Problémy gramatiky textu v německém sborníku

Jana Jiřičková

[Discussion]

(pdf)

Проблемы грамматики текста в немецком сборнике / Problèmes de la grammaire du texte dans le recueil allemand

Jedenáctým svazkem pokračuje nakladatelství Akademie-Verlag (Berlín, NDR) ve vydávání řady lingvistických prací Studia grammatica. Editoři této série, J. Kunze a W. Motsch, v předmluvě charakterizují profil připravovaných svazků: mají přinášet výsledky spolupráce členů berlínského jazykovědného ústavu s lingvisty za Sovětského svazu a z ostatních socialistických zemí a kromě řešení obecných, teore[161]tických otázek gramatiky a gramatického popisu mají věnovat velkou pozornost i oblasti aplikované lingvistiky — od problémů automatického zpracování přirozených jazyků až po jazykové vyučování. V podrobnějším výčtu naléhavých úkolů, který vydavatelé předkládají, stojí pak na jednom z předních míst nutnost objasnit vztah mezi popisem vět a komplexnějších jazykových útvarů, vysvětlit principy spojování vět v textu a předložit teoretickou i empirickou bázi pro vytvoření typologie textů.

Svazek, který nyní dostáváme do ruky,[1] této úvodní charakteristice plně odpovídá: obsahuje přepracované příspěvky berlínské konference o gramatice textu v listopadu 1973, které se účastnili vedle lingvistů NDR též jazykovědci z Československa (i samo vydání sborníků je důsledkem spolupráce mezi berlínským ústavem Zentralinstitut für Sprachwissenschaft a Ústavem pro jazyk český), a autoři jednotlivých studií se skutečně snaží demonstrovat teoreticky podložené metody analýzy textů i na speciálních praktických případech. Zřetel k praxi, k aktuální společenské potřebě vypracovat spolehlivé metody textové analýzy, je vůbec společným východiskem a pojítkem většiny statí: E. Agricola upozorňuje na požadavky pracovníků v oblasti dokumentace a informatiky, H. Isenberg na problémy teorie překladu, D. Viehweger mj. na otázky automatického zpracování textů a H. Liebsch vychází především z potřeb školské praxe a vzdělávání učitelů. Produkce a recepce textů, komunikační činnost je u většiny autorů[2] organicky začleňována do širšího rámce lidské činnosti, lidského jednání;[3] proto např. H. Isenberg při svém výčtu základních rysů textu vyvozuje řadu vlastností z primárního faktu jeho vztaženosti k jednání („Handlungsbezogenheit“) a klade důraz na tzv. společenskou legitimitu textu, jeho vztah ke komunikační situaci, na realizaci intencí autora v textu a především na komunikační funkci. Dokonce každá jednotlivá věta textu je pro Isenberga výsledkem toho, co nazývá „diktivní“ jednání (diktive Handlung) a má svou specifickou komunikační funkci; tu autor definuje jako soubor komunikačních podmínek, za kterých se ve větě navzájem spojují hláskové a významové struktury, a jinde jako souhrn textově relevantních komunikačních vlastností, které nelze redukovat na sémantickou, lexikální, syntaktickou a morfologicko-fonologickou strukturu. Komunikační funkci věty Isenberg dále rozkládá na strukturu intenční (Intentionsstruktur — komunikační intence mluvčího), „poukazovou“ (Verweisstruktur — požadavky mluvčího vůči adresátovi, očekávání, že adresát uskuteční určité s komunikací spjaté kognitivní operace) a předpokladovou (Voraussetzungsstruktur — situační předpoklady mluvčího, vztahující se hlavně ke znalostem a schopnostem adresáta). Toto dynamické, „činnostní“ pojetí textu, zdůrazňující jeho komunikační funkci, se zřejmě především u jazykovědců NDR dostává stále více do popředí: u Isenberga je v této stati daleko výraznější než v jeho pracích předchozích,[4] a kromě něho jen v tomto sborníku vychází i Liebsch ze začlenění jazykových projevů do rámce společenské komunikační činnosti, Viehweger chápe text jako jednotu nominačního a komunikačního aspektu, jako výsledek řečové činnosti lidí, zaměřené k uskutečnění společenských cílů, s komunikační funkcí pracuje i E. Lang a další.

