K významové stavbě větného centra

Jarmila Panevová

[Articles]

(pdf)

К семантическому строению центра предложения / Sur la structure sémantique du noyau de la proposition

Z toho, že sloveso je chápáno jako ústřední bod věty, vyplývá i aktuálnost bádání o slovese a jeho vnitřních (intenčních) doplněních, která k němu patří. Z hlediska sémantického se ukazuje, že pro charakteristiku větného centra nestačí syntaktický pojem rekce. Bylo už mnohokrát zjištěno, že nutným doplněním slovesa může být nejen předmět, ale i příslovečné určení (chovat se) a že při studiu nutnosti slovesného doplnění (tzv. intenčního nebo vnitřního doplnění) je třeba rozlišovat dvě roviny: sémantickou a syntaktickou. I při tomto přístupu tu existují dva směry: první je v naší lingvistice reprezentován klasickou prací E. Paulinyho,[1] podle něhož každý děj má svůj agens a zásah, ty však mohou v některých intenčních typech splývat (např. brat ide — splývá děj a zásah). Z novějších prací tu lze uvést práci Jackendoffovu založenou na Gruberově analýze,[2] kde se rovněž počítá s možností takového splývání, především s tím, že jedna jmenná skupina může plnit víc funkcí, tj. spojuje několik aktantů (sloveso roll).[3] Druhý směr je reprezentován především Tesnièrem,[4] v jehož pojetí jsou aktanty (na rozdíl od cirkumstantů) určitým způsobem uspořádány, prvním aktantem je konatel (přítomný u všech sloves), druhé místo patří zasaženému předmětu, třetí místo patří adresátu, ale ten vystupuje jen u sloves, kde jsou obsazena první dvě místa atd. U Tesnièra bývá kritizováno to, že tu není zcela jasná hranice mezi sémantickou a syntaktickou rovinou a že omezuje pojem aktantu na prosté pády,[5] nicméně jeho práce byla (podobně jako práce Paulinyho) velmi stimulativní a do jisté míry se k ní nutně vracejí všichni badatelé zabývající se větným centrem, intencí slovesa.

Mezi oběma přístupy oscilují práce Fillmorovy.[6] Fillmore opouští uspořádání aktantů, jednotlivé aktanty jsou u něho vymezeny sémanticky, nepočítá se však s tím, že jsou nějaké „univerzální participanty“, které jsou nutně spojeny s každým slovesem, a proto se v jednom aktantu nekumuluje u něho více funkcí. Sémantické zařazení aktantů je u něho často spojeno se selekčními omezeními (jiný „pád“ je připsán substantivu lidskému než neživotnému ap.).

Náš přístup, jak uvidíme dále, se také snaží vyhnout oběma krajnostem. Jako primární otázku jsme si však položili nalezení operativních kritérií, jak rozlišit aktant od volných určení a jak určit, který aktant je sémanticky obligatorní a který nikoli. Zatímco pro syntaktickou rovinu taková poměrně spolehlivá měřítka, tj. syntaktická úplnost, formální zakončenost věty, existují, pro sémantickou rovinu taková měřítka dlouho chyběla.

Test, který zde dále popíšeme, slouží k rozlišení sémanticky obligatorních (vnitřních) doplnění slovesa od ostatních a je vlastně rozvinutím a uplatněním metody [34]naznačené ve stati Sgalla - Hajičové.[7] Tam se uvádí, že věta He wrote all these books může vyvolat otázky Who wrote them?, What books did he write?, When did he? Why did he?, How did he?, že však je podstatný rozdíl mezi prvními dvěma a ostatními uvedenými otázkami. První otázka je v jistém smyslu ekvivalentní otázce O kom to mluvíte?, podobný ekvivalent lze najít pro otázku druhou, nelze však najít takový ekvivalent pro otázky ostatní. Na tomto příkladu se ukazuje, že je podstatný rozdíl mezi otázkou po něčem, co už má být posluchači známo, protože to z kontextu nebo ze situace vyplývá, a otázkami po doplňující informaci, která dosud zmíněna nebyla, ani nevyplývá ze situace. Tohoto podstatného rozdílu v charakteru otázek bylo využito i pro případy, kdy zmíněná, posluchači za normálních okolností známá informace není ve větě obsažena ani v podobě pronominálního elementu (jako v citovaném příkladu), ale kdy jde o sémanticky obligatorní člen, který sice není v rovině povrchové syntaxe vyjádřen, ale účastníkům hovoru musí být znám. Této vlastnosti sémanticky obligatorních členů využijeme v textu dialogu:

