Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky k pojmu kauzace

František Štícha

[Discussion]

(pdf)

Заметки к пониманию каузации / Remarques sur le concept de causation

Lingvistický pojem kauzace je jedním z významných jazykovědných pojmů, odrážejícím z hlediska struktury jazyka podstatné vztahy a zákonitosti lexikální i gramatické sémantiky. Sémantické relace mezi větami John opened the door a The door opened, uvažované nejčastěji jako relace kauzativní, byly impulsem Fillmorovi k vybudování pádové gramatiky[1] a jsou jedním z hlavních zájmů lingvistů pracujících metodou generativní sémantiky.[2] Jazyková hodnota kauzace souvisí s řadou jazykových jevů podílejících se na utváření a hierarchizaci větných struktur (valence, konverzívnost, rod slovesa, reflexivita aj.); proto se problematikou kauzace systematicky zabývá skupina strukturně typologického studia jazyků leningradského oddělení Jazykovědného ústavu AV SSSR, která se intenzívně věnuje studiu diateze a slovesných rodů v jazycích světa.[3] V československé jazykovědě nebyla dosud věnována této problematice soustavnější pozornost.

Kauzací se v naší jazykovědě obecně rozumí sémantická struktura, již reprezentují distinktivní rysy mutace a víceparticipantní slovesné intence (Teoretické základy …, 1975). Jde tedy obecně o sémantickou hodnotu, kterou lze popsat jako slovesem, resp. větou označený děj působený jiným dějem vůči tomuto ději diskrétním (tj. od něho v adekvátních systémových vztazích odlišitelným). Abychom teoretický postulát podložili jazykovou realitou, z níž vycházíme, uveďme následující věty:

(1) Pes hryže kost.

(2) Pes žene ovce (na pastvu).

Budeme-li kauzaci vymezovat příliš široce jako sémantickou relaci vyjadřující ‚působit událost‘[4] (‚působit, aby se něco stalo‘), pak i v sémantické struktuře věty (1) budeme muset počítat s hodnotou kauzace: Danou činností je působena změna daného objektu kauzující činnosti a tuto změnu lze pak považovat za působenou událost čili kauzovaný děj. V takovém případě ovšem bude hodnota kauzace v syntakticko-sémantické struktuře věty nerozlišitelná od hodnoty tranzitivnosti (tuto [42]otázku budeme podrobněji řešit v dalších výkladech) a pojem kauzace nebude dostatečně teoreticky adekvátní.

Všeobecně přijímanému pojetí kauzace a našemu vymezení tohoto pojmu odpovídá však komunikativní funkce a sémantická struktura věty (2). Větněsémantická hodnota kauzace je zde totožná s lexikálněsémantickou strukturou pojmového obsahu reprezentovaného slovesem hnát, které implikuje příčinně následný vztah dvou dějů, tj. vyjadřuje ‚působit pohyb určitým směrem‘ (SSJČ). Naproti tomu ve větě (1) neukazuje na specifickou hodnotu kauzace ani morfologie nebo syntax, ani lexikální sémantika či komunikativní funkce věty.

Pojem kauzace je v jazykovědném myšlení spjat původně s existencí specifického morfologicko-sémantického typu sloves označovaných tradičně jako kauzativa (kauzativní slovesa), resp. ve starší literatuře též (nebo pouze) faktitiva (faktitivní slovesa).[5] Pojem kauzativního slovesa v tradičním smyslu je založen na dvou příznacích: jedním je sémantická hodnota příčinně následné (kauzativní) relace dvou různých dějů (obecně jde o vztah „děj A působí děj B“), druhým je slovotvorně exponovaná hodnota tranzitivnosti, tj. slovotvorným vztahem reprezentovaný vztah intranzitivního a tranzitivního děje. Tyto dva příznaky nemohou však být z hlediska lingvistické taxonomie stejně podstatné. Původní omezení rozsahu pojmu kauzace na sémantickou hodnotu reprezentovanou verbálními deriváty 4. slovesné třídy (zhasit; sušit) a deriváty typu rozplakat mělo své příčiny v malé prozkoumanosti vzájemné podmíněnosti a komplementárnosti morfologických, syntaktických a sémantických exponentů (příznaků, hodnot) jazykové struktury. Při konfrontaci a analýze takových jazykových opozic jako sušit - schnout; plakat - rozplakat ap. zjišťujeme, že sémantická hodnota tranzitivního členu daného protikladu má značně obecný charakter, který lze zjistit i v jiných typech slovesných lexémů, resp. typech propozic; jde o hodnotu působeného děje označeného slovesem, resp. vyjádřeného specifickým slovesným významem, který je v nějakém systémovém (strukturním) vztahu morfologické, syntaktické nebo (lexikálně) sémantické povahy ke slovesu, resp. propozičnímu významu, jímž je označován děj působící.