Jiným rysem, který do značné míry spojuje autory jednotlivých příspěvků, je snaha definovat text (odtud titul Hlavsovy stati „Towards a definition of a text“, [162]nebo název jedné z kapitol Viehwegerovy studie „Zu einigen definitorischen Kriterien des Begriffs Text“), pokusit se o co nejkomplexnější, globální pohled na tento útvar a vypracovat seriózní, byť i jen dílčí metodiku textové analýzy, práce s textem (s důrazem na kombinování různých přístupů a metod). Různé definice textu se zaměřují převážně na vypočítání jeho základních vlastností a postižení jeho systémové (ev. též znakové) povahy. Tak E. Agricola charakterizuje text jako souvislý, ukončený, integrovaný, uspořádaný sled vět, podle intence svého autora obsahově uzavřený a utvořený v souhlase s gramatickými pravidly. D. Viehweger uvádí různá možná definiční kritéria (jednotu sdělovací perspektivy a referenčních vztahů, jednotu temporální výstavby aj.) a sám rozumí pod textem jazykový znak vzniklý přiřazením obsahů vědomí (tj. odrazů vnější skutečnosti) a sledů hlásek (grafémů); toto přiřazení probíhá podle určitého plánu jednání (kompozičních pravidel) a je realizováno pravidly jazykového systému. Jako největší jazykový znak a zároveň jako komunikační jednotku chápe text i H. Liebsch. O Isenbergově pojetí textu jako primární organizační formy lidské komunikace jsme se už zčásti zmínili; týž autor jinde definuje text jako sled diktivních jednání jedné komplexní komunikační události (ta je však nedostatečně charakterizována pouze jednotou časového intervalu). Ve své dřívější práci (o. c. v pozn. 4) ovšem Isenberg definuje text mj. i na základě jeho potenciální uzavřenosti (tj. splnění všech autorových požadavků na adresáty, uskutečnění všech kognitivních operací od příjemce očekávaných); zde se značně sbližuje s pojetím Z. Hlavsy (text jako lineárně uspořádaná množina vět; všechny jazykové i mimojazykové podmínky fungování těchto vět musí být splněny uvnitř množiny).[5]

Komplexní pohled na text a nutnost spojování různých hledisek při práci s ním proklamují ve svých příspěvcích F. Daneš (spojení syntetického, čistě strukturního chápání textu jako řetězce vět, resp. výpovědí, a funkčního, analytického pojetí textu jako globálního komunikátu, který může být dále členěn na menší komunikační jednotky) i Z. Hlavsa (pro postižení textu jako systémového jevu, „text - type“, invariantu různých „text - tokens“, považuje za nutné nalézt kompromis mezi vůdčím principem nadvětných vztahů, zajišťujících koherenci textu, a principem jednoty komunikační intence). Rovněž podle E. Agricoly je třeba spojit jednotlivé postupy, které v textu izolují některé vlastnosti a vztahy (excerpci klíčových slov, kondenzaci formálně logického základu, koncentraci na dějový substrát apod.) a provést systematickou celkovou analýzu v syntagmatické i paradigmatické rovině. Autor provádí analýzu jednotlivých vět, převádí je na jednoduché syntaktické struktury a sleduje logické vztahy i významové souvislosti mezi nimi (ty ztělesňuje tzv. „izotopními řetězci“). Každý izotopní řetězec pak nahrazuje jeho „sémantickou dominantou“ (nejčastěji hyperonymem), a tak získává informační extrakt textu. Z klíčových slov, reprezentantů jednotlivých faktů vnější skutečnosti verbálně prezentovaných v textu, vychází při své interpretaci textu i E. Lang; pracuje s procesem „instanciace“, jímž se k množinám obecných znalostí, které jsou ve vědomí adresáta těmito uzlovými slovy vyvolávány, přiřazuje individuální událost, o níž daný text vypovídá (analogie k dosazování konstant do obecných výpovědí v logice).

