Teze klasiků marxismu-leninismu o jazyce

Jan Petr

[Articles]

(pdf)

Тезисы классиков марксизма-ленинизма о языке / Les thèses des classiques du marxisme-leninisme concernant la langue

Základy marxistické teorie jazyka vytvořili klasikové marxismu-leninismu, v jejich díle najdeme východiska pro materialistické pojímání jazyka (řeči) a dialektické chápání jeho funkcí a vývoje.[1] Teoretický základ marxistického pojetí jazykovědy tvoří nejen přímé výroky Marxe, Engelse a Lenina o jazyce, ale marxistická filozofie jako celek a zvláště materialistická ontologie a gnoseologie. Leninova teorie poznání a její základní složka teorie odrazu tvoří trvalé východisko pro řešení mnoha obecnělingvistických otázek.

Klasikové marxismu-leninismu na rozdíl od předchozích filozofů se neomezili na zkoumání jazyka jen v souvislosti s teorií poznání, ale zkoumali jej v přímém vztahu k ostatním společenským jevům v jeho mnohotvárnosti a složitosti. Jejich filozofie jazyka tvoří nedílnou součást jejich historickomaterialistického výkladu o vývoji společnosti. Je vybudována na dialektické metodě zkoumání jevů a vychází z učení historického materialismu o zákonitostech vztahu společenského bytí a vědomí. Jejich učení o jazyce má zásadní význam pro materialistické pojetí filozofie jazyka i obecné jazykovědy a dialektický přístup ke zkoumání jazyka a jeho kategorií. Znamená rozhodující mezník v dějinách jazykovědy.

V díle klasiků marxismu-leninismu jsou obsaženy tyto základní teze o jazyce:

1. Jazyk je společenský jev sui generis, to se projevuje ve dvou základních aspektech: je nejdůležitějším prostředkem styku mezi lidmi a je materiálním vyjádřením vědomí, zvláště myšlení. Společenské vědomí je funkcí konkrétního, historicky určeného společenského bytí, existuje ve vztahu k určitým sociálním, politickým, ekonomickým a jiným společenským jevům.

[2]Jazykové sdělení myšlenkového obsahu se od samého počátku uskutečňuje v materiální podobě a tou je zvuková (akustická) forma řeči. Řeč je povahy materiální (všechny její jednotky jsou vyjádřeny zvukovými prostředky) a jí odpovídající myšlení i vědomí je nemateriální, ideální. Obě složky tvoří dialektickou jednotu a mají své kořeny v gnoseologické povaze myšlení.

3. Jazyk je praktické, skutečné vědomí, jazyk (řeč) je stejně starý jako vědomí, jeho vznik se pokrývá se vznikem jazyka (řeči) a naopak. Jazyk je nástrojem vědomí, pomocí jazyka (řeči) komunikujeme druhé osobě nějaký obsah. Existuje dialektická jednota jazyka a vědomí. Vědomí se pojímá jako proces odrážení skutečnosti ve formě myšlenek, pocitů a volních vztahů. Klasikové neztotožňovali obsahovou stránku jazyka a vědomí.

4. Jazyk je skutečné, praktické vědomí. Vyjadřuje totiž nejen činnost myšlení, ale také pocitů a vůle člověka. Vědomí a myšlení není totožné, vědomí nelze ztotožňovat ani s poznáním, ani s odrazem. Myšlení je součástí vědomí. Reálnost myšlení se projevuje v jazyce, myšlení nemůžeme poznat mimo jazyk. Existuje dialektická jednota jazyka a myšlení, s vývojem jazyka se vyvíjí také myšlení a naopak.

5. Myšlení je povahy nemateriální, ale je závislé na svém materiálním nositeli, mozku. Je vyjádřeno materiálně v podobě řeči, ta se stává materializací lidského myšlení a zároveň vyjádřením o dané skutečnosti, sdělením o ní. Myšlení nemůžeme poznávat mimo jazyk. Je nástrojem při jeho vytváření a uskutečňuje se v bezprostředním spojení s řečí (jazykem). Mimo jazykové prostředky nemůže myšlení existovat, vytvářet se nebo rozvíjet. Jazyk také fixuje již dosažené výsledky poznání z předchozího vývoje společnosti.

6. Jazyk slouží k vzájemnému dorozumívání celé společnosti, není jevem třídním. Existuje však sociálně třídní diferenciace některých jeho složek.

7. Jazyk je stále se vyvíjející společenský jev, který stále zdokonaluje své vyjadřovací prostředky a tím sdělovací schopnosti v závislosti na rozvoji a sdělovacích potřebách společnosti, která jej užívá. Existuje dialektické sepětí vzniku a dějinného vývoje jazyka a lidské společnosti, mimo ni jazyk nemůže ani vzniknout, ani se vyvíjet. Jazyk je jevem historickým, který se vyvíjí v souladu s vývojem společnosti. Marx a Engels vždy důsledně uplatňovali sociálněhistorický pohled na jazyk a pojímali jej jako důležitý, objektivně existující jev, který se významnou měrou spolupodílel na vývoji lidské společnosti.

