dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

35 let nového vývoje češtiny

Jan Chloupek

[Articles]

(pdf)

35 лет нового развития чешского языка / 35 années du développement nouveau du tchèque

Třicáté páté výročí osvobození naší země Sovětskou armádou a završení našeho osvobozeneckého boje slavným Pražským povstáním přináší nám podnět k zamyšlení nad vývojem češtiny v uplynulých třiceti pěti letech.[1]

Podkladem k takovému zhodnocení budou nám analytické stati k minulým jubileím našeho státu, jak je zpravidla publikovaly naše jazykovědné časopisy od r. 1945; vyšla i syntetická monografie Vývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka z pera Fr. Cuřína a J. Novotného (Praha 1974) a v r. 1979 sborník Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, v němž se k vývojovému pohybu v češtině vrací nemálo badatelů. Zásluhou J. Petra máme vydány názory klasiků marxismu-leninismu na jazyk (Praha 1977). Charakteristiky nového vývoje češtiny najdeme nadto v knihách a článcích Havránkových, Běličových, Šmilauerových, Jedličkových, ze specializovaného pohledu v příspěvcích Horálkových, Hausenblasových a Danešových, nebo Utěšeného, Krčmové a jiných. Ani stručná reprodukce názorů těchto badatelů není zde možná.

Nehodláme zde posuzovat jazykový systém češtiny, který máme a který se teprve potenciálně vždy dílčím způsobem realizuje v našich projevech. Ostatně neohrozila jej ani škůdcovská činnost fašistických okupantů, zatímco jeho nositelé se jednotlivě i v národním celku nejednou ocitali na okraji fyzické zkázy. Po desetiletích snah obrozeneckých, po populačním zesílení českého národa a po dvaceti letech samostatného československého státu jevila se čeština jako stabilizovaný, bohatý, dorozumívacím potřebám vyhovující jazykový systém. Osvobození Československa Sovětskou armádou, 9. května 1945, pak rozhodlo o tom, že čeština bude dále žít ve svých nositelích, že bude živým jazykem — doslova — živého národa českého.

Od roku čtyřicátého pátého uplynulo třicet pět let. Je to pro vývoj vyspělého jazyka mnoho, či málo? Je to více než polovina oněch mezních šedesáti let, jimiž vymezuje současný jazyk Jedlička i Hausenblas, a téměř dvě třetiny Ertlových „padesáti let“. Jenomže v knihách a v učebnicích vývoje češtiny se poučení o změnách v jazyce soustřeďuje spíše kolem významných dějinných epoch, jakými bylo vyvrcholení feudalismu, husitství, lidová solidarita pobělohorská, národní obrození, obnovení novodobého československého státu. K takovým údobím patří bezesporu doba počínající v l. 1945—1948, kdy byla samostatnost státu obnovena, avšak se zásadní změnou politické orientace k socialismu, k sociálnímu řádu v lidských dějinách poprvé spravedlivému. A tu bylo na prvním místě třeba vybudovat novou terminologii státní správy, ekonomie, výrobních a distribučních procesů a lidové kultury. Šlo přitom nejen o jednotlivé termíny, nýbrž i o jejich nové typy, ba i taxativní řady. Příbuzný ruský jazyk namnoze řešení jako dobrá předloha napomohl, ale nakonec zde v jednotlivých případech musily rozhodnout vnitřní zákonitosti češtiny (v jednotlivostech vůbec ještě vývoj není dokončen, srov. praxí málo respektované psaní hospodářsko-správní, resp. hospodářskosprávní). Vedle podobných změn zcela nezbytných, zasahujících především terminologii oborů, docházelo po roce 1945 stále hojněji k změnám vyvolaným změnami v kulturních a politických institucích. Jako prospěšné se projevilo to, že česká jazykověda nebyla už od třicátých let konzervativní, nýbrž relativně pokroková. Ale k tolerování a potom i prosazování podob odpovídajících živému úzu mohlo dojít přece jen až ve společnosti směřující dopředu politicky, ekonomicky i kulturně — tím lépe, byla-li jazykověda na tento vývoj připravena. Konečně po předválečné a válečné hospodářské [179]stagnaci, vyvolané jednosměrným zaměřením na válečné přípravy uprostřed chronických krizí kapitalismu, nahromadily se právě v poválečném údobí zásadní změny civilizační, které pro vývoj češtiny potvrzovaly známou poučku o zániku a zrodu slov se zánikem a zrodem věcí. V období hospodářských krizí a úbytku národního důchodu nemohla až na výjimky vznikat nová pojmenování, jako nevznikaly nové věci a nové vztahy. Chceme-li přece jen rozpoznat mezi příčinami nakupení jazykových změn tu hlavní, vidíme ji ve změně politickoekonomické orientace naší země ze státu kapitalistického v socialistický. Protože proces těchto změn není, jak známo z analýz vyslovených Komunistickou stranou Československa, v zásadě zakončen ani po vybudování rozvinuté socialistické společnosti, nelze ani naši živou současnost oddělit od jazykového procesu zahájeného v r. 1945.

