dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K syntakticko-sémantické analýze slovesa patřit

Petr Piťha

[Articles]

(pdf)

К синтаксико-семантическому анализу глагола patřit (принадлежать) / L’analyse syntaxique et sémantique du verbe patřit

Mezi prostředky, jež vyjadřují posesívní vztah, má vedle slovesa mít zvláštní postavení také sloveso patřit, které podobně jako mít je prostředkem pro vyjádření vlastního nejužšího posesívního vztahu, popř. vztahů posesivitě blízkých. Se slovesem mít spojuje sloveso patřit i blízkost ke sponovým slovesům. V této studii se budu zabývat analýzou významů slovesa patřit a pokusím se zároveň ukázat na přesnější rozlišení vztahů, jež se někdy zahrnují pod široce chápaný pojem posesivity. Čistou homonymii probíraného slovesa ponecháme stranou a budeme se zabývat pouze významy, kterým odpovídají ekvivalenty prinadležať, to belong; stranou tu ponecháme význam ‚hledět, dívat se‘.

Velké české slovníky[1] uvádějí jak tři důležité vazby slovesa patřit: kam, komu a ke komu, tak i základní významy: ‚posesivita‘, ‚příslušnost k někomu/něčemu‘, ‚zařazení‘, ale k popisu přistupují různě. PS uvádí jedno sloveso a vedle základních uvedených významů (s jejich vazbami) ještě množství dalších, jemněji vydělených významů, SSJČ se při rozlišení významů opírá o kritérium vazby a uvádí dva základní významy: posesívní (komu) a přináležitostní (ke komu, kam). Důsledně však ani zde kritéria vazby využito není. SSČ uvádí význam posesívní, význam příslušnosti a význam určení. Obdobný popis této lexikální jednotky nacházíme i ve výkladových slovnících jiných jazyků, kde ovšem jsou u příslušného ekvivalentu odlišnosti v počtu vazeb.[2] Také dvojjazyčné slovníky uvádějí spíše seznamy typických příkladů než přesné rozlišení významů.[3] Vcelku lze o slovníkovém zpracování daného slovesa říci, že se málo opírá o syntaktická kritéria a že málo využívá i kritérií logicko-sémantických.

Prvým významem je význam lokálního určení, tedy patřit kam. Výkladové slovníky jej parafrázují jako ‚mít někde náležité místo‘. V tomto významu stojí za slovesem příslovečné určení místa odpovídající na otázku kam, jako např. u sloves směřovat, jít apod., srov.:

(1)

Lavička patří pod okno, do kouta, na vyhlídku.

(2)

Lžička patří před talíř, vedle sklenky.

(3)

Kam patří ta židle? Špinavé boty nepatří dovnitř, patří ven.

Je možné tvrdit, že tu sloveso patřit odpovídá modálnímu má být;

(4)

Lavička má být v koutě, pod oknem, na vyhlídce.

(5)

Takové boty nemají být (stát) uvnitř, patří ven.

Ze základního lokálního významu se často vydělují další významy spojené s předložkami mezi (patřit mezi) a k (patřit k). Pro takovéto vyčlenění lze jistě najít argumenty. Porovnáme-li následující věty (6) a (7), zjistíme, že ve větě (6) je lokalizační spojení patřit kam a že po něm následuje příslovečné určení místa, zatímco v případě (7) jde o jiný význam. Na sémantické rovině jde tu o zvláštní význam spojení patřit mezi. Větě (7) odpovídá věta (7a), věta (6) podobnou paralelu nemá.

[193](6)

Lavička patří mezi stromy (do stínu).

(7)

Mácha patří mezi romantiky.

(6a)

Lavička je strom.

(7a)

Mácha je romantik.

U věty (7) můžeme tedy mluvit o zvláštním „klasifikačním“ významu spojení patřit mezi. Hlavním důvodem pro to je synonymie s větou (7a). O úplné totožnosti však mluvit nelze. Striktně bráno je věta (7a) přesným určením prvku nějaké třídy, věta (7) je méně přesná. Jde tu zřejmě buď o nejasnost ve vymezení třídy, nebo o pochybnost, zda prvek do ní opravdu patří. V běžném úzu však bezesporu (7) a (7a) mohou být a jsou zaměňovány, tj. chápány jako synonymní. Rozdíl, který jsem uvedl, vystupuje tam, kde nám jde o logicky přesné vyjádření nebo o logicky přesnou interpretaci. Dobře to vyniká ve vzájemném kontrastu obou forem (8).

