K problematice hláskových změn

Pavel Trost

[Articles]

(pdf)

К проблематике звуковых изменений / Problèmes des changements phonétiques

1. K problematice neboli k záhadě hláskových změn se dlouho přistupovalo zároveň empiricky a spekulativně — dogmaticky. Byly objevovány a prověřovány hláskové zákony, zjišťovalo se, jaké změny nastaly v jazykové historii. Zkoumaly se ukončené změny. Nepomýšlelo se na zkoumání současných změn, průběh změn od jejich počátků se nezdál přístupný pozorování. O průběhu změn se ustavil názor, že na určitém areálu byla určitá hláska v celém rozsahu svého výskytu zaměněna jinou hláskou, nebo spíše se začala měnit v jinou hlásku, neboť změna se chápala jako pozvolný přechod od jedné artikulace v druhou. Proti tomuto názoru se dávno obracel jazykový zeměpis. Popřel, že se hlásky mění současně v celém rozsahu svého výskytu. Tvrdil naopak, že změna hlásek postupuje pozvolna od slova k slovu a není nikdy ve slovníku dovedena do konce; nemůže být řeč o bezvýjimečnost hláskových zákonů. Jazykový zeměpis se opíral o dialektologická zjištění, která bylo třeba uznat; zamítal se však radikalismus závěrů.

Nyní se teorie hláskových změn znova dovolává empirie. Teorii hláskových změn na empirickém základě podal Labov, když vzorně prozkoumal současný stav některých hláskových změn, jejichž počátky byly zaznamenány už dříve.[1] Podle Labova začínají hláskové změny zpravidla u menší části společenské skupiny, jejíž totožnost je právě poněkud oslabena. Napřed vzniká nepravidelná varianta, ale časem se změna rozšiřuje na celou společenskou skupinu a na všechny slovní jednotky; stává se znakem sounáležitosti skupiny. U nových generací dochází k polarizaci změny, její přijetí se stává znakem věkové sounáležitosti. Nakonec se jiné prvky fonologického prostoru dané změně přizpůsobují. Tedy po vnějších podmínkách se uplatňují podmínky vnitřní, upravují se vztahy uvnitř systému. Tím se Labov ztotožnil s tezí, že „úloha systému je více regulativní než iniciativní“ (Vachek).

S Labovovými tezemi se stýká a také rozchází teorie hláskových změn zastávaná v generativismu. Co Labov pokládal za stupňovité posuny v artikulaci, hodnotí King jako změny ve fonologické reprezentaci; koncept distinktivnosti v generativní fonologii ustupuje.[2] Jestliže podle Labova směně generací připadá význačný podíl v propagaci hláskových změn, hledá se tu vznik změn v samém procesu osvojení řeči novou generací: při osvojení gramatiky dítě spontánně upravuje její fonologický komponent. Tento názor o uskutečnění změn se váže na chápání povahy změn: jde v tomto pojetí o simplifikaci pravidel, o potlačení nebo omezení nepřirozených složek. Tak jako se tu neuznává autonomní fonologická rovina jazyka, neuznávají se i strukturní změny na této rovině; předpokládá se lexikální šíření hláskových změn, s omezenou pravidelností.

