Sovětský příspěvek k otázkám slovotvorné sémantiky

Vlasta Straková

[Discussion]

(pdf)

Советская работа по вопросам словообразовательной семантики / Une contribution soviétique à la sémantique de la formation des mots

1. Zvýšený zájem o sémantickou problematiku staví zcela přirozeně do popředí otázku základních parametrů sémantických jevů. S tím souvisí i nutnost stanovit složky, postupy a kritéria sémantické analýzy. Podrobují se kritice starší, dnes již klasické názory, pojmy a termíny,[1] a to jak z hlediska teoretického stavu lingvistiky samé, tak i se zřetelem k výsledkům pomezních disciplín (gnoseologie, psychologie, statistiky) a se snahou o jejich využití. Sémaziologické práce si kladou za cíl interpretovat, klasifikovat a popsat jednotlivé sémantické jevy, a tak postupně budovat metodologii sémantické analýzy.[2]

Domníváme se, že předpokladem adekvátního popisu jazykového jevu, a tedy i jevu sémantického, bude v prvé řadě jeho začlenění do systémových souvislostí a vztahů, které jsou již známy a byly blíže popsány (tuto složku analýzy můžeme nazvat složkou integrační). Na druhé straně pak bude nutno pro bližší popis sémantické stránky výrazu najít nejvhodnější vlastní členění zkoumané jednotky, které by dovolilo odhalit podstatu sémantického jevu, tj. „predstavit’ soderžanije kak sovokupnost’ smyslovych priznakov“.[3]

Lze předpokládat, že sémantická analýza na jednotlivých jazykových rovinách bude mít svou specifičnost. Na tuto okolnost bylo již upozorněno. Je pak zcela přirozené, že slovotvorné bádání (derivatologie), které se konstituovalo — díky vzrůstajícímu zájmu, šíři i kontinuitě výzkumu — jako samostatná jazykovědná disciplína, bude mít celou řadu problémů společných se sémantikou tradiční. Na druhé straně však celou řadu problémů bude třeba klást, vidět i řešit s ohledem na specifický charakter derivační oblasti. Pro sémantickou analýzu slovotvorných postupů, které v živém jazyce slouží permanentní regeneraci slovní zásoby, určujíce tak současně její typologický charakter, bude třeba hledat adekvátní model popisu. Právem se zde upozorňuje, že na lexikálně sémantický systém nelze přenášet představy ze systému gramatického nebo fonologického. Jde o složitý dynamický systém, jehož interpretace předpokládá u lingvisty schopnost tvůrčího přístupu.[4]

[50]Sémaziologickou klasifikaci můžeme provádět z různých hledisek, s různým zaměřením a s různým stupněm podrobnosti. Sémantiku (obsahovou stránku) jazykových jednotek lze obecně rozdělit do dvou skupin; je to: (a) sémantika výrazově irelevantní, (b) sémantika výrazově relevantní — morfosémantika. Sémantika výrazově irelevantní je taková, která nevyplývá, ani není vyvoditelná ze složek výrazové struktury. Např. u rus. slovesa čitat’ není tranzitivnost slovesa vyjádřena ani naznačena prvky výrazové struktury. O sémantice výrazově relevantní — morfosémantice — budeme pak mluvit tehdy, je-li určitý charakteristický rys slova vyvoditelný z některé složky (nelexikální složky) jeho výrazové struktury, tj. ze sufixu, prefixu, zvratné částice, či z těchto prvků v jejich souhře. Např. u slovesa oformit’ naznačuje již jeho výrazová struktura (prefix O- spolu se sufixem -I-), že jde o sloveso tranzitivní.

Domníváme se, že orientace na složky výrazové struktury může být východiskem sémantické analýzy motivovaných slov v prvé řadě.

2. Pohled na sémantiku motivovaných slov může být dvojí: (a) syntetický — onomaziologický, (b) analytický — sémaziologický. Podobně jako musí být slovotvorba chápána jako nauka o tvoření slov i jejich utvářenosti, měla by analýza sémantické stránky derivátů obsahovat jak pohled onomaziologický, tak pohled sémaziologický. Vztah onomaziologie a sémaziologie si jistě vyžádá podrobnější teoretické rozpracování. Zatím však lze říci, jak se domníváme, alespoň tolik, že jde o složky, které se v analýze organicky doplňují.

