dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Řeč—zvuk a význam

Karel Pech, Sáva Hlaváč

[Articles]

(pdf)

Речь — звук и значение / La parole — le son et la signification

Řeč je mnohoúčelovým nástrojem. Zastává celou řadu funkcí. Slouží komunikaci a myšlení, procesům poznávání a učení, regulaci sociálních vztahů i fyziologických funkcí (včetně autoregulace) a má důležitý význam v široké oblasti kultury. Dotýká se i zájmů oboru ekonomiky.

Jako všechny kategorie lidské činnosti má svůj historický původ, jednotlivá stadia vývoje a také svou aktuální přítomnost, tj. svou dnešní podobu, v níž se odrážejí nejen její historická stadia. Zrcadlí se v ní téměř všechny současné tendence a rysy společenského dění, včetně změn, které ve společnosti neustále probíhají.

Z těchto aspektů je rovněž předmětem zkoumání a zájmů. Zajímají se o ni nejen lingvisté, ale také psychologové a sociologové, logici a kybernetikové, pracovníci oboru spojovací techniky, architekti, fyziologové, neurologové a psychiatři, pracovníci oboru teorie řízení a zástupci celé řady dalších oborů a disciplín.

Poznatky všech těchto odborníků, i když zatím velmi rozptýlené a nesjednocené, poskytují důležitý materiál k postupnému sestavování mozaiky celkového obrazu tohoto univerzálního nástroje. Řeč provází člověka po celé dráze jeho fylogenetického i ontogenetického života a vývoje a je zároveň produktem vlivů a změn, které ho na této cestě potkaly.

Názor, že řeč je nástrojem i produktem funkcí, kterým slouží, přímo nabízí srovnání a konfrontaci s jiným nástrojem lidské činnosti — s rukou, jejíž funkce a jejíž zpětnovazební mechanismy sehrály rozhodující úlohu při vývoji člověka, „takže se odlišil od opice“. Úzká souvislost mezi těmito oběma nástroji vyplývá ze známé Engelsovy myšlenky: „… diferenciace ruky od nohy a vzpřímená chůze byly hlavní příčinou toho, že se člověk odlišil od opice, že byl položen základ k vývoji artikulované řeči a k mohutnému rozvoji mozku.“ Oba tyto nástroje mají mnoho společných rysů, a dokonce i společnou projekci v centrálním nervovém systému — v mozku. „U velké většiny lidí je levá hemisféra (mozku) dominantní jak pro ruku, tak pro řeč …“[1] Tyto objektivní fyziologické poznatky, zjištěné a potvrzené četnými důkazy současné vědy, ještě podtrhují správnost a oprávněnost Engelsových úvah, v nichž téměř o sto let dříve vyjádřil svůj názor: „Zkrátka, nastávající lidé došli až tam, že si navzájem měli co říci. Příroda si vytvořila svůj orgán. Nevyvinutý hrtan opice se pomalu, ale jistě přetvářel modulací pro stále vyšší modulaci a orgány úst se učily postupně vyslovovat jednu hlásku za druhou.“ A dále: „Především práce a potom řeč — to jsou dva nejpodstatnější popudy, jejichž vlivem mozek opice ponenáhlu přecházel v lidský …“[2]

Právě tyto zpětnovazební účinky a vlivy každé vývojové změny představují dialektické jádro a jsou motorem dalšího vývoje a pokroku. Vznik nového prvku, snaha zmocnit se ho a zafixovat jej, se téměř v zárodku dostává do konfliktu s novými, právě se rodícími vlivy a tendencemi. Tyto dialektické vztahy, rozpory a vazby, uplatňující svůj vliv v široké škále přírodních i společenských jevů, jsou impulsem a motorem vývoje a prvkem regulace také v oblasti jazyka.

Jako příklad uvedeme dvě takovéto kategorie, jejichž součinnost i rozpory provázejí všechna stadia existence a vývoje jazyka. Můžeme je pozorovat i dnes.

Chce-li jedinec sdělit druhému určitou zprávu, musí vyhovět určitým zásadám a požadavkům, aby ji poslouchající mohl přijmout. Předpokládejme, že mluvící jedinec postupuje v souladu s mluvnickými pravidly, že poslouchající dobře slyší a že [235]se neuplatňuje vliv nadměrného šumu okolního prostředí. Pronesenou zprávu, kdybychom ji graficky nebo zvukově zaregistrovali, můžeme zpravidla rozčlenit na jednotlivé věty, každou větu na slova a slova na fonémy. Fonémy považujeme za nejnižší formální jazykové jednotky, které jsou v akustické rovině komunikačního procesu realizovány na základě hlásek příslušného jazyka.