Potud jsme vyhledali tři příčiny jevů, které jsou dobře známy a které podrobila důkladné analýze i naše jazykověda. Už její principy přijaté před druhou světovou válkou, jak jsme naznačili výše, byly tím dobrým podhoubím, které v socialistické republice přineslo nové plody v pokrokovém řešení otázek jazykového systému, zejména jazykové kultury i normy a kodifikace. Trvale projevovala naše jazykověda citlivý vztah k jazykovému dědictví: úpravy kodifikace se děly uvážlivě a nikoli za přeceňování úzu, který je svázán s určitým časem, někdy i s módou, a co je závažnější — vždy s určitým místem. Udržuje se ta dobrá vědecká tradice, že kodifikace nesmí obrážet úzus pouze regionální jen proto, že je většinový. V odmítání zbytečných změn projevuje se smysl pro ekonomii v jazyce.

Základní pojem našich úvah, pojem národního jazyka patří gnozeologické soustavě společenských věd v užším slova smyslu spíše než jazykovědě. Proto si budeme vedle jazykové promluvy všímat i původce promluvy, mluvčího, pisatele a jejich sociálního okolí ve vztahu k sociálním změnám, ke kterým v socialistickém státě došlo. Máme-li především v úmyslu zhodnotit jazykové prostředky našich promluv, vede nás zkušenost nejčastěji k poznání, že co do útvarové charakteristiky jsou smíšené, snad jen převahou spisovné, dialektové, obecně české. Některé z nich zase nenesou v mezích češtiny žádný signál vymezující příslušnost k tomu nebo onomu útvaru národního jazyka, např. med, dře, Praha, ponecháme-li stranou kvantitu i např. sedí, dává, skála. V zásadě však má původce promluvy možnost volit z prostředků spisovných nebo nespisovných. Tato výrazová dichotomie platí pro češtinu velmi dávno, je výrazná a zřejmá téměř každému uživateli jazyka. Ale během let se mění nebo aspoň posunuje cíl, jemuž volba jednoho z členů dichotomie slouží: z hlediska stylistického pojmosloví jde o vytčení hlavního stylotvorného faktoru promluvy (výjimečně dvou) a na druhé straně jeho absence, protikladu, negace.