Adekvátní rozšíření teoretické systemizace kauzativní jazykové hodnoty navrhuje Z. Goląb (1968). Zjišťuje ve slovanských jazycích čtyři typy kauzativ: (1.) deverbativní typ (tonout topit); (2.) denominativní typ (suchý sušit); (3.) dereflexívní typ (hněvat se hněvat); (4.) „syntakticko-kontextový“ typ (zhasnout (intr.) — zhasnout (tranzit.)). Ve všech těchto případech jde o to, že sémantická struktura slovesného lexému, resp. slovesným lexémem reprezentovaného propozičního obsahu je konstituována sémantickým (kauzativním) vztahem, jemuž odpovídají vztahy morfologické a syntaktické povahy. Existuje tedy totožná sémantická distinkce — ± kauzace — ve větněstrukturních opozicích založených na přítomnosti nebo absenci kauzativního příznaku: Jirka utopil kotě Kotě utonulo; [43]Jirka usušil lipový květ Lipový květ uschl; Jirka zhasnul lampu Lampa zhasla.[6]

Rozvoj gramatické a lexikálně gramatické sémantiky, reprezentovaný ve světové jazykovědě např. pracemi Apresjanovými a Fillmorovou teorií sémantických pádů, u nás zejména Danešovou koncepcí větné struktury, způsobil mj. i zásadní změnu v přístupu ke zkoumání a teoretické systemizaci kauzace. Jazykovědný pojem kauzace je nyní nejadekvátněji charakterizován jako větou reprezentovaná relace dvou událostí, resp. působené události a působící veličiny, event. ještě obecněji jako příčinně následný vztah fixovaný ve struktuře jazyka (nejen v rovině morfologické, ale i v rovině syntaktické a lexikální). Typ jazykové reprezentace daného sémantického vztahu nelze považovat za rozhodující charakteristiku taxonomie sémantických jazykových hodnot. Podstatné v jazyce jsou typy sémantických vztahů, které mají univerzální charakter — to jsou např. vztahy označované termínem genus verbi (rod slovesa, zalog, voice), kdežto typ jazykové reprezentace určitého sémantického vztahu není podstatným, nýbrž náhodným fenoménem. Proto je třeba při výzkumu větné struktury uvažovat případy typu schnout sušit; zhasnout (intr.) — zhasnout (tranz.); točit se točit; shořet spálit ap. jako odlišné (povrchové) jazykové reprezentace téže sémantické hodnoty — kauzace.

Rozpoznáním typové různosti jazykové reprezentace dané sémantické hodnoty není ovšem situace objasněna. Podstatným problémem, který se většinou neodůvodněně pomíjí, je odpověď na otázku, co je jazyková fixace příčinně následného vztahu. Především je třeba si uvědomit, že jde o větněsémantickou hodnotu (tj. sémantickou hodnotu ZVS), a tedy o vztah vyjádřený slovesem, nikoli souvětnou stavbou (např. Vrátili jsme se, protože začalo pršet).[7] Specifickou kauzativní strukturu nemají ovšem ani věty typu Nádoba praskla mrazem; Květina uvadla suchem (na slunci, pro nedostatek vláhy ap.), neboť jazykovými prostředky (zde instrumentálem substantiva) vyjádřená příčina děje označeného slovesem se neúčastní sémantických relací implikovaných slovesným významem.[8]

Specifickou kauzativní větnou strukturu lze uvažovat jen v tranzitivních větných modelech, reprezentujících příčinně následný vztah působícího děje a působeného následku (dějové povahy). V tomto vztahu a zejména v charakteru působeného následku tkví vlastní problematika teoretické konstruktivní systemizace kauzativní jazykové hodnoty.

Všeobecně se uznává, že tranzitivní slovesa (tj. slovesa s akuzativní vazbou) jsou kauzativní i nekauzativní (tj. některá jsou kauzativní a některá nejsou kauzativní). Jako nekauzativní tranzitiva bývají uváděna slovesa bít, udeřit, uchopit, číst, vidět, kopnout, tlačit, ohmatat (angl. touch) aj., jako kauzativní slovesa otevřít, zlomit, zabít, roztavit (angl. melt) aj. (srov. Shibatani, 1976). Nekauzativní tranzitiva se někdy nazývají prostá (ordinary) nebo základní. Jako kauzativní se hodnotí většinou ta[44]ková tranzitivní slovesa, která vyjadřují působený následek, jenž se nazírá jako děj popsatelný slovesem jsoucím v nějakém gramatickém (slovotvorném) nebo lexikálněsémantickém vztahu k danému kauzativu. Tak sloveso otevírat označuje působený děj popsatelný reflexívním derivátem otevírat se, sloveso zabíjet označuje působený děj popsatelný slovesem umírat atd. Naproti tomu následek působený např. dějem označeným slovesem ohmatávat nelze popsat žádným slovesem, které by bylo v gramatickém nebo lexikálněsémantickém vztahu (tj. vztahu implikovaném slovesným obsahem) k danému slovesu.[9] Je to proto, že tímto slovesem je označována konkrétní „manipulativní“ činnost člověka (event. metaforicky též nějakého přístroje ap.), která nevyvolává jiný děj probíhající samostatně (resp. není bezprostředně závislá na účelu ho vyvolat). Z tohoto důvodu rovněž nelze (resp. není běžné) v podobných případech pro vyjádření působeného následku uplatnit reflexívní formu (ohmatávat se). Nicméně následek působený dějem označeným slovesem ohmatávat lze popsat jiným způsobem, např. špinit se, znečišťovat se, otlačovat se, omačkávat se, resp. analyticky pomocí slovesa stávat se, označujícího obecně změnu, a adjektiva ohmataný, označujícího z děje vyplynulou vlastnost. Tento příčinně následný vztah reprezentovaný tranzitivní hodnotou slovesa není však fixován strukturními jazykovými vztahy a není tedy specifickou jazykovou hodnotou.