Realizace těchto prvků nás z uvažovaného aspektu zajímá nejvíce a budeme ji považovat za jeden z důležitých prvků pro vyhovění požadavku maximální srozumitelnosti. V souladu s tímto požadavkem by postupoval ten jedinec, který by s uvědomělou pečlivostí dodržoval zásady výslovnostní normy. Pečlivá výslovnost vyžaduje, aby mluvící vynakládal značné úsilí při artikulaci jednotlivých hlásek a jejich spojení. Dialektickým protikladem takového úsilí je obecná tendence úspornosti, vynakládání minimální námahy či pohodlnost. Požadavek maximální srozumitelnosti na jedné straně a tendence k vynakládání minimálního úsilí na straně druhé stojí při vyslovování hlásek proti sobě, jsou v dialektickém rozporu.

Lingvisticko-fonetický přístup k řešení těchto problémů má charakter analyticko-syntetický. Ve snaze napomáhat kultuře a kultivovanosti řečového projevu, zkoumá fonetika jednotlivé složky řeči a účinně se podílí při hledání a stanovení výslovnostní normy. Byla popsána akustická podstata a realizace hlásek různých jazykových systémů.[3] K účelům cizojazyčné výuky byly srovnány systémy některých jazyků navzájem a byly vyznačeny shodné i odlišné rysy cizího jazyka vzhledem k jazyku mateřskému. Sestavují se rovněž atlasy hlásek.[4] Jsou to vesměs práce, které zachycují dlouhodobá pozorování. Některé jsou výsledkem výzkumu. Zvláště moderní instrumentální analytické metody zachycují a umožňují popis velmi jemných akustických prvků hlásek i jejich spojení.

Za výslovnostní normu se pak zpravidla považuje určitý statisticky zjištěný průměr výslovnosti reprezentativní skupiny osob; jejich výslovnost se nejvíce přibližuje pravděpodobně očekávané realizaci jednotlivých hlásek, nejčastěji v kombinacích, které jsou v daném jazyku běžné.

 

Obrázek č. 1 graficky znázorňuje optimální stav i rozsah přípustných odchylek od naznačené normy. Relativní četnost kladných percepčních soudů (y) přísluší měnícímu se rysu posuzovaných vzorků (x), např. formantu R1. Předpokládejme, že v každém intervalu třídy sledovaného rysu bylo použito stejného počtu vzorků. Tento počet byl shodný s počtem kladných odpovědí modu M0, který jich má 100 %. [236]Sestrojený graf je založen na aktivní součinnosti nezbytných činitelů: mluvících a poslouchajících (hodnotících) jedinců. Zachycuje počet kladných hodnocení, která přiznávají vzorku shodnost se stanoveným kritériem (výslovnost v rámci normy). Vzniklý frekvenční polygon se blíží normálnímu rozložení podle Gaussova zákona. Za meze normy můžeme považovat body s relativní četností kladných (i záporných) soudů v rozsahu asi 50 % vzhledem k maximu v bodě M0. Tomu odpovídá — u normálního rozložení, hodnota sledovaného znaku x = 1,18 σ (směrodatné odchylky). Pásmo odpovídající normě je šrafováno. Normální rozložení může přejít v rozložení kosé (nesouměrné) s levostrannou asymetrií, např. pro nízké hodnoty sledovaného znaku.[5]

V jedné etapě naší experimentální práce jsme se zabývali problematikou dovolené tolerance určujících parametrů hlásek, a to při plné poznatelnosti zkoumané kombinace testujícím posluchačem. Položili jsme si otázku: Které faktory kompenzují vlivy deformace? Vždyť na základě přirozeného i uměle upraveného materiálu s evidentními odchylkami od „normy“ byla srozumitelnost zkoumaných slov — až do určitých mezí, ale poměrně ve značném rozsahu — zachována. K deformaci vyslovovaných hlásek a celých skupin dochází prakticky stále. Jako šum se projevují rušivé vlivy okolního hluku, které maskují akustické prvky s jemnými charakteristikami (hlučné prostředí na ulici, v dílnách, na nádraží, na letišti; deformaci hlásek působí různé přenosové systémy jako telefon, rozhlas a jiná reprodukční zařízení). K přijetí zprávy však dochází i za těchto podmínek a rušivých vlivů. Příjem, resp. rekonstrukci zprávy usnadňuje řada mechanismů. Patří do různých oblastí: akustiky, gramatiky, psychologie. Ve většině případů se vzájemně kombinují nebo doplňují (kontext, intenzita, přízvuk, expektance, postoj a motivace, redundance aj.). Např. rozumíme cizinci, který ve svém verbálním projevu deformuje kvalitu i kvantitu hlásek našeho mateřského jazyka, rozumíme člověku s vadou řeči, rekonstruujeme telefonickou zprávu, i když byla značně poškozena šumem. Velmi důležitý faktor, který příjmu a porozumění zprávy napomáhá, je redundance (nadbytečnost). Jako redundantní můžeme označit užívání synonym, rozvitých přívlastků, epitet, vyjádření „jinými slovy“, „z jiného aspektu“, ale také použití zájm. os. spolu s koncovkou příslušné osoby u slovesa a řadu dalších jazykových prostředků. Do této kategorie jsme zařadili také některé akustické rysy hlásek, a to zvláště v jejich kombinacích.