a) Po celá staletí české jazykové kultury se tato volba řídila řečotvornými faktory utvářejícími protiklad řeč psaná × řeč mluvená, a to jak ve stadiu preparativním, tak i realizačním a potom ještě hodnotícím. Přitom psaná řeč byla vzácným tvůrčím jevem nepočetných vrstev vzdělaných autorů. Pro dichotomii řeč mluvená — řeč psaná bylo charakteristické lidové rčení Mluví, jak mu zobák narost nebo literární rčení z antiky Psané slovo trvá; vázal se k ní výmluvný paradox Mluví jako kniha. Jakmile však byl veřejný život zpřístupněn pracujícím lidem, jakmile bylo demokratizováno školství a doplněno systémy mimoškolního vzdělávání a jakmile byly instalovány diktafony, nemůže původce promluvy spjatý se společenským vědomím své doby už přesně stanovit, zda se vyjadřuje mluvenou řečí nebo zda spíše nememoruje někdejší text psaný. Na jedné straně vznikají přechodové oblasti mezi psanou a mluvenou řečí, v nichž se způsob ztvárnění promluvy dostává do rozporu s naší tradiční představou o funkci promluvy takto ztvárněné, např. matčiny vzkazy zanechané na útržku papíru mají funkci bezprostředně operativní, v televizi diskutují odborníci na speciální témata, používajíce dosti exkluzívního, vpravdě pojmovostního [180]názvosloví. S mluvenou řečí souvisí bezprostřednost jazykového vystupování: té bývá namnoze v rozhlasu a televizi obětována spisovnost vyjádření, pokud domněle nebo skutečně brání postulované přirozenosti vyjadřování. Na druhé straně se v moderní době rozšiřuje aplikace zvláštní formy psaného textu — formuláře na stále nové dorozumívací podoblasti administrativy. V celku lze očekávat, že dojde k stírání rozdílů mezi psanou a mluvenou řečí, pokud se v určitých specifikacích nebudou prohlubovat realizační technikou projevu.

b) V šedesátých letech proběhly dobře míněné kampaně, které doporučovaly hovorovou češtinu (v mezích spisovnosti) do všech dorozumívacích funkcí na celém českém území. Příliš se neprosadily, a to netoliko pro malou účinnost jakéhokoli racionálního působení na jazykový úzus. Zdá se, že zde hovorová čeština zaujímala ne zcela jasnou pozici v dichotomii vyjadřování veřejné — neveřejné (oficiální — neoficiální). Na tuto dichotomii upozorňoval porůznu B. Havránek a potom E. Pauliny už v době, kdy ji viděl naplněnu „klasickým“ strukturním protikladem spisovnosti — nářečnosti. Vskutku se jeví potřeba odlišit vyjadřování spisovné pro veřejné dorozumívání a vyjadřování podmíněné teritoriálně (dialekt, interdialekt, obecná čeština) pro neveřejné (intimní, rodinné, přátelské) dorozumívání, a to tím spíše, že jazykové prvky jakoby nenáležité objevují se za předělem jako prvky víceméně intenzívní aktualizace. Pro jazykovědnou teorii z toho vyplývá, že se i nespisovné vyjadřování takto vřazuje do stylotvorného procesu, jehož doménou byl tradičně pouze jazyk spisovný. Děje se tak buď podle jasného záměru původce jazykového projevu, nebo také v důsledku té skutečnosti, že sám hovorový styl spisovného jazyka je tolerantní vůči nespisovným prvkům, které do jeho promluv tak běžně vnikají.

Takové pojetí dichotomie vyjadřování veřejného neveřejného umožňuje spolehlivý výklad komunikační situace, tj. využití hierarchie spisovného až nářečního vyjadřování v krajních oblastech vyjadřování, např. v diplomatické mluvě, v usneseních, při předpovídání počasí, při formulaci úmrtního oznámení — na straně projevů veřejných, v mluvě mládeže mezi sebou — na straně projevů neveřejných. Avšak v dorozumívacích oblastech pomezních (např. v reportáži z pracovního prostředí, při mluveném interviewu ap.) pozorujeme postupně preferenci vyjadřování neveřejného s interferencí obecné češtiny, profesní mluvy a slangu, srov. nadto známou tendenci k vyjadřování „antioficióznímu“, lidovému. Nadto bývá naše dichotomie nezřídka zastřena tématem promluvy, které se prosazuje jako stylotvorný faktor velmi významný. — Neexistuje tedy ve skutečnosti ještě jiná dichotomie, kterou lze odvodit z onoho základního řečotvorného a stylotvorného faktoru každé promluvy?

