dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Konotační aspekty lexikálního významu

Světla Čmejrková

[Discussion]

(pdf)

Коннотационные аспекты лексического значения / Les aspects connotatifs de la signification lexicale

Předpokládejme, že za pojmovou dvojicí denotace a konotace stojí protiklad dvou aktů lidského vědomí spjatých s vytvářením významů jako odrazů mimojazykových jsoucen, protiklad aktu tetického a aktu hodnotícího. Akt tetický směřuje k vystižení diskrétnosti předmětů mimojazykové skutečnosti, akt hodnotící vyhledává jejich zjevné i potenciální propojení. Akt tetický směřuje k předmětným distinkcím uplatňujícím se při klasifikaci mimojazykové skutečnosti, akt hodnotící proniká k předmětným souvislostem, jež vystupují do popředí v situacích lidské interakce s předmětem. První akt zachycuje předmět v jeho autonomnosti, diferencuje jej z řady jiných a nijak jej ještě necharakterizuje, druhý akt sahá k zprostředkovanému uchopení předmětu, postihuje předmět prostřednictvím určitého aspektu. Za uvedeným protikladem obou aktů si pak lze představit ideální dichotomii významů, tvořenou na jedné straně významy tetickými, na druhé straně významy hodnotícími, v nichž je odkaz k předmětu, denotace, zprostředkován aspektem, konotací.[1]

Aspekt hodnotícího významu vystupuje buď v podobě „psychického postoje mluvčího“, anebo v konkrétní podobě „druhého označovaného“. Aspektovost signalizovaná v hodnotících slovech tvrdohlavý či paličatý korelací s tetickým členem neústupný nabývá konkrétní podoby, použijeme-li pro označení zmíněné vlastnosti slova beran (Neustoupí, beran jeden). Konotační aspekt se tu materializuje v tzv. „druhém označovaném“.[2] Na straně konotace se tak objevuje prvek nové denotačnosti. Tento přesah denotace do sféry konotace je ovšem z druhé strany umožněn tím, že okrajově je obklopen konotacemi[3] již tetický význam slova beran (Neustoupí, je jako beran). Konotace obklopující tetický význam znaku jsou odrazem souvislostí, do nichž je předmět tohoto znaku zapojen; tvoří jeho pragmatickou stránku, jež přechází v jev významový, je-li využita hodnotícím aktem našeho vědomí.

Poukazem na zpětné vazby mezi sférou denotace a konotace znaku ovšem nechceme zpochybnit základní rozlišení korelujících významů tetických a hodnotících. [61]Významy hodnotící mají ve své sémantické struktuře denotační (pojmové) jádro a konotační (hodnotící) aspekt. Jaký je vztah obou prvků uvnitř sémantické struktury hodnotícího slova? Sledujme vztah denotace a konotace hodnotícího významu postupně na třech osách, jež označíme jako osu selekce, osu kombinace a osu směřující k označované skutečnosti.

Posouzení hodnotícího významu na ose selekce spočívá v jeho paradigmatickém porovnání s korelujícím významem tetickým. Toto porovnání si lze představit jako odčítání významů. Ono „navíc“, jež nám u hodnotícího významu po odečtení tetického zbývá, interpretujeme (např. ve slovníku) jako expresivitu. Hodnotící význam se však nemusí vždy realizovat jako součet denotačního jádra a vnější expresivity. V hodnotícím významu často dochází k porušení určitosti denotačního jádra, k jeho rozptýlení pod vlivem aspektu, v jehož světle některé rysy denotace vynikají, jiné ustupují do pozadí. Tento jev pozorujeme v zárodečné podobě u nejběžnějších jazykových hodnotících výrazů, např. u zdrobnělin: napětí mezi lexikálním významem motivujícího slova a aspektem vyjádřeným zdrobněním často vytváří zdroj nejrůznějších významových posunů, znesnadňujících převeditelnost aspektového významu na diskrétní význam tetický (např. (človíček, přítelíček, občánek apod.). S rozvinutější podobou aspektovosti provázenou jevem záměrné významové neurčitosti hodnotícího významu ve srovnání s korelujícím významem tetickým se setkáváme u hodnotících významů motivovaných obrazně. Např. význam rozšířeného jazykového hodnotícího prostředku, tzv. zoologické metafory, lze jen zřídkakdy redukovat na hodnocení jediné lidské vlastnosti, denotace je tu jakoby rozptýlena (např. štika, lasička, ještěrka vyjadřují často nečleněný okruh vlastností od hbitosti a neobratnosti až k lstivosti a úskočnosti bez zřetelných distinkcí). V paradigmatickém porovnání se tak hodnotící význam může jevit vzhledem ke korelujícímu tetickému jako nová významová kvalita, vyvolaná napětím mezi denotačním jádrem a konotačním aspektem.

Na ose kombinace posuzujeme hodnotící význam z hlediska jeho zapojení do kontextových vztahů jednak syntaktických, jednak lexikálních.

Závisí-li rozvoj významu na syntaktické pozici ve větě, pak v případě hodnotících významů je tato závislost zvláště výrazná. Na podmíněnost realizace některých hodnotících významů pozicí větného predikátu, oslovení a přístavku upozornil V. V. Vinogradov ve stati o základních typech lexikálních významů;[4] na základě uvedeného kritéria vyčlenil tzv. predikačně charakterizační významy. Dnes je otázka vztahu významu k pozici ve větě předmětem studií syntaktických i lexikálně sémantických.[5] Tíhnutí hodnotícího významu k predikační (charakterizační) pozici spíše než k pozici identifikační (referenční) se v těchto studiích přisuzuje obecnější platnost.