8. Existuje společenská podmíněnost jazyka (řeči) jednotlivce i daného kolektivu, který jím mluví. Tato podmíněnost se uplatňuje v systému každého konkrétního jazykového útvaru spisovného i nespisovného, zvláště v jeho rovině sémantické. Všechny projevy jazyka (řeči) jsou projevy společenské činnosti člověka a produktem této činnosti.

9. Abstrakce je nutná součást procesu poznání, lidského myšlení a jazykového pojmenovávacího aktu a je závislá na materiálním světě. Marx a Engels se stavěli proti pokusům přiznat abstrakci samostatnost, nezávislost na materiálním světě.

10. Obecná povaha jazyka a slov jako součást dialektiky obecného a zvláštního. Smysly vnímaná realita je kategorie zvláštní, myšlenka a její materiální vyjádření řeč (slova) je kategorie obecná. Jazyk je výsledkem rozsáhlého zobecňování lidského poznávání jednotlivostí, výsledkem společenské abstrakce smyslového poznání. Je vybudován na dialektické jednotě obecného a zvláštního.

11. Význam slova je historicky vytvořený vztah mezi zvukovou podobou slova a jí označovaným jevem, který se vytváří v našem vědomí a nachází svůj výraz v jazyce. Je to nejen odraz a výraz kolektivní zkušenosti, na jeho vytváření se spolupodílela přítomnost určitého společenského vztahu. Je výrazem společenské zkušenosti, nahromaděné v důsledku opakujícího se výrobního procesu, odráží přírodní a společenské jevy a projevy psychického života člověka. Významy slov jsou [3]produktem dějinného vývoje a mění se v závislosti na změnách pojmenovávaných jevů.

12. Vznik řeči (jazyka) byl v prvé řadě podmíněn sociální potřebou prvobytně pospolného člověka vzájemně se dorozumět s druhými lidmi při výrobní (pracovní) i mimovýrobní činnosti uskutečňované v kolektivu. Engels chápal jazyk jako produkt práce i jako faktor, který společně s pracovní schopností především ruky a s myšlením vyčlenil člověka ze světa ostatních živých bytostí. Ruka se při tom stala nejen nástrojem výroby, ale také prostředkem dorozumívání mezi lidmi, jejich vzájemného sdělování. Řeč (jazyk) vzniká tehdy, když se umožňuje abstraktnímu, zevšeobecněnému obsahu myšlení realizace a existence.

13. Existuje těsná souvislost mezi jazykem a společností, která jej užívá, mnohostranný dialektický vztah obou kategorií jako celků i jejich jednotlivých složek. Klasikové marxismu důsledně uplatňovali sociálněhistorický pohled na jazyk a pojímali jej jako důležitý, objektivně existující jev, který se významným způsobem podílel na dějinném vývoji lidské společnosti. Doceňovali určující úlohu společenského kontextu, vztah nositelů daného jazykového útvaru a jazyka samého. Poukazovali na to, že jazyk je třeba vidět v jeho vývoji a zkoumat jej historicky. Společenské dění se promítá v určité podobě v jazyce. Děje se to prostřednictvím celé řady zprostředkujících mezičlánků, přičemž tento odraz se uskutečňuje nerovnoměrně a nestejnoměrně v jednotlivých jazykových plánech, při zachování kontinuity jazykového systému. Engels výslovně varoval před mechanickým pojímáním působení společenského vývoje na jazyk.

14. Společný jazykový útvar (národní spisovný jazyk) je nutnou podmínkou pro rozvoj výroby a směny ve společnosti. Aby jazyk mohl plnit svou základní, celospolečenskou komunikativní funkci, musí být jeho nadnářeční, celonárodní podoba kodifikována. Klasikové marxismu přitom zdůraznili faktor koncentrace dialektů, která je v kapitalistické společnosti podmíněna koncentrací hospodářskou a politickou. Tím položili základ k materialistickému a dialektickému pojetí národního jazyka. Charakteristiku národního jazyka dále prohloubili tím, že mluvili o jednom a jednotném jazyku jako o jedné z nejdůležitějších podmínek rozvoje kapitalistické společnosti.

15. Existují některé obecné jevy a vývojové procesy, které jsou společné všem jazykům na světě bez ohledu na délku jejich kulturní tradice a na stupeň mluvnické a lexikální rozvinutosti. Marx pojímal otázku tzv. jazykových univerzálií na úrovni vztahu obecného a zvláštního, jako součást materiální jednoty objektivní reality.