Onomaziologický přístup k motivované vrstvě slovní zásoby dosud nejzřetelněji vykrystalizoval v Dokulilově pojmu-termínu onomaziologická kategorie.[5] Tyto otázky se nyní dostávají do středu zájmu v lingvistice sovětské. Je zajímavé, že v sovětské lingvistice proniká stále výrazněji širší obecně filozofické chápání onomaziologických vztahů. Nalézáme zde explicitní formulaci, že jazyková forma znaku je dána nikoliv povahou objektu, nýbrž povahou poznávajícího subjektu — člověka.[6] Na tomto obecně filozofickém základě pak rozpracovává V. G. Gak (i jiní) nově koncipovanou onomaziologickou teorii, a to především ve stati o dialektice sémantických vztahů v jazyce.[7] Gak si všímá pojmenovacího (nominačního) aktu a faktorů, které jsou zde ve hře. Podle něho se na pojmenovacím aktu (a tedy i na utváření sémantické stránky jazykových jednotek) podílejí tři složky: (1) pojmenovávající subjekt (nominátor), (2) jazykové formy (nominanty), (3) pojmenovávaný předmět (nominát) a jeho vzájemný vztah se subjektem. Zdůrazňuje se aktivní role nominátora. V Gakově přístupu vidíme zajímavou pojmově terminologickou inovaci jedné ze základních otázek sémantiky — pojmenovacího aktu. Význam bude jistě mít i pro metodologii sémantické analýzy jazykových struktur. A konečně je zde i příznivá okolnost pojmově terminologické kontinuity — totiž to, že Gakova triáda nominans — nominatum — nominator evokuje, a to v rozšířené a dynamizované podobě, Saussurův binom signifiant — signifié.[8]

Sémaziologický (analytický) pohled na sémantiku se snaží stanovit sémantické rysy analyzovaných jednotek. Uvádějí se tyto rysy: smyslové, stylistické, expresívní a konfigurační. Souhrn těchto rysů pak vytváří (podle A. N. Selivestrové[9]) znakovou informaci. Jiní autoři zdůrazňují zase jiné stránky sémantických jevů. Tak např. [51]O. N. Trubačov[10] stanoví tyto složky významu: (l) sémantické diferenční znaky, (2) varianty významu, (3) sémantický invariant.

Různost pohledů i rozdíly ve stanovení významových složek svědčí o tom, že jde o problematiku složitou a zajímavou a že teprve realizace jednotlivých metodologických návrhů ukáže nosnost jednotlivých kritérií a přístupů.

3. Bez ohledu na rozdíly v metodě analýzy slovotvorné sémantiky lze však říci, že centrálním problémem se zde stal slovotvorný význam. V pracích zabývajících se sémaziologickými problémy našel již pojem-termín slovotvorná (derivační) sémantika stejně tak jako termín slovotvorný význam své místo,[11] i když v různé šíři pojetí, způsobu popisu i vztahu k tradičním již oblastem sémantiky, tj. k sémantice lexikální a sémantice gramatické.[12]

Již jsme upozornili na nutnost vytvoření sémantické analýzy zaměřené ke specifičnosti derivační roviny. Metodologická specifikace půjde pak — jak ani jinak nemůže být — ještě dále: jednotlivé slovní druhy budou vyžadovat opět specifický postup, modifikující obecné principy sémantické analýzy.[13]

Je zcela samozřejmé, že rámcem zkoumání derivační sémantiky bude v prvé řadě rámec slovního druhu. Tento přístup má jistě své opodstatnění i své přednosti. Je zde ovšem třeba mít na paměti, že závěry zde budou dílčí, platné v plném rozsahu pouze pro slovní druh, na jehož materiále byly získány a vypracovány. Podáváme-li charakteristiku derivační sémantiky určitého slovního druhu, zůstávají tak mimo oblast zkoumání ještě značné okruhy, u nichž můžeme předpokládat specifické sémantické poměry, a tedy i argumenty pro další specifikaci závěrů, eventuálně pro jejich korekci. Teprve konfrontace výsledků sémantické analýzy u jednotlivých slovních druhů a se zřetelem k jednotlivým postupům dovolí obecnější závěry.