Predikační pozice je pro hodnotící významy důležitá tím, že se tu na základě dvou předstupňů, srovnání a predikace, rozvíjí metaforický význam slova. Rozvinutí metonymie není na tuto pozici vázáno a to se někdy interpretuje i tak, že metonymie je prostředkem identifikačním, metafora prostředkem charakterizačním.[6] Souvislost rozvoje metafory a metonymie s pozicí ve větě lze demonstrovat na příkladu ruského slova šljapa (‚klobouk‘): v pozici identifikace se realizuje jako metonymické označení člověka podle zevnějšku (šljapa = čelovek v šljape), v ruském prostředí obvyklé a v běžném dorozumívacím styku prosté hodnotících aspektů; teprve v pozici predikace se rozvine metaforický, hodnotící význam tohoto slova, odpovídající nejspíše českému bačkora.

[62]V predikační pozici se může hodnotící význam rozvinout dokonce natolik, že se zcela vzdálí jakémukoli korelujícímu významu tetickému, denotační jádro se z něho vytrácí a hodnotící význam přechází v prostředek čistě expresívní, např. v nadávku. V rámci hodnotícího slova dochází k narušení rovnováhy mezi denotací a konotací, pozorujeme tu posun těžiště ke konotaci, a to k jejím subjektivně výrazovým polohám.

Jindy naopak nabývá hodnotící význam v predikační pozici novou, jakoby jen jemu vlastní a tetickým významem nezastupitelnou denotaci. V časté formuli „to není X, to je Y“, např. U nějo byli ne glaza, a oči, Eto ne pravda, a istina apod. jako by se demonstroval rozdíl mezi denotací tetického a hodnotícího významu. Konotace hodnotícího významu tu jakoby vyjevuje svou stránku obsahovou. Tento jev je zřejmě třeba chápat jako druhotnou objektivaci konotací. Opět se tu vlastně vracíme k tomu, že konotace hodnotícího významu může obsahovat prvek nové denotačnosti.

Zákonitost většího prostoru pro rozvoj hodnotícího významu v predikační pozici ovšem nikterak nevylučuje porušení. Užití hodnotícího pojmenování (uzuálního či okazionálního) v pozici primární identifikace předmětu bývá velmi účinným zdrojem konotací. Uveďme typ metaforické identifikace člověka na základě podobnosti s předmětem či zvířetem, anebo typ metonymické identifikace člověka podle zevnějšku, pracovního nástroje, činnosti apod. v kontextu komickém a ironickém. Označení předmětu, jevu apod. jako by tu bylo schopné samo o sobě člověka autonomně vystihnout, identifikovat. Způsob rozvinutí aspektového významu v identifikační pozici je pak úzce spjat s jeho zapojením kontextovým.

Zkoumáme-li souvislost rozvoje hodnotícího významu se zapojením do syntagmatických vztahů lexikálních, míříme tím již zároveň k posouzení hodnotícího významu na třetí ose, směřující k označované skutečnosti. Např. J. Zima uvádí v práci o expresivitě slova v současné češtině větu z beletrie: Za nimi se valil dvanáctiletý jinoch, rozkročený jako mořský vlk, ošlehaný větry Oceánů, ježatý, temný, ponurého vzhledu. Interpretuje se tu sloveso valiti se, jež „není ekvivalentní popisované skutečnosti, kterou bychom mohli v její objektivní podstatě vyjádřit slovesem přicházet“.[7] Je otázka, zda máme advekvátnost hodnotícího významu vůči označované skutečnosti posuzovat z hlediska jejího neutralizovaného ontologického promítnutí, anebo více vsadit na jazykový kontext a brát v úvahu skutečnost odráženou v totalitě všech daných významů. Nepochybně je rozdíl mezi přiměřeností výrazu valiti se vůči označované skutečnosti v dané větě a obsahově méně motivovaným užitím téhož výrazu např. ve větě Kam se valíš?

Závěr: Paradigmatické posouzení hodnotících významů, zjištění jejich souvislostí syntagmatických a zvážení jejich adekvátnosti vůči odrážené skutečnosti vytváří tři osy, na jejichž průsečíku zkoumáme konotační aspekty lexikálního významu. Poměr mezi denotací a konotací hodnotícího významu není stálou vlastností slova, dotváří se vždy v konkrétním kontextu. Konotace hodnotícího významu není jen jakési subjektivní „navíc“, je to vyjádření aspektu vznikajícího v situacích interakce člověka s mimojazykovou skutečností. Odtud pak konotace čerpá své objektivní zdroje a svou stránku denotační.


[1] Terminologická spojnice konotace hodnocení, jíž se s ohledem na tradici přidržujeme, by neměla implikovat jen škálu kladného a záporného hodnocení označované skutečnosti; tato spojnice tu zahrnuje veškerou aspektovost pojetí skutečnosti.

[2] O „druhém označovaném“ lze v jistém smyslu uvažovat již u slov tvrdohlavý a paličatý vzhledem k motivaci vnitřní formy těchto pojmenování.

[3] Považujeme-li okruh souvislostí kolem tetického významu, označovaný často jako asociace, latentní sémy apod., rovněž za konotace, postihujeme tak plynulost významových přechodů od pólu tetického k pólu hodnotícímu i fakt zpětných vazeb mezi oběma póly.

[4] V. V. Vinogradov, Leksikologija i leksikografija, Moskva 1977, 184—186.

[5] Viz např. Ju. D. Arutjunova, Predloženije i jego smysl, Moskva 1978; sb. Jazykovaja nominacija 1, 11, Moskva 1976, 1977.

[6] Viz cit. sb. Jazykovaja nominacija 11, s. 211—212.

[7] J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961, s. 75.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 1, pp. 60-62

Previous Miloslava Knappová: Významové aspekty vlastních jmen

Next Věra Chládková a kol.: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (rytieř)