dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K vývoji funkcí infinitivu v češtině a v litevštině

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

К развитию функций инфинитива в чешском и литовском языках / Le développement des fonctions de l’infinitif en tchèque et en lithuanien

1. Infinitiv se po stránce funkční vysvětluje jako slovesný tvar pro neskutečně chápaný děj (přijel nás navštívit = přijel, aby nás navštívil, kouřit zakázáno = je zakázáno, aby se tu kouřilo apod.).[1] Český infinitiv sice vyjadřuje i děj uskutečňovaný (po slovesech fázových — nepřestává plakat) a děj skutečný (po slovesech smyslového vnímání — slyším tě zpívat),[2] ale to jsou z hlediska historického většinou syntaktická nova, neboť v příslušných konstrukcích měla čeština dříve místo infinitivu participium (plačúc nepřěstává, slyšu tě zpievajúc).[3] Ještě ostřeji se rýsuje funkční podstata infinitivu z hlediska srovnávacího.

2. V tomto směru důležitá fakta přinesly práce P. Trosta[4] pro srovnání českého infinitivu s litevským: (2.1) záměna participia infinitivem po slovesech fázových byla provedena i v litevštině, ale později a jen zčásti, srov. vedle starší vazby participiální jau nustojo liję („už přestalo pršet“) novější vazbu infinitivní bene nustos lyti? („nepřestane pršet?“); (2.2) i v jiných případech, kde je v češtině infinitiv, má litevština vedle vazby infinitivní také vazbu s participiem, mj. i budoucím (např. po slovesech slibování — pasižadėjo nebegersiąs „slíbil, že už nebude pít“); (2.3) totéž lze říci o poměru infinitivu k supinu: po slovesech pohybu má dnes čeština jen infinitiv, kdežto litevština vedle převládajícího infinitivu také ještě původní supinum; (2.4) kromě modálních typů mlčet!, být či nebýt?, ne a ne psát aj., běžných v litevštině i v češtině, má litevština také další typy samostatného infinitivu, např. tzv. infinitiv historický (dabar jis jį vyt „teď ho začal hnát“); (2.5) litevština na rozdíl od češtiny[5] zachovala účelovou infinitivní konstrukci typu piningai knygoms pirkti („peníze na koupení knih“), srov. stč. pole pútnikóm hřésti. — Tato fakta nepochybně ukazují, že pokud jde o užití infinitivu, i dnešní stav v litevštině více odpovídá stavu staročeskému než stavu v češtině dnešní, a že tedy litevština lépe zachovala stav původní. P. Trost tento výsledný stav charakterizuje takto: „v litevštině nepřevládl infinitiv jako určení slovesa slovesem, a proto tam zůstala celkem zachována modální, tj. potencionální platnost nejen samostatného, nýbrž i nesamostatného infinitivu“ (o.c. v pozn. 4, s. 274).

3. Bylo by ovšem možno položit si otázku, jaký je společný jmenovatel mezi užitím modálním (2.2, 2.4), užitím po slovesech fázových (2.1) a užitím účelovým (2.3, 2.5). Odpověď vyplývá ze srovnání konstrukcí infinitivních s participiálními, které umožňuje dobře doložený jazykový stav staročeský a které na litevském materiále provedl P. Trost. Podle jeho zjištění v litevštině „infinitiv označuje děj, který v mezích platnosti určitého slovesa má nebo může být, kdežto participium nebo gerundium takový děj, který skutečně je, byl nebo bude“ (tamtéž, s. 271). Jaký je to však děj, „který skutečně bude“? Sám P. Trost (tamtéž) výstižně poznamenává, [276]že „v říši budoucnosti se právě rozdíl mezi možným a skutečným rozplývá“. Nevidíme tedy podstatného rozdílu mezi dějem, „který skutečně bude“, a dějem, „který má nebo může být“. Na časové ose oba spadají do roviny neempirické, do roviny dějů vyjadřovaných tvary futura a imperativu, na rozdíl od roviny empirické, obsahující děje minulé („které skutečně byly“) a děje neminulé („které skutečně jsou“, tj. děje zahrnující okamžik mluvního aktu, děje probíhající v tomto okamžiku nebo děje časově neomezené).[6] Z tohoto hlediska se nám pak jeví vhodné uvažovat o tom, zda litev., stč. a v podstatě i nč. infinitiv není vlastně neosobní tvar neempirické roviny relativního času. Kladnou odpověď na tuto otázku by zdůvodňovala následující fakta (3.1—3.5).