c) Jazykovou situaci dnešních českých projevů nejvhodněji vystihuje dichotomie vyjadřování modelového nemodelového.[2] Obecně je modelovým každé vyjadřování spisovné, neboť původce spisovného jazykového projevu formuluje svůj projev jako „záležitost národní kultury hmotné i duchovní“. Mluvíme-li přísně spisovně o malichernostech, vzniká zpravidla jazyková komika. Zajímavější jsou příklady modelového vyjadřování dílčího. Např. projevy stylu umělecké literatury byly odedávna zařazovány k víceméně jednotné literární škole, k jistému uměleckému vzoru, modelu nebo se k modelu vypracoval tvůrce vlastním osvědčeným postupem [181]a stal se vzorem pro jiné spisovatele. Nespisovné prvky tolerované v hovorovém stylu spisovného jazyka jsou výsledkem modelu důvěrnosti, citovosti, sounáležitosti. Stejnou úlohu, avšak v zesílené míře plnívají prvky slangové a dialektové. Ve funkci manifestování společenské solidarity jsou slang a dialekt nenahraditelné. V projevech publicistického stylu pozorujeme mnohovrstevnou modelovost: především se zde markantně projevuje solidarita se společenským vědomím doby, např. volbou termínu, jež má ráz téměř závazný (vždy hmotná zainteresovanost, nikoli např. mzdový impuls). Dále používá publicistický styl osvědčených vypracovaných modelů komplexního působení na čtenáře, diváka a posluchače, a to především obrazných rčení stále obnovovaných (a stále zastarávajících). Slangové a profesní výrazivo proniká do publicistických projevů jako prvek modelu adaptability k pracovišti nebo k sportovnímu prostředí; model přímočaré bezprostřednosti (např. při reportážích a interviewech) zase způsobuje toleranci vůči nespisovnému vyjadřování. Odborný styl se obecně přidržuje modelu racionálnosti (pojmovosti) a neosobnosti (potlačení původce projevu). To by zajisté vedlo k nalezení společného jazyka pro vědu a výzkum, zvláště jsou-li projevy ovlivněny i jednotnou ideologií a jednotným světovým názorem jako významnými modely gnozeologickými. Nicméně zároveň tu působí i modely disintegrační, specifické, např. vědecká tradice, vědecké školy, změny v těžištích ap. V odborném stylu jednacím (administrativním) se nejnápadněji uplatňuje model společenské solidarity, srov. obvyklý způsob podávání osobních posudků, postuláty na odborné posudky, předtištěné formuláře žádostí a hlášení, směrnice pro obchodní korespondenci apod. Odborný styl vědecký intenzifikuje obecné rysy odborného stylu, popř. zvýrazňuje jeho modely. Odborný styl popularizační zčásti přijal i záměr cílevědomosti a komplexnosti působení. Výše zmíněný předěl na spojnici obou pólů dichotomie funguje nejspíše jako prostupná hranice objektivnosti a subjektivnosti výrazových prostředků.

Vyjadřování nemodelové se týká každodenních běžných záležitostí, neobsahuje zpravidla odborná témata, probíhá mezi mluvčími sobě rovnými obecně (postavením, věkem, pohlavím) nebo aspoň sobě rovnými v určité životní situaci. Nebývá společensky hodnoceno, je závislé na situačním kontextu a novou situaci vytváří bez estetického záměru.