Vedle pasáží definičního a metodického charakteru se většina autorů soustřeďuje na vlastní strukturu textu, na jeho výstavbu v různých rovinách (svědčí o tom názvy některých příspěvků: F. Daneš, „Zur semantischen und thematischen Struktur des Kommunikats“, D. Viehweger, „Semantische Merkmale und Textstruktur“). E. Lang považuje za bezpříznakové paralelní uspořádání, homomorfní strukturaci prvků v oblasti denotace a v textu, která je základem jednotného kompozičního plánu (patří sem vztahy hierarchické, temporální, kauzální aj.). Také H. Isenberg se zabývá vztahem mezi předmětnou oblastí reference, strukturou predikační (sé[163]mantickou) a povrchovou (formální) a zjišťuje, že tyto struktury co do počtu konstituentů vždy plně nekorespondují. Referenčním vztahům v textu se věnuje ve své stati i Z. Hlavsa; upozorňuje na možnost výskytu i dalších typů těchto vztahů kromě identity, resp. neidentity. F. Daneš rozlišuje v textu strukturu sémantickou (hierarchii propozičních struktur) a tematickou (komplex tematických vztahů v textu, jeho tematickou posloupnost).[6] Oddíl o tematické struktuře textu obsahuje nově i přehled identifikačních sémantických vztahů mezi tématy a prostředků, kterými se tyto vztahy vyjadřují. Kromě propozičně sémantických a tematických vztahů vyděluje dále autor v textu mezivětné vztahy „logické“ (charakteru kauzálního nebo temporálního) a vztahy jiných druhů (srovnání, konfrontaci, explikaci, ilustraci, rektifikaci, specifikaci; tezi, antitezi, shrnutí; otázku - odpověď aj.). Podle H. Isenberga se na strukturování textu podílejí principy gramatické (řídí výstavbu povrchových struktur a jejich přiřazování strukturám predikačním), principy „sekvenční výstavby textu“ (sequentielle Textkonstitution), které určují možnosti následování vět za sebou, jejich postavení v textu (obecný princip koherenční specifikovaný v jednotlivostech principy kontextovými), a principy kompoziční.

Zajímavý je pak i pohled jednotlivých autorů na jeden dílčí aspekt výstavby textu, na vztahy mezi větami v textu a prostředky jejich vyjadřování. Isenberg mluví o partnerských vztazích vět, založených na komunikační funkci orientované podle intence mluvčího. Podle Agricoly jsou významové jednotky v jednotlivých větách spjaty vztahy sémantické izotopie (sem zahrnuje koherenci, rekurenci, ekvivalenci i parafrázování), dále k integraci textu přispívají „kvazilogické“ vztahy mezi celkovými významy vět v textu, vztahy koreference (cross-reference) a temporální reference a relace ve struktuře tematickorematické. D. Viehweger zdůrazňuje spojení textových jednotek na základě sémantické ekvivalence (do té lze zahrnout prosté opakování, jeho náhradu zájmenným substitutem a především jeho zastoupení synonymem, hyperonymem, antonymem apod.). Jejím prostřednictvím vznikají v textu řetězce pojmenování, které vytvářejí vnitřní síť sémantických relací. Kromě toho uvádí Viehweger ještě vztah funkční sémantické ekvivalence, tj. sepětí „jednotou nadřazeného hlediska“. Téměř všichni autoři sborníku se shodují v tom, že každé dvě sousední věty v textu nemusí být sémanticky propojeny a že naopak se v textu často vyskytují distantní vztahy mezi větami.

Řadě autorů je společné i zdůraznění pragmatického momentu — zřetele k autorovi a příjemci textu a k jejich komunikační aktivitě. Podle H. Liebsche by mluvčí při produkci textu měl předjímat jeho celkový plán, základní dispozici, hrubou hierarchickou strukturu; naproti tomu D. Viehweger je přesvědčen, že mluvčí si nemůže předem představit celou strukturu textu a že pouze postupně vyvíjí určité dílčí programy.[7] U adresáta textu předpokládá mluvčí podle Isenberga určité znalosti a schopnosti (o souvislosti struktury textu se systémy znalostí komunikantů se zmiňuje i Viehweger a Lang zde rozlišuje mezi jejich jazykovou kompetencí a znalostmi věcnými, tj. odbornými a encyklopedickými) a očekává, resp. požaduje od něho uskutečnění jistých myšlenkových operací (identifikace aj.), jimiž se konkretizují vztahy věty ke kontextu. E. Lang sleduje pragmatický aspekt na specifickém materiálu výkladových textů; podle jeho názoru texty tohoto typu vždy obsahují apel na pochopení ze strany adresáta („Appell an die Einsicht“), který zasahuje do textu i určitými jazykovými indikátory.

