně chápat nové myšlenky, které se mu budou předkládat a doporučovat. Nejde mu tedy o samoúčelné střežení jakési abstraktní čistoty a původnosti jazyka a tradicionalistické sloužení jeho těžko postižitelnému „duchu“. Hattalovi, jako Slovákovi, bylo obnovování jazykových tradic 16. stol. cizí a současný mluvený jazyk mu byl tím spíše vhodnou základnou pro popis a hodnocení systému „národního“ vyjadřování. (Odpor k zastaralým, zvl. knižním jazykovým prostředkům je ostatně možno pozorovat i v koncepci jazykové kultury dnes na Slovensku.)

Hattala svým zdůrazňováním soudobého mluveného jazyka usiluje vlastně o jazykové a tím i myšlenkové sblížení celého národa, lidu i vzdělanců, aby byla posílena cesta k pokroku. Minulost, jazyková i myšlenková, mu slouží jen k poznání a vyhledávání nejlepšího způsobu rozvíjení jazyka tak, aby nedošlo k odcizení rozvíjejícího se národa od vlastní kultury. To mělo národu pomoci osvojit si a zažít současné proudy vzdělanosti, která měla velkou důležitost pro pokrok lidu a úroveň jeho života i práce.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 1, pp. 62-63

Previous Karel Petráček: K problematice nostratické teorie (z hlediska fonologie semito-hamitských jazyků)

Next Jan Kořenský: Dvě nové polské publikace z oblasti větné sémantiky