dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

XIII. mezinárodní onomastický kongres v Krakově

Rudolf Šrámek

[Chronicles]

(pdf)

Международный ономастический конгресс в Кракове / Le congrès international onomastique tenu à Cracovie

Konal se ve dnech 21.—25. srpna 1978 na Jagellonské univerzitě. Ústřední téma znělo „Nomina appellativa et nomina propria“ a prolínalo se všemi pěti sekcemi kongresu. Soustředilo se totiž v na problematiku, jejíž řešení je pokládáno za klíčovou otázku onomastiky a jejího poměru k „apelativním“ lingvistickým disciplínám. Na kongresu pracovaly tyto sekce: I. Místo vlastních jmen v systému jazyka, II. Mimojazykový význam vlastních jmen, III. Onomastika a jiné společenskovědní disciplíny, IV. Vlastní jména v literárních dílech, V. Onomastika a kartografie. Počtem okolo 300 účastníků nepatřil kongres k velkým vědeckým podnikům, tím více však vynikla jeho pracovní náplň a atmosféra srdečné pohostinnosti, připravené polskými hostiteli. V programu bylo dost času věnováno diskusím; to se na kongresech stává málokdy. Z posledních onomastických kongresů[1] byl tento sjezd — co se zeměpisného zastoupení týče — nejméně „světový“, protože 90 % účastníků byli Evropané, z nich pak silnou složku tvořili vědci ze socialistických zemí (nepočítaje 70 účastníků z Polska, byli to: SSSR — 70, ČSSR a NDR — 19, Bulharsko — 16 atd.).

Generální téma kongresu bylo tak atraktivní, že nebylo referátu, který by se ho nebyl v různé míře dotkl. Podle tradic onomastických kongresů byly i v Krakově předneseny 4 obecné přednášky: Adolf Zaręba (Krakov), Anthroponyms and their place in the system of language, v podstatě nevybočil ze známých antroponomastických teorií; zdůraznil mj. sociální zakotvenost osobních jmen, tvorbu tzv. živých podob jmen, termín přejatý ze slovenské antroponomastiky, v závislosti na místním nářečním úzu; Willy van Langendonck (Leuven), On the theory of proper names, podal zhuštěný přehled o uplatnění moderních lingvistických směrů při řešení otázky postavení vlastních jmen v jazykovém systému, zejm. však při analýze jejich referenčních vztahů. Ve shodě s mnoha dalšími referáty konstatoval, že neexistuje ostrá hranice mezi [175]apelativností a propriálností; Jurij A. Karpenko (Oděsa), Specifika imeni sobstvennogo v jazyke i reči, se pokusil vymezit opozice jazyk-řeč v onymickém kontextu. Referát stejně jako i jiné Karpenkovy stati byl opřen o rozsáhlou analýzu konkrétního materiálu a přinesl řadu nových postřehů, které vlastně již základní ideou referátu jsou originální a podnětné; dále indoevropeista Wolfgang P. Schmid (Göttingen), Das Verhältnis Eigenname — Appellativum innerhalb der alteuropäischen Hydronymie, vzbudil (podobně jako na onomast. kongresu v Sofii 1972) pozornost obecností svých závěrů, přesností lingvistické i onomastické argumentace, znalostí evropské hydronymie (je žákem a pokračovatelem Krahovým). V mnoha aspektech byl referent blízký stanoviskům propracovávaným u nás, a to zejm. pokud šlo o otázky významu vlastních jmen, jejich modelových hodnot, onymického znaku a o zdůraznění lokální a sociální podmíněnosti.

Kdo čekal, že dané ústřední téma bude v kongresových referátech vyřešeno jednou provždy, byl zklamán. Obecnějšího ohlasu dosáhly zvláště tyto teze: Protiklad apelativum-proprium je vázán na speciální pojetí pojmu význam, které je v onomastice jiné než v apelativní lexikologii a sémantice a kterému se rozumělo různě podle příslušnosti k té či oné lingvistické škole. Protiklad je vázán na různý rozsah referenčních vztahů vlastních jmen včetně souboru funkcí odlišujících se od apelativ. Vztah apelativ k propriím je odrazem různosti pojmenovávaných objektů, jejichž výběr je závislý na společenské situaci. — Zdá se, že poměr proprií a apelativ bude stále předmětem diskusí, neboť se stává prověrkou různých teoretických a metodologických názorů a škol; má proto každá z uvedených tezí své oprávnění jako součást celkové teorie onomastiky. Podle našeho mínění je podstatným znakem onoho vztahu právě jeho mnohostrannost a vázanost jednoho jevu na druhý: bez společenské pojmenovávací potřeby ústící ve výběr pojmenovávaných objektů, bez jazykové báze jmen a bez specificky uplatňovaných onymických funkcí a významů nelze opozici slov obecných a jmen vlastních v kategoriální rovině vůbec postřehnout. Vývoj onomastické teorie spočívá tedy spíše v hloubce poznání tohoto poměru, v odkrývání jeho typologizujících a konstitutivních složek. Referáty kongresu jasně ukázaly lingvističnost onomastiky, jejíž systémotvorná pravidla jsou — snad kromě výběru objektů — vždy lingvistického rázu, třebaže podíl mimojazykových jevů je u proprií díky jejich neopakovatelnému spojení s daným objektem podstatně větší než u apelativ. Tak vyzněly zejména příspěvky W. Fleischera, E. Eichlera (NDR), R. Wimmera (NSR), W. Nicolaisena (USA), A. Superanské (SSSR) aj. Čilou diskusi vyvolaly názory E. Grodzińského, který hranici mezi apelativy a proprii vymezuje čistě logicky.[2] Spor o tuto hranici se vyhrotil zejména v názorech na charakter etnonym a jmen obyvatelských a chrématonym (jmen věcí, např. auto moskvič). Nebylo dosaženo jednoty v tom, zda taková jména jsou skutečně propria, či zda jsou apelativa. S tím souvisí i grafika takových slov.[3] Dá se tedy říci, že hlavní téma kongresu mělo sice ráz onomastický, ale přineslo mnoho nového i obecné a „apelativní“ lingvistice v tom, že analýza byla provedena z hlediska vlastních jmen a nikoli jmen obecných, jak se dosud jednostranně činí. Na kongresu bylo k této otázce sneseno mnoho poznatků o různém stupni zobecnění.