Za poslední desetiletí se vytvořil přesný stylistický model politické zprávy, referátu na schůzi, zprávy v černé kronice, konkursu, zájmové rubriky, dále se vytvořily modely žádostí a hlášení. Pro celkový vývoj jazyka je však důležité to, že se výrazové prostředky publicistického stylu vklínily i do stylu hovorového, srov.: zde vyrostla pěkná prodejna, hybnou pákou je náš občanský výbor, nezastupitelnou úlohu sehrává učitel, to se nedá ničím splatit, tomu pořád zůstáváme moc dlužni, musíme podle toho šlapat, to ovlivnilo celou atmosféru, nemůžeme tento zlozvyk vymýtit, uděláme si pořádek před vlastním prahem, to zatím do hry nevstoupí, ke dnu myslím klesne Plzeň. Míra tohoto vlivu neušla spisovatelům, srov. u V. Adlové: Jenže AZ tyto podrobnosti nezajímaly. Kultura měla zelenou. — Větřík čechral její kostkovanou sukni z dovozu. — … v nadnormativně elegantních šatech …, nuzně limitovaný dárek odborové organizace … Pod vlivem publicistického stylu přibývá vyjádření metařečových: nestačí skloňovat slovo inovace pořád ve všech pádech; to jeho ano už mě neuklidňuje; a tečka, nech toho mluvení. Publicistikou je tedy občan formován i po stránce jazykové.

Do obecného úzu vniká ještě druhý klín a rovněž on vytváří další rys moderního vývoje naší mateřštiny. Je jím profesní mluva. Její existence přináší několikeré výhody: bez obtíží se na denní úzus napojuje (např. procesem univerbizace), snadno se vtírá do jazykového povědomí, obchází v běžné mluvní praxi problém spisovnosti, resp. nespisovnosti, počítá s přenášením termínů z jedné jazykové oblasti do druhé, [182]v posledních desítkách let se ku prospěchu věci odtrhla od svého regionálního základu. Je pochopitelné, že na tomto poli zesilují integrující tendence, je-li naše hospodářství založeno především na státním sektoru. Neběží-li o přímou výrobu a distribuci, je terminologická integrace sjednocována i internacionálním rázem RVHP. Vzhledem k jednotnému, poměrně intenzívnímu a trvalému působení naší výchovně vzdělávací soustavy včetně vzdělávání politického a postgraduálního odborného nechybí našim občanům znalost politického pojmosloví, ba šíří se a upevňuje. To má ten důsledek, že při politické agitaci musí být občané přesvědčováni racionálními argumenty, nikoli pouhými politickými slogany.[3]

S tendencí počešťovat nebo kalkovat přejímaná pojmenování nebo termíny, jež je převažující, spojuje se snaha zachovat je jako citátová slova v cizí podobě, ať už běží o slovo nebo zkratku. Odmítavý vztah k tvoření domácí terminologie nebo dokonce praxe označovat naše výrobky cizími názvy svědčí o přežívajícím jazykovém exkluzivismu i v dnešní době a zaslouží kritiky.