D. Viehweger upozorňuje ve svém příspěvku na terminologickou nejednotnost teorií textu ve světové lingvistice a na nutnost usilovat o vybudování koherentního pojmového systému. I tento sborník je poznamenán snahou autorů o pojmové a terminologické propracování jejich disciplíny a jeho nejrozsáhlejší — a ter[164]minologicky nejbohatší — příspěvek, stať Isenbergova, také nese název „Einige Grundbegriffe für eine linguistische Texttheorie“. Jeden ze stěžejních pojmů, který stojí i v názvu celého sborníku — pojem gramatiky textu — je u většiny autorů chápán v širokém smyslu, gramatika textu jim představuje celou lingvistickou disciplínu, která se textem zabývá; u Isenberga však tvoří pouze dílčí, neautonomní složku lingvistické teorie textu, vázanou na ostatní disciplíny (teorie kompozice textu apod.), jež zkoumá vnitřní strukturní vlastnosti vět, dané přiřazováním predikační a povrchové struktury komunikační funkci pomocí syntaktických a sémantických pravidel. V užívání některých dalších ústředních pojmů teorie textu panuje už mezi různými autory jednota. S pojmem propozice, tj. základní, tzv. predikátově argumentové sémantické struktury, pracují obdobně Daneš, Isenberg i Lang (charakterizuje výkladové texty mimo jiné logickým vztahem alespoň dvou propozic, mezi nimiž je asymetrický poměr explanandum - explanans, nikoli však kontradikce). Téma textu chápe Agricola (stať „Vom Text zum Thema“) jako pojmové jádro, koncentrovanou abstrakci celkového obsahu textu, jako bázovou strukturu prvků, od níž se řadou operací (rozdělení prvků do subtémat, jejich propojení různými sémantickými vztahy aj.) dochází až ke struktuře jednotlivých vět. Podobně chápe konstituování textu z tématu i Liebsch a tomuto pojetí není vzdálený ani Danešův pojem tematické posloupnosti (včetně „hypertématu“). Nad některými jinými použitými termíny (v úplnosti je zachycuje užitečný věcný rejstřík) budeme stát v rozpacích nebo přinejmenším pro ně budeme těžko hledat české ekvivalenty. S pochybnostmi budeme asi pohlížet na Agricolovo označování věty jako textové jednotky termínem „textém“ a v souvislosti s tím i na rozlišování „Textvorkommen“ („textové události“) a „Textem-Vorkommen“; Langův termín „erklärender Zusammenhang“ vysvětlíme asi spíše jako „výkladový postup“ než doslovně jako „výkladovou souvislost“; potíže budou s překladem Langova termínu „Instantiation“ i termínu „Vertextung“, německými lingvisty běžně užívaného a jistě užitečného.

Kromě vynalézavosti v oblasti terminologické osvědčili autoři i velkou snahu o přehledné zpřístupnění svých teorií prostřednictvím promyšleného formálního aparátu, bez něhož se jistě další vývoj lingvistiky textu neobejde. Vyšším stupněm formalizace (v tomto smyslu) proti dřívějším autorovým pracím se vyznačuje studie Isenbergova (usiluje o vystižení struktury propozic pomocí obsahových a poukazových proměnných, identifikačních čísel apod.); za zmínku stojí i Danešovo znázornění hierarchie propozic o různém stupni komplexnosti a Agricolova schémata izotopních řetězců.

Při závěrečném pohledu na německý sborník je nutno vysoce ocenit teoretickou úroveň příspěvků, ale i snahu autorů o respektování aktuálních společenských potřeb a o konkretizaci teoretických postulátů např. cestou detailní analýzy speciálního typu textu (zdařilý pokus E. Langa o charakteristiku komunikačního statutu výkladových textů); záslužné je i zdůraznění pragmatických aspektů textu a jeho fungování ve společenské komunikaci. Velice cenné je jistě i úsilí autorů o co nejkomplexnější pohled na text, o důsledné propracování metodiky textové analýzy i o vybudování maximálně výstižného (i když zatím ještě zdaleka ne jednotného) terminologického a formálního aparátu. Je třeba si vážit i některých konstruktivních návrhů na budoucí bádání v této oblasti (např. u Isenberga se zde poprvé objevuje zajímavý pokus o klasifikaci komunikačních predikátů, kritéria třídění se však zatím zdají být poměrně neujasněná a ne zcela stejnorodá). Úroveň jednotlivých příspěvků jistě velmi stoupla tím, že nebyly publikovány pouhé záznamy konferenčních vystoupení, ale že všechny referáty prošly ještě dodatečnou úpravou autorů samých nebo byly přepracovány; tím však bohužel vzniklo značné časové rozmezí mezi dobou konání konference a datem, kdy se sborník dostává do rukou lingvistické veřejnosti. Lze rozhodně se zájmem očekávat další (do tisku již připravený) sborník s touto tematikou, který přinese příspěvky z konference o gramatice textu z r. 1975.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 2, pp. 160-164

Previous Jiří Kraus: Dvě nové sovětské knížky o sociolingvistice

Next Marie Těšitelová: Německá práce z oblasti syntaktické stylistiky