dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Celostátní konference o syntaxi a jejím vyučování

Petr Piťha, Marie Čechová

[Chronicles]

(pdf)

Общегосударственная конференция о синтаксисе и его обучении / Une conférence consacrée à la syntaxe et à son enseignement

Je třeba uvítat, že z iniciativy Pedagogické fakulty v Nitře došlo k celostátnímu setkání lingvistů-teoretiků s pracovníky v teorii jazykového vyučování a učiteli mateřského jazyka. Jako každý průkopnický čin musí být konference v Nitře posuzována právě jako pokus o nové, svým způsobem interdisciplinární zasedání, nikoli jednoduše srovnávána s předchozími syntaktickými, popř. metodickými konferencemi. Domníváme se, že takto je třeba vidět i některé rysy, které se v její struktuře projevovaly. Konference byla jednotná v tom smyslu, že se týkala syntaktických otázek. Skládala se však výrazně ze dvou částí, převažující části lingvistické a části zaměřené metodicky. Jakkoli se mohlo účastníkům zdát, že ve shodě s tím rozdělení do dvou sekcí by konferenci prospělo, považujeme za cenné právě to, že obě skupiny přítomných odborníků mohly konfrontovat oba pohledy na věc. Ty se navzájem leckdy křížily. Za zcela nesprávné bychom však považovali hodnocení, že pro učitele byla konference přínosem typu doškolovacího kursu, kde se mohli seznámit s nejnovějšími výsledky teoretické lingvistiky, slovakistiky a bohemistiky v oblasti syntaxe a teorie jazykového vyučování. Referáty obsahovaly teoreticky zajímavé aspekty a vesměs nepostrádaly dobrý teoretický základ.

Je možno říci, že v obou směrech konference přinesla řadu zajímavých poznatků: O vzájemném vlivu morfologie a syntaxe pojednal referát F. Kopečného. Na málo zpracovanou oblast vlivu slovotvorné struktury lexikálních jednotek na jejich syntaktické vlastnosti ukázal J. Furdík a syntaktickými vlastnostmi frazeologie se zabýval J. Mlacek. Vztahu syntaxe věty (a souvětí) a nadvětných celků byl věnován celý okruh referátů. Příspěvek F. Mika podal rozsáhle chápaný model textu. Autor se nespokojuje s jazykovědným (syntaktickým) popisem textových struktur ve smyslu textových gramatik, ale počítá i s komunikativně informatickými a intelektuálně psychickými aspekty vzniku textů. Zčásti programový charakter měl příspěvek K. Hausenblase a J. Hoffmannové-Jiřičkové, který shrnul hlavní strategii pražského přístupu ke studiu nadvětných, textových celků.

Významnou dvojicí referátů s vysokou teoretickou úrovní byly referáty J. Vaňka o aktuálním členění vět s jmenným predikátem a infinitivem a referát zpracovaný moderními formálními metodami, v němž O. Hábovčík představil svou generativní gramatiku základních větných konstrukcí, která může být aplikována při výuce slovenštiny jako druhého jazyka.

Ze syntaktické problematiky byly v referátech i v diskusi řešeny především dvě otázky. Prvou je na Slovensku již déle trvající diskuse [255]o apozici (zásadní referát J. Nižníkové). Ukazovalo se, že obsahově spornými příklady a variantami intonace je možno vytvořit celou škálu přechodů, která problematizuje jak chápání Šmilauerovo, tak Mathesiovo. V rozsahu tohoto příspěvku nelze zaujmout stanovisko k jednotlivým pohledům, domníváme se však, že pojetí Šmilauerovo je nejméně problematické. Druhou diskutovanou otázkou byla problematika polovětných konstrukcí (především J. Kačala a A. Oravcová). Slovenští syntaktikové konfrontují pojem polovětné konstrukce s pojmy depredikace a nominalizace a hledají vlastně jeho nové vymezení. Ani v krátké charakteristice konference nelze pominout příspěvek L’. Nováka o nulovém syntagmatu, z neobvyklého úhlu osvětlující statut jednočlenných a jednoslovných vět v rámci syntaxe.

Z hlediska vyučování byly přínosem některé referáty z oblasti syntagmatiky a nadvětné syntaxe, jíž se škola dříve nevěnovala, např. referát V. Bajzíkové o funkci zájmen v textové syntaxi. Méně podnětů vzešlo z vystoupení o stavbě věty a rozpačité byly závěry plynoucí z výkladů o polovětných konstrukcích a apozici.

Obracíme pozornost k několika vystoupením zajímavým z uvedeného hlediska. S důmyslně propracovaným návrhem třídění příslovečného určení na základě vztahů mezi složkou statickou a dynamickou vystoupil J. Oravec (toto hledisko uplatnil už dříve při zpracování předložek). Škola by rovněž mohla čerpat, jak se domníváme, z referátu J. Novotného, který ukázal metodické výhody přesného rozlišování pojmů vazba, rekce a valence a práce s nimi. Podněty pro teorii vyučování přinesl i jmenovaný příspěvek K. Hausenblase a J. Hoffmannové; naznačil potřebu vypracovat typologii textových cvičení.