(8)

N sice není romantik, ale patří mezi ně.

 

N patří mezi romantiky, ačkoli jiz plně romantik není.

Potřeba vydělit zvláštní klasifikační význam u spojení patřit mezi by se dala dokládat také větami typu (9).

(9)

Obžalovaný z vraždy — choromyslný nepatří mezi lidi (ztratil lidskou podstatu, má být separován).

 

Honzík patří mezí děti (je dítě, má být v dětské společnosti).

Při klasifikačním významu musí po předložce mezi následovat substantivum označující třídu jedinců nebo prvků. Česká předložka mezi má v těchto případech pouze vyznam ‚mezi více‘ (among, unter), který je jednak klasifikační, jednak lokální, nikdy tu nejde o význam ‚mezi dvěma‘ (between, zwischen), který je pouze lokální. Je to zřejmé u vět s koordinací.

(10)

J. H. Voříšek patří mezi Mozarta a Beethovena.

(11)

J. H. Voříšek patří mezi Mozarta a romantiky.

(12)

J. H. Voříšek patří mezi klasicisty a romantiky.

(13)

J. H. Voříšek patří mezi Mozarta, Koželuha, Haydna a ostatní klasicisty.

V případech (10) a (11) je pouze význam lokální, resp. časový, v (13) význam klasifikační, (12) je při uvedené interpretaci dvojznačná.

Spojení patřit k má stejně jako předchozí spojení význam místní ve větách, kde po patřit kam stojí předložka k s dativem (14) a význam klasifikační (15).

(14)

Židle patří ke stolu nebo do kouta.

 

Tohle promoklé dítě patří ke kamnům nebo do postele.

(15)

Mácha patří k romantikům.

 

Jan patří k uličníkům.

Avšak právě pečlivější rozbor příkladů s tímto spojením ukazuje, že jsou i argumenty proti vydělování zvláštního klasifikačního významu. Tento význam vyžaduje i zde, aby po předložce stálo substantivum označující třídu. Patřit k je sice v běžném úzu někdy zaměňováno za být příslušného (klasifikačního) významu, ale není s ním totožné. Významový rozdíl základních lokálních významů předložek mezi (tj. ‚doprostřed, do středu‘) a k (tj. ‚na okraj‘) promítá se do rozdílu mezi klasifikačními významy spojení patřit mezi a patřit k. Druhé spojení označuje podstatně volnější, okrajové spojení mezi prvkem a třídou. Spojením patřit k vyjadřujeme spíše dostatečnou podobnost než totožnost s ostatními členy třídy; říkáme, že průnik vlastností zařazovaného prvku s vlastnostmi definujícími třídu je dostatečný. Rozdíl významů obou zkoumaných spojení, který se odvozuje z rozdílu lokálních významů předložek [194]mezi a k ukazuje, že význam spojení patřit mezi a patřit k je ve své podstatě lokální. Jen tam, kde lexikální obsazení dovoluje interpretaci klasifikační, stávají se tato spojení klasifikačními. To je ovšem záležitost obsahová, nikoli jazyková. Upozornili jsme už také na skutečnost, že existuje vždy rozdíl mezi klasifikačními větami se sponou a větami s patřit mezi/k. Věty se sponou vyjadřují definice, věty s patřit zařazení. Zařazování je jistě velmi abstraktní umísťování, ale přece jen umísťování. Máme tu tedy co činit s obsahově specifickými případy lokálního významu. Při tomto pohledu věty (9) nejsou homonymní, ale svým jediným významem zachycují skutečnost chápanou (či interpretovanou) dvojím způsobem. Že tu jde o záležitosti obsahové, je možno dále doložit tím, že předložka mezi v obou svých významech, výše doložených větami (6) a (7), často uvádí nesporně určení místní (směrové), viz např. :Je řazen mezi romantiky. Octl se mezi přáteli stejně jako Octl se mezi dvěma ohni.

Ke klasifikačnímu významu bývají ve slovnících řazeny také případy, kdy po patřit k (patřit mezi se takto nevyskytuje) stojí substantivum, které označuje nějaký soubor, ale nikoli třídu stejných prvků. Na příkladu (16) je vidět, že parafráze definiční věty se sponou není možná (16a). Náležitá je parafráze (16b), kterou ovšem můžeme chápat jako variantu klasifikační věty (16a), srov.:

(16)

Mašín patří k čs. týmu.

(16a)

Mašín je čs. tým.

(16b)

Mašín je členem / je částí čs. týmu.

