dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky k fonologické stylistice jazykových variet

Josef Vachek

[Articles]

(pdf)

Заметки к фонологической стилистике вариантов языка / Remarques sur la stylistique phonologique des variétés linguistiques

Sotva lze pochybovat o tom, že zájem o sociolingvistickou problematiku, tak příznačný pro poslední dvě desítiletí jazykovědné práce (a to jak na východě, tak na západě), vydatně přispěl i ke vzbuzení zájmu o problematiku stylistickou. Tento zájem je tím potěšitelnější, že stylistické bádání po řadu desítiletí trpělo jednak nejasnostmi v koncepci, a to i pokud šlo o některé pojmy zcela základní, jednak převážným prakticismem pracovníků, kteří zpravidla postrádali obecně lingvistickou základnu, jež by mohla náležitě zhodnotit nejeden bystrý postřeh prakticky zaměřených badatelů.

Dnes se už obecně uznává, že takovou lingvistickou základnu je s to poskytnout funkční přístup k jazykovým skutečnostem, přístup, jehož základy byly u nás položeny už před půlstoletím. Důsledné domyšlení tohoto funkčního přístupu vede nutně k závěru, že stylistická diferenciace jazykových prostředků je koneckonců záležitostí především sociolingvistickou. Je totiž zřejmé, že uživatel jazyka si vybírá pro své vyjádření tu z existujících stylových možností, jež se mu jeví jako nejvhodnější pro tu společenskou situaci, v které se v daném okamžiku ocitá, a ovšem zároveň tu z existujících možností, která se nejlépe hodí k dosažení specifického účelu, který uživatel jazyka v dané situaci sleduje.

Je zcela přirozené, že stylovou diferenciaci jazykových prostředků můžeme nejsnáze a nejnázorněji sledovat na rovině lexikální. Je obecně známo, že některé výrazy a slovní vazby jsou charakteristické pro stylově náročnou jazykovou varietu spisovnou (angličtí odborníci tu mluvívají o „stylu formálním“) a že naopak některé jiné výrazy a vazby vyznačují jazykové variety méně náročné, které můžeme souborně označit jako nespisovné (angličtí lingvisté tu mluvívají o „stylu neformálním“, popř. „substandardním“). Sem by patřily např. útvary u nás nazývané běžně mluvený jazyk a hovorový jazyk; k nim lze však volněji přiřadit i lidové teritoriální dialekty, popř. interdialekty. I když tu běží o variety navzájem nezaměnitelné, je jim všem společná funkce sloužit běžné, méně náročné komunikaci; proto pro náš účel zatím postačí užívat pro ně pro všechny uvedeného již označení variety nespisovné, bez bližší specifikace.

Ještě jednu věc je tu třeba zdůraznit: to, co se u nás leckdy označuje jako „stylistická rovina“, není, jak se někdy soudívá, paralelní s ostatními jazykovými rovinami (zvukovou, morfologickou, lexikální nebo syntaktickou), ale že naopak všechny tyto roviny vertikálně proniká a protíná. Právě proto jsou funkční variety jazyka od sebe odlišeny nejen lexikálně a frazeologicky, ale i syntakticky (např. různým stupněm složitosti větných konstrukcí), morfologicky (různým stupněm zjednodušení tvaroslovných paradigmat), a ovšem i fonologicky, a to nás zde zajímá především.

Mluvíme-li o fonologické diferenciaci jazykových funkčních variet, nemáme na mysli jen obecně známou skutečnost, že slovní a morfémové útvary se v takových varietách navzájem liší svým fonémovým složením (srov. čes. dobrý dobrej, dobrého dobrýho atp.), ale i jiná fakta. Už v počátcích pražské jazykovědné školy její soustavný návrh fonologické terminologie[1] uvádí a definuje nejen kombinatorické varianty fonému, ale také varianty stylistické; je ovšem třeba dodat, že termín stylistický tu bývá (patrně pod vlivem Ch. Ballyho) pojat poněkud zúženě ve smyslu „signa[82]lizující citový přístup mluvčího k sdělovanému obsahu“. Avšak tušení funkčně fonologické diferenciace v rámci jednoho a téhož jazyka je dokonce ještě alespoň o dvě desítiletí starší než jeho uvědomělá systemizace v návrhu pražské fonologické terminologie.

