Malá encyklopedie jazykovědy

Miloš Dokulil

[Chronicles]

(pdf)

Краткая энциклопедия языкознания / Une petite encyclopédie de la linguistique

Není v našem časopise zvykem referovat o praktických encyklopedických příručkách, i když přinášejí širší či užší výběr hesel týkajících se jazyka a jazykovědy. Činíme-li tentokrát výjimku, je to proto, že jde o případ skutečně pozoruhodný.

Osvědčená a hledaná encyklopedická příručka Co je co?,[1] jejímž posláním je poskytovat stručnou, ale pohotovou informaci, odpovědi na otázky, s nimiž se denně setkáváme, přinesla ve svém 3. díle mj. také bohaté poučení o jazyce a jazykovědě, jemuž je z celkového počtu 589 stran, o něž se dělí s matematikou, fyzikou, technikou a lékařstvím, věnována téměř jedna čtvrtina celkového rozsahu (142 strany). Stati o jazykovědě zpracoval Antonín Tejnor, dlouholetý pracovník v české odborné terminologii.

Zpracovatel byl přirozeně omezen celkovým charakterem příručky, určené širokému okruhu zájemců o nejrůznější obory lidské činnosti, především vědy, kultury a techniky, z hlediska základního pojmosloví a názvosloví a soustav jejich poznatků (to, že publikace vychází v Knižnici časopisu Kviz, prozrazuje, že jádrem jejích uživatelů budou především tvůrci a luštitelé kvizů a křížovek). Tento charakter si vyžádal vystižení velkého počtu hesel, spjatých těsněji či volněji s jazykovědou, co nejúsporněji, ale také co nejpřístupnější formou (proto se také téměř nepoužívá zkratek). Tohoto úkolu se autor dobře zhostil, nadto však dokázal využít místa mu vyhrazeného k tomu, aby v 2595 heslech a 1270 podheslech shrnul skutečně základní problematiku široce pojaté vědy o jazyce, takže se tato stať, ač si kladla cíle mnohem skromnější, stala vlastně malou encyklopedií jazykovědy — prvním českým pojmoslovným a terminologickým slovníkem jazykovědným.

Stať jazykověda nepodává všechna hesla v jediné abecedě, nýbrž člení svůj obsah — ve shodě s vnitřní strukturací jazyka — na několik oblastí, které jsou zpracovány jako samostatné abecední celky.

Po úvodní celkové charakteristice jazykovědy, ve výstižné zkratce zachycující i hlavní etapy jejího vývoje, podávají se v první kapitole důležité obecné pojmy (19 s.), další kapitoly jsou pak věnovány jednotlivým stránkám a dílčím rovinám jazyka a řeči: zvukové stránce (16 s.) a stránce grafické (7 s.), druhům, tvarům a významům slov (24 s.), stavbě vět (18 s.) a konečně výběru a využití jazykovědných prostředků (38 s.). Ohled na praktické potřeby těch uživatelů, jimž je slovník určen především, tj. sestavovatelům a luštitelům hádanek a křížovek, si vynutil zařazení co možná úplných seznamů českých předložek, spojek a citoslovcí (7 s.). Samostatná kapitola je věnována přehledu jazyků světa (7 s.). Stať pak uzavírá abecední přehled významných jazykovědců a osobností spjatých s jazykovědou (14 s.). V soupise hlavních použitých pramenů uvádí se 19 monografií lingvistů našich i cizích a 9 sborníků a kompendií.

Aby si čtenář mohl udělat obraz o obsahu a rozsahu recenzované práce a zejména o šíři i hloubce informací, které nabízí, povšimněme si jednotlivých kapitol podrobněji.

Kapitola Důležité obecné pojmy přináší v 425 heslech a 55 podheslech promyšlený a uvážlivý výběr klíčových pojmů jazykovědy, vystihujících in nuce vývoj jazykovědného myšlení od starověku po dobu současnou. Vedle pojmové výzbroje jazykovědy klasické i nové, zejména funkčně-strukturální, nacházíme tu stručně, ale výstižně vysvětlená i taková hesla jako gramatika frázová, kontextová i nekontextová, g. generativní, kategoriální, rekognoskativní, g. s konečným počtem stavů, g. transformační. Klíčové a nejbohatší heslo jazyk má 55 podhesel: aglutinační / aglutinující, analytický, … vnitroflexívní, vnitřní, zvukový, ženský, živý; j. objekt (pro srovnání uveďme, že obsáhlý Slovar’ lingvističeskich terminov O. S. Achmanové má 46 podhesel (ph.)). Bohatá a instruktivní jsou i hesla lingvistická škola (s 14 ph.) a lingvistika (15 ph.). Jen velmi zřídka přesahuje výklad hesla, popř. podhesla 10 řádek (to bývá jen u podhesel typu výčtového, jako je např. podheslo nářečí česká (s 20ř.)).