Jazykové stylistické problémy zásadní povahy vystoupily na povrch v umělecké tvorbě slovesné. Krásná literatura byla po staletí stylizována s intencí působit na svého (původně dosti exkluzívního) čtenáře výrazovou nevšedností, ba až vznešeností, spjatou obecně s nevšední řečí psanou, posléze přesněji řečeno tištěnou. Psanost, ba knižnost — to byl většinou hlavní prostředek poetizace, estetického ozvláštnění textu, i když třeba umělecké dílo samo obráželo už životní úsek prostý, všední. Umělecké dílo i slovesné bylo spájeno se dnem svátečním. Teprve porůznu už demokraticky a lidově smýšlející umělci nové doby vžitý tvůrčí stereotyp porušovali tím, že jednotící princip jedinečné vznešenosti v jazykové tvorbě nahrazovali principem relativní jazykové přiměřenosti tomu prostředí, jež v uměleckém díle obrážejí. Tím vrátili i krásnou literaturu všednímu dni, běžnému životu, a to nejen skrze „běžné“ téma, ale také skrze „běžnou mluvu“. Z dichotomie psané — mluvené řeči vznikl moderní výrazově bohatý umělecký text. Za uplynulá léta jako by se vůči uměleckému dílu stále důsledněji uplatňoval požadavek jazykové přiměřenosti vůči zobrazovanému prostředí, který už někdejší dichotomii překračuje. Samozřejmě, poetizace uměleckého textu K. Čapka záleží v tom, že jeho učitelé, zedníci, detektivové, staré dámy mluví a píší („jednají“) tak, jak mluví a píší učitelé, zedníci … Tato tvůrčí linie — řekněme s obměnou — čapkovsko-olbrachtovská začíná zcela převládat nad linií vančurovskou, jež konfrontuje jazyková pásma podle jiných zákonitostí. Jestliže se obecná čeština prosazuje jako téměř výhradní útvar v současném dramatu nebo v beletrii, a to dokonce v autorském pásmu, jestliže mladí lidé bývají skoro bez výjimky charakterizováni mládežnickým slangem, dělničtí hrdinové chrlí spousty profesních slov a nespisovných tvarů a jestliže aspoň pojmenování tvořené univerbizací je považováno za znak občanského protestu proti oficiálnosti, máme co činit s uměleckými texty, které chtějí obrazit přiměřeně líčené prostředí, odhalit skrytou estetičnost všedního života. Za uvolnění někdejších pout „psanosti“ nicméně zaplatila krásná literatura vysokou daň tím, že přestává být arbitrem spisovnosti — jako by naopak splývala s různorodým územ podmíněným sociálně, teritoriálně, generačně ap.

Zajímavé poznatky přináší srovnání jazyka a stylu krásné literatury s jazykem a stylem publicistiky. Oběma je společné komplexní působení na čtenáře, dále většinou profesionální ráz tvorby. Rozdílný je kolektivní ráz tvorby u publicisty, individuální u dobrého spisovatele, rozdílná je periodičnost působení tisku, rozhlasu, [183]novin a publicistického filmu na čtenáře, posluchače a diváka a jedinečnost zážitku při čtení knihy nebo při poslechu slovesného uměleckého díla. Při analýze konkrétních promluv však nelze přehlédnout to, že výše uvedená linie obrážející přiměřeně mluvu líčeného prostředí bývá vyznačena metajazykově, v novinách uvozovkami, v mluvené publicistice rčením jak se říká, jak X. Y. řekl nebo abych tak řekl. V uvozovkách se setkáváme s výrazy slangovými, profesními nesoucími charakteristické rysy nespisovnosti, s profesními podle názoru redaktora dosti výlučnými (kontejnerový terminal), s výrazy zabarvenými emocionálně — a tedy ve „vážném stylu“ jakoby nenáležitými, s jazykovými novotvary — vesměs domnělými (minisprávkárna), s dialektismy, s prvky někdejšího argotu a s nespisovnými tvary (Tak „dobrý“ to nebude — zase si myslím já). Souhrnně možno říci, že každý nespisovný výraz a tvar, ba i slova z okrajů spisovnosti, bývají v publicistice vyznačeny, a to záměrně, aby vyčnívaly nápadně z neutrální jazykové řady. (Navíc může být přítomen i vedlejší význam omluvy pisatele za užití výrazu, v němž zase bývá někdy skryto distancování pisatele od platnosti tvrzení, např. v zemi neomezených možností.) I v dnešní publicistice se zobrazované prostředí obráží v textu nezřídka nespisovnými výrazy, ty však jsou po metařečovém zhodnocení označeny za heterogenní. Naproti tomu v beletrii se má v textu jevit každý výraz jako samozřejmý, a to beze zření k jeho útvarové charakteristice, k obsahu pojmovému a k formě.