Kauzace se konečně uvažuje jako působení nějaké změny, přechodu, bez zřetele k tomu, lze-li působenou změnu hodnotit jako samostatně probíhající proces mající v jazyce své označení. (Srov. Teoretické základy …, 1975, s. 23; Daneš, 1971.) Tak se za kauzativní určují i slovesa jako oblékat, zapínat (kabát) atp. Z hlediska gramatické sémantiky přirozených jazyků[10] není však podstatný rozdíl (taxonomicky relevantní) mezi např. slovesem oblékat (někoho) a objímat (někoho); význam obou těchto sloves je určován především konkrétním lexikálním obsahem specifické manipulativní činnosti a tranzitivní funkcí tohoto obsahu, nikoli kauzativní funkcí relace dvou událostí fixované jazykovými vztahy.[11]

Jestliže většina lingvistů zabývajících se otázkami kauzace označuje za kauzativní i věty s neagentním (rozuměj zde: ne aktivně konajícím) subjektem, pak o to víc překvapuje tvrzení S. D. Kacnel’sona (1972), že jevy přírody ve funkci subjektu vylučují možnost kauzativní konstrukce a že kauzativní konstrukce předpokládají iniciátora a bezprostředního vykonavatele děje. Podle Kacnel’sona tedy věty jako Obraz mě rozesmál; Les dívku polekal ap. nejsou kauzativní konstrukce. Kacnel’son ovšem toto své tvrzení racionálně zdůvodňuje: rozlišuje iniciaci a příčinu jako dvě odlišné kategorie, a termín kauzativní konstrukce pak rezervuje pouze pro struktury reprezentující vztah iniciace děje aktivitou subjektu (i když to takto doslova neříká). To pak znamená, že některé věty, např. Jirka ho rozesmál, mají dvojí sémantickou strukturu: kauzativní (Jirka ho rozesmál svými „opičkami“) a nekauzativní (Jirka ho rozesmál svými obavami). Naše polemika s Kacnel’sonem se dotýká nikoli existence tohoto sémantického rozdílu, který je nesporný, nýbrž postavení této opozice v taxonomii větných struktur. V našem pojetí jde nikoli o opozici kauzativní — nekauzativní, nýbrž agentní — neagentní větná struktura, přičemž oba tyto strukturní typy (agentní a neagentní) mohou reprezentovat příznakový nebo nepříznakový člen opozice kauzativní — nekauzativní.

Dříve než se pokusíme o detailnější a preciznější vymezení pojmů kauzativního vztahu, kauzativní sémantické hodnoty, kauzativní větné (predikátové) struktury, [45]kauzativní konstrukce a kauzativního slovesa, bude třeba analyzovat a zhodnotit užívaný sémantický jazyk dané problematiky, tj. zejména výrazy být příčinou, (z)působit, provést, (u)činit, (u)dělat. Základním prvkem metajazyka, jímž popisujeme kauzativní konstrukce, je v češtině sloveso (z)působit/(z)působovat. Např. obsah výpovědi Matka okřikla dítě a rozplakala ho lze explicitněji formulovat jako Matka okřikla dítě a způsobila tím, že se dítě rozplakalo. Vezměme si nyní např. výpověď Taviči vypustili taveninu z pece. Její obsah lze nepochybně vyjádřit explicitněji pomocí slovesa, které je nekauzativní, ovšem na rozdíl od reflexívního derivátu supletivní[12] sémantickou bází kauzativa vypustit, a pomocí slovesa provést: Taviči provedli pracovní úkon, jehož (zamýšleným) následkem bylo, že tavenina vytekla z pece. Obsah kauzativního slovesa vypustit tedy v kontextu dané výpovědi nelze ztotožnit s explicitní definiční parafrází ‚způsobit děj označitelný nekauzativním bázovým slovesem vytéci‘. Není to možné proto, že se obsah slovesa způsobit nekryje s obsahem slovesa provést; jinými slovy způsobit obecně znamená tolik, co ‚nezáměrně vyvolat‘, kdežto provést znamená ‚uskutečnit‘: založit požár a způsobit požár nejsou odlišnými výrazovými prostředky ve vztahu hyponymie, nýbrž jde o výrazové prostředky komplementární. Lze pak tvořit výpovědi jako Obviněný požár sice způsobil, ale nezaložil ho. Význam slovesa způsobit tedy nelze ztotožnit s významem slovesa provést, ale ani s významem vazby být příčinou; zcela naopak, tyto tři výrazy jsou svými pojmovými obsahy (relativně) komplementární. Neznamená to ovšem, že nelze připustit, tj. považovat za funkční, např. výpověď Úmyslně způsobil požár, neboť způsobit sice neimplikuje provést, ale provést implikuje způsobit. Komplementárnost daných tří výrazů lze exemplifikovat např. takto: Špatná funkce dělohy byla příčinou potratu. Násilník uhodil ženu do břicha a způsobil jí potrat. Lékař provedl potrat.

