Časopis Slovo a slovesnost
en cz

České nářeční texty

Bohuslav Havránek, František Cuřín

[Chronicles]

(pdf)

Чешские диалектные тексты / Les textes dialectaux tchèques

Konečně — byl splněn starý dluh naší bohemistiky vydáním souboru nářečí českých, který vyšel za redakce A. Lamprechta, V. Michálkové a kolektivu autorů (srov. dále). Zápis byl pořízen skoro všemi našimi dialektology, zejména v pražském a brněnském centru dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV. Soubor vyniká tím, že vydané texty mají značnou jednotnost; jsou zapsány v rozpětí necelých desíti let, stejnou technikou i metodou, takže jisté srovnání je usnadněno. Takové soubory bývají často po této stránce velmi nejednotné, časem i metodou.

Pokusy o takový soubor jsou u nás dosti staré. Tak zhruba více než před šedesáti lety byl učiněn prof. Chlumským pokus o zápisy na desky, ale celkem málo zdařilý; nářeční mluvčí byli přivezeni do Prahy a mluvili do aparátů v Akademii. To ovšem málo zaručovalo přesnost zachycení nářečí. Vlastně šlo o tutéž chybu, která se u nás stala při zápisu magnetofonem, jak ji právem kritizuje P. Jančák v Naší řeči (59, 1976, 36—43). — Uvedené zápisy jsou zachovány (v archívu).

Jedním z dlužníků takového souboru jsem já sám. Když jsem sbíral materiál pro svou práci o českých nářečích, vycházel jsem především ze zápisů vyprávění nebo dialogu (takřka nikdy ne dotazy, ty jsou dobré jen při výzkumu [72]týkajícím se sousední vesnice, ale i zde je potřeba opatrnosti a revize). Zápisy jsem pořizoval především na Doudlebsku, Plzeňsku a Litomyšlsku. Nebylo tehdy ovšem magnetofonu, a proto jsme vždy pracovali ve trojici. Takto pořízené zápisy jsem doplňoval zápisy svých žáků apod., ale jistá nerovnoměrnost mě odstrašila, a také to, že jsem se stal, jak říkám, exdialektologem. Tyto zápisy jsou staré vlastně přes padesát let. Kdybych byl věděl o chystané chrestomatii, byl bych některé texty dal k dispozici, ovšem musely by být pouze dodatkem, aby neporušily jednotnost souboru. Některé jsou obdivuhodně až poetické, jiné ovšem vyjadřují rodinné problémy apod., takže tehdy je nebylo dobře možno uveřejnit, o některých to platí i dnes. Zajímavé by tyto zápisy byly tím, že odrážejí skutečnost už padesát let starou a v paměti vypravěčů se octne např. i situace z prusko-rakouské války.

Chrestomatii, pokud vím, chystal i Fr. Trávníček a Jar. Bělič, ale k publikování nedošlo, není-li její část, pokud jde o práci Běličovu, pojata do této publikace.

K úvodu mám jen tu poznámku, že užitečnost chrestomatie pro školské vyučování se může týkat spíše přímého poučování o reáliích, jak dále uvádí i recenzent Cuřín, nikoli přímo dialektů samých. Jádrem vyučování českému jazyku na školách přece jen zůstává spisovný jazyk, dobrý mluvený projev s dobrou výslovností a ovládání případného a vhodného stylu, pokud nejde i ve vyšších třídách o vymanění z lokálního nářečí. Kniha je ovšem výbornou pomůckou pro studium českého jazyka na fakultách filozofických a pedagogických i pro odborné studium vůbec.

Bohuslav Havránek

 

Chtěl-li se doposud český čtenář (i odborný) seznámit s nějakým souvislým nářečním textem, musel sáhnout po některé nářeční monografii, k níž jsou ukázky textů připojeny. A jsou připojeny skoro ke všem monografiím (např. z doby nedávné u Voráče, Utěšeného, Běliče aj.), jenže v nich jde zpravidla o ukázky jen z jednoho nářečí. Neměli jsme doposud knihu, která by čtenáři podávala v ukázkách obraz všech nářečí, ačkoli u některých jiných slovanských národů (např. u Rusů, Poláků aj.) již podobné soubory vydány byly. Toho všeho si byli vědomi pracovníci dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV v Brně a v Praze a vydali v edici Vysokoškolské učebnice a příručky v SPN knihu České nářeční texty.[1]