Dále bude třeba sledovat vztah mezidruhových sémantických rysů, např. vztah rysů verbální a nominální sémantiky při derivaci substantiv verbálních. Syntéza základního rysu slovesné sémantiky (dějovosti) se základním rysem substantivní sémantiky (předmětovostí) probíhá u každé derivované jednotky v určitém typizovaném rámci, avšak současně v závislosti na individuální (lexikální) sémantice každé jednotky zvlášť. Sémantické rysy výchozí jednotky (slovesa) a jednotky výsledné (substantiva) se tak mohou ve výsledné sémantické syntéze vzájemně vylučovat (např. zřetelná, výrazově relevantní dějovost vyjádřená sufixem -YVA-/-IVA- není slučitelná s předmětovostí), nebo kombinovat (potlačená, tj. výrazově nezdůrazněná dějovost nebo dějovost neutralizovaná uvolňuje prostor pro rysy předmětové). Plná neutralizace dějovosti pak dovoluje plnou realizaci rysů předmětových. Jak jsme se pokusili naznačit jinde, syntéza sémantických rysů dvou slovních druhů, tak diametrálně odlišných, jako je sloveso a substantivum, není možná bez společného sémantického rysu — sémantického konektivu, jímž je v daném případě rezultativnost.

4. Zajímavým příspěvkem k problematice, kterou jsme se zde pokusili stručně nastínit, je práce I. S. Uluchanova.[14] Autor je československým lingvistům znám [52]z celé řady publikací z oboru slovotvorby v současné ruštině, především pak jako člen kolektivu, který zpracoval gramatiku současné ruštiny.[15]

Materiálem Uluchanovovy doktorské disertace jsou motivovaná slovesa; mimo okruh vlastní analýzy zůstávají tak dva další důležité slovní druhy — substantivum a adjektivum. Materiál je dále omezen slovnědruhově i co do výchozí jednotky slovotvorné: autorův pohled je zaměřen na substantiva, adjektiva a citoslovce. Zde zůstávají stranou motivační základy slovesné (a příslovečné). A konečně ve třetím ohledu, tj. ve smyslu slovotvorných postupů, se autor soustředil na jediný postup — sufixaci (prefixaci je věnována pozornost pouze v souvislosti s výkladem syntagmatických slovotvorných vztahů — kapitola čtvrtá); mimo autorovu pozornost zůstal způsob parasyntetický.

V první kapitole podává autor podrobnou analýzu a klasifikaci motivačních vztahů. Rozeznává se zde několik typů motivace:

(1) Motivace přímá a nepřímá (neposredstvennaja — opostredstvovannaja motivacija), např.

krachmalit’ — nakrachmalit’ (motivace přímá)

krachmal — nakrachmalit’ (motivace nepřímá).

Zdůrazňuje se význam nepřímé motivace pro vznik nových slovotvorných prostředků (v diachronním rámci). Nepřímé motivace se dále dělí na motivace typové (tipovyje) a netypové (vnetipovyje). Pro popis slovotvorné sémantiky jsou důležité přímé motivace, z nepřímých pak pouze typové.

(2) Dále lze motivace dělit na výchozí (tj. motivace nemotivovaným slovem) a nevýchozí (tj. motivace slovem, které je již samo motivované).

(3) Lze rozeznávat motivace jednoznačné a nejednoznačné.[16] Příklad nejednoznačné motivace:

neravnyj
		neravenstvo
ravenstvo

(4) Motivace pravidelné — nepravidelné.