Dále je třeba přesněji rozlišit funkce slovesa způsobit a vazby být příčinou. Způsobit kromě rysu nezáměrnosti implikuje sice vztah být příčinou, ovšem příčinou, která je působící aktivitou, resp. působícím pohybem. Vztah ‚být příčinou‘ obsažený v sémantické struktuře slovesa způsobit se však zároveň jeví jako samostatný význam tohoto slovesa, a věty typu Les dívku polekal lze pak parafrázovat jako Les způsobil, že se dívka polekala, aniž dostaneme (zcela) nepřijatelnou výpověď. Nicméně rozdíl mezi působící aktivitou, označitelnou jako způsobování, a neaktivním podnětem děje je podstatný jak z hlediska ontologického a gnozeologického, tak z hlediska sémantiky přirozených jazyků.[13]

Také slovesa udělat, učinit mají kromě nekauzativních významů i funkci kauzativních operátorů, např. Praxe z něho udělala dobrého odborníka. Z běžně mluveného jazyka známe obraty jako Jak jsi to udělal, že už se nebojí? ap.; tyto výpovědi lze explikovat jako Jakým způsobem jsi dosáhl toho, že …, čili Čím jsi způsobil, že ….

Kauzaci jakožto specifickou větněsémantickou hodnotu lze nyní charakterizovat dvěma vztahy, jež označíme jako vztahy kauzativní: (1.) jazykovým vztahem kauzativního slovesa, resp. slovesným významem reprezentovaného kauzativního propozičního obsahu k příslušnému morfologickému (slovotvornému), konverznímu nebo supletivnímu sémanticky základovému nekauzativnímu pendantu; (2.) mimo[46]jazykovým vztahem (který je ovšem referenční složkou větného významu) kauzujícího faktoru (procesu nebo entity) a kauzovaného děje, který je nazírán jako děj vzhledem ke kauzujícímu ději samostatně probíhající v čase a prostoru. Větné struktury implikující oba druhy kauzativního vztahu lze považovat za specifický typ ZVS se složeným predikátem a označit ji termínem kauzativní větná struktura (KVS). Věty s KVS jsou kauzativní (větné) konstrukce (KK). V našem pojetí tedy lingvistický konstrukt označený termínem kauzativní konstrukce nezahrnuje ty případy, v nichž jde o explicitní vyjádření kauzativního vztahu, nikoli o lexikálně-syntaktické vlastnosti ZVS (Vrátili jsme se, protože začalo pršet; Sklenice praskla mrazem).

Kauzativní konstrukce se liší od prostých tranzitivních konstrukcí[14] přítomností kauzativního vztahu v jeho jazykovém i mimojazykovém aspektu. Vzhledem k prostým tranzitivním konstrukcím jsou KK v jistém smyslu jejich sémantickou „nadstavbou“, a tedy hierarchicky vyšším typem základové větné struktury:[15]

(3) Žák zvedl ruku.

(4) Řidič zvedl korbu vozu (tím, že ve své kabině provedl příslušný úkon).

Větu (4) lze pokládat za základní, „čistý“ typ KK, věta (3) naproti tomu představuje prostou větnou strukturu tranzitivní. Sémantickou strukturu věty (4) lze popsat jako a) činnost agentu způsobující děj, který probíhá vzhledem k dané činnosti samostatně v čase a prostoru (vztah referenční) a b) relace dvou událostí fixovaná jazykovým vztahem sémantického derivátu reprezentovaného morfologicky základovým slovesem (zvednout) k sémanticky bázovému morfologickému reflexívnímu derivátu (zvednout se). Obsah věty (4) lze explicitně vyjádřit jako Řidič provedl úkon, v jehož důsledku se zvedla korba vozu. V případě věty (3) tento popis sémantické struktury nelze uplatnit ani není možno podat explicitnější synonymní vyjádření jejího obsahu.