 

A: „Jan právě přišel.”

B.: „Kam?“

A.: „Nevím.

 

Tento dialog nelze pokládat za smysluplný; na jeho jistou deviantnost ukazuje již otázka posluchače B. Lze ji pokládat za zapadající do celkové situace diskursu jen za jistých mimořádných okolností, např. když posluchač přeslechl, co bylo řečeno předtím, nebo když není obeznámen se situací, za níž se rozhovor odehrává, popř. jde-li o otázku eliptickou (v předchozím kontextu např. byla řeč o tom, že se studenti scházeli v budově fakulty, otázku Kam? lze pak interpretovat i tak, že je to aktuální elipsa, tj. dotaz po bližším určení směrovém Kam na fakultu Jan přišel?). V žádném případě (s výjimkou posledního) však nelze pokládat za smysluplnou a na situaci navazující odpověď mluvčího A: Nevím. Takovou odpovědí by vlastně mluvčí popíral sám sebe. Doplnění kam buďto bylo zmíněno v předcházejícím kontextu, nebo je to „sem“ nebo „tam, kde je mluvčí“.

Otázka Kam? po slovese přijít má tedy jiný charakter než otázka Proč? nebo otázka Odkud? u téhož slovesa. Odpověď Nevím na dvě posledně uvedené otázky je zcela přijatelná a nikterak nenarušuje smysluplnost a plynulost rozhovoru. Podobně u slovesa odejít nemůže mluvčí v dialogu odpovědět Nevím na otázku Odkud? Podobné příklady lze uvést i z oblasti objektových doplnění: Vstali, zaplatili a odešli. — Za co? *Nevím. — tato odpověď není na místě, Počkejte, syn vám pomůže. — S čím? — *Nevím., také zde není tato odpověď přijatelná, podobně Odpovězte písemně. — Na co? — *Nevím., Všichni uvěřili. — Čemu? — *Nevím. U objektových doplnění je však situace komplikována tím, že může jít o tzv. předmět všeobecný (jak o něm u typu Náš chlapec už čte a podobných typů mluví Fr. Daneš). Je třeba si uvědomit, že dialog, o kterém tu mluvíme jako o testu, je umělá situace vytvořená za účelem testování hypotézy (hypotézy o obligatornosti), není tedy součástí libovolného diskursu. Pro účely testování je např. nutno vyloučit věty v 1. os. (o sobě by mluvčí měl vědět i informaci jinak nikoli nutnou).

Jestliže tedy odpověď Nevím na otázku po doplnění slovesa není smysluplná, hodnotíme toto doplnění u daného slovesa jako sémanticky obligatorní, je to ovšem takové sémanticky obligatorní doplnění, které lze na povrchové rovině vypustit (za jistých kontextových podmínek). Liší se tím od jiného typu sémanticky obligatorních doplnění, která jsou obligatorní i syntakticky, tj. na rovině povrchové (např. potkat koho, chovat se jak). Rozdíl mezi těmito dvěma typy sloves je vysvětlen vztahem dvou rovin větné stavby (sémantické a syntaktické).