3.1 Infinitiv v češtině i v litevštině během historického vývoje nahrazuje nesporné tvary relativního času, tj. participia. Vedle užívání litev. infinitivu v platnosti participia budoucího po slovesech slibování (2.2) jde tu především o baltoslov. záměnu participií přítomných činných po slovesech fázových (2.1) a v češ. i po slovesech smyslového vnímání (1). V případě konkurence s participiem futura rovina relativního času zůstává táž — příznakově neempirická; v případě záměny préz. participia infinitivem jde o náhradu staršího nepříznakového tvaru roviny empirické příznakovým tvarem roviny neempirické. V češtině se taková náhrada netýká jen lexikálních typů plačúc nepřěstává a slyšu tě zpievajúc (1), ale i formy opisného futura, tj. gramatického typu budu nesa (→ budu nésti).[7] Historickosrovnávací rozbor ukazuje, že náhrada participia infinitivem byla v těchto konstrukcích motivována různou funkcí participia, přinejmenším dvojí (3.11, 3.12).

3.11 U typů plačúc nepřěstává (→ nepřestává plakat), nevie co učině (→ neví co učinit) apod.[8] byla bezpochyby výchozí funkcí participia platnost polovětná, platnost dnešních přechodníků. — U typu plačúc nepřěstává musíme ovšem vycházet z plnovýznamového, nefázového ještě užití přísudkového slovesa, tj. z lexikálního významu ‚unavit se‘ u sloves se základem -státi/-stanu/-stáváti, např. vše tělo bera ustalo AlxV 1851 „všichni Alexandrovi vojáci berouce kořist se unavili“, podobně kuoň neustaneť cěstú hrajě Vít 6b; šlo tedy o posun „neunavil se něco dělaje“ → „neunavil se a (dále) dělal“ → „nepřestal dělat“. V takovém záporném kontextu mohla vzniknout perspektiva relativní následnosti durativního děje participia vzhledem k dokonavému ději přísudkového slovesa (srov. neustane, nepřěstane tluka a ktož setrvá tluka ChlečPost 83b); byl to předpoklad pro užití infinitivu (→ nepřestane tlouci). Ovšem na přechod k vazbě infinitivní zde nepochybně působil i vzor staršího typu fázového začieti + inf., který již od doby předhistorické neměl konkurenci v konstrukci participiální ani v češtině, ani v litevštině; infinitiv zde byl patrně od původu. Vysvětlovat jej lze jako výraz děje, který začíná a ještě není, ale bude (srov. P. Trost, o.c. v pozn. 4, s. 271), a hlouběji jako tvar pro vyjádření následného děje vzhledem k ději, který ve svém konkrétnějším významu označovala slovesa se základem -čieti/-čnu/-čínati. Etymologická analýza zde ukazuje na původní význam ‚chytit, uchopit, vzít něco‘ (srov. lotyš. cìnìtiês ‚zápasit‘ ← ‚chytit se s někým‘),[9] na jehož základě mohla vzniknout konstrukce *(na)čę chlěbъ jasti „vzal chléb, aby (jej) jedl“, srov. Trávníčkův výklad stč. dokladu jěchu sě hradu stavěti „chopili se hradu, aby jej stavěli“ → „jali se (začali) stavět hrad“ (F. Kopečný, o.c., s. 140). — U typu nevie co učině (→ co učinit) je třeba zase vycházet z konstrukce nedokonavé nevie co čině (např. odpusť jim, neb nevědie co činiece Drk 165b „… nevědí, co činí“): znalost přehodnocování starých syntaktických konstrukcí[10] nám [277]umožňuje rekonstruovat původní význam této konstrukce jako „čině neví, co (činí)“, který se přehodnocuje ve význam „neví, co činí“, takže přítomné participium slovesa nedokonavého (čině) se chápe jako výraz obsahového děje současného („co činí“); na jeho pozadí se pak již v staré češtině dosazuje do tohoto tvaru participia i vid dokonavý, aby se tak zákonitě vyjádřil obsahový děj následný (nevie co učině „… co učiní“, srov. nevěda co učině ŠtítKlem 43a. Takový děj ovšem může vyjádřit i jiný, neosobní tvar pro děje následné, tj. infinitiv, a proto zde nastupuje na místo onoho čes. participia budoucího (nevie co učině neví, co učiniti; srov. zvl. nevědieše, co učiniti ani kam sebú vrha OtcA 403a).