Anglisté totiž dobře vědí, že zakladatel londýnské fonetické školy D. Jones už v roce 1912 rozlišoval tři výslovnostní styly,[2] které konvenčně označoval jako A, B a C a jež se od sebe lišily nejen materiálně (různou rychlostí promluv, různou měrou redukce nepřízvučných samohlásek a souhláskových skupin atd.), ale — a to nás tu zvláště zajímá — i funkčně; styl A je u Jonese charakterizován jako „vysoce formální“, slavnostní, styl B pak vyznačuje „klidné čtení“, popř. připravené přednášky, a konečně styl C je na místě v „neformální“ každodenní konverzaci. Každý z těchto tří výslovnostních stylů je přirozeně charakterizován také rozdíly na vyšších jazykových rovinách, zvláště lexikální a syntaktické, zde se však chceme omezit právě jen na rozdíly na rovině zvukové.[3] Bedlivější analýza situace vládnoucí na této rovině je s to ukázat, že tyto fonologické rozdíly mezi jednotlivými jazykovými varietami — mezi varietou spisovnou a jejími nespisovnými protějšky — zasahují mnohem hlouběji než do pouhé diferenciace těchto variet z hlediska fonologického skladu slov, popř. z hlediska roztřídění fonémových variant na kombinatorní a stylistické. Uvidíme dále, že fonologické rozdíly mezi oběma uvedenými kategoriemi jazykových variet leckdy dokonce představují různé strukturní vztahy uvnitř fonologických systémů daných útvarů jako celků.

Vraťme se nyní k rozdílu mezi jazykovými varietami, které jsme tu označili jako spisovné a nespisovné. Je to, jak už pověděno, ovšem jen hrubá klasifikace (podrobnější a jemnější třídění bylo podáno častěji, počínaje Havránkovou klasifikací funkčních stylů[4] a konče jemnými britskými analýzami D. Crystala a D. Davyho[5]; u nás Havránkovo třídění propracoval A. Jedlička[6] a doplnil je zvláště J. Mistrík[7]). Nicméně, jak už bylo řečeno, toto naše hrubé třídění pro náš účel zatím postačí, a to proto, že se v námi označených dvou varietách přímo polarizují dva rozdílné typy, zřetelně od sebe odlišené jak funkčně, tak formálně.

Přihlédněme nyní k tomu, jak se jeví vzájemný hierarchický poměr těchto dvou funkčně diferencovaných kategorií z uvedených dvou hledisek. Pokud se týče jejich vzájemného funkčního vztahu, je zřejmé, že spisovné varietě přísluší v hierarchii hodnot vyšší místo než varietám nespisovným, a to už proto, že spisovná varieta zprostředkovává členům daného jazykového společenství nejvyšší kulturní a civilizační hodnoty (naukové a umělecké stejně jako správní a administrativní). Naproti tomu variety, které tu označujeme společným názvem varieta nespisovná, slouží komunikaci méně náročné, jež má zpravidla ráz převážně praktický. Z tohoto funkčního rozlišení pak zcela přirozeně vyplývá také strukturní status obou kategorií, stojících ve zřejmém funkčním protikladu. Varietě spisovné přísluší patrně status nadstavbového člena daného protikladu, zatímco varietě nespisovné je třeba připsat charakter člena základového. Tolik tedy o vzájemném poměru obou jazykových variet ze zorného úhlu funkčního. Jak se jeví jejich poměr, zkoumáme-li jej ze zorného úhlu strukturního?

Především je si třeba připomenout, že spisovná varieta se od svého nespisovného protějšku liší o mnoho vyšším stupněm kodifikace normy, která diriguje její fonetic[83]kou realizaci. Tato přísnější kodifikace se týká jak realizace složek segmentálních, fonémů, tak — alespoň do jisté míry — i složek suprasegmentálních, především fakt větné intonace a přízvuku. Naproti tomu je dobře známo, že nespisovné promluvy, ač se nepochybně také řídí určitou normou, zpravidla tuto normu nemají vůbec kodifikovánu. Z toho přirozeně vyplývá, že norma nespisovné variety je pružnější, dynamičtější, srovnáme-li ji s normou variety spisovné, která je nutně strnulejší, statičtější. Tento rozdíl ovšem nijak nepřekvapuje: je známo, že stabilnost realizace zvukové stavby jazyka je v kulturních jazykových společenstvích požadavkem stejně důležitým jako požadavek stabilnosti realizace jeho grafické stavby v psaných promluvách — ortoepie je tu důsledným protějškem ortografie. I tato stabilita zvukové realizace spisovné variety je přirozeně motivována stejně jako stabilita grafické realizace jejích psaných promluv: zaručuje nejen rychlou a snadnou vzájemnou komunikaci na vysoké obsahové úrovni, ale nadto i stabilitu estetických hodnot, které se v daném jazykovém společenství poutají k určitým prvkům dané jazykové struktury a jejich kombinacím, ať už jsou tyto prvky a jejich kombinace realizovány zvukově nebo graficky. I tato stabilita kodifikace, příznačná pro spisovnou varietu, svědčí tedy jasně o vyšším hierarchickém postavení této variety vůči pružnější a volněji kodifikované oblasti variety nespisovné.

