Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slovesný vid z hlediska sémantického

František Daneš, Eva Macháčková

[Discussion]

(pdf)

Глагольный вид с точки зрения семантики / L’aspect verbal du point de vue de la sémantique

Sovětská lingvistka N. S. Avilovová se už řadu let věnuje úkolu nad jiné obtížnému — zpracování slovesného vidu v ruštině. Zabývala se jím v řadě statí a jako odbornice nejpovolanější zpracovala příslušnou kapitolu Gramatiky současné spisovné ruštiny z r. 1970. Je proto třeba uvítat, že autorka nezůstala u dílčích studií a u nutně stručného nástinu v Gramatice, nýbrž zpracovala tuto oblast soustavně a podrobně v knižní monografii Vid glagola i semantika glagoľnogo slova (Moskva 1976, 326 s.).

Pro autorku je charakteristická neobvykle hluboká i široká znalost odborné literatury týkající se nejen vidu v ruštině, ale vidové problematiky vůbec, a to jak klasické (ruské a sovětské), tak i speciálních prací novějších, sovětských i zahraničních (v neposlední řadě českých[1]). Autorka sice vychází z bohatých tradic ruské a sovětské lingvistiky, tradiční názory nepřijímá však mechanicky, ale kriticky je hodnotí a poučena pracemi novějšími vytváří svůj vlastní přístup.

Jak už naznačuje titul knihy, hlásí se k tomu směru v aspektologii, který pokládá vid za gramatickou kategorii úzce související se slovesnou sémantikou (má tedy — stručně řečeno z českého hlediska — blíže k Poldaufovi než ke Kopečnému). Potřeba zkoumat a interpretovat jevy vidové ve vztahu k sémantice slovesa vedla autorku k hledání sémantické klasifikace sloves vhodné k tomuto cíli. Našla ji v pracích F. Daneše, zejména v jeho systematickém výkladu „Pokus o strukturní analýzu slovesných významů“ (SaS 32, 1971, 193—207), zčásti též v pracích A. Bogusławského.

V přímém navázání na klasifikaci Danešovu dělí A. slovesa na čtyři třídy: 1. Slovesa neakční statická a dynamická nesměřující k žádné změně; tato slovesa vidové dvojice nevytvářejí, jsou to slovesa absolutního nedokonavého vidu (ležet, spát, tesknit). 2. Slovesa neakční dynamická s významem vzniku nebo změny stavu sém. subjektu; tato slovesa vytvářejí vidové dvojice 1. typu, přičemž sloveso dokonavé vyjadřuje dokončení vzniku nebo změny (tloustnout/ztloustnout, růst/vyrůst; vyschnout/vysychat, zmrznout/zmrzat). 3. Slovesa akční „procesuální“ s dějem omezeným na sféru sém. subjektu; některá z nich zůstávají jen jednovidová (nepárová) nedok. (otec čte na zahradě), jiná tvoří vidové dvojice 2. typu („usilování o dosažení vnitřní abstraktní hranice děje, rezultativního i nerezultativního“ — „dosažení této hranice“): zpívat/zazpívat; přestat/přestávat, přijet/přijíždět. 4. Slovesa akční „událostní“, jejichž děj směřuje k objektu, vytvářejí 3. typ vidových dvojic („usilování o dosažení rezultátu“ — „dosažení rezultátu“: děkovat/poděkovat, dělat/udělat; zlepšit/zlepšovat).