Teoretickým těžištěm práce chce být kapitola druhá — „Sémantika motivovaného slova a prostředky jejího vyjádření“. Z celého souboru otázek si chceme všimnout několika nejdůležitějších. Autor právem pociťuje nutnost odlišit sufixy, jejichž význam je složitější a u nichž tedy lze stanovit invariant, od těch, které jsou významově jednoznačné a stanovení invariantu, či vůbec řeč o invariantu zde nepřipadá v úvahu. Avšak při dovedení tohoto přístupu do terminologických důsledků dochází k jevu, který bychom mohli — z hlediska běžného chápání invariantu — označit za paradoxní: sufixy s jednoznačným významem jsou nazývány suffiksy neinvariantnyje, složitější sufixy pak suffiksy invariantnyje. Autor explicitně neříká, jak on sám invariant chápe. Jediný náznak vidíme na s. 130: „boleje obščeje, invariantnoje značenije“. Srov. naproti tomu: „On appelle en linguistique invariants les éléments qui restent constants (ou que l’on considère comme constants), par opposition aux variables, dont on étudie les diverses valeurs, …“[17]

Kladem Uluchanovovy práce zůstává to, že na tyto problémy upozornil, i když terminologické řešení nebude dobře možné bez výhrad přijmout.

[53]Rovněž pro češtinu lze stěží, jak se domníváme, přijmout překlad ruských označení. Adjektivum invariantní, neinvariantní je již obsazeno (a má opačný smysl). Nejvýše snad by bylo možné invariantový, neinvariantový. Tato dvojice by spíše napovídala to, co měl autor na mysli — totiž mající//nemající invariant. Vzhledem k uvedeným problémům užijeme v dalším výkladu indexace — sufixy^inv, sufixy^neinv.

Bližšího vymezení bude patrně také vyžadovat pojem-termín kontext, má-li se stát součástí terminologického aparátu sémantické analýzy.[18]

Materiálové jádro práce tvoří kapitola třetí, nazvaná „Sémantická klasifikace motivovaných slov“. Po obecném výkladu sémantiky motivovaných slov vymezeného okruhu následuje dílčí výklad sloves se sufixy^neinv, pak se sufixy^inv.

Slovesa se sufixy^neinv patří ke dvěma sémantickým typům: (a) slovesa označující nabytí vlastnosti (priobretenije priznaka), (b) slovesa označující zvukové projevy (proiznesenije čego-n.).

Slovesa označující nabytí vlastnosti jsou reprezentována třemi slovotvornými typy, tj.: (1) -e-: pročnet’, (2) -nu₁-: tichnut’, (3) -a₂-: vetšat’.

Slovesa označující zvukové projevy disponují dvěma slovotvornými typy: (1) -ka-: bajukat’ (od citoslovcí), (2) -a₃-: bachat’.

Podrobně jsou probrána slovesa se sufixy^inv. Autor uvádí deset slovotvorných typů:

1. -i- (deS): batračit’

2. -i- (deV): molodit’

3. -ova-/-irova-/-izirova-/-izova- (deS): asfal’tirovat’, aktivizirovat’

4. -ova-/-irova-/-izirova-/-izova- (deAdj): aktivizirovat’, nejtralizirovat’

5. -niča-, -iča- (deS): lentjajničat’, malodušničat’

6. -niča-, -iča- (deAdj): važničat’, podličat’

7. -stvova-, -estvova- (deS): professorstvovat’

8. -stvova-, -estvova- (deAdj): svirepstvovat’, userdstvovat’

9. -a-: venčat’, kostyljat’ (tento jediný typ je neproduktivní)

10. -a-: rovnjat’, chromat’.

Tvarová charakteristika je pouze východiskem k charakteristice sémantické. Následuje podrobný výčet sémantických podtypů. Autor podává charakteristiku sémantických komponentů významu. Jednotlivé skupiny jsou charakterizovány svým sémantickým tématem (tento termín přejímá Uluchanov od Šmeljova). Skupiny jsou tyto:

(1) provádět činnost charakteristickou pro někoho

(2) dělat tak, aby … (kauzace)

(3) působit pomocí něčeho

(4) vykonávat činnost nazvanou motivujícím substantivem.

Lze říci, že z těchto skupin se nejzřetelněji rýsuje skupina druhá a třetí.

Čtvrtá kapitola Uluchanovovy práce je věnována otázkám paradigmatických a syntagmatických vztahů ve slovotvorné sémantice.