Nicméně nelze přehlížet, že právě formulované hodnocení obou variet platí pouze potud, pokud bereme v úvahu přiměřenost jazykových prostředků k mimojazykovým situacím, na které tyto prostředky mají reagovat a jimž mají sloužit. Pro naše další úvahy bude užitečné, označíme-li si tuto přiměřenost jazykových prostředků také zvláštním termínem: nazveme tuto přiměřenost situačně funkční. Existuje však ještě jiná přiměřenost jazykových prostředků: je to přiměřenost, která je vlastní, alespoň do značné míry, každému jazykovému systému a zakládá se na požadavku jeho strukturní rovnováhy. Tomuto termínu nebývá vždy dobře rozuměno: nemíníme jím nějakou geometrickou symetričnost fonologických nebo jiných jazykových podsystémů nebo rovin, ale máme na mysli strukturní předpoklad takového utváření jazykového systému a jeho jednotek, které je nutné k tomu, aby tento systém mohl uspokojivě plnit úkoly, které na něj kladou potřeby situační jazykové komunikace. Jak je z této formulace patrno, motivace tohoto druhu přiměřenosti je opět funkční, ale týká se jasně jiného aspektu jazykové komunikace, než je ten, který jsme výše označili jako přiměřenost situačně funkční. Nejvhodnějším označením tohoto druhého aspektu se nám jeví termín přiměřenost strukturně funkční. Sem by náleželo mimo jiné to, co A. Martinet[8] označuje termínem ekonomie fonologického systému, pak ovšem ty jevy, jež se v teorii a praxi pražské školy označují jako funkční zatížení fonologických protikladů, a ovšem i jiné, více nebo méně technické aspekty fonologických systémů.

Nás tu však zajímá zvláště jedna závažná skutečnost. Je pozoruhodné, že oba právě zde odlišené druhy funkční přiměřenosti, situačně funkční a strukturně funkční, vedou k odlišným závěrům, jestliže je aplikujeme na polárně diferencované variety, které zde probíráme, tj. na varietu spisovnou na straně jedné a její nespisovné protějšky na straně druhé. Jak bylo už výše naznačeno, měříme-li obě kategorie variet z hlediska situačně funkčního, pak náleží vyšší místo ve stupnici hodnot nepochybně varietě spisovné. Avšak aplikujeme-li na naše dvě kategorie variet měřítko strukturně funkční, vyplyne z jejich srovnání stupnice hodnot právě opačná. Ukazuje se totiž opětovně, že právě nespisovné variety bývají strukturně důslednější (v terminologii pražské školy, strukturně vyváženější) než varieta spisovná. Je totiž dobře známo, že v mnoha jazycích spisovná varieta často vykazuje ve svém fonologickém systému (a ovšem nejen v něm, ale zde se chceme omezit pouze na problematiku fonologickou) některé jakoby protistrukturní prvky. Američtí lingvisté tu někdy mluví o tzv. [84]moot points, nejasných bodech; u nás se častěji hovoří o okrajových, periferních složkách jazykového systému.[9] Přesvědčivě se ukazuje, že napětí mezi centrálními a periferními složkami jazykového systému je patrně nutno prohlásit za jazykové univerzále.[10] Naopak zase shledáváme, že nespisovné variety takové strukturní anomálie často likvidují a jeví se proto strukturně důslednější, vyváženější, takže z hlediska přiměřenosti strukturně funkční zaujímají ve stupnici hodnot místo nepochybně vyšší než varieta spisovná jim odpovídající.

Uvedeme tu alespoň několik málo příkladů na právě zmíněný hierarchický vztah mezi spisovnou a nespisovnou varietou, pozorovaný z hlediska přiměřenosti strukturně funkční. Zvláště pozoruhodný doklad, přímo typický pro vztahy tohoto druhu, poskytuje odlišné fonologické hodnocení hlásky [h] v současném jihoanglickém spisovném standardu a v anglických lidových nářečích. Jak známo, /h/ jihoanglického standardu představuje typický periferní prvek fonologického systému. Předně není v konsonantickém fonologickém subsystému vůbec integrován, protože neexistuje žádný souhláskový foném, který by se od /h/ lišil jen jediným distinktivním rysem. K této kvalitativní izolaci přistupuje ještě izolace kvantitativní, daná tím, že výskytové možnosti /h/ jsou v jihoangl. standardu zcela minimální: nalézáme jej v jediné fonologické situaci, tj. před fonémem samohláskovým, a to jen na počátku morfémů (např. /hi:/, /haev/, /ǝ-’hed/, /ri-’hǝ:s/ atp.). Je tedy dokonale zřejmé, že v dnešní jihoanglické spisovné varietě angličtiny představuje /h/ zvláště názorný příklad systémové složky, jejíž charakter je jasně periferní. Je to fakt tím pozoruhodnější, že tomu tak v angličtině vždy nebylo. V období staroanglickém byl předek našeho fonému (měl tam dvě varianty, [h] a [χ]) v souhláskovém subsystému velmi uspokojivě kvalitativně integrován, a to jednak svým vztahem k znělému fonému /γ/, jednak k explozívnímu /k/; od obou těchto fonémů se předek novoanglického /h/ odlišoval jediným distinktivním rysem — [χ], jež bylo hlavní variantou stangl. fonému, se od /k/ odlišovalo nepřerušeností proti přerušenosti, od /γ/ pak neznělostí proti znělosti. Z hlediska kvantitativního se zase jevil stangl. foném jako poměrně pevně integrovaný proto, že se vyskytoval ve více polohách než jeho dnešní pokračování, a zvláště tím, že v staré angličtině vstupoval do souhláskových kombinací dnes už zaniklých (srov. sta. hrōf, hlūd, hnutu, hwilc — na. roof, loud, nut, which [witš]). Lze proto jistě právem tvrdit, že stangl. předek dnešního novoangl. /h/ patřil ve své době zcela jasně k centru stangl. souhláskového subsystému a že se teprve v průběhu dalšího vývoje z tohoto centra vychýlil a dostal se nakonec až na nejzazší periférii.