3.12 U typů slyšu tě zpievajúc (→ slyším tě zpívat) a budu nesa (→ budu nésti) vidíme původní funkci přítomného participia v platnosti dějového adverbálního atributu, doplňku. V prvním případě jde ovšem o doplněk k objektu, v druhém o doplněk k subjektu: před vznikem vidu konstrukce typu budu nesa znamenala „stávám se nesoucím“, podobně jako střhněm. er wirt mich gerne sehende původně vyjadřovalo „den Eintritt der Handlung“ a pak se stalo výrazem pro děj budoucí.[11] I zde tedy přítomné participium označovalo děj začínající („začíná to, co ještě není“, 3.11), tudíž děj s následnou perspektivou vzhledem k dějovému obsahu přísudkového slovesa, a proto mohlo být nahrazeno infinitivem (budu nesa budu nésti, er wirt sehende er wird sehen). Vznikem vidu (*budu ‚stávám se, fio‘ → ‚budu, ero‘)[12] se zde ovšem zastřela ona původní počínavost přísudkového slovesa i relativně časová (následnostní) platnost infinitivu: infinitiv začal v systému slovesa fungovat také jako neosobní slovesný tvar bez následnostní časové platnosti — jako výraz pouhého slovesného významu slovnědruhového, tj. příznaku substance probíhajícího v čase.[13] Jako takový mohl pak pronikat i do participiálních konstrukcí, kde participium kongruentně vyjadřovalo průběhový příznak substance, mj. i příznak objektové substance probíhající současně s dějem přísudkového slovesa (slyšu tě zpievajúc slyším tě zpívat); tento nový význam infinitivu jistě také přispěl k zastření následnostního významu v čes. infinitivních konstrukcích se slovesy fázovými.

3.2 Infinitiv tedy běžně nahrazuje starší konstrukce s časově nepříznakovými tvary přítomnými nebo časově příznakovými tvary budoucími; ke konkurenci litev. infinitivu s participiem budoucím po slovesech slibování (2.2) srov. Gebauerův čes. příklad Diomedes přísahal, že pokoj zachová Diomedes přísahal pokoj zachovati a dále též čes. typ mám naději, že tě zas uvidím mám naději tě zas uvidět, kterému v litev. rovněž odpovídá konstrukce s participiem futura (viz P. Trost, o.c. v pozn. 4, s. 271). Infinitiv však nenahrazuje časově příznakové tvary minulé. To je v souladu s jeho příznakovostí v rámci neempirické roviny relativního času.

3.3 Infinitiv v litevštině i v češtině konkuruje příznakové formě neempirické časové roviny — imperativu (2.4). Osobní tvar neempirického času absolutního (mlč!) může být tedy zastoupen neosobním tvarem neempirického času relativního (mlčet!). Toto vyjadřování modality v čase absolutním pomocí tvaru vyhrazeného pro čas relativní (následnost) je ovšem rozpor, který takovému ozvláštněnému užití dodává expresívní zabarvení: infinitiv rozkazovací je také proti imperativu — ne-li expresívnější — tedy aspoň důraznější.[14]

3.4 Relativně časový význam děje následujícího po jiném ději je patrný u infinitivu také z toho, že infinitiv ve vývoji češtiny i litevštiny nahrazuje supinum (2.3). [278]Supinum totiž označuje děj, který je cílem pohybu, např. stč. jde lovit — litev. jis eina medžiotų, a takový cílový děj ovšem časově následuje až po vykonání onoho pohybu.