Důležitou sémantickou distinkcí, jíž se konstituuje taxonomicky relevantní jazykový vztah nekauzativní a kauzativní větné struktury, je míra specifikovanosti akčního procesu označovaného příslušným typem predikátu.[16] Jestliže prostá tranzitivní syntakticko-sémantická predikátová struktura označuje odpovídající akční proces jako specifický druh činnosti, predikátová struktura kauzativní naproti tomu označuje příslušný akční proces jako činnost nespecifikovanou, zcela obecně charakterizovanou toliko vztahem k působenému procesu. Jinak řečeno: zatímco nekauzativní predikace specifikuje, tj. pojmenovává činnost agentu, kauzativní predikace pojmenovává jím působený děj.

Jestliže jsme analýzou syntakticko-sémantické predikátové struktury dospěli k vydělení specifické struktury kauzativní, je třeba dále analyzovat jazykovou [47]hodnotu této struktury tak, že budeme zjišťovat taxonomicky relevantní distinkce v charakteru kauzující sémantické veličiny:

(5) Les dívku polekal.

(6) Jan rozplakal Marii (svým chováním).

(7) Bandité zastavili policisty (střelbou do lidí).

Sémantická struktura věty (5) je konstituována tranzitivním větným modelem reprezentovanou relací děje a jeho příčiny. Obsah věty (6) lze explicitně vyjádřit pomocí slovesa způsobit a reflexívního derivátu slovesa rozplakat (Jan způsobil, že se Marie rozplakala), kdežto obsah věty (7) je třeba explikovat jako Bandité provedli činnost, která způsobila, že se policisté zastavili. Jazykovou podstatnost sémantické distinkce obsažené strukturou vět (5), (6), (7) lze demonstrovat větami (8), (9) a (10):

(8) Překážka v cestě Jana zastavila.

(9) Marie zastavila Jana pronikavým výkřikem.

(10) Jan zastavil na ulici neznámého muže (a požádal ho o pomoc).

Věta (8) přesvědčivě ukazuje, že jako samostatný typ kauzativního vztahu a KVS funguje v (českém) jazyce tranzitivním větným modelem reprezentovaná relace děje a jeho příčiny (která nemá procesuální charakter).[17] Jestliže ve větě (5) by bylo lze v jistých souvislostech spatřovat kromě (z)působeného děje i synekdochické vyjádření děje působícího (např. šumění lesa), pak ve větě (8) něco takového není možné. Věty (9) a (10) naproti tomu představují typ kauzativní relace a KVS konstituované relací dvou událostí. Věta (9) prezentuje relaci děje-příčiny a děje-účinku bez dalších větněsémantických implikací; věta (10) naproti tomu prezentuje relaci děje-příčiny a děje-účinku se sémantickou implikací záměrné aktivity agentu kauzujícího děje.

Kauzativní predikáty vět (4)—(10) označují toliko (z)působený děj, resp. kauzující děj v nich není lexikálněsémanticky specifikován. Jiným typem kauzativní predikace je sémantická struktura predikátu věty

(11) Dřevorubec kácí strom.

Sémantická struktura věty (11) obsahuje oba relační konstituenty KVS: příčinně následným vztahem spjaté samostatně probíhající děje (příčinným dějem je dřevorubcova činnost a následným dějem padání stromu) a jazykovou reprezentaci tohoto vztahu slovotvorněsémantické derivace kauzativního a nekauzativního predikátu (kácet kácet se). Z hlediska komunikativní funkce, jíž je větná výpověď nositelem, je však sémantická struktura věty (11) odlišná od sémantické struktury věty

(12) Marie suší na půdě lipový květ.

Zatímco kauzativní predikát věty (12) je označením — ve smyslu lexikálněsémantické reprezentace — toliko působeného děje (schne) a děj kauzující není specifikován, tj. lexikálněsémanticky reprezentován, predikát věty (11) je skrze lexikální obsah odpovídajícího mu predikátoru primárně označením kauzující činnosti agentu. Predikát věty (11) se referenčně vztahuje na konkrétní druh činnosti označitelné slovesem podsekávat (podřezávat); tím jeho kauzativní hodnota pozbývá platnosti komunikativně relevantní KVS, čili je v jistém smyslu „neutralizována“. Jasnou kauzativní konstrukcí je naproti tomu věta

(13) Vichřice kácí stromy.

[48]Jde tu o stejný typ kauzativního vztahu jako ve větě (9), tj. sémantického vztahu, jejž reprezentuje tranzitivní model příčinně následné relace samostatných dějů; sémantický charakter (sémantická role) podmětu není v této souvislosti relevantní.

Specifika kauzativní sémantické struktury tkví v tom, že je označením, tj. lexikálněsémantickou reprezentací děje, který je (objektivně) konstituován, nebo nazírán jako děj nikoli konaný agentem, nebo děj samovolně probíhající, nýbrž jako děj působený kauzující veličinou procesuálního nebo neprocesuálního charakteru a reprezentovaný tranzitivním větným modelem. V tomto smyslu se liší věty (14) a (15) přítomností a absencí KVS:

(14) Maminka posadila dítě na židli.

(15) Maminka posadila hosta za stůl.