V důsledku tohoto vývoje lze systémovou pozici novoangl. fonému /h/ právem označit za velmi otřesenou: foném tak nepatrně funkčně využitý se často jeví strukturně neúnosný a zralý k systémové likvidaci. A přece jen, přes všechny uvedené strukturní nedostatky, zůstává na. /h/ i nadále složkou fonologického systému, ve kterém ovšem nutně představuje jeden z jeho nejasných bodů („moot points“), jinak řečeno, jeden z rysů, jež narušují jeho systémovou rovnováhu. Věc je tím zajímavější, že v nespisovných varietách angličtiny (hlavně v lidových nářečích, z nichž je i neanglistům dobře známo londýnské cockney) opravdu k likvidaci /h/ jako fonému běžně dochází. Máme ovšem na mysli známé cockneyské „dropping one’s h’s“, jež působí, že se cokneyskému mluvčímu slovní dvojice j. hair air, heat eat atp. stávají homofony v podobě /εǝ/, /ǝit/ atp. Tím však ještě celá věc nekončí: je třeba si uvědomit, že cockneyští mluvčí nejen vypouštějí své [h] na počátku slov před samohláskou, ale že také naopak vsouvají [h] před samohláskový slovní počátek ve slovech, v nichž takové počáteční [h] nikdy nebylo. Jinak řečeno, výše zmíněné slovní dvojice [85]typu hair air, heat eat se stávají homofonními vlastně dvojnásob: jednak v podobě bez počátečního [h], jednak v podobě s ním. (Této skutečnosti dvojité homofonie často využívají autoři anekdot — připomeňme si třeba jen dávné pozorování O. Jespersena,[11] který svému cockneyskému holiči vkládá do úst větu: I didn’t mean the ’air of your ’ead, sir, but the hair of the hatmosphere.)

Fonolog si ovšem klade otázku, zdali snad tyto cockneyské rysy nesvědčí o větší fonologické životnosti anglického /h/ v cockney, vzhledem k tomu, že dochází k rozšíření jeho výskytu ve slovech, ve kterých není etymologicky oprávněno. Avšak tato domněnka by byla klamná — ve skutečnosti jak „dropping one’s h’s“, tak vsouvání [h] etymologicky neoprávněného svědčí o jedné a téže věci, totiž o tom, že v cockney (a obdobně i ve většině anglických lidových nářečí) bylo /h/ jako foném důsledně zlikvidováno, jinými slovy, že tu lidové nářečí, nespoutané striktní kodifikovanou normou (jež je vždy více nebo méně konzervativní), podniklo poslední krok, kterého bylo třeba k tomu, aby tento strukturní „kaz“ v souhláskovém fonologickém systému angličtiny byl beze zbytku odstraněn. Na otázku, jak fonologicky vyložit ono neoprávněné [h], jež cockneyové a jiní nářeční mluvčí předsouvají v případech j. the hair of the hatmosphere, lze odpovědět velmi uspokojivě tak, že [h] v takových případech nepředstavuje realizaci fonému, ale to, co N. S. Trubeckoj označuje jako jev fonostylistický.[12] Podle tohoto výkladu spojení [h] + vokál představuje stylistickou variantu příslušného anglického samohláskového fonému, při čemž funkce takové stylistické varianty je signalizovat důraznou emoci (takže např. výslovnost [hεǝ] vyjadřuje emotivní variantu neemotivního [εǝ], a to v obou významech, jež se původně od sebe rozlišovaly přítomností a nepřítomností /h/, tedy jak ve významu ‚vlas‘, tak ve významu ‚vzduch‘. Tolik tedy o případu novoanglického fonému /h/, případu, jehož rozbor nám ukázal, jak nespisovná jazyková varieta úspěšně vyřešila strukturní problém, který ve varietě spisovné zůstává nevyřešen a představuje tam určitý protistrukturní prvek.[13] Jinými slovy, nespisovné cockneyské varietě angličtiny tu nepochybně náleží vyšší místo ve stupnici hodnot z hlediska toho, co jsme tu výše nazvali strukturně funkční přiměřeností.