Při zamyšlení nad vývojem češtiny za posledních 35 let nelze myslím opominout vztah mezi jazyky, jejichž národy znovu společně budují jednotný československý stát, tentokrát na nových sociálních základech. Vztah mezi češtinou a slovenštinou je totiž zvláštním typem vztahů mezi příbuznými jazyky, jenž patrně nemá ve světě obdoby. Příznačné pro něj je to, že pro adresáta, resp. posluchače promluvy fungují oba jazyky záměnně, řekli bychom, bez pozorovatelného přepínače kódů. Myslím, že právě tuto skutečnost je třeba zdůrazňovat se zřením k charakteru našeho federativního zřízení: nijak se tím nenaznačuje jednotnost obou jazyků, nýbrž výhradně jejich blízká příbuznost. Zajisté nelze oba jazyky sbližovat uměle, ale je možno společně hodnotit vývoj obou národních jazyků, poučovat se z dobrých řešení té nebo oné strany především tam, kde je vůbec možný racionální vliv na vývoj národního jazyka.

Současná situace českého národního jazyka měla by naši jazykovědu podněcovat k správnému vytyčení badatelských těžišť. Většina kulturních jazyků naší doby má, jak známo, výrazové prostředky spisovné a vedle toho jejich teritoriální obměny, jimiž jsou vytvářeny dialektové struktury. V mnohých z těchto jazyků se nadto projevuje sklon k vytváření „středového jazykového útvaru“, jakým se u nás už staly moravské interdialekty (středomoravský a východomoravský) a zejména obecná čeština. Všemi těmito veskrze známými útvary a jejich sociální prestiží a hierarchií se obírá bohatá jazykovědná literatura s dlouhou badatelskou tradicí. Přitom ani ve zkoumání tradičního dialektu nelze vidět staromilský obdiv k jazykové minulosti, nýbrž prostě orientaci na výzkum jazykového útvaru vyvíjejícího se živelně, na jazykovou úroveň odhalující podstatu jazykové strukturace ve dvojicích a řekněme v desítce variant. Jak bylo již uvedeno, má valná většina našich promluv povýtce smíšený ráz — sotva bývají ryze spisovné, ryze nářeční, ryze obecně české. Na tuto různorodost jazykových forem v jednotlivých promluvách reagují někteří jazykovědci tak, že vytvářejí mnohastupňovou hierarchii jazykových úvarů pro češtinu, nabízejíce ji zároveň obecné jazykovědě. Taková stupnice začíná tradičním teritoriálním dialektem, končívá „vlastním“ spisovným jazykem a zpravidla blíže ke středu obsahuje i hovorovou češtinu, běžný standard ap. Zatímco existenci spisovného jazyka, dialektů, u nás obecné češtiny považujeme za nespornou a prokázanou, není jasné, proč se máme opírat např. o stupnice složitější. Vždyť i ze stupnice spisovný jazyk — nářečí volí původce promluvy diglosii. Např. vybízecí [184]věta Skoč si konečně s těma zubama k doktorovi! patří hovorovému stylu spisovné češtiny, obsahuje však tolerovaný morfologický prvek teritoriálně podmíněný. Prostředky vlastní hovorovému stylu samy o sobě by neměly být nespisovné — spisovnost však v takových případech musíme měřit šíře dobře poznanou normou jazyka, nikoli kodifikací. Doménu hovorového stylu nespatřujeme v morfologii, tím méně ve fonologii — i když se počet spisovných hovorových // knižních dublet // členů neutrálních naposledy poněkud zvětšil — nýbrž ve frazeologii, v syntaxi a v lexiku. Stejné prostředky syntaktické, frazeologické a lexikální se mohou vyskytovat ve všech těch útvarech národního jazyka, jichž se užívá v běžné konverzaci, jsou to tedy prostředky běžné mluvy — ta je pojmem shrnujícím všechny prostředky národního jazyka sloužící běžnému dorozumívání. Při posuzování promluv ze strany veřejnosti se zásadně vychází buď z dorozumívacího modelu spisovného, nebo z teritoriálního základu mluvy. I užívání obecné češtiny v moderní dramatické tvorbě bývá hodnoceno (i samými Pražany) jako užívání „pražského dialektu“ a proti vší praxi kladeno na úroveň moravských dialektů, které se údajně nevyskytují tak často.