Autorka zvolila za zákl. kritérion akčnost, což však nebyla, podle našeho soudu, volba nejšťastnější. Kdyby byla vyšla ze základních dichotomií „slovesa statická — slovesa dynamická (dějová)“ a uvnitř dějových pak „události (mutace)“ — „procesy“, byla by zjistila, že vidové páry vytvářejí slovesa událostní (akč. i neakč.), neboť jen ona (a právě vždy ona) implikují rezultativnost. Autorka sama nakonec vlastně dochází k témuž závěru, až na případy nerezultativních dvojic u typu 2 (tj. typů zpívat/zazpívat, tančit/zatančit; divit se/podivit se), která však lze lépe traktovat jinak (viz dále). K lepšímu pochopení vidové korelace si autorka nadto uzavřela cestu tím, že významový rys ‚snaha dosáhnout rezultátu‘, resp. ‚dosažení rezultátu‘ je ochotna připisovat jen slovesům akčním, kdežto u jiných jej vylučuje. Ve skutečnosti však nahradíme-li pojem snaha obecnějším pojmem směřování, nic nebrání tomu interpretovat všechna událostní slovesa jako rezultativní, tedy i typy modrat/zmodrat, [46]růst/vyrůst. To nám pak umožní chápat protiklad „dok. - nedok.“ jako privativní (tedy jako korelaci), kde korelativním příznakem je ‚dosažení, realizování rezultátu‘ (dok.); slovesa nedok. o tomto dosažení nic neříkají (netvrdí je, ani nepopírají, implikují však směřování k němu — odtud konativní (snahový) význam imperfektiv akčních). Protože A. tuto možnost interpretace vidového protikladu nepřijala (resp. ji asi nepostřehla), dochází k závěru, že jde o opozici ekvipolentní.[2] Jenže v tomto případě by musela rozšířit tuto opozici i na dvojice typů (mávat - mávnout, mávat - zamávat a mnohé další). Zmíněné případy nerezultativních typů (a) zpívat - zazpívat, (b) divit se - podivit se lze pak traktovat lépe tak, že u typu (a) je dokonavost (tj. „faktovost“, uzavřenost, vymezenost) děje založena na „kvantování“ (zazpívat znamená ‚realizovat jisté kvantum zpěvu‘), typ (b) má pak ráz přechodný, neboť na rys ‚kvantum děje‘ je tu navrstven rys ‚náhlé nastání děje‘, tedy rys událostní změny. — Souhrnně tedy řečeno, s analýzou Avilovové, s jejím zúženým a zpřesněným pojetím vidové dvojice lze z velké části souhlasit (potvrzuje nosnost sém. kategorie „události“), avšak její závěry, pokud jde o povahu vidového protikladu, se nám nejeví jako plně opodstatněné.[3]

Každý vidový typ disponuje jistými formálními prostředky perfektivizačními a imperfektivizačními (včetně supletivnosti; A. označuje nepřesně perfektivaci a imperfektivaci za „formální způsoby výrazové“ a klade je na tutéž rovinu jako supletivnost). Vzhledem k tomu, že jde především o prostředky slovotvorné (prefixy a sufixy), není, jak známo, mezi autory, kteří se vidovou problematikou zabývají, shoda v tom, máme-li členy vidové dvojice pokládat za dvě různá slovesa (slova, lexémy), nebo za dvě různé tvarové sady slovesa jediného. Autorka se přiklání k názoru, že jde vždy o dva samostatné lexémy: soudí, že přesto, že se nedok. slovesa (zvl. sekundární imperfektiva) ve slovnících často přičleňují k slovesu dokonavému, nesmí se zapomínat, že nedok. sloveso (jako polysémní lexém) má přece jen většinou svou vlastní strukturu významů. Dokazují to i tzv. absolutní nedokonavá slovesa, která v důsledku své sémantiky nemohou mít dokonavé protějšky. Aid není podle autorky gramatickou kategorií flektivní v širokém smyslu („slovoizmeniteľnoj“), nýbrž kategorií zvláštního lexikálně-gramatického typu. (Srov. i pojetí „liminální“ kategorie u Poldaufa.)

V dalších kapitolách, doplněných přehlednými tabulkami, se pak probírají jednotlivé sémantické skupiny sloves ve vztazích k vidu. Autorka pracuje s velmi bohatým materiálem a sleduje i jemnější sémantické distinkce. Důležité je, že nepracuje se slovesy jako s globálními lexémy, nýbrž uvažuje každý jednotlivý význam zvlášť, neboť se může chovat vzhledem k vidu odlišně.