Druhý doklad takové strukturně funkční nadřaděnosti nespisovné variety jazyka můžeme uvést ze současné češtiny. Spisovnou varietu zde ovšem představuje česká spisovná norma, nespisovnou varietu pak v tomto případě to, co bohemisté označují jako středočeský interdialekt, založený původně na lokálním středočeském nářečí, ale šířící se na úkor jiných interdialektů po celém území, na němž se hovoří česky. Jak je bohemistům známo, charakterizuje spisovný český systém dlouhých samohláskových fonémů jistá asymetrie. Záleží v tom, že na rozdíl od vysokých samohlásek, kde je zastoupen jak přední, tak zadní člen protikladu (/i:/ — /u:/), je na středním stupni pouze vokál přední /e:/, kdežto korespondující vokál zadní /o:/ tu neexistuje, vyjma v slovech synchronicky cizích (srov. móda, tón) nebo silně emotivně zabarvených (bóže, pomóc). Jinými slovy, samohláskový dlouhý foném /e:/ se ve spisovné varietě dnešní češtiny jeví jako foném strukturně značně izolovaný, takže představuje svého druhu systémový „kaz“. A tu je zase pozoruhodné, že středočeský interdialekt tuto strukturní anomálii odstraňuje tím, že se tu dlouhý vokál /e/: úží v /i:/ — viz interdial. tvary dobrý, dobrýho proti spis. dobré, dobrého, pod. mlíko, líp, dýl proti spis. mléko, lépe, déle atp. (popř. někdy krátí v /e/, srov. interdial. lekárna, tect, pect proti spis. lékárna, téci, péci). Tím se ve fonologickém subsystému interdialektických samohláskových fonémů likviduje izolovaný foném /e:/, který se tu pak — podobně jako spi[86]sovné /o:/ — stává jen signálem synchronické cizosti (viz příklady j. éro,férovej, rébus), popř. signálem emoce (srov. céra, bjéžet atp.). Je ovšem pravda, že se touto změnou značně zvyšuje funkční zatížení interdialektického /i:/, ale na druhé straně bylo toto zatížení zase naopak výrazně sníženo tím, že proti spisovnému /i:/, pokud pochází z někdejšího /y:/, má středočeský interdialekt fonémová spojení /ej/ — viz např. spis. mlýn — interdial. mlejn, podobně býk bejk, dobrý dobrej, dobrými dobrejma atp. I tato drobnost přesvědčivě dokazuje, oč citlivější z hlediska strukturně funkční adekvátnosti je nespisovný středočeský interdialekt než spisovná čeština.[14]

V této souvislosti si zaslouží pozornost i jedna fonologická strukturní anomálie spisovné slovenštiny. Je jí opět dlouhý střední vokalický foném /e:/, který v domácí neemotivní slovní zásobě nemá svůj zadní protějšek /o:/ a který se navíc vyskytuje jen v jediné morfologické kategorii, tj. v koncovkách deklinace adjektiv (dobré dobrého dobrému). Slovakistům je dobře známo že se tato strukturní anomálie do spisovného jazyka dostala vnějším zásahem Martina Hattaly, který ve snaze přiblížit slovenskou adjektivní flexi obdobné flexi české eliminoval štúrovské středoslovenské tvary dobruo dobrieho dobriemu, které jak z hlediska struktury tvaroslovné, tak z hlediska fonologického byly zcela organické. Tyto organické tvary se dosud zachovávají v středoslovenských nářečích a můžeme je proto uvést jako další doklad pro shora formulovanou tezi, že nespisovným varietám jazyka přísluší z hlediska strukturně funkční přiměřenosti v hierarchii jazykových hodnot postavení nepochybně vyšší nežli jejich protějškům ve varietě spisovné.

Počet dokladů na tuto strukturně funkční diferenciaci spisovných a nespisovných jazykových variet by se ovšem mohl rozmnožit dalšími doklady. Z oblasti bohemistické by tu např. bylo možno ukázat, oč důsledněji řeší středočeský interdialekt vzájemný vztah mezi samohláskovým fonémem /i/ a souhláskovým fonémem /j/, než je tomu ve spisovném standardu. V nespisovné varietě tu mnohem déle pokročil proces směřující ke splynutí obou těchto fonémů ve foném jediný (proces, který je prakticky již téměř ukončen ve spisovné slovenštině). Avšak meze určené tomuto pojednání nás nutí toto téma již nerozvádět.[15]