Vraťme se na závěr k tezi, že systém vyspělého, relativně stabilizovaného kulturního jazyka je neohrozitelný, pokud nemusí odolávat nepředloženým zásahům jazykovědy, jež by měla záporný vztah ke kulturnímu dědictví a nezdravé ambice inovátorské. Tato teze platí. Jenže jazykový systém se realizuje v jednotlivých promluvách: proto je třeba včas rozpoznávat i nedostatky jazykových promluv, nejsou-li omezeny na jedince, ale mají-li širší platnost. Tu by mi nevadila vzrůstající automatizace nebo monopolizace jazykového vyjadřování, jestliže vznikly početné vyjadřovací modely a nadále se upevňují; spíše je třeba v metodice vyučování češtině stanovit, kdy a v jaké míře se mají tyto modely respektovat, naplňovat, dále kdy a v jaké míře je užitečné trvat na novém, tvůrčím odrazu věci, tedy např. popsat nehodu ve stylu černých kronik, či osobitým stylem? Nebezpečím současného vývoje je povšechnost vyjadřování: v řeči veřejného styku je jakousi obdobou pleonastického vyjadřování v řeči přátelského, rodinného styku. Např. odborné výklady o psaní hospodářskosprávní, resp. hospodářsko-správní vzbudí v posluchačích údiv, neboť podle nich je rozdíl v základním sousloví zanedbatelný! U tohoto typu složenin nerozpozná někdy ani jazykovědec, jaký vztah měl pisatel na mysli. Asi pro neustálou záplavu informací spokojuje se adresát promluvy s tím, že jejímu smyslu zhruba rozumí. Ani u závěrečných zkoušek na vysoké škole nejsme vždy svědky adekvátnosti, přesnosti výrazu, který by bylo možno spolehlivě sémanticky analyzovat. I dokumenty o kultuře a školství vycházející z institucí kulturních a školských jsou sice nakonec přece jen srozumitelné, ale nepřesné, po jazykové stránce mnohdy nevytříbené. To svědčí především o faktu, že s vyučováním češtině a se stavem kultury řeči nemůžeme být spokojeni, že za soustředění na pravopis pořád odvádíme daň.

Jazykový vývoj se sotva zpomalí v době, kdy se mění člověk, uživatel jazyka. Přes všechny hrozící neduhy našeho vyjadřování bude se čeština ve své struktuře obohacovat tak, jak bude rozkvétat život občanů naší země.


[1] Přednáška byla proslovena na slavnostním shromáždění Jazykovědného sdružení při ČSAV dne 22. května 1980 při příležitosti 35. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou.

[2] Výrazovou dichotomií rozumíme protikladný vztah mezi spisovnými a nespisovnými prostředky, při kterém se ustaluje určitá sociální hierarchie mezi spisovným jazykem a teritoriálně podmíněnými útvary národního jazyka (tradičními teritoriálními dialekty, interdialekty a regionálním obecným jazykem). Vyjadřovací dichotomií chápeme základní funkční rozvržení dorozumívacích prostředků podle potřeb příslušníků národního jazyka, rozvržení dané základním řečotvorným nebo stylotvorným faktorem té nebo oné doby; jazykové projevy realizované a realizovatelné se zpravidla seskupují kolem dvou pólů, na jejichž spojnici se nachází předěl daný dichotomií výrazovou.

[3] Srov. Ulrich Ammon, Probleme der Soziolinguistik, Germanische Arbeitshefte, Tübingen 1973, s. 91. Profesní výrazy jako opozice, kvorum, federalismus ap. jsou podle něho mnoha občanům NSR svým významem neznámy. Proto se politické strany doporučují svým voličům významově mlhavými hesly jako Nechť vládne rozum! nebo Jsme tady! (Wir kommen!).

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 3, pp. 178-184

Previous Redakce: K 35. výročí osvobození

Next Jan Kořenský: K některým významům českých vět