Zatímco výpovědní funkcí věty (14) je označit činnost agentu (tj. uchopení dítěte a jeho vmanipulování na židli), výpovědní funkcí věty (15) je označit působený děj (tj. usednutí).[18]

Sémantická distinkce mezi prostou tranzitivní větnou strukturou a KVS, již jsme exemplifikovali rozdílnou komunikativní funkcí větných výpovědí (14) a (15), je v některých případech jazykově fixována existencí synonymních slovesných lexémů lišících se významově v podstatě (mimo zřetele slohové) jen daným sémantickým vztahem:

(16) Chlapec ponořil lodičku pod vodu.

(17) Torpédo potopilo loď.

(18) Jan bourá garáž.

(19) Vichřice boří domy.[19]

Vztah prosté tranzitivní a kauzativní predikátové struktury je fixován v rovině lexikální trojím způsobem. Slovesné lexémy implikující tranzitivní predikátovou strukturu jsou: (1.) výhradně kauzativní (sušit; kazit; rozplakat); (2.) potenciálně kauzativní (kácet; zvedat); výhradně nekauzativní (oblékat, ohmatávat). Termín kauzativní sloveso bylo by možno vyhradit prvnímu typu kauzativ; druhý typ bychom pak hodnotili jednak jako tranzitivní slovesa konstituující ve větě sémantickou strukturu kauzativní jen za určitých podmínek, daných výpovědním komunikačním obsahem, jednak jako tranzitiva, jejichž potenciální kauzativní hodnota je neutralizovatelná:

(20) Lékaři položili bezvědomého pacienta na operační stůl.

(21) Lékař položil přísným tónem pacienta na lůžko.

(22) Mohutná vlna položila loď na bok.

Vztah prosté tranzitivní větné struktury a KVS je komplikován tím, že se na tento vztah navrstvují různé lexikálněsémantické distinkce, jejichž důsledkem může být neutralizace kauzativní hodnoty:

(23a) Maminka peče v troubě husu (struktura kauzativní).

(23b) Maminka peče cukroví (struktura nekauzativní).

[49](24a) Jan (upustil dřevěnou sošku a) rozštípl ji (kauzativní).

(24b) Jan štípá dříví („semikauzativní“).

Výpovědi založené na větách s predikátem potenciálně kauzativním, jehož kauzativní hodnota je neutralizovatelná, utvářejí typ větné struktury, již bychom mohli označit jako semikauzativní.

Na závěr chceme ještě upozornit, že ne každá tranzitivní predikátová struktura potenciálně kauzativní může být využita jako výpověď s implicitním vyjádřením kauzativního vztahu. Mnohdy je taková výpověď buď zcela nepřijatelná, anebo je pociťována jako více či méně silná umělecká či jiná stylizace. Tento aspekt dané problematiky je jednou z mnoha otázek, které je třeba řešit dalším výzkumem větné sémantiky.

 

LITERATURA

 

COMRIE, B.: Causatives and universal grammar. Transactions of the Philological Society 1974, Oxford 1975, s. 1—32.

DANEŠ, F.: Sémantická struktura větného vzorce. In: Otázky slovanské syntaxe II. Brno 1968, s. 45—49.

DANEŠ, F.: Pokus o strukturní analýzu slovesných významů. SaS, 32, 1971, s. 193—207.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z.: Hierarchizace sémantické struktury věty. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu. Praha 1978, s. 67—77.

FILLMORE, CH. J.: The case for case. In: Universals in linguistic theory. Ed. E. Bach - R. T Harms. New York 1968, s. 1—88.

GEBAUER, J.: Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. Praha 1925.

GEIS, J. E.: Subject complementation with causative verbs, Issues in linguistics. In: Papers in honor of Henry and Renée Kahane. Ed. Braj B. Kachru. University of Illinois 1973.

GOLĄB, Z.: The Grammar of Slavic causatives. In: American contributions to the sixth international congress of slavists. Mouton 1968, preprint.

Grammatik der deutschen Gegenwartssprache, Der große Duden 4. Mannheim 1966.

HAVRÁNEK, B. - JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. 3. vyd. Praha 1970.

CHRAKOVSKIJ, V. S.: Derivacionnyje otnošenija v sintaksise. In: Invariantnyje sintaksičeskije značenija i struktura predloženija. Moskva 1969, s. 27—36.

JUNG, W.: Grammatik der deutschen Sprache, Leipzig 1968.

KAC, M. B.: On composite predication in English. In: Syntax and semantics 6. The grammar of causative constructions. Ed. M. Shibatani. New York - San Francisco - London 1976, s. 1—40.

KACNEL’SON, S. D.: Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije. Moskva 1972.

KASTOVSKY, D.: Causatives. Foundation of language, 10, 1973, s. 255—315.

LEE, P. G.: Subjects and agents. Working papers in linguistics, 3, 1969, s. 37—113.

LYONS, J.: Introduction to theoretical linguistics. Cambridge 1968.