[35]Domníváme se, že popsaný test pro stanovení obligatornosti nám umožní vyhnout se krajnímu stanovisku, podle něhož každý děj se odehrál na nějakém místě, v nějakém čase, za nějakých podmínek, snad i z nějaké příčiny, což by pak patrně bylo třeba pokládat za jeho obligatorní aktanty. Zde totiž vystupuje do popředí problém obecnosti lexikální jednotky, již lze jako možnou odpověď v dialogu na otázku po testovaném aktantu přijmout (Zaplatili a odešli. V restauraci: za to, co měli (snědli, vypili); v obchodě: za to, co koupili); tento případ už má blízko k všeobecnému objektu. Podobný problém se otvírá u sloves jako (u)pustit, postavit se v jednom z významů a obligatornosti určení kam, sloužit a obligatornosti patientu (komu/čemu, k čemu), kde se zdá, že směr dolů, resp. účelovost jsou součástí lexikálního významu slovesa, takže tato slovesa se spojují se směrem, resp. účelem snadněji než s jinými doplněními.

Podobně posuzujeme také aktanty, které se v polské lingvistice nazývají „wbudowane“ (popř. inkorporované), např. asfaltuje se asfaltem, líbá se ústy, vidí se očima ap.[8]

Příklady předmětových doplnění, které nevyjdou podle výše uvedeného testu jako sémanticky obligatorní, ale přitom je o nich zřejmé, že jejich výskyt je vázán jen na určitá slovesa (např. říci něco někomu o něčem — druhý a třetí z předmětů), ukazují, že hranice mezi určeními sémanticky obligatorními a ostatními není jediná distinkce, s kterou potřebujeme pracovat, a že je třeba hledat ještě další hranici: mezi určeními fakultativními, ale přitom intenčními, a ostatními (tj. volnými). Budeme se tu řídit následujícími měřítky:[9]

daný typ doplnění vystupuje

(a) u všech sloves,[10]

(b) u omezeného počtu sloves, která mohou být zadána seznamem,

daný typ doplnění může rozvíjet jedno sloveso

(c) víckrát než jednou,

(d) pouze jednou.

V podstatě se dá říci, že doplnění splňující (a) splňují také (c) a doplnění splňující (b) splňují také (d). Jako doplnění prvého typu (splňující (b) a (d)) vyšla všechna doplnění předmětová a dále určení výsledku a původu. Ostatní splňují (a) a (c).

Pro rozlišení doplnění slovesa z hlediska intence z toho plyne tento závěr: Doplněn prvého typu patří vždy k doplněním vnitřním, intenčním (a jsou zachycena ve slovesném rámci příslušného slovesa), jsou sémanticky buď obligatorní, nebo jsou fakultativní (tuto vlastnost testujeme pomocí dialogu). O všech ostatních doplněních (a jsou to v podstatě určení adverbiálního charakteru) platí, že patří do slovesného rámce, tj. jsou vnitřní, intenční pouze tehdy, byla-li na základě testu dialogu určena jako sémanticky obligatorní; jinak jsou to určení volná a mají rekurzívní charakter, tj. mohou se vyskytnout víckrát než jednou u téhož výskytu slovesa.

Jako aktanty slovesa (tj. vždy doplnění vnitřní) — někdy obligatorní, jindy fakultativní (při rozhodování o obligatornosti a fakultativnosti využíváme testu dialogu) — se jeví

[36](I) patiens (Pat)

(II) adresát (Adr)

(III) původ (Orig)

(IV) výsledek (Eff).

Každý z těchto aktantů je v navržené variantě funkčního generativního popisu jazyka[11] připojen zvláštním funktorem (R_pat, R_adr atd.) ke slovesu, do jehož rámce se hodí. Ostatní funktory (R_kde, R_kam atd.) připojují aktant pouze tehdy, byl-li u daného slovesa určen (a v jeho rámci zachycen) jako sémanticky obligatorní, v ostatních případech považujeme člen jimi připojovaný za volné příslovečné doplnění (které může být derivováno rekurzívním pravidlem).