3.5 Určení dějového cíle pohybu je ovšem jen dílčí případ adverbálního určení účelového, kde účelem je uskutečnění děje, pro něž se koná předcházející děj označený určovaným slovesem. Takové určení účelu děje lze vůbec považovat za základ velké části infinitivních konstrukcí v litevštině i v češtině. Vedle typu jde lovit (2.3, 3.4), zahrnujícího i implicitní podtyp je (byl) lovit, sem patří: typ kúpichu pole pútnikóm hřésti (2.5, původně „koupili pole pro poutníky k pohřbívání, tj. aby je bylo kam pochovávat“); konstrukce se slovesy fázovými (2.1, 3.11); účelově-zřetelové konstrukce, jako maišai nešti sunku „je těžké nosit pytle“ — stč. čbán jest mi těžek nésti („… k nesení“); různé jiné typy se slovesem býti, jako jo nebuvo girdėti nebylo ho slyšet (původně se slovesem existence „nebylo ho (tak), aby byl slyšen“), buvo kam kept „byl tu někdo, kdo by pekl“ — bylo co číst (v obou jazycích tu jde o obecný význam „existovala substance vhodná k nějakému účelu-ději“) aj. Vzhledem k početní i obsahové závažnosti těchto baltoslov. účelových infinitivních konstrukcí, a protože má příbuzné formy ve skloňovatelných útvarech starých jazyků ide., považuje se infinitiv za tvar vzniklý z účelového pádu nějakého starého verbálního substantiva tvořeného sufixem t-ovým (jako jeho pozůstatky F. Kopečný připomíná i-kmeny moc < *mog-tь, past < *pad-tь apod., o.c., s. 140).[15]