Co se týče první skupiny sloves — nepárová (jednovidová) slovesa nedokonavá — nejde o nějakou zanedbatelnou část slovní zásoby. Např. I. P. Mučnik zjistil (na materiále Ušakovova slovníku), že jde o 31 % všech sloves. Zatímco mnohé starší práce se spokojovaly s obecným konstatováním, že nepárovost sloves souvisí nějak s jejich sémantikou, projevuje se v pracích novějších snaha o důkladnou sémantickou analýzu jednotlivých sloves. Někdy se hledá analogie mezi nepárovými slovesy (imperfektiva a perfektiva tantum) a číselnými kategoriemi substantiv (singularia a pluralia tantum). Autorka však na zajímavém podrobném srovnání substantiv [47]a sloves ukazuje, že tato analogie není na místě; nepárová imperfektiva pak člení na tyto skupiny:[4]

I. Slovesa statická: 1. sponová a polosponová (být lékařem, jmenovat koho kým, vyznačovat se čím); 2. modální (mít za úkol, chystat se); 3. relační, vyjadřující vztah mezi subj. a obj. (shodovat se, rovnat se); 4. slovesa myšlení (předpokládat, usuzovat, pamatovat si); 5. slovesa vlastnění a přináležitosti (mít, patřit); 6. slovesa existování (být, existovat; panovala vedra); 7. slovesa umístění v prostoru (nacházet se, ležet, sedět; jabloň roste na zahradě); 8. slovesa s významem ‚jevit se nějakým‘ (za okny se modral sníh); 9. slovesa s významem ‚setrvávat v mlčení‘.

II. Slovesa dynamická (dějová) neakční: 1. nečleněné procesy (existující mimo sém. subjekt: taje, hoří), mimovolné stavy sém. subjektu (pálí mě v krku a rus. struktury typu mne ne spitsja); 2. procesy s nositelem (slunce svítí, oheň hoří; dívat se, spát; bát se, stydět se někam jít, zlobit se, milovat; rachotit).

III. Slovesa akční: 1. s významem ‚zaměstnávat se tím, co pojmenovává sloveso‘ (jíst, pít; plakat, smát se; dirigovat, truhlařit, zpívat v opeře, řídit podnik); 2. s významem ‚projevovat se nějakou vlastností‘ (pták létá, ryba plave; přestaň pít a kouřit), ‚umět něco‘ (hrát na klavír, ta břitva holí dobře).

K jednovidovým imperfektivům řadí a. i některá slovesa pohybu (plavat ke břehu, jet do Moskvy, hnát ovce, nést nůši, vést dítě) a některá slovesa vyjadřující zvukové a řečové projevy (bubnovat, hodiny bijí; křičet, šeptat).

V další části své monografie, mající centrální postavení, se A. podrobně zabývá třemi výše uvedenými typy vidových párů. V oddíle o perfektivizační funkci předpon se vyrovnává s otázkou tzv. „prázdných“ („prostě vidových“, „jen gramatických“) předpon a vyrovnává se přitom, pochopitelně, i s názory našich předních aspektologů. Ke gramatikalizaci (podle A. k „aspektualizaci“) předpony dochází buď tak, že se předpona pojí s velkým počtem sloves nezávisle na jejich významu anebo se předpona volí ve shodě s nějakým významovým rysem slovesa (tzv. předpony řadící, subsumpční). Tak dochází k úplné nebo částečné aspektualizaci předpon. Některé prefixy se aspektualizují v celém rozsahu, jiné mohou někdy vytvářet slovesa „reálného“ významu, vedle toho však se slovesy sémanticky příbuznými vytvářejí párová slovesa dokonavá. Na perfektivizační funkci se podílí v ruštině celkem 16 předpon — „nejaspektualizovanější“ jsou z nich o-, po-, s-. (F. Kopečný[5] uvádí pro češtinu hlavně: s-, o-, vy-, na-; za-, z-; u-, po-, podle stoupající míry prosté perfektivizace.) Autorka u jednotlivých sémantických tříd sloves (neakční, akční procesuální, událostní) probírá, kterých předpon a jak jednotlivé skupiny sloves využívají, s velmi bohatou materiálovou exemplifikací.