Příklady (17) — (19) však ukazují, že přechod od názvů souborů složených ze stejnorodých prvků, jako je slovo tým v (16a) a v (17), k souborům složeným z prvků velmi různorodých — slovo tým v příkladu (18) — až k představám, kde dvě různé skutečnosti věcně podstatné spolu nějak souvisejí, např. (19), je plynulý.

(17)

Hráč patří k týmu.

(18)

Lékař patří k týmu.

(19)

B. Smetana patří k Národnímu divadlu.

V příkladu (19) nejjasněji vystupuje význam přináležitosti, který vyjadřuje patřit k ve všech větách (16)—(19). Tímto vztahem jsou spojována dvě substantiva, jež spolu tvoří nějaký nadřazený celek. I u tohoto vztahu by bylo možné uvažovat, zda nejde jen o přenesení významu lokálního. Domnívám se, že nikoli, protože na větu (20) se můžeme ptát dvojí zcela odlišnou otázkou: kam patří a k čemu patří; to ukazuje na její homonymii.

(20)

Bílý talířek patří ke ztracenému míšeňskému šálku.

Kromě toho právě u tohoto vztahu je synonymním vyjádřením jeden z významů genitivu.

(20a)

Talířek ztraceného míšeňského šálku.

Obsahové vztahy vyjadřované významem přináležitosti jsou různorodé, některé jsou i dost dobře popsatelné na úrovni kognitivní, např. vztah celku a části, vlastnosti a jejího nositele. To vedlo některé lingvisty k úvahám o vydělení těchto obsahů jako zvláštních významů. V jazyce samém jsem však nenašel žádnou oporu (syntaktickou, morfologickou ani sémantickou) pro takové vyčlenění. Naopak je možno ukázat, že proti obvykle citovaným jasným (kognitivně!) případům stojí případy přechodné a nezařaditelné, protože jejich určení je závislé na obsahové interpretaci, kontextu, chápání jednotlivých mluvčích apod. Pro ilustraci těchto vztahů lze uvést následující příklady:

(21)

Ruka patří k tělu.

 

Figurka patří k loutkovému divadlu.

[195](22)

Schodiště patří k zahradě?

 

Ne, schodiště patří k budově.

Ve větách (21)—(22) jde obsahově o vztah části a celku. To však odvozujeme z naší znalosti skutečnosti. V gramaticky zcela stejných větách (23)—(27) nejde o tento vztah, ve vztahu sounáležitosti jsou zde dvě části, které spolu vytvářejí nějaký celek oběma nadřazený.

(23)

Bíla židle patří k empírovému stolku.

(24)

Tento oblouk klenby patří k původním pilířům.

(25)

Plánek patří k stavebnici.

(26)

Jan patří k Marii.

(27)

Klíč patří k zámku.

Existují i případy, kdy věta může mít dva různé obsahy, srov. (28), (29):

(28)

Karel patří k této čtveřici.

(29)

Kapitán patří k týmu.

Ve větě (28) může být Karel členem (částí) čtveřice nebo může být pátým členem nějakého celku, který dané čtveřici nadřazujeme. Podobně v obsahu věty (29) může jít o kapitána hrajícího i nehrajícího. Je zcela vyloučeno stanovit, kdy jde o vztah části a celku a kdy o vztah dvou částí, protože bychom musili popsat u všech substantiv, jak se jimi označované skutečnosti navzájem v realitě kombinují, a to nepatří do popisu jazykového systému. Ani v rovině kognitivní, tj. v rovině chápání skutečnosti, obsahů vědomí, to není možné, protože nelze najít přesná kritéria pro určení, jaká část vyššího celku je již dostatečně velká, aby byla s tímto celkem ztotožněna. Existují tu různé úzy, někdy protichůdné. O větu (27) by bylo možno vést nekonečné spory, protože klíč považujeme v obvyklém chápání za vybavení, za část zámku. Kupujeme-li klíč a zámek, požádáme o zámek. Slovo rám by musilo při takovém popisu mít jiný vztah ke slovu obraz a jiný ke slovu okno. U prvého je rám částí druhotnou, u druhého základní.

Obsahovou vlastností je i to, že vztah ve větách (21)—(22) je asymetrický, zatímco ve větách (23)—(27) symetrický; to vede k tomu, že se spíše setkáváme s větami typu (30) než s větami typu (31).

(30)

Jan a Marie patří k sobě.

(31)

Ruka a tělo patří k sobě.

Věty typu (31) však existují, jsou zcela správné gramaticky a mají jasný význam.