Při klasifikace jednotlivých aktantů (tj. při přiřazování jejich ohodnocení) přihlížíme k počtu aktantů u jednotlivých sloves (bereme v úvahu posuny podobně jako Tesnière), k analogiím podle jiných sloves, intuitivně k jejich sémantice a k jejich morfematické podobě.

(I) Patiens je tím členem významové stavby věty, kterému odpovídá přímý předmět (cílový, dotykový ap.), např. uvařit brambory, hledat brýle, dotknout se drátů, hrát si s panenkou, snažit se o vítězství. V našich předchozích zpracováních jsme typ psát dopis, číst knihu (a stejně tak četl, že na Nilu jsou povodně, psal, že v sobotu přijede) řadili k výsledku, vycházeli jsme tu z předpokladu, že u těchto sloves jsou tři objektová určení říci někomu něco o něčem (ani typ o něčem, ani typ něco se však pod ohodnocení výsledek dost dobře nehodil).[12] Ani řešení vybrané v našich statích (op. c. v pozn. 11), kdy v konstrukcích sdělil nám smutnou zprávu, četl knihu je proložený aktant klasifikován jako výsledek, ani řešení opačné, kdy za výsledek by byl pokládán aktant o čem (o té události napsal zprávu), nelze pokládat za uspokojivé. Typ o čem má blízko ke zřeteli, ale nelze ho se zřetelem ztotožnit, protože pak by konstrukce (a), (b) měly stejný tektogramatický zápis, tj. byly by synonymní:

(a) S ohledem na svůj pobyt v cizině napsal o té události zprávu.

(b) O svém pobytu v cizině napsal s ohledem na tuto událost zprávu.

Zvolili jsme nyní takové řešení, kdy akuzativ (vedlejší věta) jsou klasifikovány jako patiens (tj. uvařit oběd stejně jako přečíst knihu) a typ předmětu „o čem“ je v sémantické reprezentaci chápán jako součást zapuštěné věty (nepřímé řeči):

(c) Jan řekl o mamince, že s ní půjde k lékaři.

(d) Jan tvrdil o Karlovi, že ho učitelka dnes dvakrát napomínala.

bude zachyceno jako (c′), (d′)

(c′) Jan řekl, že s maminkou půjde k lékaři.

(d′) Jan tvrdil, že Karla učitelka dnes dvakrát napomínala.

Pravidla překladových složek mohou pak v povrchové realizaci vyjmout některý člen a zařadit jej jako součást věty hlavní; podmínkou pro tuto povrchovou realizaci je patrně to, že vyjímaný člen musí být z hlediska aktuálního členění v základu (tématu) zapuštěné vedlejší věty.

Toto řešení má i tu výhodu, že člen, který se v pasívu stane subjektem, je označen za patiens stejně jako v jiných případech, což při chápání aktantu dopis u psal dopis jako výsledku neplatilo. Je to řešení vhodné pro závislé predikace, protože člen v po[37]vrchové rovině vyjmutý do hlavní věty musí být vždy koreferentní s některým členem závislé predikace, srov. nepřijatelnost (e)

(e) *Jan řekl o Pavlovi, že tatínek má večer schůzi.

Lze sice najít i protipříklady, jako je (f); zde koreference není z lexikálního hlediska zřejmá (jde však o vztah celku a části); může být doplněno přivlastňovací zájmeno jako ukazatel koreference

(f) Jan řekl o své rodině, že (jeho) starší bratr je lékařem v X. a (jeho) mladší bratr ještě studuje.

Věty typu (g) O slovese napsal monografii by pak bylo třeba interpretovat tak, že „o čem“ je zde roztržený přívlastek s povrchovým neprojektivním slovosledem. Problémem zůstává popis vět, kdy nejde o neprojektivní slovosled a chápání přívlastkové by bylo násilné.

(g) Napsal o slovese monografii.