Ve srovnání s kongresy dřívějšími zaznělo v Krakově poměrně málo příspěvků materiálové nebo historizující povahy. Velmi sympaticky působilo programové vystoupení polského onomastického střediska v Opoli vedené prof. H. Borkem a plánující zpracování toponymických lexikálních významů bázových slov polských toponym (na srovnávacím slovanském základě). Byly podány návrhy na typologii slovanských názvů měst (St. Urbańczykem), byla předložena nová klasifikace pomístních jmen (J. Fieldem, Anglie), četné byly příspěvky z literární onomastiky (vlast. jména v díle Shakespearově, Puškinově, Goethově, v řec. dramatech atd.); v V. sekci se pozornost soustředila na postavení exonym v jazyce a na mapách a na standardizaci jmen. Referáty z okruhu antroponomastického po[176]strádaly vystižení principů, které v souboru osobních jmen působí systémotvorně; tím více vynikla teoretická a metodologická propracovanost čs. antroponomastiky chápající osob. jména jako systémově vázané prvky pojmenovávacích soustav a nikoli jako řadu víceméně náhodně volených jednotlivin.[4]

Vystoupení čs. onomastiky bylo v Krakově ze všech dosavadních kongresů nejreprezentativnější (z 19 účastníků 15); někteří řídili zasedání v sekcích. Účastníkům kongresu bylo rozdáno zvláštní číslo Zpravodaje Místopisné komise ČSAV (č. 3—4 19. ročníku) tematicky věnované svět. onomastickému kongresu; v době kongresu vyšla i publikace Blanárova - Matejčíkova. Tím vším byla demonstrována úroveň čs. onomastické školy opírající se důsledně o principy marxistické filozofie a její tematická specifikace se smyslem pro studium systémotvorných faktů a zobecňujících tendencí.[5]

Příští (XIV.) světový onomastický kongres se bude konat v r. 1981 v USA. Jako hlavní téma bylo stanoveno: „Vlastní jména jako historický pramen“.


[2] Viz i jeho kn. Zarys ogólnej teorii imion własnych, Warszawa 1973.

[3] Chystaná reforma psaní substantiv v němčině naráží na potíže právě při psaní jmen národů, obyvatel, institucí apod. Podobné spory, zda psát Čech či čech, jsou i v ruštině, třebaže kodifikace připouští jen čech. — Z čs. účastníků se etnonymům souhrnně věnovala M. Semjanová z Prešova.

[4] Viz např. V. Blanár - J. Matejčík, Živé osobné mená na strednom Slovensku, Bratislava 1978, tam zejm. úvodní stati; M. Knappová, Ideologické a sociální aspekty antroponomastiky, SaS 39, 1978, 335—337. Myšlenky z těchto prací přednesli autoři v Krakově.

[5] Čs. účastníci vystoupili s těmito příspěvky: V. Blanár, Die designative Seite des Personennamens a Predmet i metódy onomastiki; M. Blicha, K voprosu o standardizacii geografičeskich nazvanij; D. Hrnčiar, Problemy generalizacii geonym v kartografičeskich rabotach; M. Knappová, Linguistische und ausserlinguistische Bedingtheit der gegenwärtigen Benutzung d. Personennamen; Zd. Koláriková, Toponim i karta; I. Lutterer, On the Proportion of Linguistic and Extra-Lingual Properties with Proper Names (onymical mistake in thnaming process); M. Majtán, Toponim i onimičeskaja situacija; M. Matejčík, Die Kartographie der designativen Seite von Personene namen; M. Nováková, Istorija i sovremennoje sostojanije češskoj onomastičeskoj bibliografii; K. Oliva, Toponym und Appellativ; E. Pokorná, Die aus den Eigennamen entstandenen Appellativa im Tschechischen; M. Semjanová, Die linguistische Beschreibung der sg. Gruppeneanthroponyme im Slowakischen und ihre Stelle auf der Ebene Appellativum — Proprium; E. Skála, Zur Typologie zweisprachiger Oronyma in der ČSR; J. Skutil, Die Anthroponymie im alttschechischen Heldenepos; R. Šrámek, Das onymische und das appellativische Objekt. — Kongresová jednání vyjdou ve zvláštním sborníku.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 2, pp. 174-176

Previous Vlasta Červená: K novému německému slovníku lexikálních protikladů

Next Josef Vachek: Morfonologické poznámky k jazykové typologii