Ve fonetické laboratoři ÚJČ ČSAV jsme zaznamenali na magnetofonové pásce slova, v nichž po předcházejícím konsonantu stála okluzíva v postavení před vokálem. Příklady byly namluveny několika osobami podle běžných kritérií.

Za základ sloužila slova s hláskovým složením typu tkát [tka: t]. Pro snadnější manipulaci se zaznamenaným materiálem byla zvolena rychlost posunu pásku 76 cm sec. Po zhotovení spektrogramů použitých slov jsme provedli následující mechanickou manipulaci. V časových intervalech po 5 msec. jsme zkracovali délku akustické realizace explozívy až do jejího úplného vymizení. Při zjišťování poznatelnosti prezentovaného slova všichni poslouchající shodně uváděli percepci normálního výrazu, a to i tehdy, když z explozívy [k] byly odstraněny prvky, které ji charakterizují v jejím izolovaném postavení. Na spektrogramu následujícího vokálu má přechodová část charakteristické rysy, které se blíží rysům předcházející okluzívy, tak jak ji máme zachycenou v izolovaném postavení. Teprve po odstranění této části vokálu a jejím nahrazením jiným segmentem (např. ze střední části jeho realizace), byla percepce slova porušena.

Akustickou charakteristiku konsonantu v nástupní části vokálu řadíme do kategorie redundance, která se uplatňuje na nejnižší úrovni jazykového materiálu — na úrovni fonémů a jejich styku.

[237]Domníváme se, že kombinace hlásek, typické pro určitý jazyk, jsou důležitým faktorem v procesu komunikace. Styčné a přechodové fáze fonémů v každém jazyku usnadňují příjem sdělované informace prvky, které jsme v našem experimentu sledovali.[6]

 

R É S U M É

Речь — звук и значение

Реконструкция полученной информации и возможность понимания ее содержания обеспечивается рядом механизмов. Во время эксперимента мы нарушили согласный k и часть следующей гласной в словах типа [tka : t]. Однако слово продолжало оставаться понятным. Выполнению этой функции служат и другие факторы.


[1] W. Penfield, Vědomí, paměť a podmíněné reflexy člověka, O biologii učení, čes. překl., Praha 1974.

[2] K. Marx — B. Engels, Spisy sv. 20, Dialektika přírody, Praha 1966, s. 454 n.

[3] Srov. B. Hála — M. Sovák, Hlas, řeč, sluch, 2. vyd., Praha 1947; B. Hála, Akustická podstata samohlásek, Praha 1941; D. Jones, An Outline of English Phonetics, Cambridge 1947; Th. Siebs, Deutsche Bühnenaussprache, Leipzig 1898; E. Sievers, Grundzüge der Phonetik, Leipzig 1901, atd.

[4] J. Dvončová — G. Janča — A. Král, Atlas slovenských hlások, Bratislava 1969.

[5] G. U. Yule, Úvod do teorie statistiky, Praha 1926.

[6] Uvedenou problematikou se u nás např. zabývali: B. Borovičková — V. Maláč, Klasifikace znělosti u explozív, SaS 36, 1975, 285—294; B. Borovičková — V. Maláč — K. Pech, Towards a Secondary Mark of Voicing in Czech, Sb. 14. akust. konf., Vys. Tatry 1976; B. Borovičková — V. Maláč, The Spectral Analysis of Czech Sound Combinations, Praha 1967.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 234-237

Previous Ľudovít Novák: Definícija slabiky a jej častí

Next Josef Filipec: Věda o slovní zásobě a její pojmosloví