V rámci paradigmatických vztahů se sleduje synonymie (a částečná synonymie) afixů a významové vztahy v rámci téhož afixu (není bez zajímavosti, že zde pracuje autor s materiálem prefixace, skýtajícím lepší možnost analýzy i exemplifikace). Je zde naznačena řada zajímavých podnětů. Důležité je autorovo upozornění, že dosud zůstala mimo pozornost derivační analýzy otázka možnosti uplatnění a vzájemných vztahů afixů s týmž derivačním základem.

[54]Pokusili jsme se tyto vztahy analyzovat na základě tzv. „indexu prefixability“, tj. počtu prefixů, s nimiž se verbální základ kombinuje, a naznačit sémantické vztahy mezi jednotlivými deriváty. Vycházíme z toho, že podkladem pro rozvinutí určitého sémantického rysu je typizace vztahů.[19] Dotýkáme se této otázky v práci o slovotvorné relevanci sémantických a syntaktických rysů.[20] Bližší analýzu materiálu podáváme v samostatné práci.

Vůbec se domníváme, že morfosémantická analýza má široké perspektivy, a to nejen v tom, že můžeme analyzovat jednotky samé (strukturu, slovnědruhovou provenienci i výsledné zařazení derivátu, postupy, jimiž vznikl), nýbrž i derivační vztahy vnitrodruhové (např. všechny možnosti prefixace určitého slovesa), tj. vnitrodruhovou slovotvornou perspektivu i derivační vztahy mezidruhové (sémantikou slovesa je dána i možnost derivace substantiva, např. sloveso grubet’ nemá žádný substantivní derivát, sloveso prjast’ má třináct substantivních derivátů).

Autor upozorňuje na závažnost pojmu-termínu semantičeskaja sovmestimost’ (česky snad nejlépe sémantická slučitelnost, kompatibilita) a konstatuje, že je tento problém dosud málo prostudován.

Dále shrnuje autor své dosavadní práce o kategorii kvalitativnosti jakožto kategorii sémantické a jako její symptomy stanoví gradaci a antonymizaci. Blíže rozpracovává otázku nabývání absolutní a relativní kvality, vztah derivačních prostředků a opisných výrazů (stanovit’sja krasnovatym), které slouží kvalitativnosti absolutní (deriváty mohou vyjadřovat absolutní i relativní změnu kvality).

V pododdíle nazvaném „Vztahy slovesných prefixů se základy motivujících slov“ se dostává — ve zhuštěné, přehledné podobě — výkladu celé problematice verbální prefixace (tedy i základy slovesné).

Zajisté lze souhlasit s autorovým závěrem, že zjištění a systematizace sémantických faktorů, napomáhajících kombinabilitě morfémů nebo tuto kombinabilitu (sočetajemost’) omezujících, je jedním z nejdůležitějších úkolů studia slovotvorby v systémových souvislostech.

 

Závěrem lze říci:

(1) Uluchanovova práce je cenným přínosem k otázkám typologie sémantických struktur. Je přínosem v ohledu metodologickém, terminologickém i aplikačním (materiálovém).

(2) Pro autora je typický živý zájem o slovotvorný systém současné ruštiny v celé jeho dynamice (tento rys jsme měli možnost konstatovat již v recenzi ruské gramatiky z r. 1970).[21] Autor se ve velké míře opírá i o materiál vlastní excerpce, nezachycený začasté dosud ve slovnících. Chtěli bychom zdůraznit, že tato pohotová reakce na probíhající změny v jazykové skutečnosti je obzvláště cenná, jak víme ze zkušenosti, pro rusistiku mimosovětskou, tj. tam, kde se ruština zpracovává jako jazyk cizí, tj. bez možnosti průběžného kontaktu s živou jazykovou skutečností.

(3) Práce neobsahuje ani soupis termínů, ani rejstřík. Problémem zůstává otázka diakritik.

I s výhradami, které jsme uvedli k jednotlivým dílčím otázkám, lze považovat recenzovanou práci za cenný příspěvek k otázkám typologie sémantických struktur a za základ, na němž bude možno dále budovat.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 1, pp. 49-54

Previous František Daneš, Eva Macháčková: Slovesný vid z hlediska sémantického

Next Anna Jirsová: Práce o syntaktických rysech polských sloves