4. Proti přímočarému vývoji baltoslovanského infinitivu od jmenné povahy k slovesné bývají výhrady a sdílí je také P. Trost (o.c. v pozn. 4, s. 274). Ale proti tezi o původu infinitivu z nějakého účelového pádu jména actionis (podobně jako se vyvinulo z takového pádu cílového — akuzativu — baltosl. supinum) neobstojí námitka, že vývoj infinitivu v době dějinné spěje od platnosti příslovečné k substantivní (ke vzniku typu mluviti stříbro, mlčeti zlato), a nikoli naopak.[16] Vždyť již ono východisko — platnost příslovečná — se přece kryje s funkcí bezpředložkového pádu substantiva (srov. čes. jíti kraj světa, lat. Roman ire, satui semen dare apod.). Považujeme-li tedy příslovečné určení dějového účelu za východisko baltosl. infinitivních konstrukcí a typů, pokusíme se v závěrečném shrnutí zdůvodnit to celkovou rekonstrukcí vývojových vztahů mezi oněmi různými užitími infinitivu v obou jazycích, v češtině a v litevštině. — Jako východisko historických funkcí infinitivu se nám zde jeví tedy (3.5) adverbální určení účelu (stč. kúpichu pole pútnikóm hřésti „k pohřbívání“, kdo má uši slyšeti, slyš „k slyšení“, jmieti co činiti s kým „k činění“, toť jest ten pokrm jésti „k jedení“ apod.); to plynule přechází v účelově-zřetelové určení adnominální (vzat miesto meče pytel penězóm klásti, čbán jest těžek nésti, vrch příkrý nahoru jíti, čas vzieti řěpu aj.) a je také základem různých novějších typů sponových a doplňkových (nebylo ho slyšet, bylo co číst, mám co dělat, bylo komu vynadat apod.). V obou jazycích lze z určení účelu vyvodit také infinitiv v starých konstrukcích ingresívních (stč. jieti sě, začieti + inf., litev. imti, pradėti + inf., srov. stč. jěchu sě hradu stavěti, pův. „chopili se hradu, aby jej stavěli“, 3.11). Protože se tedy infinitivu často užívalo k označování děje, který časově následoval po ději řídícího slovesa (jako plnění účelu po uskutečnění či po existenci předpokladů k tomuto plnění, jako pokračování děje po jeho započetí), stal se infinitiv také výrazovým prostředkem dějů následných, tj. neskutečných vzhledem k skutečnému ději řídícího slovesa; stal se neosobním tvarem neempirické roviny relativního času (3). Zvlášť vhodné podmínky k tomuto přehodnocení měla patrně slovesa býti a míti (srov. účelové toť jest ten pokrm jésti a modální jest ten pokrm jésti „musí se, muss man“, podobně: účelové jmá co činiti s kým a modální jmá co činiti „má, soll“). [279]Onou „neskutečnostní“ (následnostní) funkcí infinitivu pak vysvětlíme jeho konstrukce nejen s jinými slovesy modálními (chtíti, museti), ale i s výrazy požadování, nařizování, slibování, naděje aj. Životnost této infinitivní funkce se v obou jazycích projevuje tím, že v ní infinitiv proniká i do pozic participia (2.1, 2.2), podobně jako účelový infinitiv zatlačuje tvary supina (2.3). V tomto vývoji se již čeština výrazněji rozchází s litevštinou, protože uvedené konstrukce participiální a supinové nahrazuje infinitivními úplně, kdežto litevština ponechává obojí konkurovat vedle sebe (2). Šíření infinitivní formy pro neskutečný děj následný z ohniska konstrukcí ingresívních (jieti sě + inf., imti + inf. apod.) se také v češtině neomezilo na zatlačení participiální konstrukce s fázovým slovesem přěstati apod. (3.11), ale vytlačilo mj. i participiální konstrukci opisného futura (budu nesa budu nésti, 3.12), kterou litevština — vzhledem k svému s-ovému futuru — nerozvinula. Zastřením ingresívnosti v této opisné formě futura (tj. gramatikalizací plnovýznamového slovesa budu v sloveso pomocné) ztratil ovšem český infinitiv příznakovou platnost relativně časové následnosti a začal také vyjadřovat pouhý slovesný význam slovnědruhový (3.12), mj. i význam děje nenásledného, skutečného. Projevilo se to nejen osamostatněním infinitivu v platnosti skladebného substantiva (zármutek je těžek nésti je těžké nésti zármutek, litevština zde zachovala vazbu s nominativem, 3.5), ale zejména rozšířením funkce čes. infinitivu i na úkor participia vyjadřujícího skutečný děj současný (stč. vizu tě ležéc → nč. vidím tě ležet), zatímco litevština po slovesech smyslového vnímání zachovala participiální tvar (gerundium) dodnes; srov. jis matė ateinant mirtį „er sah den Tod herankommen“.[17] V obou jazycích se ovšem osamostatňoval také infinitiv se starším významem děje neskutečného, následného (viz modální typy mlčet!, být či nebýt?, mít tak peníze aj.), v litevštině dokonce i elipsou slovesa začínání v typu ingresívním (dabar jis jį̀ vyt „teď ho začal hnát“, 2.4; infinitiv byl zde totiž delší dobu výrazně spjat s ingresívností — jako monopolní tvar po slovesech začínání, 2.1). — A tak Trostovu tezi, že litevština na rozdíl od češtiny celkem zachovala potencionální (neskutečnostní) platnost nesamostatného i samostatného infinitivu (2), můžeme doplnit zjištěním, že čeština se od takovéhoto starobylejšího stavu vzdálila využitím infinitivu i pro označování dějů skutečných, a to v důsledku vzniku vidu a odlišného vývoje forem futura.