Chceme tu uvést ještě jen jediný zajímavý doklad sledované zde diferenciace, který čerpáme z moderní francouzštiny. Týká se sandhíového jevu současné francouzštiny, obecně známého jako tzv. vázání (liaison). Záleží, jak známo, v tom, že v souvislém spisovném projevu některé souhláskové fonémy, zvláště /z/ a /t/, které jinak na konci slov ve výslovnosti odpadají, opět „oživují“ před samohláskovým fonémem, jímž se počíná následující slovo (srov. např. /il e/ il est — /iletisi/ il est ici, pod. /vu parle/ vous parlez — /vuzave/ vous avez atd.). Z hlediska fonologické analýzy je v případech, kdy se toto vázání uskutečňuje, určitým problémem fonologická a vůbec slovní hodnota souhlásky vázáním oživující: má se taková souhláska hodnotit jako složka výrazu předcházejícího, nebo naopak výrazu následujícího? Někteří badatelé[16] sahají ještě k jinému výkladu, podle něhož takové /t/, /z/ představují samostatné slovní útvary, realizující se jen ve zcela zvláštních syntaktických souvislostech. Ani jeden z uvedených výkladů ovšem plně nevyhovuje — zřejmě tu máme opět co činit s jistým okrajovým strukturním jevem. A tu je opět zajímavé, že současná hovorová francouzština (tedy zase nespisovný jazykový útvar) řeší daný problém velmi prostě tím, že se v ní vůbec eliminují souhlásky charakteristické pro francouzské liaison. Jinými slovy, formy jako /e/, /vu/ se zevšeobecňují pro všechny kontexty, ať se následující slovo počíná souhláskovým, nebo samohláskovým fonémem (tedy: /ileisi/, /vuave/ atp.). I zde [87]tedy hovorová, nespisovná varieta jazyka odstraňuje určitý strukturní problém (určitý systémový „kaz“), který je příznačný pro spisovnou varietu jazyka. I v tomto případě je proto třeba z hlediska strukturně funkčního hodnotit nespisovnou varietu výše, než jí odpovídající varietu spisovnou.

I když jsme tu mohli analyzovat jen zcela zběžně čtyři nebo pět konkrétních příkladů z různých spisovných jazyků a jejich příslušných nespisovných variet, vyplynula z těchto příkladů jasně správnost naší teze, že nespisovné variety jazyka zaujímají z hlediska strukturně funkčního překvapivě vysoké místo ve strukturně funkční hierarchii jazykových stylů, pokud se týče vztahů na zvukové rovině jazyka. V této souvislosti jistě nebude nezajímavé připomenout si, že k podobnému závěru došli také známí sociolingvisté U. Weinreich, W. Labov a M. Herzog ve velmi závažném pojednání,[17] ve kterém se zamýšlejí nad problematikou motivace jazykových změn. Praví se tu doslovně, že “in one speech community the most highly systematic phonology, which shows the processes of evolution most clearly, is the one used in casual speech with the minimum number of distinctions and the maximum contextual support” (s. 134).[18] K tomu lze jen dodat, že tato formulace pochází od W. Labova, který k ní dospěl svými průkopnickými výzkumy o sociálním rozvrstvení americké angličtiny v New York City, výzkumy, jejichž výsledky uveřejnil ve své známé monografii.[19] Termínem casual speech je tu ovšem míněna silně hovorová, tedy opět nespisovná, varieta americké angličtiny. Chceme jen ještě dodat, že nám v přítomné úvaze běží ovšem — na rozdíl od Labova — méně o problematiku jazykově diachronickou (třebaže jí přirozeně nechceme upírat značnou závažnost), jako spíše o obecný, ryze synchronistický problém, jak se v daném jazyce signalizuje na zvukové rovině jeho stylová diferenciace. (Jsme si přitom samozřejmě vědomi toho, že signály této diferenciace se mohou v průběhu vývoje jazyka měnit, ale to už je problematika jiná, která by si vyžadovala zvláštní rozbor a zvláštní pojednání.)

 

Závěrem pokládáme ze nutné vrátit se znovu k problému, který tu byl už nadhozen výše a který nám vyvstal jako zvláště naléhavý v konkrétních rozborech oněch čtyř n. pěti příkladů, které tu byly zběžně analyzovány. Je to výše už konstatovaná nestejnost hierarchických hodnot, která se nutně projevuje, jestliže spolu navzájem konfrontujeme stylovou varietu spisovnou a nespisovnou z obou výše uvedených zorných úhlů, totiž z hlediska situačně funkčního na straně jedné a strukturně funkčního na straně druhé. Jak je možno, že to, co se jeví z jednoho z těchto hledisk jako hierarchicky vyšší, ukazuje se z druhého z těchto hledisek jako hodnota nepochybně hierarchicky nižší? Zdá se, že i na tuto otázku lze najít odpověď, jestliže uplatníme některá důležitá kritéria strukturního rozboru, jak vyplývají z našich domácích jazykovědných tradic.

Domníváme se, že klíč k řešení dané otázky lze nalézt ve správné klasifikaci členů zde analyzovaného protikladu „spisovná varieta — varieta nespisovná“. Důsledná úvaha o tomto protikladu nutně dochází k závěru, který tu již byl výše letmo naznačen a který přesto vypadá poněkud překvapující: jazyková varieta spisovná je nadstavbovým členem výše uvedeného protikladu, zatímco varieta nespisovná musí být hodnocena jako jeho člen v podstatě základový. K tomuto závěru vede zase nutně uplatnění hlediska funkčního. Není pochyby o tom, že — jak tu už bylo výše naznačeno — spisovná varieta jazyka slouží sdělovacím potřebám vyšším, jak rázu vědního [88]nebo uměleckého, tak rázu správně administrativního; naproti tomu varieta nespisovná slouží zpravidla potřebám praktické každodenní komunikace, která je funkčně specializována mnohem méně než varieta spisovná.