Paralelní kapitoly Zvuková stránka jazyka a Grafická stránka jazyka jsou věnovány materiální stránce přirozeného jazyka. V 345 heslech a 211 podheslech zachycují a vykládají se tu základní pojmy a jevy fonetické a fonologické (klíčové heslo hláska má 18 podhesel, samohláska 27, souhláska dokonce 61 podhesel) a v 113 heslech a 114 podheslech základní pojmy a jevy grafické a pravopisné (nejbohatší heslo písmo má 47 podhesel, nejdelší heslo čárka 13 řádek).

Kapitola Druhy, tvary a významy slov shrnuje v 396 heslech a 322 podheslech pojmosloví nauky o slově v nejširším smyslu, tj. jak její stránky formálněmorfologické a sémantickomorfologické, tak její stránky slovotvorné a lexikální. Nejdiferencovanější je heslo sloveso s 58 podhesly, největší rozsah má heslo složené tvary (16 ř.). Překvapuje, že u hesla pád ani u specifických hesel nominativ, genitiv atd. se nikde nepřipomíná tradiční kritérium souvztažných pádových otázek (ač jeho hodnota je právě pro praxi mimo pochybnost). Jako příklad povahy výkladu jednotlivých hesel uveďme aspoň v této kapitole dvojici významově blízkých hesel-termínů:

Mylná dekompozice druhotné členění, „přerozdělení“ slova na prvky (morfémy), vedoucí často ke vzniku nového slovního základu (např. ob-ořit → o-bořit; rozbořit); viz též perintegrace.

Perintegrace druhotné rozložení morfémů uvnitř [342]slova vedoucí k jinému jeho členění; tím vznikají i nové slovotvorné prostředky odvozovací (např. děl-n-ík → děl-ník; prac-ov-ník); viz též mylná dokompozice.

Kapitola Stavba vět zahrnuje v 169 heslech a 322 podheslech pojmosloví celé syntaxe větné (v tom i podvětné) i nadvětné. Klíčové heslo věta má 98 podhesel. Nejvíce řádek se dostalo na hesla shoda (mluvnická) (8 ř.) a shoda podle smyslu (10 ř.).

Kapitola Výběr a využití jazykových prostředků završuje systém jazykových rovin pojmy roviny textové a stylistické; obsahuje 634 hesel s 246 podhesly, nejbohatší heslo verš má 40 podhesel. Tato kapitola široce zasahuje i do teorie slovesnosti, zejména umělecké, neboť zahrnuje slovesné a literární útvary (žánry), příslušné prostředky a postupy, teorii verše a rýmu, formy metrické a druhy strof, figury a tropy atp.

Seznam českých předložek, spojek a citoslovcí se dosti vymyká celkové dispozici stati a působí v daném kontextu neorganicky. O důvodech zařazení tohoto seznamu jsme se již zmínili. Je pak ovšem otázka, proč nebyl zařazen i seznam českých částic (právě tu by totiž uživatelé potřebovali vodítko, neboť částice jako slovní druh byly zavedeny do školské mluvnice teprve poměrné nedávno).

Kapitola Jazyky světa se v podstatě opírá o genetické třídění Skaličkovo, jak je podává Příruční slovník naučný a stručněji také Malý encyklopedický slovník A—Ž: podává přehled 224 jazyků světa (někdy jen jazykových skupin, protože jejich další klasifikace není dosud obecně přijata), živých i vymřelých, uspořádaných podle (často jen hypotetické) příbuznosti v 21 skupin, od jazyků indoevropských (I) až po indiánské jazyky Severní Ameriky (XXI). Podrobnost vnitřního členění těchto skupin je přirozeně výrazem stupně jejich poznání; nejpodrobněji jsou proto učleněny jazyky indoevropské a altajské. Informace o jednotlivých jazycích světa jsou velmi stručné: za názvem jazyka je v závorkách naznačena oblast jeho rozšíření, popř. — u jazyků vymřelých — doba, v níž se jazyka užívalo, ev. texty, v nichž je dochován. Co bude asi čtenář postrádat, je alespoň velmi hrubý odhad počtu lidí, kteří daným jazykem mluví. Lingvista by přirozeně uvítal i další poučení o jednotlivých jazycích, zejména o jejich typu. To by si bylo ovšem vyžádalo i abecední soupis jazyků s příslušnými výklady (tak jak je např. podává polský Słownik terminologii językoznawczej z pera Z. Goląba, A. Heinze a K. Polańského, Varšava 1968).