16. Lenin se zabýval problematikou jazyka v souvislosti s dalším rozvíjením materialistické dialektiky a její polemickou obhajobou proti soudobým subjektivně idealistickým teoriím poznání, kromě toho se zamýšlel nad otázkami jazyka při studiu děl starších filozofů. V návaznosti na Marxovo a Engelsovo učení dále rozvinul materialistické pojetí vztahu jazyka a myšlení, myšlení a vědomí, vědomí a bytí, slova a pojmenovávaného jevu atd. Přispěl k vymezení vztahu deduktivního a induktivního, logického a historického přístupu k studiu a analýze jevů objektivní reality. Jazyk je podle něho nejdůležitějším sdělovacím prostředkem, který tvoří poznávací základ všech ostatních komunikativních prostředků, svou existencí a funkcí je vázán na existenci a funkce lidské společnosti. Nutnou podmínkou pro rozvoj výroby a směny ve společnosti je společný jazykový útvar, národní spisovný jazyk.

17. Leninova teorie odrazu jako součást teorie poznání přináší prohloubený přístup k řešení vztahu jazyka a myšlení a jejich poměru k objektivní realitě. Poznání obklopující nás skutečnosti získáváme pomocí smyslů a myšlení, poznané vyjadřujeme, popisujeme, fixujeme a předáváme druhým prostřednictvím jazyka mluveného nebo psaného. Myšlení je spojeno s bytím, je funkcí mozku, mimo tuto materiální substanci nemůže existovat. Myšlení a vědomí jsou povahy nemateriální, jsou však [4]svou existencí vázány na materiální substanci (mozek). Myšlení a jazyk se vyvíjejí ve vzájemném vztahu, avšak podle vlastních zákonitostí. Kategorie myšlení se neodrážejí v jazykových kategoriích bezprostředně, přímo, ale zprostředkovaně a v nestejné míře v jeho jednotlivých rovinách. Vztah jazykových a logických kategorií, ty jsou odrazem vývojových zákonů objektivního světa a nacházejí výraz v jazyce. Smysly vnímaná realita je kategorie zvláštní, myšlenka a její materiální vyjádření řeč (řetěz slov) je kategorie obecná.

18. Lenin odmítal teorii znakovosti v gnoseologii, vyvozující se ze subjektivního idealismu a vedoucí ve svých důsledcích k agnosticismu. Nelze však z toho vyvozovat, že by se stavěl odmítavě také k znakovosti jazyka. Jeho pojetí teorie odrazu vytváří gnoseologický základ marxistické jazykovědy a umožňuje formulovat materialistické pojetí jazykového znaku. Znak vedle složky významové obsahuje složku materiální jako svůj nutný příznak (složku zvukovou).

19. Lenin významným způsobem rozpracoval marxistické pojetí národnostní otázky a prakticky ji uplatnil v Rusku po VŘSR. Zabýval se otázkami vztahu jazyka a společnosti, jazykovou kulturou a současným ruským jazykem. Zdůraznil rovnoprávnost všech jazyků a právo příslušníků všech národů a národností na užívání mateřštiny ve veřejném životě. Odmítal pokusy zavádět jeden státní jazyk a jakékoli formy odnárodňování. Poukázal však přitom, že praktická potřeba a rozmanité funkce mnohonárodnostního státu budou vyžadovat, aby se ve styku příslušníků různých národů a národností používalo jednoho jazyka. Tím však nebude omezen rozvoj a užívání ostatních jazyků. Zdůrazňoval nutnost cílevědomě pěstovat jazykovou kulturu a odborně studovat ruský jazyk, zachovat jeho čistotu a těsný vztah spisovného a živého mluveného jazyka. Odmítal nadměrné užívání cizích slov, frází a archaizující spisovnou formu. Dal podnět k zpracování slovníku současné ruštiny.

 

R É S U M É

Тезисы классиков марксизма-ленинизма о языке

Автор стремится в короткой форме изложить основные мысли классиков марксизма-ленинизма о языке, так как они представлены в их работах, посвященных различным общественным проблемам. Учение классиков марксизма-ленинизма о языке опирается на диалектический метод изучения явлений и учение исторического материализма о закономерностях отношения общественного существования и сознания. Учение Маркса, Энгельса и Ленина о языке и его общественных функциях имеет основополагающее значение для материалистической разработки философии языка и общего языкознания и для диалектического подхода к изучению языка и его категорий. Учение марксизма-ленинизма представляет язык как своеобразное общественное явление, что проявляется в двух основных функциях: язык — самое важное средство коммуникации и материальное выражение сознания, особенно мышления. Речь имеет материальный характер (все её компоненты выражены звуковыми средствами), а мышление и сознание — нематериальный, идеальный. В произведениях классиков марксизма-ленинизма разработаны проблемы отношения языка и сознания и мышления, языка и общества, вопросы общественной обусловленности языка (речи) индивидуума и определенного колектива, теория познания, роль абстракции в процессе познания и т. д.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 1, pp. 1-4

Previous K 30. výročí Vítězného února

Next Miroslav Komárek: Sémantická struktura deiktických slov v češtině