Přijmeme-li tuto zásadní strukturní klasifikaci, pomůže nám to snadno překlenout rozpor v hierarchických hodnotách, o kterém tu byla výše řeč. Při této zásadní koncepci lze totiž velmi uspokojivě vysvětlit nejasné, periferní strukturní body spisovné jazykové variety jako signály vyššího, speciálnějšího charakteru této nadstavbové variety, zatímco nepřítomnost, popř. menší početnost takových nejasných strukturních bodů logicky signalizuje funkční nespecializovanost (popř. menší specializovanost) základové variety nespisovné. Takovéto hodnocení obou členů daného stylového protikladu je v plné shodě se shora citovaným výrokem W. Labova: je přirozené, že hlavní úkol jazyka, tj. služba komunikaci v každodenních, základních životních situacích, si vyžaduje co největší možný stupeň strukturní vyváženosti a co nejsnadnější realizaci prvků danou strukturu skládajících. A naopak zase je stejně přirozené, že vyšší sdělné úkoly, tvořící jistou nadstavbu nad právě zmíněným úkolem základním, budou jen na prospěch věci signalizovány tím, že promluvy realizující tyto vyšší úkoly budou jakožto nadstavbové od realizací struktury základové odlišeny některými specifickými rysy, které se na prvý pohled jeví jako hrubě protistrukturní. Ve skutečnosti však nejde o protistrukturnost, ale o to, co bychom mohli spíše označit — opět s Labovem — jako strukturní heterogennost. Do jisté míry bychom tu mohli připomenout i jiné americké lingvisty, C. C. Friese a K. L. Pikea, kteří již na sklonku čtyřicátých let[20] hovořili o koexistenci více než jednoho fonologického systému v rámci jednoho a téhož jazyka. Těmto dvěma badatelům šlo však hlavně o fonologii synchronicky cizích slovních výrazů, jež podléhají zákonitostem, které se do značné míry liší od zákonitostí platících v slovní zásobě domácí (i tu jde o problematiku, kterou se u nás zabýval už V. Mathesius, a dokonce o celých sedmnáct let dříve).[21]

Nám zde ovšem nejde jen o problematiku cizí lexikální vrstvy, ale vůbec o fonologické rysy (popř. i o rysy jiných, vyšších jazykových rovin), jež se vymykají strukturním zákonitostem platným ve stylové varietě základové. Co tu však chceme zvláště zdůraznit, je okolnost, že usilujeme o synchronický výklad takových „nejasných“ strukturních bodů a že se naprosto nechceme spokojit s obvyklým běžným „vysvětlením“ těchto rysů, jak je podává tradiční diachronistická jazykověda, tj. jejich označením za archaismy či ještě lépe za přežitky ze starších vývojových stadií. Je jistě zřejmé, že udržují-li se tyto údajné přežitky v určité varietě jazykového úzu dodnes, musí i jim příslušet nějaká specifická funkce, patrně daná právě specifičností toho stylového kontextu, v kterém takové přežitky jsou zřejmě dosud vnímány, hodnoceny i používány jako jeho složky živé a stále životné.

Zbývá vyjasnit ještě jeden bod. V celém předcházejícím výkladu jsme proti sobě stavěli jako členy analyzovaného protikladu spisovnou varietu jazyka jako člen nadstavbový proti varietě nespisovné jakožto členu základovému. Jsme si ovšem přitom dobře vědomi toho, že ve skutečnosti neexistuje jediná a jednotná varieta nespisovná, ale že tímto termínem označujeme několik navzájem odlišných variet, jimž je společná právě ona nespisovnost, větší pružnost a nepřítomnost strohé kodifikace jejich normy. Tak v případě češtiny je přirozeně třeba lišit teritoriální lidová nářečí, dále interdialekt, vznikající jako určitá nadstavba nad nářečími, jichž se užívá ve větší geografické oblasti, a konečně běžně hovorový jazyk, který je do značné míry založen na interdialektu, ale není s ním totožný, poněvadž přebírá i některé rysy spisovného standardu. Otázka pak je, kterou z těchto nespisovných variet máme — ve smyslu předchozích výkladů — hodnotit jako základový člen zde analyzovaného protikladu.

[89]Odpověď na tuto otázku zní podle našeho soudu tak, že „základovost“ přísluší nepochybně všem těmto varietám, ale ovšem nikoli všem ve stejné míře. Je jisto, že např. běžně hovorový jazyk ji má v míře menší než lidová teritoriální nářečí (při čemž bývá, jak známo, dost nesnadné určit hranice oddělující od sebe navzájem tyto variety — angličtí lingvisté pro povlovnost takových jevů někdy užívají termínu cline). Je však neméně zřejmé, že rozhodující a nejzávažnější kategoriální hranice probíhá mezi varietou spisovnou, jež je kodifikována nejstriktněji, a varietami jí podřízenými, které se sice od sebe navzájem liší stupněm své nespisovnosti, ale jejichž společným a podstatným rysem zůstává právě tato podřaděnost oné spisovné varietě, od níž se všechny jak funkčně, tak strukturně zřetelně odlišují. Z toho důvodu soudíme, že nechybíme, budeme-li všechny tyto subvariety hodnotit ve vztahu k spisovné varietě jako odrůdy jednoho a téhož druhu. Proto také lze podle našeho soudu v obecných úvahách, ve kterých nejde o specifičnost té které subvariety, pojednávat o nich jako o varietě v podstatě jediné. Přirozeně, kdyby šlo o srovnávací vzájemnou analýzu těchto nespisovných variet, bylo by nutno sáhnout k rozlišování jemnějšímu.