Jak už název edice ukazuje, měli autoři na mysli především potřeby výuky kandidátů češtiny na filozofických a pedagogických fakultách a jejich absolventů studujících postgraduálně. Autoři však soudí, jistě správně, že jejich kniha přijde vhod i zájemcům z širší veřejnosti, žákům gymnázií a některých odborných škol a ve výběru i žákům škol základních. V předmluvě také určují, k čemu je jí možno ve škole využít. „Má sloužit jako sbírka ukázek autentických textů při probírání partií o nespisovných útvarech českého národního jazyka, o místních nářečích a o staré češtině. Kromě toho mohou být jednotlivé texty, zvláště na nižším stupni škol, vhodným podnětem pro porovnání podmínek života venkovských a městských lidí v minulosti a v současné době“ (s. 5—6). Soudím, že v tomto ohledu může být mluva ukázek často přesvědčivější než sebelépe míněná a řečená slova učitele. Z tohoto důvodu i z důvodů odborných jsou do knihy pojaty i ukázky mluvy měst, a to i doosídlených. Ústav pro jazyk český totiž věnuje těmto oblastem v poslední době velkou pozornost. Protože se v poslední době zvláště ve městech a v pohraničí nářeční jevy silně stírají, jsou pro tyto oblasti přijaty do knihy i projevy mladé generace (v pohraničí zpravidla, a to patnáctileté).

Kniha je uvedena redakční Předmluvou, v níž je naznačeno její určení, výběr ukázek, způsob transkripce atd., a úvodní statí „Vznik a historický vývoj českých nářečí“, ve které je na malém prostoru podán přehledně a v hlavních rysech složitý historický vývoj našich nářečí. Nářeční texty jsou řazeny do skupin podle členění už Havránkova z r. 1934. Velmi instruktivní jsou úvodní charakteristiky k jednotlivým skupinám. Stejně jako podrobný Běličův Nástin české dialektologie z r. 1972 dosvědčují často podstatné změny, které proběhly [73]za čtyřicet let od posledního souborného popisu, tj. od Havránkových Nářečí českých z r. 1934,[2] a ovšem také pokrok vědeckého poznání. Nejlépe je to pozorovat na popise nářečí středomoravských (hanáckých), v nichž jen na jednotlivé úseky zůstala omezena bývalá rozsáhlá skupina se šesti krátkými samohláskami. Přesto však kniha dosvědčuje, že stírání nářečí není tak rychlé, jak se zdálo po r. 1945. Ukázky dávají poměrně často doklady na jevy, jež se v úvodních charakteristikách neuvádějí, jež však by bylo přece jen vhodné připomenout aspoň v poznámkách. Mohlo by se v tom vidět někdy svědectví širší staré tendence. Tak např. v textu z Libotenic a Rožcové ve středních Čechách se uvádějí podoby spanneš, jennou, z Chrášťan jenu (= jednu), žánej, najenouch, z Hvozdu u Plzně jenomu (i jednomu), ze Světlé pod Ještědem krčovo dřívi apod., ale v poznámkách se na to neupozorňuje. V charakteristikách se občas vyskytnou nepřesnosti nebo i nesprávnosti; např. na s. 155 se říká, že „častá je mezislovní neznělá asimilace na švu slov před jedinečnou souhláskou a před samohláskou“, kdežto na s. 215 je výklad správný, výklad o středomoravských změnách y v e, u v o na s. 153 není dost jasný, podoba vajco ve východomoravském nářečí se nedopatřením uvádí v morfologické řadě skutečně neprovedených přehlásek apod. Ve všech těchto případech jde, jak se zdá, o „krátká spojení“ vyplývající ze zhuštěnosti výkladů. Snad by bylo vhodné upozornit i na posměšky, které svědčí o nářečních zvláštnostech (např. na s. 204 húser kúše prútek f kúťe …).

Ukázky jsou vybrány z magnetofonových pásek, jež byly nahrány v l. 1965—1974. U starších nahrávek slibuje předmluva uvést datum pořízení. Jde tu o velmi málo případů, asi dva z nich nemají myslím slibované údaje. Předpokládám totiž, že např. František Horák z Milotic nad Bečvou (s. 261) sotva byl informátorem ve svých 102 letech (narodil se r. 1863). Velká většina textů jsou vyprávění z venkova. Zapisovatelé je někdy upravovali vynechávkami tak, aby neporušili mluvenost textů. Zdá se, že se jim to všude dobře podařilo, a tak mohou ukázky sloužit i pro výuku slohu. Ve školách se zápis mluveného textu dosud velmi těžko opatřoval. V malém počtu jsou otištěny i dialogy, jež zvlášť dobře dosvědčují vlastnosti projevů mluvených. Nevýhoda někdy je, že jsou zvoleni informátoři málomluvní, jež je třeba často pobízet (např. na s. 194), nebo že v dialogu informátoři mluví páté přes deváté a o věcech, jež jsou pro neznalce zemědělství nesrozumitelné (např. s. 201). Ovšem charakteristickým znakem dialogu je častá neúplnost, takže neúčastníkům rozhovoru může být nejasný, ba nesrozumitelný.