 

R É S U M É

Zur Entwicklung der Infinitivfunktionen im Tschechischen und im Litauischen

Der Autor geht aus der Feststellung von P. Trost aus, daß das Litauische — zum Unterschied von dem Tschechischen — im ganzen die potenzionelle Geltung des sowohl selbstständigen als auch unselbstständigen Infinitivs behalten hat (1—2). Den gemeinsamen Nenner zwischen dem modalen, finalen und nach Phasenzeitwörtern folgenden Gebrauch findet er in der Funktion des Infinitivs die „unwirkliche“ nachfolgende Handlung auszudrücken (den Infinitiv fasst er als eine unpersönliche Form der relativen unempirischen Zeit, 3) und den Ausgangspunkt dieser Grundfunktion sieht er in seiner ursprünglichen Geltung der adverbialen Finalbestimmung (4). — Autors historischvergleichende Konfrontation führt zum folgenden Schluß: das Tschechische ging in der Entwicklung der Infinitivkonstruktionen mit dem Litauischen nicht nur dadurch [280]auseinander, daß es die altertümlichen finalen Infinitivkonstruktionen nicht behalten hat (pytel penězóm klásti, čbán jest těžek nésti) und daß da das Partizipium und Supinum in ihren Funktionen das „unwirkliche“ nachfolgende Handlung auszudrücken vom Infinitiv völlig verdrängt wurden (nevie co učině neví co učiniti, jde spat jde spáti), sondern noch dadurch, daß hier — in Folge von der Aspektentstehung und der unterschiedlichen Futurentwicklung (budu nesa budu nésti) — der Infinitiv die Fähigkeit erhalten hat auch die „tatsächliche“ Handlung, u.a. die gleichzeitige, auszudrücken (slyšu tě zpievajúc slyším tě zpívat).


[1] Srov. formulace „neosobní výraz pro neskutečně chápaný děj“ (I. Poldauf, Infinitiv v angličtině, ČMF 36, 1954, 9n.), „skutečnostní povaha infinitivu“(F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 138) aj.

[2] Konstatuje to řada českých lingvistů, viz F. Kopečný, l.c.

[3] Srov. zejména F. Trávníček, Historická mluvnice česká 2 (skladba), Praha 1956, s. 167. Odtud v našem článku čerpám stč. doklady (nejsou-li označeny zvlášť zkratkou pramene).

[4] Viz zvl. P. Trost, Infinitiv v litevštině, sb. Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 271—274. Další níže. — Odtud v našem článku čerpám litev. doklady.

[5] Viz P. Trost, O baltoslovanských vztazích v oblasti syntaxe, sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1957, s. 126n.

[6] Srov. Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny, Praha 1974 (reprint), s. 60—61.

[7] Viz J. Gebauer, Mluvnice jazyka českého 4 (skladba), Praha 1929, s. 593—594.

[8] Viz J. Gebauer, o.c., s. 599.

[9] Srov. M. Vasmer, Etimologičeskij slovar’ russkogo jazyka III, Moskva 1971, s. 51.

[10] Viz zvl. J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960.

[11] H. Paul, Mittelhochdeutsche Grammatik, Halle 1929, s. 175.

[12] Viz I. Němec, Geneze slovanského systému vidového, Rozpravy ČSAV 1958, s. 74n.

[13] O slovnědruhovém významu slovesa pojednává E. Pauliny ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 22; srov. též o.c. v pozn. 6, s. 39.

[14] J. Porák ve své studii K vývoji infinitivních vět v češtině (sb. Otázky slovanské syntaxe II, Praha 1968, s. 348) shledává expresívnost rozkazovacího infinitivu až v pozdějších fázích vývoje češtiny; domníváme se však, že již v stč. dokladech typu spytáci řekli: nikoho sě nebáti kromě českého krále (DalC 82) byl infinitiv důraznější formou apelu než imperativ.

[15] Srov. též J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego III, Warszawa 1956, s. 243.

[16] Tak svou námitku formuluje F. Trávníček, o.c. v pozn. 3, s. 167; k subjektivizaci infinitivu viz tamtéž, s. 171.

[17] Takové příklady uvádí M. Niedermann, A. Senn a A. Salys, Wörterbuch der litauischen Schriftsprache II, Heidelberg 1951, s. 70. — I ve vazbě sloves vnímání je tedy češtině bližší němčina, která rovněž rozvinula ingresívní konstrukci v opisné futurum (3.12).

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 4, pp. 275-280

Previous Adolf Erhart: Médium v germánštině a jiných západoindoevropských jazycích

Next František Daneš: K otázce větných členů