MACHÁČKOVÁ, E. - DANEŠ, F.: Sovětská práce o typologii pasívních konstrukcí (Tipologija kauzativnych konstrukcij; Tipologija passivnych konstrukcij (Diatezy i zalogi)). SaS, 36, 1975, s. 239—242.

McCAWLEY, J. D.: Remarks on what can cause what. In: Syntax and semantics 6, 1976, s. 117—129.

NORMANN, B. JU.: Perechodnosť, zalog, vozvratnosť. Minsk 1972.

SEYFERT, G.: Zur Theorie der Verbgrammatik. Tübingen 1976.

SHIBATANI, M.: The grammar of causative constructions: a conspectus. In: Syntax and semantics 6, 1976, s. 1—40.

SCHANK, R. G.: ‘Semantics’ in conceptual analysis. Lingua, 30, 1972, s. 101—140.

TALMY, L.: Semantic causative types. In: Syntax and semantics 6, 1976, s. 43—116.

Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. SaS, 36, 1975, s. 18—46.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny I. 3. vyd. Praha 1951.


[1] Fillmore (1968) právě na slovese open ukazuje, že „certain related transitive and intransitive verbs need not be given separate semantic description” (s. 29) a namísto rozdílného sémantického zápisu uplatňuje rozdílné „case frames”.

[2] Mimo obecné práce o větné sémantice existuje množství speciálních studií věnovaných otázkám kauzace, srov. např. Kastovsky, 1973, Comrie, 1975, Geis, 1973, Lee, 1969; problematice kauzativních konstrukcí je věnován též periodický sborník Syntax and semantics 6, 1976.

[3] Srov. jejich práci Tipologija kauzativnych konstrukcij, 1969, a recenzi této knihy od E. Macháčkové — F. Daneše, 1975.

[4] Např. Talmy, 1976, uvažuje jako kauzativní konstrukce i věty typu The boy rolled across the field, jež označuje za věty vyjadřující autonomní událost. Na problematičnost vymezování kauzativního vztahu ukazuje Seyfert, 1976, s. 156, když říká: „Aber kann man nicht mit gleichem Recht sagen, daß wenn ein Frosch quakt, dann verursacht er, daß es dazu kommt, daß ein Quaklaut zu hören ist …“

[5] V Gebauerově Příruční mluvnici …, 1925, se v kapitole „Význam sloves podle dějového rodu“ uvádí: „Sloveso přechodné točiti (např. víno) znamená činiti, aby teklo; podobně věsiti = činiti, aby něco viselo; položiti, aby leželo; rozplakati, rozesmáti někoho = učiniti, aby plakal, aby se smál atd. Slovesa druhu tohoto slovou faktitiva (účinná n. kauzativa); jsou utvořena ze sloves jiných a znamenají vůbec učiniti, aby se dělo, co vyslovuje sloveso jejich základní.“ Podobně je vymezen typ kauzativních sloves v Trávníčkově Mluvnici …, 1951, na s. 383; Trávníček rozlišuje kauzativní deverbativní typ a nekauzativní deadjektivní typ (bíliti). V Havránkově-Jedličkově České mluvnici, 1970, se tento typ sloves řadí k případům „věcně významových skupin sloves vyjadřujících různý poměr děje k podmětu“ (s. 236) a označují se jako faktitivní (kauzativní). Stejným způsobem se určují faktitiva (kauzativa) v mluvnicích německých, srov. např. Jung, 1968, s. 549: „Ein Verb kann gegenüber der Grundbedeutung ein Veranlassen, ein Machen darstellen. Wir sprechen dann von kausativen oder faktitiven Verben“ a uvádějí se slovesa jako fällen (k fallen), flößen, (k fließen) atd. Naproti tomu např. v Grammatik der deutschen Gegenwartssprache, 1966, s. 396, se rozlišují deadjektivní „Verben des Bewirkens (schärfen), označovaná termínem faktitiva, a deverbativní „Verben des Veranlassens“, označovaná termínem kauzativa.

[6] Významový rozdíl mezi slovesy utopit utonout, uschnout usušit atd. se pochopitelně nevyčerpává vztahem kauzace. Ten je toliko sémantickou bází dané relace, na niž se často navrstvují další sémantické rysy, které lexikální význam specifikují. Např. význam slovesa zabít (angl. kill) se nevyčerpává významem vazby ‚způsobit smrt‘ (cause to die), ale přesto se slovesa zabít v tomto významu běžně užívá; např. článek v Zemědělských novinách, který popisuje, jak sova způsobila smrt kuřat tím, že vlétla do drůbežárny, kuřata se vylekala, namačkala se k sobě a zadusila se, je nadepsán „Sova zabila kuřata“.