Ukázky jsou přepsány zjednodušeným fonetickým pravopisem akademickým. Pro čtenáře neodborníka je to výhodné, jen myslím přepis znělého ch literou h může někdy čtenáři působit obtíže. Při výkladech na s. 8 zůstala neopravena tisková chyba, místo vóň šly má být vóň šl; jde tu, jak vyplývá z výkladů, o slabikotvorné l. Podobně na s. 107 nebude čtenář rozumět slovu na wosnou, nebude-li je číst trojslabičně (wosno-u). Daly by se uvést ještě jiné nedůslednosti.

Nejvíc připomínek bychom mohli uvést k vysvětlivkám. Mnohé by se byly daly odstranit, kdyby se ke knize pořizoval slovníček. Tu by se zjistilo, že se někdy vysvětlují slova obecně známá (např. s. 187 šifonér, 188 faldičky, s. 199 pantáta, zabílené, žádné, s. 209 fungovál atd., s. 252 pucovat, s. 260 za Hitléra), nebo že se podle nářečí vysvětlují sice správně, ale různě (např. slovo chasa se nevhodně pro Chodsko vysvětluje na s. 64 jako ‚lidé zaměstnaní v hospodářství‘, na s. 107 pro severovýchodní Čechy správně jako ‚děti‘, pro Hanou správně jako ‚čeleď‘), nebo že se vysvětlují neúplně nebo nesprávně (např. slovo longo na s. 256 je vysvětleno jako ‚příčka po straně vozu‘, ale čtenář z jiného kraje sotva zjistí, co to je, na s. 306 slovo celty je vysvětleno jako ‚stanové dílce‘, ač to v daném textu i ve vojenském slangu znamená ‚stany‘, na s. 376 je vysvětlena hra na špaka jako ‚hra s dřevěným špalíčkem‘, ale není řečeno, že je to ‚hra na špačka‘, na s. 124 je slovo čúcha vysvětleno jako ‚kus fáče‘, ač to znamená ‚punčochu‘, pak i ‚obvaz z fáče nebo jiné látky‘ apod.). Zdá se, že někteří přepisovatelé jsou příliš zabráni do svého nářečí a slova, která z něho neznají, pokládají za neznámá, nebo zase v nářečí běžná slova pokládají za obecně známá apod. Proto asi se tu nevykládá význam slova sopúch (s. 201), na s. 96 se slovo přepikač vykládá jako ‚potykač‘, slovo seč se jednou vykládá nepřesně jako ‚mlází‘, ale na s. 192 správně [74]jako ‚mýtina‘ (oba texty ten význam dosvědčují), slovo potírka na s. 222 prý znamená ‚potěradlo‘, slovo bambaky na s. 307 neznamená ‚kolébku‘, spíš jakýsi druh ‚polní kolébky‘, slovo susek na s. 312 je vysvětleno málo známým humenice (SSJČ tu neuvádí charakteristiku, ač u slova humno má určení obl.) apod. Některá z těchto slov snad nebyla vysvětlena proto, že jsou vyložena v SSJČ nebo jsou tam uvedena bez dalšího označení.

Kniha je v české literatuře nová a vítaná i pro svůj široký záběr. Uvádí i ukázky mluvy zahraničních Čechů na západě i na východě a podává nejširší a nejúplnější obraz o zeměpisném rozčlenění českého jazyka. Pravděpodobně bude brzo rozebrána. Proto naše připomínky myslíme i jako podnět k dalšímu vydání.

František Cuřín


[1] Za hlavní redakce A. Lamprechta připravili V. Michálková s redakčním kruhem (J. Balhar, P. Jančák, S. Utěšený) a s kolektivem pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV v Brně a v Praze; Praha 1976, s. 425 + 1 mapa.

[2] Vlastivěda česká, III. díl, Jazyk, Praha 1934.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 1, pp. 71-74

Previous Slavomír Utěšený: Za profesorem Jaromírem Běličem

Next Běla Poštolková: K problémům jazykovědné terminologie