Snad se nám podařilo ukázat, že i fonologická rovina jazyka je s to zajímavým způsobem signalizovat stylovou diferenciaci jazyka, alespoň pokud běží o rozlišení dvou základních jeho variet, spisovné a nespisovné, a že synchronická zákonitost si tu podřizuje i to, co bývá pokládáno za pouhé archaické přežitky.

 

R É S U M É

Remarks on Phonological Stylistics of Varieties of Language

Functionalistically orientated stylistics discovers an interesting phonological difference between the standard variety of language and its non-standard counterparts. In the former one often finds a number of structural irregularities which, as a rule, have been eliminated in the latter. Thus in the structurally functionalist hierarchy the non-standard varieties of language definitely occupy a higher place than the standard language coresponding to them. On the other hand, since the said standard variety serves higher communicative needs than its non-standard counterparts it is hierarchically superordinate to them if viewed from the situationally functionalist angle. How can one explain this hierarchical discrepancy? Most probably by the fact that in the qualitative opposition of “standard : non-standard“ the latter member must be classified as basic, while the former of the two ranks as what may be termed superstructural. If this is so, one can easily understand that the superstructural variety of language is usually characterized by some irregular (as if counter-structural) features whose structural conspicuousness is evaluated as a signal of the specialized functions for which it provides.


[1] Projet de la terminologie phonologique standardisée, Travaux du Cercle Linguistique de Prague 4, 1931, 309—323, zvl. s. 319n.

[2] D. Jones, Phonetic Readings in English, Heidelberg 1912.

[3] Stojí za povšimnutí, že nezávisle na Jonesovi dospěl k podobné klasifikaci pro češtinu K. Hausenblas ve stati Vysoký — střední — nízký styl a diferenciace stylů dnes, SaS 34, 1973, 85—91. I jemu je východiskem pro klasifikaci oblast výslovnostních stylů.

[4] B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, Pražský lingvistický kroužek: Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, 32—84.

[5] D. Crystal - D. Davy, Investigating English Style, London 1969.

[6] A. Jedlička aj., Základy české stylistiky, Praha 1970.

[7] J. Mistrík, Štylistika slovenského jazyka, Bratislava 1970.

[8] A. Martinet, Économie des changements phonétiques, Berne 1955.

[9] Srov. J. Vachek, On the Integration of the Peripheral Elements into the System of Language, Travaux Linguistiques de Prague 2, 1966, 23—37.

[10] Srov. F. Daneš, The Relation of Centre and Periphery as a Language Universal, tamže, s. 9—21.

[11] O. Jespersen, Lehrbuch der Phonetik, Leipzig - Berlin 1904.

[12] N. S. Trubetzkoy, Grundzüge der Phonologie, Travaux du Cercle Linguistique de Prague 7, 1939.

[13] Podrobněji o tomto problému viz u J. Vachka On Peripheral Phonemes of Modern English, Brno Studies in English 4, 1964, 7—109.

[14] Podrobněji o tom viz u J. Vachka Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny, Praha 1968.

[15] Podrobně jsme o této tematice psali několikrát, nejnověji v stati Ještě jednou k otázce slovenského /i/ a /j/, Zborník Filozofickej fakulty Komenského univerzity 23—24, 1974, 139—145.

[16] Tak V. Hořejší, Pokus o fonologický výklad tzv. „liaison“ ve francouzštině, ČMF 37, 1955, 154—160.

[17] U. Weinreich - W. Labov - M. Herzog, Empirical Foundations for a Theory of Language Change. (V publikaci: W. P. Lehman - J. Malkiel (red.): Directions for Historical Linguistics, Austin and London 1971, s. 95—188.)

[18] V českém překladu: „V jazykovém společenství je nejsystematičtější fonologií, jež ukazuje vývojové procesy nejjasněji, ta, které se užívá v běžném hovoru a má nejmenší počet rozdílů a přitom největší kontextovou (tj. situační, J. V.) podporu.“

[19] W. Labov, The Social Stratification of English in New York City, Washington 1966.

[20] C. C. Fries - K. L. Pike, Coexistent Phonemic Systems, Language 25, 1949, 29—50.

[21] V. Mathesius, Cizí slova se stanoviska synchronického, ČMF 18, 1932, 231—239.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 2, pp. 81-89

Previous Milan Romportl, Josef Vachek: Lingvistické konference v Rakousku

Next Eva Koktová: K problematice nominální apozice