Poslední kapitola Významní jazykovědci a osobnosti spjaté s jazykovědou mohla ovšem podat jen úzký výběr, daný v zásadě „přirozenou“ perspektivou: u autorů domácích poměrně širší (100 českých a 19 slovenských), u autorů cizích užší (294), přičemž se přirozeně dostalo nejvíce pozornosti badatelům slovanským a sovětským. V 413 heslech o rozsahu 2 až 6 řádek přináší tato kapitola přehled významných jazykovědců a rovněž filozofů, logiků atd., kteří se zasloužili o rozvoj našeho poznání o jazyce, od starověku (4. stol. př. n. l. Pánini, Aristoteles) až po naše dni: poslední do seznamu pojatá generace je generace dnešních padesátníků (nejmladší jsou Chomsky roz. 1938, Komárek 1929 a Apresjan 1930). Stručná hesla udávají příjmení badatele, iniciálovou zkratku jeho rodného jména, stručnou charakteristiku jeho zaměření a výčet jeho hlavních pracovních oborů. Autor se zdržuje jakéhokoli výslovného hodnocení — ovšem kromě hodnocení zásadního, které rozhodlo o zařazení do výběru. Lze říci, že výběr je velmi uvážlivý, i když bychom tam rádi viděli i četná jména další. Právě v této kapitole se totiž velmi nepříznivě projevil fakt, že od odevzdání rukopisu uplynulo celých deset (sic) roků: doplatila na to především mladší generace lingvistů. Ale i ze starší a staré generace budeme postrádat leckteré jméno.

Stručné kompendium jazykovědy v encyklopedické příručce Co je co? poslouží hlavně praktickým potřebám zájmových činností, s nimiž příručka především počítá: poskytne širokým vrstvám základní, ale bezpečný vhled do otázek jazyka a jeho zkoumání; její odborná hodnota spočívá v tom, že zachycuje prakticky všechny podstatné pojmy jazykovědné s příslušnými termíny a přináší důležité základní informace na současné úrovni poznání a — což je třeba zvláště zdůraznit — ve shodě s marxistickým chápáním jazyka v jeho dialektických vztazích k myšlení a ke skutečnosti. Ocenit je třeba i to, že se autorovi podařilo tlumočit tyto poznatky jazykem jasným a obecně srozumitelným, bez újmy na vědecké přesnosti.

Optimálnímu využití Tejnorovy stati pro odborné, zejména didaktické účely brání však jeden citelný nedostatek: s výjimkou synonymních hesel (viz naši ukázku!) neužívá se vůbec odkazového aparátu; za to ovšem nelze vinit autora, ten se musel podřídit jednotné koncepci příručky. Již z toho důvodu by bylo na prospěch věci, kdyby autorovi byla dána možnost uveřejnit stať o jazykovědě — s jistým rozšířením a prohloubením, zejména pokud jde o propojení hesel vzájemnými odkazy — samostatně, aby tak mohla ještě lépe sloužit široké obci zájemců o jazyk, v neposlední řadě středoškolským a vysokoškolským studentům. Vydání takové odborněji koncipované příručky by byl čin jistě záslužný (a dodejme také, že naprosto ne ztrátový). Uvítali by je samozřejmě především jazykovědci, kteří by velmi stáli o to, aby tato příručka postupně přerostla v rozsáhlejší, obsažnější a náročnější odbornou encyklopedii — podrobný pojmový a terminologický slovník jazykovědy, spojený s informacemi o dějinách a vývoji jazykovědy, o jejích dalších teoretických odvětvích i praktických aplikacích, prostě lingvistického kompendium, jehož nedostatek naše odborná veřejnost již dlouho a stále naléhavěji pociťuje.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 4, pp. 341-342

Previous Jan Petr: Sovětská práce o dějinách jazykovědy

Next Jiří Nekvapil: Nad knihou „O českých slanzích“