Pouze obsahem jsou dány též rozdíly u vztahu mezi vlastností a jejím nositelem. Ani zde nemáme kritérium pro určení, zda jedno ze substantiv označuje představu důležitější, anebo zda jde o dvě představy rovnocenné. (Kromě toho není vlastně jasný rozdíl ani mezi vlastností a částí, protože u abstraktních substantiv se tento rozdíl ztrácí.) Tyto skutečnosti lze doložit následujícími příklady, které lze podle nejrůznějších způsobů, jak chápeme skutečnost, a tedy podle blíže neurčitelných kritérií interpretovat velmi různě; příklady však mají vždy touž gramatickou strukturu a jediný význam spojení patřit k, a to význam přináležitosti: 

(33)

Úsměv patří k Jendovi.

(34)

Hudba patří ke slavnosti.

(35)

Ty zvuky patří ke slavnosti.

(36)

Brambory patří k ohníčku.

(37)

Vůně zvadlé nati patří k ohníčku.

Samozřejmá přijatelnost a běžnost vět (a) a jistá neobvyklost vět (b) v následujícím souboru mě vedla k úvahám, zda v oblasti aktuálního členění nebo v možnosti [196]užít některé kvantifikátory neexistuje jistý gramatický argument pro vyčlenění zvláštního vztahu části a celku.

(38a)

Část patří k celku.

(38b)

Celek patří k části.

(39a)

K hulánům patří koně.

(39b)

Koně patří k hulánům.

(40a)

K hulánům patří koně.

(40b)

Ke koním patří huláni.

(41a)

Ke každému hulánu patří kůň.

 

Každý hulán má svého koně.

(41b)

Ke každému koni patří hulán.

 

Každý kůň má svého hulána.

Není tomu tak, protože v případě (38) jde o úzus podobný tomu, že např. při koordinaci substantiv muž a žena zpravidla užíváme tohoto pořadí. Věta (38b) je zcela správná. V případě (39) se nám jeví u věty (b) přirozenější interpretace lokální. Ale je zcela jisté, že tato věta je též výsledkem záměny východiska a jádra výpovědi ve větě (a) a obráceně; obě jsou homonymní, v případě (a) je běžnější interpretace přináležitostní, v případě (b) lokální. U obou lze snadno najít kontexty, kdy tomu bude právě naopak. V žádném případě nelze tvrdit, že věta (b) nemá přináležitostní význam. Obdobná je i situace u příkladu (40), kde ovšem přistupuje i skutečnost, že věta (b) nemůže být užita pro vztah celku a části, protože hulán není součástí představy koně. To je ovšem mimojazyková informace. Vyloučit proto jako nesprávné věty (b) z příkladu (41), kde je tato mimojazyková nelogičnost zdůrazněna užitím kvantifikátoru, znamená zaměnit absolutními logicko-obsahovými kritérii pro určení pravdivosti kritéria jazyková. To je obvyklý krok vedoucí k přetížení popisu jazykového významu kognitivním obsahem. Věty (b) jsou zcela správné věty s jasným významem a lze si dobře představit kontext, v kterém se mohou vyskytnout. Ostatně skutečnost, že nějakou větu nikdy nepoužijeme, nelze prohlásit za argument její negramatičnosti.

Spojení patřit komu má především jasný význam posesívní. Věta (42) je synonymní s větou (43). 

(42)

Tento stůl patří Josefovi.

(43)

Tento stůl je Josefův.

Toto sloveso nemá pasívum, protože svou sémantikou vyjadřuje vztah v podstatě pasívní, vztah majetku (objektu) vůči vlastníku (subjektu, agentu). Jeho aktivním protějškem jsou slovesa vlastnit a mít, synonymem pasívum být vlastněn a být něčí. Kromě toho lze vydělit význam ‚určení pro někoho‘, s kterým se setkáváme ve větách, kde patřit komu nelze nahradit posesívním významem slovesa mít, ani jinými posesívními prostředky.

(44)

Slavnostní řeči patří Janu Orlovi.

(45)

Jan Orel má slavnostní řeči.

(46)

Slavnostní řeči Jana Orla.

(47)

Slavnostní řeči k Janu Orlovi /o J. Orlovi/ pro Jana Orla.

Věta (45) není synonymní s větou (44); sloveso mít zde nemá posesívní význam. Stejně tak ve větě (46) nejde o posesivitu a nominalizací věty (44) jsou varianty (47). Vztah tohoto významu k posesivitě je ovšem velmi úzký, jak ukazují věty (48) a (49): 

(48)

Potlesk patří Janu Orlovi.