[7] Na poměru vyjádření kauzující a kauzované události slovesným lexémem je založena klasifikace kauzativních sloves V. P. Nedjalkova a G. G. Silnického, 1969, na neinstrumentální a instrumentální. Kauzativní slovesa v jejich přístupu ovšem figurují jen jako specifický typ verbálních kauzativních operátorů (“sojuzok”), označovaných jako rezultativní (ispugať). Naproti tomu tzv. nerezultativní kauzativní „spojky“ (zastaviť, prikazať) neodpovídají pojmu kauzativní sloveso ve smyslu specifické (kauzativní) sémantické hodnoty konstruující specifickou kauzativní predikátovou strukturu. Kauzativní konstrukce v pojetí Nedjalkova a Silnického není tedy pojmem větněsémantickým ve smyslu vlastností ZVS.

[8] Talmy, 1976, považuje na rozdíl od nás za kauzativní konstrukce i případy typu The vase broke from the ball’s rolling into it.

[9] Pokud jde o sloveso oblékat, píše McCawley, 1976: „… there need not be an event describable as the child’s becoming dressed“.

[10] Daneš, 1968, odlišuje sféru logiky a sféru gnozeologie od sféry přirozených jazyků.

[11] Mezi slovesem oblékat a slovesy objímat, ohmatávat je ovšem i obecný sémantický rozdíl; jestliže význam slovesa oblékat obsahuje i zaměřenost na výsledný stav (být oblečený), u sloves objímat, ohmatávat tomu tak není. Tato obecná sémantická distinkce ovšem nemá povahu (kauzativní) větněsémantické funkce.

[12] Na supletivní povahu jazykové reprezentace kauzativního vztahu ukazuje Lyons, 1968, když tvrdí, že je záležitostí lexikální struktury angličtiny, že se říká John killed Bill spíše než John died Bill a dovozuje, že kill a die jsou alternativní, syntakticky podmíněné fonologické realizace „téhož“ slovesa; ukazuje dále, že sémantický vztah mezi kill a die se v turečtině vyjadřuje morfologicky: Bill öldü John Billi öldürdü. Podobných příkladů, kdy je v některém jazyce daný sémantický vztah reprezentován morfologicky nebo konverzním vztahem syntaktickým a v jiném supletivními prostředky, dalo by se nalézt značné množství, srov. např. angl. She pours the milk into the dish (Lije mléko do hrnce) — The milk is pouring into the dish (Mléko teče do hrnce); v bulharštině gorja = hořet — gorja + objekt = pálit.

[13] McCawley, 1976, dovozuje, že termín cause zahrnuje několik různých pojmů, jejichž obecným obsahem je „local entailment”.

[14] Zde považujeme za vhodné upozornit, že mnozí badatelé nevidí nutnost odlišovat vysoce abstraktní strukturní sémantické vztahy jazykového systému od konkrétních lexikálních distinkcí, jež se mohou projevovat buď samostatně, nebo se mohou navrstvovat na vztahy abstraktní. Norman, 1972, např. tvrdí, že „vztah ‚děj (pojímaný jako příčina) — stav (pojímaný jako následek)‘ … fakticky představuje samostatné lexikální významy“ a dále uvádí, že „veškerá gramatická podstata kauzace v současných slovanských jazycích se redukuje na opozici přechodnost — nepřechodnost” (s. 120).

[15] Hierarchizací propozičních struktur lze rozumět nejen „horizontální“ rozestavění participantů na scéně, tedy v tom smyslu, jak s tímto termínem pracují F. Daneš a Z. Hlavsa (srov. 1978), ale též případy „vertikální“ sémantické derivace predikátů; srov. „it is still necessary to express the relationship between move and push in some hierarchic fashion“ (Schank, 1972). Termín kauzativní sémantická derivace užil V. S. Chrakovskij, 1969. S pojmem sémantické derivace predikátů se pracuje v Teoretických základech …, 1975.

[16] Srov. „We distinguish causatives from non-causatives in the following way: Each causative has, as part of its meaning, a specification of a well-defined result of some unspecified action; the non-causative specify a well-defined action with an unspecified — indeed only potential — result” (Kac, 1976, s. 234).

[17] Jiný názor zastává např. Talmy, 1976: „which causes the simple event is itself also a simple event rather than, for instance, a (physical) object” (s. 53).

[18] Různost výpovědních funkcí je tu v souladu s růzností objektů (dítě host). Obě věty (14) a (15) představují vlastně homonymní syntaktické struktury dvojí struktury sémantické (prosté tranzitivní a kauzativní). Tato homonymie bývá ovšem často charakterem výpovědi odstraněna. Pokud se určité lexikální obsazení určité syntaktické konstrukce pravidelně spojuje pouze s určitou strukturou sémantickou, lze mluvit o různosti vět i na rovině obsahu, která je dána právě touto strukturou sémantickou.

[19] Zatímco od slovesa bořit lze pomocí reflexívní formy utvořit sémantický základový intranzitivní děj (Dům se boří), od slovesa bourat se reflexívní forma označující děj intranzitivní netvoří.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 1, pp. 41-49

Previous Alena Macurová: Překlad jako první interpretace textu

Next Anna Jirsová: Nad prací o rodu substantiv v polštině