Vedle teoretických referátů, které přesto zřetelně mluvily k otázkám vyučovací praxe, zazněly na konferenci referáty z klasické oblasti vyučování skladbě. Některá z nich se tu zabývaly tradičními otázkami analýzy vět a grafického zobrazování jejich stavby. K nejzajímavějším příspěvkům zaměřeným k vyučování patřilo vystoupení K. Habovštiakové o frazeologii ve vyučování syntaxi a P. Hausera o jednočlenných větách, v němž se zaměřil hlavně na věty jmenné; vytkl některé nedostatky v jejich pojetí v učebnicích i v mluvnicích neškolských a upozornil na to, že v učebnicích dosud není zpracován typ Jednali jsme o tom na schůzi Jednalo se o tom na schůzi.

Některé příspěvky spojovaly pohled lingvistický a metodický; úvodní slovo J. Oravce, v němž kritizoval vyučovací formalismus a řešení nalézal ve spojení obsahu s formou, za vedoucí pokládal obsah (hloubkovou strukturu, propozici, protovětu), navrhl algoritmický postup analýzy věty, kde prvým krokem je zjišťování predikativní části věty vycházející z názoru, že sloveso je centrem věty. Na jeho vystoupení si ceníme pochopení pro otázky školské gramatiky. Ve druhém vystoupení Oravcově i v zaslaných tezích Danešových (Způsoby výkladu gramatické stavby věty) byla naznačena nevhodnost vyčleňování holé věty (první z autorů se staví za to, aby byl předmět považován za součást základní struktury věty, a tím nepřímo odpověděl na jeden problém školské gramatiky). Můžeme litovat, že nebylo možno diskutovat o další zpracovávané variantě koncepce výuky syntaxe, kterou obsahoval kolektivní referát pracovníků ÚJČ ČSAV (F. Daneš — Z. Hlavsa — J. Kořenský); na konferenci byly přečteny pouze teze.

Konference potvrdila nejen disproporci mezi úrovní čs. lingvistiky a současnou praxí škol, ale ukázala i na disproporci mezi teorií jazykového vyučování a jeho praxí. Při setkání pracovníků z obou disciplín se ukázala potřeba řešit některé otevřené otázky. Především se domníváme, že je třeba jasně odlišit vyučování vysokoškolské, kde je jistě zapotřebí zvýšit úroveň teoretického vzdělání, a vyučování na nižších stupních škol, kde by mohlo vzniknout nebezpečí ukvapeného, a proto ne dost soustavného „zvědečtení“. Zvláště na nejnižším stupni jde o praktické osvojení mateřského jazyka a o kladení základů jazykové kultury žáků (tím i celých generací národního společenství). Nejdříve snad na střední škole a vlastně teprve na škole vysoké může jít o úvod do obecného jazykozpytu a do jazykové teorie podávané na materiálu mateřského jazyka. Za jednu z cest zkvalitnění jazykové výuky na nižších stupních škol považujeme na konferenci připomínanou (N. Betáková) a řadě českých syntaktiků dobře známou praxi soustavných jazykových rozborů, které vedou [256]k potřebnému vhledu a k hlubšímu porozumění jazyku tím, že kromě lingvistického rozboru struktury mohou učit pozorovat a chápat živé jazykové projevy, skutečné texty jako celky. Formální modelování a přestavování zvlášť k tomu vybraných příkladů může jistě přinést mnoho pro poznání jazykových struktur větných i nadvětných a jejich transformací, zároveň však navozuje nebezpečí uniformního, frázovitého vyjadřování a možná i prakticistického omezení jazykového vyjadřování a cenné individuality žáků.

Na konferenci vyslovená kritika nedostatečné informovanosti některých lingvistů teoretiků o otázkách jazykového vyučování a to, že tyto otázky bývají na okraji jejich pracovního zájmu, má v sobě, podle našeho názoru, mnoho oprávněného. Domníváme se totiž, že by nebylo správné, aby byl opouštěn v čs. lingvistice tradiční zájem o kulturu, vývoj a sociologické konotace jazyka, a zvláště kdyby se otázky jazykové výuky dostávaly na okraj zájmu byť nutně jinak specializovaných teoretiků. Jsme přesvědčeni, že větší zájem našich čelných odborníků o stav a potřeby vysokoškolské výuky je klíčovým bodem k hledání a přípravě nových lingvistických talentů. Redukovat na fakultách (a to i pedagogických) výzkumnou práci znamená nutně z hlediska teoretických pracovišť ztrátu širšího zázemí (především dorostu), z hlediska vyučování jazyku přinejmenším nebezpečí stagnace: Na konferenci se jasně ukazovalo, že je třeba hledat cesty, jak s novými vědeckými poznatky seznamovat učitele, aby jich ve vhodné formě mohli skutečně užívat. Dále bylo zdůrazněno, že do školské praxe lze uvádět jen ověřené, propracované teorie, které se opírají o vztah k jazykové praxi. Kritice učebnic i školské praxe je možno do jisté míry předejít kvalitnější spoluprací lingvistů s metodiky a praktiky při vypracovávání koncepce i učebnic jazykového vyučování — a to se postupně uskutečňuje.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 3, pp. 254-256

Previous Ludmila Uhlířová: Text — jazyk — poetika

Next Oldřich Uličný: Poznámka terminologická