(II) Adresát je významovým protějškem větného členu, který bývá nazýván nepřímý předmět, je zpravidla životný, např. říci někomu něco, bavit se s někým, otázat se někoho (na něco), pronášet k někomu něco, učit někoho něčemu, přinést někomu něco.

(III) Původ je určení, které nikdy není obligatorní; patří sem i původce, např. vím něco od někoho, zjistil něco od někoho stejně jako něco vyrostlo z něčeho, stavět něco z něčeho.

(IV) Výsledek je významovým protějškem pro druhý věcný předmět, ale také doplněk, určení výsledku: odpovědět na něco, jmenovat někoho něčím, nalámat něco na kousky, spojit něco v něco.

Při zpracování vybraných 250 českých sloves jsme získali celkem 33 různých slovesných rámců.[13] V zápisu slovesných rámců používáme notace Fillmorovy. Aktant, který je v závorce, je fakultativní, tj. může, ale nemusí se s daným slovesem pojit; pravidla generativní složky mají tedy zajistit pro takový rámec jako je Ag (Pat) (Adr) výstup, kdy sloveso bude mít jen Ag, kdy bude mít Ag, Pat i Adr, dále Ag Pat a Ag Adr. Aktanty, které nejsou v závorce, jsou sémanticky obligatorní; jsou-li na syntaktické rovině vypustitelné, označujeme je proložením. Tato informace o možnosti vypuštění musí být totiž na tektogramatické rovině přítomna a je třeba zkoumat, jaké jsou kontextové podmínky tohoto vypuštění. Další typ rámců má ve Fillmorově notaci zápis jako např. Ag (Pat (Orig) (Eff)), což znamená, že výskyt aktantu Orig nebo Eff je nutně vázán na přítomnost Pat; tento rámec mají ze zpracovaných sloves: mlít, plést, stavět v průběhovém vidu a hrabat. Pravidly je nutno zajistit možný výskyt těchto spojení: mlýnek mele; mlýnek mele kávu; mlýnek mele kávu ze zrnek; mlýnek mele kávu na prášek; mlýnek mele ze zrnek kávu na prášek.

Další typ rámců, který uvádí Fillmore pro sloveso kill, je [D(I≬A)];[14] z aktantů v překřížených závorkách musí být alespoň jeden přítomen, mohou být ovšem přítomny i oba; jde o tzv. relativní obligatornost. Náš přístup ke zpracování je odlišný od Fillmora v tom, že ve větě Zabilo ho auto je ho patiens a auto agens, konatel, stejně jako ve větě Auto má dvoje dveře (rozdíl mezi nositelem a vlastním činitelem chápeme jako věc obsahu, která vyplyne z lexikální sémantiky slovesa), zde nám však jde o typ slovesného rámce. V našich předchozích zpracováních jsme u několika sloves počítali s tímto typem rámců. Po podrobnějším prozkoumání se zdá, že od tohoto typu rámců lze upustit (důvody uvedeme dále). Značně se tím zjednoduší formální aparát závislostní gramatiky a má to i tu teoretickou výhodu, [38]že už není třeba řešit teoretický problém, který z členů v překřížených závorkách je aktantem (tj. který naplňuje místo ve slovesném rámci) a který je volný.[15]