Pokud jde o sufixální imperfektivizaci, a. konstatuje, že je to způsob pravidelnější; při nevelkém počtu přípon, sémanticky arci zcela prázdných, je pak významová shoda obou členů vidového páru výraznější. Přesto však, že je sufixální tvoření vidových protějšků „gramatičtější“ než prefixace, autorka pokládá i takovéto vidové dvojice za dva různé lexémy.[6]

[48]Důvodem pro toto rozhodnutí je, jak už jsme se dříve zmínili, ta okolnost, že členy vidové dvojice nemusí se co do významu shodovat. — Některé ruské a české příklady si odpovídají (napadá na jednu nohu — on pripadajet na odnu nogu — jen ned.), jiné nikoli (je slabý, snadno se nachladí — dok., ale on slabyj, legko prostužajetsja — ned.; krém se lehce vtírá/vetře do kůže ned. i dok., krem legko vtirajetsja v kožu ned.). (Z hlediska tohoto autorčina postoje se však jeví problematické, že užívá termínů sloveso jednovidové místo nepárové.)

Poslední oddíl knihy se zabývá tzv. způsobem slovesného děje (mimochodem — bylo by už načase pokusit se tento těžkopádný termín nahradit). Je pochopitelné, že u autorky, která zúžila vidové páry převážně jen na případy skutečných korelací, je kategorie způsobu slovesného děje (zsd.) důležitá a poměrně rozsáhlá (řadí do ní, a právem, např. i jednodobá perfektiva se suf. -nu-). Autorka charakterizuje jednoduše a výstižně takto celkovou situaci: „Kterékoli sloveso v kterémkoli tvaru má význam dok., nebo ned. vidu, avšak ne každé sloveso vstupuje do vidové opozice, vytváří vidovou dvojici … Slovesa absolutně dokonavého a absolutně nedokonavého vidu, tj. slovesa co do vidu nepárová, řadí se ve své většině do skupin sloves ‚podle způsobu slovesného děje‘“ (s. 259).

Jak už autorka naznačila v Gramatice spis. ruštiny (§ 82 B), je u sloves nepárových význam dokonavosti spojen s časovou hranicí děje nebo s kvantitativním momentem nebo s rezultativností, popř. s jinými významy dějové hranice; význam nedokonavosti bývá pak obvykle spojen s významem násobenosti, přerušovanosti děje. V tomto smyslu jsou nepárová slovesa spojena se zsd. Podle toho A. nyní rozlišuje tři velké třídy sloves podle zsd., které se dále člení na skupiny a podskupiny: (1) časové zsd., a to: počínavý (ingresívní a inchoativní), limitativní a finitivní; (2) kvantitativní zsd., a to: a) jednodobý, deminutivní a oslabující, b) násobený, přerušovaně oslabující, trvale oslabující, trvací distributivní, doprovodný, rozložený intenzívní, trvací vzájemně distributivní; (3) speciálně rezultativní (na rozdíl od děje prostě rezultativního, který vytváří vidové páry), a to: terminativní, kompletivní, intenzívní, sumární a distributivní. Jednotlivé skupiny i podskupiny jsou jasně sémanticky definovány a bohatý slovesný materiál je utříděn podle předpon i sémanticky, s častými poukazy na některé přídatné sémantické odstíny, a tak jako v celé monografii, dokumentován citáty z literárních textů. Uvedená klasifikace představuje promyšlenou modifikaci třídění v sovětské aspektologii užívaného, která vyplynula z podrobné analýzy bohatého materiálu. I když tato klasifikace vyhovuje především situaci v ruštině, může být jistě dobrým východiskem i pro popis jiných slovanských jazyků; v této souvislosti si bohemista uvědomí, jak nesoustavně je dosud tato oblast zpracována v češtině (což má svůj reflex i v práci lexikografické).