Teze, nikoli zcela nová, o původu hláskových změn v jazyce dětí nebyla dosud empiricky verifikována. Namítalo se a namítá se, že si děti osvojují řeč dospělých a dospělí že nepřijímají řeč dětí. Je jen nesporné, že novoty v jazyce pronikají v řeči mladých a řeč starších jim víceméně odolává. Nemůže se sice poukázat na určitou hláskovou změnu, o které by bylo bezpečně zjištěno, že vznikla spontánně v řeči dětí a udržela se do dospělosti, ale jsou pozorování příznivá tomuto předpokladu. Např. Bartoli zjistil, že desítileté italské děti v Muggii (Istrie), na rozdíl od svých rodičů, vyslovovaly přízvučné e a o otevřeně tehdy, když následoval zavřený vokál, [228]bez ohledu na historickou hodnotu e a o v italštině.[3] Šlo tedy o redistribuci středních vokálů otevřených a zavřených, jejich výskyt podle původu byl nahrazen výskytem podle hláskového okolí. Bartoli zdůraznil, že tato nová distribuce nezná výjimky. To snad nebyla změna přirozená (proč disimilace a nikoli asimilace?), ale přece jen srozumitelná, když neprůhledný historický rozdíl převedla na synchronní pravidlo střídání. Jestliže dětská řeč nebo jazyk nastupující generace je někdy skutečně iniciativní, může být jindy jen regulativní. Také neplatí obecně, že střetání starého s novým u nastupující generace nemá místo.[4] S počátky hláskové změny je dále spojen problém jejího sjednocení. Uznáváme-li finálnost změn, znamená to, že změnu pokládáme za vnitřně motivovanou neboli funkční, ale nepokládáme ji za jedině možné řešení vnitrojazykových rozporů. Ostatně je vidět, že různé dialekty řeší stejné rozpory různě. Rámec změn je však poměrně úzký: i když se změny vždy neomezují na jediný distinktivní rys, nedochází zpravidla k vzdáleným posunům, zachovává se místo artikulace. V počátcích změn bylo skutečně nejednou zjištěno kolísání mezi starým a novým, nýbrž také kolísání v novém. Jsou to jistě změny vnitřně motivované, které se prosazují a někdy se šíří daleko přes hranice dialektů. Jsou to změny, jak se dnes říká, přirozené? Za přirozené lze pokládat i takové změny, o kterých lze sotva říci, že se jimi napravuje systém, např. některé přehlásky. Ale koncept přirozenosti je značně vágní. A jak vnikl do jazyka a držel se v něm nepřirozený stav, který se prý přirozenými změnami odstraňuje?

2. Už se celkem nepochybuje o tom, že hláskové změny se nešíří rovnoměrně, že se šíří od slov k slovům. Avšak i při „lexikální difúzi“ na základě „hláskové analogie“ jsou to hlásky, které se mění, a slova se mění podle hlásek. Šíření změn může být postupně dovedeno do konce, může být vázáno na jisté podmínky, může je překročit nebo také popřípadě se zastavit.[5] Veliké množství hláskových změn zřejmě nezávislých na gramatických podmínkách se zdá být vážným argumentem pro autonomní fonologickou rovinu jazyků. Někdy mohou být hláskové změny determinovány gramaticky, častěji jsou však primární a gramaticky využity. Jako pravidelnost i autonomnost hláskových jevů připouští omezení. Zbývá tedy zásadní otázka, co se má uznat za jednotky fonologického plánu, tj. zda mají psychologickou realitu povrchové fonémy tradičního chápání a/nebo hloubkové tzv. systematické segmenty. Čím se potvrzuje, že neznělé t ve slově had „míní“ znělou dentálu? Případy jako svadební místo svatební nebo žloudek místo žloutek ukazují jen na změnu hloubkového t podle jeho dvojznačné povrchové realizace.

 

R É S U M É

Zur Problematik des Lautwandels

1. Zur Frage steht der Prozess des Lautwandels, nicht Ergebnisse und Ursachen, sondern der Verlauf. Zu entscheiden hat hier die Empirie, aber die Forschung ist noch nicht weit vorangekommen. Wenn die Sprachübertragung auf die neue Generation im Lautwandel eine Rolle spielt, so fragt es sich, ob sie initiativ oder regulativ ist. Ein Problem bleibt auch die Einheitlichkeit des einsetzenden Lautwandels. Als natürlich im eigentlichen Sinn kann kein Lautwandel gelten.

[229]2. Der Lautwandel in seiner, wenn auch oft eingeschränkten, Regelmässigkeit und Unabhängigkeit von der Grammatik scheint ein starkes Argument für eine autonome phonologische Sprachebene zu sein. Auch die sog. lexikalische Diffusion ändert nichts daran, daß eben die Laute verändert werden. Ob die Oberflächenphoneme der traditionellen Auffassung oder die abstrakten sog. systematischen Segmente psychologische Realitäten sind oder beide zugleich, darüber könnte schließlich auch die Lautgeschichte Aufschluß geben.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 227-229

Previous Josef Vachek: K fonologické signalizaci českých emotivních výrazů

Next Ľudovít Novák: Definícija slabiky a jej častí