Některé z rámců se zjednodušily tím, že bylo rozlišeno více významů téhož slovesa, to se týká např. slovesa volat, kde jsme dříve předpokládali Ag (Pat≬Adr); nyní jsme rozlišili volat₁ (s dok. protějškem zvolat jako vlastní sloveso dicendi) s rámcem Ag Pat, volat₂ (s dok. protějškem zavolat) s rámcem Ag, volat₃ (ve významu ‚telefonovat‘) s rámcem Ag (Pat) Adr (stranou ještě zůstalo užití slovesa volat ve významu volat na pomoc, přivolávat). U některých sloves (např. jet, jít, mluvit) se zdá, že potřebují aspoň jedno z několika doplnění (směr, způsob atd.); tento předpoklad o relativní nutnosti některých doplnění vzniká však patrně jen na základě toho, že je velice řídká a vzácná situace, kdy užíváme takového slovesa bez těchto aktantů (jen s konatelem), protože sloveso samo obsahuje málo informace, má poměrně široký význam. Jak už bylo připomenuto, stačí najít jednu situaci, v níž je odpověď Nevím oprávněná, aby hypotéza o obligatornosti byla vyvrácena; ukázalo se, že taková odpověď je pro všechny aktanty (kromě Ag) možná např. u vět Koukej, to auto už jede. Slyšel jsem, že tam někdo mluví. Podívej se z okna, už jdou. Lze tedy zjednodušit původně předpokládané rámce u mluvit Ag (Pat≬Adr≬způsob≬nástroj), u jet Ag (kam≬nástroj≬kudy≬účel≬záměr) u jít Ag (kam≬kudy≬způsob≬doprovod≬účel) na rámec Ag. Uvedené tři principy (nejde o aktant, ale o součást lexikálního významu: rozlišení více významů téže lexikální jednotky; vyvrácení hypotézy obligatornosti pomocí dalších situací a otázkového testu) pomohly zredukovat i ostatní složitější rámce. Jako otevřený problém zůstává tato otázka v následujících případech:

a) tam, kde jsme předpokládali rámec obsahující kam a účel v překřížených závorkách, např. u slovesa dojít;[16]

b) u slovesa projít, kde jsme původně navrhli rámec Ag (Pat≬kudy), se zdá, že by se dalo zredukovat na Ag kudy a akuzativ bezpředložkový brát jako jednu z možných povrchových realizací jednoho z gramatémů kudy, o plnou synonymii zde patrně nejde, spíše o dva významy slovesa projít, srov. o. c. v pozn. 13, § 2.3.1;

c) u slovesa jmenovat se byl navržen rámec Ag (způsob≬Orig), zdá se však, že typ po dědečkovi se jmenoval Josef není původ, ačkoliv tak bývá v syntaxích klasifikován (srov. Po dědečkovi dostal od otce dvoje kalhoty, kde by byla dvě určení Orig).

Můžeme předpokládat, že mezi způsobem a gramatémem, který pracovně nazveme „dědictvím“, je podobný vztah jako mezi účelem a kam (viz bod a), že „dědictví“ je druh způsobu a že i zde může najít uplatnění myšlenka hyperpádu. Zvlášť přitažlivou by se tato myšlenka stala tehdy, kdyby se podařilo s podobnými hyperpády (rozlišenými sémanticky, ale shodujícími se v syntaktických vlastnostech, v možnostech kombinování s jinými prvky věty) pracovat i u dalších typů doplnění slovesa (např. uvnitř vztahů kauzálních ap.).

 

[39]R É S U M É

On the Semantic Structure of the Sentence Nucleus

In this paper the operative criteria which determine a boundary between inner and free participants are described. From the point of view of semantic structure two kinds of inner participants are distinguished: obligatory (which may be in some cases omitted on the level of surface structure; the semantic obligatoriness is determined by a test of dialogue) and optional. Our investigations has led to the following results: all kinds of objects (including result and origin) always belong to inner participants; the adverbial modifications play a role of inner participant only with certain verbs in the frame of which they function as their obligatory modification. For every verb it is necessary to determine its “verbal frame”. In the present paper, the necessity of Fillmore’s crossed brackets is discussed.

Poznámka redakce: Poslední dvě stati byly schváleny Československým komitétem slavistů (za předsednictví akad. J. Poulíka) jako příspěvky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů, který se bude konat letošního roku v Záhřebu, a byly určeny k publikování v našem časopise. — Rovněž příspěvek J. Kořenského je věnován VIII. mezinárodnímu sjezdu slavistů.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 1, pp. 33-39

Previous Petr Sgall: Synchronní srovnávání jazyků a jeho sémantické východisko

Next František Čermák: Idiomatika, frazeologie a lexikografie