Na okraj problematiky nepárových sloves hodí se poznamenat, že sám pojem „nepárového (jednovidového) slovesa“ není jednoznačný. Ukazuje se, že „nepárovost“ bývá vlastností relativní v tom smyslu, že sloveso v1 se může jevit jako nepárové ve vztahu k slovesu v2, avšak jako párové k slovesu v3. Např. sloveso vymřít se jeví jako nepárové k základovému mřít (vymřít lze zařadit z tohoto hlediska k „hromadnému, sumárnímu“ zsd.), je však zároveň párové vzhledem k sufixálnímu imperfektivu vymírat (které je ovšem rovněž „hromadné“). Podobně je tomu u trojice bít pobít/pobíjet (kde pár pobít/pobíjet patří zase k distributivním zsd.). Párovost uvedených sloves je tu zřejmě důsledkem jejich rezultativního významu (což je, jak jsme uvedli, [49]podmínkou pro existenci vidové dvojice ve vlastním smyslu). Přihlédnutí k uvedené skutečnosti by asi vedlo k jisté modifikaci klasifikace předložené Avilovovou.

I když cílem naší recenze nebylo posouzení práce z hlediska rusistického, můžeme snad i tak závěrem konstatovat, že kniha N. S. Avilovové představuje velmi cenné monografické zpracování slovesného vidu v ruštině. Je to práce, v níž jsou stránka teoreticko-metodologická a stránka materiálová v žádoucí rovnováze; jde o práci metodologicky čistou, systematickou a přehlednou, s bohatstvím jemných sémantických analýz a pozorování. České badatele o vidu a o sémantice slovesa pak může těšit nejen pozornost, kterou autorka jejich pracím věnovala, ale i to, že některé jejich ideje podnětně a tvořivě na ruském jazykovém materiálu dále rozvila.


[1] K významné práci V. Barnetové Morfologie slovesného vidu v ruštině, vydané v Praze 1975, bohužel přihlédnout nestačila.

[2] Na vztah sémantické klasifikace sloves k vidu, zejména pak na to, že událostní slovesa mohou být dokonavá i nedokonavá, upozornil F. Daneš už ve své první stati z r. 1971 K struktuře slovesných významů (otištěné v Jazykovedných štúdiích XII, 1974, s. 142—152). Podrobnější výklady se najdou v jeho stati Poznámky k slovesnému vidu z hlediska sémantického, Krakov (v tisku).

[3] Teoretické základy synchronní mluvnice spis. češtiny (SaS 36, 1975, 18—46) zavedly terminologickou změnu: termín událost přenesly na sém. rys tvořící podstatu dokonavosti (děj pojatý celostně, jako fakt), kdežto kategorii dějů implikujících přechodovou změnu, zvaných dosud události, nazývají nově mutace. Tato úprava má své přednosti.

[4] Ve své recenzi jsme se snažili uvádět pokud možno české ekvivalentní příklady. Je ovšem jasné, že paralelnost mezi ruštinou a češtinou je po stránce vidové jen částečná; avšak konfrontační zřetel necháváme v recenzi stranou.

[5] F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Praha 1962.

[6] Tento přístup není jediný možný, v aspektologické literatuře nacházíme různá řešení. Tak např. „Teoretické základy“ chápou vidové dvojice tvořené sufixální imperfektivizací za tvarové modifikace téhož lexému, kdežto páry vzniklé prefixací chápou jako dvojice slovotvorné, negramatické.

Na prefikaci se vyvinul (jak např. uvádí Z. Skoumalová, Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české III, Praha 1968) dvojí názor. Podle Kopečného, Poldaufa a např. Bogusławského existují předpony prostě vidové, gramatické. K nim patří i tzv. předpony subsumpční. Karcevskij, Maslov a jiní naproti tomu existenci vidových předpon, až na malé výjimky, popírají. Skoumalová sama také nemluví o předponách prostě vidových, ale liší předpony lexikální, prostě rezultativní a ostatní předpony „aktionsartové“.

Skoumalová se ve své práci podrobně zabývala vztahem mezi sémantikou předpony a slovního základu. Dospívá k závěru, že k úplnému komplexnímu rozboru citelně chybí utřídění sloves podle sémantiky. Píše: „Vyřešení této otázky by bylo klíčem nejen k prefixaci, ale k sémantice slovesa a jeho kategorií vůbec.“ Práce Avilovové se právě pokouší takovýto přístup vypracovat.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 1, pp. 45-49

Previous Karel Svoboda: Ke komplexní syntaktické sémantice

Next Vlasta Straková: Sovětský příspěvek k otázkám slovotvorné sémantiky