(49)

Sláva patří Janu Orlovi.

[197]Při převedení těchto vět na konstrukci s mít je posesívní význam zachován, alespoň jako jeden z významů dané věty. Protože jde o význam posesivitě blízký a v celku jazyka asi dost marginální, bylo by snad možno řadit jej k posesivitě, popř. zařadit jej do frazeologismů.

Podrobnou analýzu frazeologismů a odstínů významu slovesa patřit ponecháme zde stranou. Je však úkolem lexikografie popsat význam slovesa patřit se, které označuje, že ‚něco je vhodným doplňkem, doprovodem určité situace‘ a má tedy význam přináležitosti obohacený o rys ‚vhodnosti‘. Podobně vystupuje tento vždy přítomný rys slovesa patřit ve frazeologickém to mu patří, které lze zařadit k významu ‚určení pro někoho‘. Naši syntakticko-sémantickou analýzu slovesa patřit lze uzavřít tím, že toto sloveso má tyto významy:

(1.) lokální — patřit kam,

(2.) přináležitosti — patřit k,

(3.) posesivity — patřit komu.

Tyto tři významy zřejmě dostačují při popisu hloubkové struktury jazykového systému. Výkladové i vícejazyčné slovníky musí ovšem v rámci lokálního významu upozornit na zvláštní postavení kvalifikačního patřit k a patřit mezi a v rámci významu posesívního na význam ‚určení pro někoho‘.

Sloveso patřit se zvláště v některých svých významech blíží k slovesům sponovým. Spojení patřit k a patřit mezi je obměnou nebo synonymem sponového být. V lokálním významu patřit kam je synonymní s modálně určenou sponou a má charakter zástupného slovesa (pivo patří do sklepa / pivo má být ve sklepě / je ve sklepě). Ve významu přináležitosti je protějškem slovesa mít tam, kde toto sloveso má charakter spony. V posesívním významu je plnovýznamovým slovesem, protějškem plnovýznamového posesívního mít.[4] Doplněním je u něho objekt v dativu, u ostatních významů předložkový pád, který není slovesem řízen. Sloveso patřit nemůže stát bez doplnění, což lze chápat jako další rys sponovosti; věty s absolutním užitím se však nevyskytují ani u posesívního významu, což je dáno tím, že syntaktický objekt je sémantickým agentem.

Nemůžeme se zde zabývat složitou problematikou sponových sloves[5] a probrat všechna z literatury známá kritéria pro vymezení hranice mezi vlastní sponou a sponovými slovesy a hranice mezi sponovými slovesy a slovesy plnovýznamovými. Z uvedených vlastností slovesa patřit je jasné, že při širším chápání sponových sloves[6] lze k nim počítat sloveso patřit ve významu lokálním a přináležitosti, tj. můžeme je řadit obdobně jako sloveso mít.[7]

 

R É S U M É

Syntax and Semantics of the Czech Verb patřit

Analysis of syntactic qualities of the Czech verb patřit (to belong) leads to three distinct meanings of this verb: (1.) Possessive meaning — patřit komu, (2.) locative meaning — patřit kam, (3.) appurtenance — patřit ke komu/čemu. All other distinctions concern cognitive content only, because they lack any syntactic evidence.


[1] Příruční slovník jazyka českého IV/1, 1941—43, s. 151 (dále PS); Slovník spisovného jazyka českého, 1964, s. 539 (dále SSJČ); Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, 1978, 330—331 (dále SSČ).

[2] Webster’s Third New International Dictionary, 1971, 201—202, Slovník slovenského jazyka III, 1963, 442—43.

[3] Rusko-český slovník II, 1978, s. 161; A. Osička - I. Poldauf, Anglicko-český slovník s dodatky, 1970, s. 42; Česko-německý slovník II, 1968, s. 660.

[4] Srov. K. Berka, Gramatika a logika, dizertace PU, Olomouc 1952.

[5] Srov. R. Zimek, Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou, Praha 1963 a literaturu tam citovanou.

[6] Takové hledisko zastávají např. M. Komárek, Vl. Šmilauer a další. Srov. výklad o tom u R. Zimka, o. c., 125—129.

[7] Srov. P. Piťha, K syntakticko-sémantické charakteristice slovesa mít, AUC SlavPrag 14, 1972, 57—68.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 3, pp. 192-197

Previous Jan Kořenský: K některým významům českých vět

Next Alena Macurová: Funkce metajazyka a metařeči ve Fraisových Mužích z podzemního kontinentu